ETIKA? KOHO TO VLASTNĚ ZAJÍMÁ?

Tvar | 31.3.2011 | rubrika: Recenze | strana: 20 | autor: Tomáš Bojar


Jan Sokol: Etika a život Vyšehrad, Praha 2010 Slova mají v lidské společnosti již po staletí velkou moc. V současném zrychleném, roztěkaném světě to přitom neplatí o nic méně. Čím více lidí si zvykne určitá slova používat, tím větší je naděje, že široká veřejnost začne přemýšlet o věcech, k nimž tato slova odkazují. A platí to samozřejmě i naopak: to, o čem se nemluví, jako by neexistovalo. Právě tato jednoduchá úvaha stála u zrodu vynikající knihy Etika a život, která se právě dostává k českým čtenářům.
Její autor, filozof Jan Sokol si na základě uplynulých dvaceti let, prožitých ve svobodné společnosti, zřetelně uvědomil, že to, co dnes považujeme za samozřejmé, se zítra – nejpozději pozítří – může otřást v samotných základech. Dnes o tom možná horečně diskutujeme, další den to však ve „veřejném diskurzu“ nemusí nikoho zajímat. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí se ohlédnout zpátky v čase.
Když se podíváme třeba na uplynulých deset let v českém mediálním prostoru, najdeme vždy několik klíčových slov, která jej na určitou dobu opanovala (ne náhodou si pro ně v poslední době již novináři po zahraničním vzoru zvykli hlasovat v anketách o tzv. „slovo roku“). Někdy kolem roku 2000 pochodovali českými ulicemi anarchisté a jiní volnomyšlenkáři, protestující proti moci nadnárodního kapitálu, a slovo „globalizace“ se skloňovalo doslova ve všech pádech. Chvíli nato přišlo 11. září a na „globalizaci“ se téměř přes noc zapomnělo, všichni byli na čas zaměstnáni „střetem civilizací“. Posléze se ale ukázalo, že to se střetajícími se civilizacemi možná nebude až tak horké, a bylo třeba hledat jiná témata. Česká republika byla zrovna těsně před vstupem do Evropské unie a „islámské teroristy“ nahradila starost o „národní suverenitu“. Suverenitu pak vystřídalo globální oteplování, oteplování vymírání Evropy, vymírání Evropy ekonomická krize, krizi zas něco jiného, kdo ví co. Všeho do času… Veřejný diskurz je zkrátka nestálý a pomíjivý, chvíli přeje tomu, za chvíli zas onomu.
Bohužel se ale najdou i věci, které opomíjí a vůči kterým je leckdy i doslova nepřátelský – ty jsou pak většinou plíživě vytěsňovány zcela na okraj zájmu. Většina lidí je takto například alergická i na tzv. „moralizování“. Tímto pojmem se dnes už neoznačují jen příkré, odtažité odsudky vyslovené odněkud z „mravních výšin“, což by nejspíš bylo pochopitelné, ale v podstatě jakékoliv úvahy o tom, jak žít, k čemu v životě směřovat a čím se při tom řídit. „Moderní suverén“ o tom, co má v životě dělat, zpravidla nechce od druhých vůbec slyšet. Už dopředu je podrážděný a nedůtklivý. Tu situaci známe skoro všichni ze svých životů: blízkému člověku, na němž nám záleží, řekneme, že si (při zvážení všech složitých okolností) v dané věci nepočíná úplně správně, a on se na nás ihned osopí: „Kdo jsi ty, že to víš?“ Sdělí nám, že věci jsou relativní, a navíc se ještě „spravedlivě“ rozhořčí nad troufalostí našeho „kázání“. Slovy Jana Sokola: „Jsem snad malé dítě, aby mi někdo mluvil do toho, jak mám žít?“
Tento mezi lidmi velmi rozšířený postoj má pak zřejmý následek: o otázkách mravnosti se jednoduše přestává mluvit. Ten, kdo je takzvaně „v pohodě“, žádné nepříjemné připomínky nevznáší. Vždyť žádná přesná měřítka na tomto poli neexistují, ten si myslí to a ten zas ono, kdo ví, jak je to doopravdy… A koho to vlastně zajímá? Následek je pak jednoduchý: lidé, kteří jakékoliv úsilí o promýšlení etických otázek předem vzdávají, se mimoděk starají o to, aby na poli společensky sdílené morální teorie zavládl dokonalý chaos. A právě proti tomuto rozvratu se Sokol ve své knize snaží stavět. Dobře ví, že to „záměr skutečně není skromný“, a že proto jistě mezi lidmi vyvolá mnoho zpochybňujících otázek, přesto se ale vydává na nesnadnou cestu a začíná se s pomocí tradice tázat po „dobrém a špatném, lepším a horším“ v životě člověka i společnosti. „Vyjasňování pojmů a hledání obecně přesvědčivých důvodů a argumentů“ přitom není v jeho pojetí nijak pedantické a rozhodně není vedeno z přísně racionalistických pozic. Sokol dobře ví, že „praktická filosofie je nutně omezena svými vlastními zásadami a východisky: pokud chce vycházet jen z racionálně přesvědčivého poznání a argumentů, bude vždycky vypadat jako někdo, kdo by se chtěl sám za vlasy vytáhnout z bláta“. Jednotlivé etické teorie se proto snaží ve svém textu představit jako vzájemně komplementární: Kantův koncept racionality a rovnosti se podle něj vzájemně koriguje s anglosaskou představou mravního citu, stoická morálka ctností zase s eudaimonickou myšlenkou ctností, „bez níž by se stala jakýmsi násilím proti životu, jak přesně postřehl Nietzsche“. Základní úvaha je tedy jednoduchá: protože každá etická teorie vždy na něco klade důraz a něco jiného opomíjí, v konkrétní životní praxi je musí člověk vždy velmi pečlivě vyvažovat. To je samozřejmě složitý proces, pro nějž neexistují žádná přesná pravidla a v němž se je třeba (bez jistoty úspěchu) dennodenně cvičit.
