Dobových pramenů, z nichž čerpáme informace o životě a činech svatého Václava, není mnoho. Velká monografie o Přemyslovcích, jejíž vydání v Academii před třemi lety připravil pětatřicetičlenný tým našich historiků, uvádí takových pramenů jen šestnáct – včetně různých redakcí týchž textů. O autenticitě některých z nich se přou dějepisci již od dob Dobnerových, tedy už dvě stě padesát let. Jak nesnadné je posoudit věrohodnost informací obsažených v dávných legendách a kronikách a jak obezřetně je třeba postupovat při jejich interpretaci, předvedl Dušan Třeštík před patnácti lety ve své fundamentální knize Počátky Přemyslovců. A to tak názorně, že někteří její recenzenti považovali jeho výklad až za nepřehledný.

S podobnou výtkou se kniha archeologa a historika Petra Charváta - Václav, kníže Čechů  nejspíš nesetká. Vůči čtenářům je vstřícná podobně jako předchozí dvě autorova díla, jež nakladatelství Vyšehrad uvedlo na trh v uplynulých pěti letech: Zrod českého státu 568-1055 a Boleslav II., sjednotitel českého státu. Však je také s nimi v mnohém provázána - tematicky, i způsobem výkladu. Petr Charvát má dar podat předmět neobyčejně plasticky. A přitom se neprohřešuje tím, že by jevy, o nichž prameny mlčí, spekulativně rekonstruoval. Při interpretaci minulosti se hojně opírá o archeologické nálezy a také důvtipně pracuje s prameny, jež se dochovaly k jevům analogickým. Tak například výklad o Václavově vzdělání, o němž se z pramenů příliš nedovíme, doplňuje obšírnou informací o tak řečené příručce paní Dhuody, jež vznikla v polovině devátého století a shrnovala pravidla křesťanského chování pro potomky elity franské společnosti. Tím se naše představa o možném zaměření Václavově výchovy stává přece jen jasnější a konkrétnější.

 Že se autor brání svodům „nadinterpretace“, je zřejmé i z jeho přístupu k václavským legendám. Údaje v nich obsažené člení do tří tematických okruhů: data genealogická a životopisná; data sociálně etická a morální; data dějová, popisující události světcova života. K podstatě Václavovy vladařské a životní strategie a k jeho záměrům pak proniká jen skrze druhý okruh, protože soudí, že „relevanci údajů prvního a třetího okruhu nelze dnes na základě existujících pramenů prakticky ověřit“. I tak se ale pak snaží oddělit to, co je pro Václava příznačné, od topoi a klišé, jež legendisté používali.

A k čemu autor dospívá? Jeho Václav není oním zdrženlivým vládcem, jenž – jak legendy praví – dával přednost kontemplaci před bojem, ale odvážným panovníkem, který v bouřlivých časech proměn střední Evropy cílevědomě mířil k zabezpečení hmotné i duchovní prosperity svého lidu.

BRONISLAV PRAŽAN, Týdeník R ozhlas č. 9, str.18