Sokol se tak v knize vyhraněně nestaví na stranu žádné etické nauky, spíše s porozuměním ukazuje ideové předpoklady jednotlivých teorií, jejich přednosti i jejich úskalí. Čtenář se tak dočká jakéhosi základního přehledu důležitých myšlenek v oboru praktické filozofie od Hérakleita až po Derridu. Ty jsou představeny neobyčejně živým a citlivým způsobem, s množstvím zcela konkrétních, odpozorovaných příkladů z reálného života. Ať už zrovna jde o Aristotelův koncept eudaimonie, Kantův kategorický imperativ či utilitaristickou myšlenku „co největšího štěstí pro co největší počet“, Sokol vždy najde velice příhodný způsob, jak je ilustrovat. Vypomáhá si v tom příklady z oblasti antropologie, biologie nebo třeba právní vědy a jeho výklad je srozumitelný, výstižný, a co je zvlášť důležité, na rozdíl od mnoha upovídaných esejistických úvah na etická témata, nijak zploštěný. Člověk za ním vedle nesporné erudice a hluboké znalosti primární i sekundární literatury vždy cítí autorovu autentickou zkušenost, popřípadě silné porozumění pro obdobnou zkušenost druhých.
Příkladů by se našlo bezpočet. V jedné pasáži se takto Sokol například zamýšlí nad smyslem rodičovství a nad tím vším, co museli rodiče „investovat“ do blaha svých potomků. Ihned se mu vybaví „vězeňské“ vyprávění Josefa Zvěřiny: „Zemřelý Josef Zvěřina mi kdysi řekl, jak jím otřáslo, když si jednou ve vězení uvědomil, že každý z těch zločinců, s nimiž se denně setkával – od vrahů až po vyšetřovatele – měl patrně matku, která v noci nespala, když měl třeba horečku.“
Podobných příhodných, v žité zkušenosti zakořeněných ilustrací by v Sokolově textu bylo možné najít o poznání více – kniha je jimi doslova prodchnuta a většina z nich až pozoruhodně „sedí“. Kromě toho však obsahuje i některé cenné myšlenky, které se dnes netěší velké pozornosti, a které se tudíž v relevantní literatuře nedočkávají přílišného prostoru. Ty najdeme závěrečném oddílu knihy, nazvaném Etika dědice. Sokol se zde jednak snaží vypracovat jakousi etiku institucí a organizací, jednak i „obohatit repertoár argumentů praktické filosofie o téma dědictví“. V dnešní hluboce individualistické epoše, kdy se člověk cítí jako autonomní, na druhých nezávislý suverén, který „není nikomu za nic vděčen“, je to přinejmenším osvěživé. Sokol s pomocí řady příkladů přesvědčivě ukazuje, že tento pocit je zcela iluzorní, a že ač v lidech zesiluje, paradoxně je k němu ještě méně dobrých důvodů než v minulosti: „Přes nebývalé zdůraznění svobody, autonomie a individuality, jež naši dobu charakterizuje, žijeme ve stále složitějších závislostech na tisících jiných, většinou anonymních lidí, bez nichž bychom nedokázali obstát (…). Žijeme stále víc z věcí a podnětů, které nám připravují jiní, a značnou část svých životů trávíme ve službách organizací, kde nejsme svými pány.“
Sokol v této pasáži textu pracuje s pojmem dědictví a pěkně ukazuje, že všichni – i ti zdánlivě nejsoběstačnější z nás – jsou v životě vždy v roli dědiců. Nejde přitom jen o „rodově předávaný podíl půdy a zvyků“, jak to známe z tradice, ale i o „všechno to, z čeho denně žijeme a co jsme převzali od předchozích generací – především jazyk, kulturu, právo, vědu, instituce a organizace, bez nichž by poměrně bezpečný a pohodlný život bohaté části současného světa nebyl myslitelný“. Takovýto přístup pak vede člověka k pokoře a vděku za vše, čeho se mu v životě dostává a co dříve pokládal za samozřejmé. Tímto prizmatem také autor nahlíží i moderní ekologické hnutí, které i přes jeho různé dílčí „bláznivosti“ vnímá jako (v podstatě jediný nezpochybnitelný) výraz mravního pokroku v dějinách lidstva. Ohlédnemeli se zpátky v čase, starost o přírodní dědictví a vůbec o vše živé nebyla ještě před nějakými sto lety vůbec samozřejmostí…
K tomu všemu pak Sokol přidává ještě jeden důležitý apel, který by v tradičně apatické české společnosti neměl zůstat nevyslyšen. Lidé by se podle něj měli zbavit hluboce zakořeněné nedůvěry vůči institucím a namísto nekonečného nadávání o ně začít aktivně v každodenní společenské a politické praxi pečovat. Nejvíce to samozřejmě platí pro vzdělance a intelektuály: nechtějí-li znovu skončit v kotelnách, musí překonat svou „romantickou“ – neřkuli přímo anarchistickou – nechuť vůči všemu organizovanému a přestat vnímat „instituce“ jako svého nepřítele. S tím nelze než hlasitě souhlasit. Už třeba jen kvůli tomuto sympatickému pokusu instituce rehabilitovat a ukázat jejich nezastupitelnost v životě člověka a společnosti, je Sokolova Etika a život velice důležitou, cennou knihou, která by rozhodně neměla zapadnout.