Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Anarchismus - e kniha  »  Anarchismus / Svoboda proti moci - Propaganda činem a válka proti teroru

Anarchismus / Svoboda proti moci - Propaganda činem a válka proti teroru

22. dubna 2006, Lidové noviny -------------------------------------------------------------------------------- -------------------------------------------------------------------------------- Navzdory podobným metodám nemá současný islamistický terorismus s klasickým anarchismem příliš společného V diskusích o islamistickém terorismu se někdy připomíná euroamerická historická zkušenost s jinými druhy antisystémového terorismu, včetně terorismu anarchistů na sklonku 19. století. Lze skutečně hovořit o podobnostech? A můžeme si z tehdejšího anarchismu odnést poučení i pro dnešek? Nebo naopak anarchismus tehdy a islamismus dnes představují dva zcela odlišné typy terorismu a jejich směšování znamená zkreslování dějin a jejich překrývání politickou aktualitou? Pojem terorismus je dnes předmětem vášnivých diskusí. Jeho nejobecnější definicí může být označení pro bojovou taktiku spočívající v prosazování obvykle politických cílů s užitím násilí, jehož cílem je zastrašit. Ale skutečnost je taková, že označení za terorismus zároveň vyjadřuje názor na legitimnost popisovaného boje. Dáváme jím najevo, kdo je pro nás nepřijatelný natolik, že nás již nezajímají jeho myšlenky, ale výlučně to, jaké metody používá, že jsme od negace stanovisek přešli k praktické konfrontaci. Ve své podstatě terorismus (stejně jako jiné formy válčení) potlačuje původní myšlenku, vyprazdňuje ji a na její místo staví teroristický akt. Čin dominuje nad myšlenkou a proměňuje se v samoúčel. Je pak aktem nejen proti činnosti, činům jiných, ale proti samotné existenci jiných. Pohybuje se v logice „buď - anebo“, přičemž druhou alternativu vylučuje. V tomto smyslu je terorismus maximálním zploštěním konfrontace na prostředky násilí. Pojem terorismus je také používán selektivně, a to v minulosti i v současnosti. Nedostatečně rozlišujeme, když máme popsat jeho příčiny a terče. Nemluvíme o teroru v každodenním životě, uvalovaném mnohými společnostmi na většinu jejich členů, či o teroru represivních institucí, vyhrazeném vůči těm, kdo se proti danému stavu bouří. Bomby ruských nihilistů Mluvíme-li o terorismu předminulého století v Evropě a Americe, musíme začít u teroristického hnutí, které nelze označit v přesném slova smyslu za anarchistické a které probíhalo v zemi, jež byla sociálně a myšlenkově evropská jen zpola. Ruští nihilisté a narodnici neměli zcela jasné představy o svém společenském ideálu -odmítali nicméně utlačivost a zaostalost dobové ruské společnosti a všechny politické i duchovní autority, které ji ospravedlňovaly. Pod vlivem myšlenek západního pokrokářství volali po svobodě a povznesení lidských jedinců, demokracii ve společnosti a po sociální spravedlnosti. Když jejich původní snahy agitovat, „chodit mezi lid“ narazily v sedmdesátých letech 19. století na tvrdé represe státního aparátu, obrátili se k terorismu. Jestliže původně zabíjeli armádní a policejní představitele zodpovědné za represe, postupně pochopili, že terorismus nemusí být jen zoufalou odpovědí na potlačování hnutí, ale může se stát také zbraní tohoto hnutí, která by mohla významně otřást celým carským systémem. Útoky byly pochopitelně směřovány především na jeho hlavu - a po několika neúspěšných pokusech se hnutí skutečně roku 1881 podařilo zabít cara Alexandra II. Následovaly pochopitelně tvrdé represe. Ruský terorismus proti carskému režimu byl nicméně vnímán jako inspirace i na Západě. Nejen proto, že se mnozí účastníci ruského podzemního hnutí v emigraci zařadili mezi evropské anarchisty, včetně jednoho z nejvýznamnějších anarchistických teoretiků Petra Kropotkina. Svou roli tu sehrála i zkušenost evropského dělnického hnutí. To prošlo ostrými diskusemi a také procesem diferenciace na revoluční skupiny a sociálně demokratické strany. Hnutí zároveň radikalizovalo krvavé potlačení Pařížské komuny roku 1871. Zatímco revolučním anarchistům se nepodařilo založit masové organizace, radikály z řad sociálních demokratů zklamávalo zabředání jejich stran do kompromisů a snadná zranitelnost represemi, a proto se posouvali na bojovnější pozice. Symbolem takové radikalizace může být vývoj sociálního demokrata Johanna Mosta, zklamaného z toho, že jej parlamentní aktivita v bismarckovském Německu sedmdesátých let 19. století přivedla tak akorát do vězení. Přesunul se do Londýna, stal se anarchistou, ale posléze i tam byl uvězněn za nadšený komentář k atentátu na ruského cara, příznačně nadepsaný zvoláním „Konečně!“ Když po odsloužení trestuMost odjížděl do USA, odkud dál šířil svůj časopis Freiheit a v něm teroristickou propagandu, bylo o tehdejší orientaci většinového proudu v anarchismu již rozhodnuto. Jestliže totiž nemělo úspěch vytváření masového revolučního hnutí, neboť masy se zdály být dílem bojácné a dílem netečné, měl k jejich probuzení - na rozdíl od propagandy slovem - sloužit čin. Čin, který zastraší nepřátele (tedy vládce, klérus a buržoazii) a zároveň ukáže utlačovaným, že dosud zdánlivě neotřesitelná moc je také zranitelná - a že ji lze svrhnout. Skutek anarchistického terorismu měl mít smysl nejen sám o sobě, ale především jako inspirace, jako praktická ukázka možnosti konfrontovat mocné. Taktika, již anarchistické hnutí přijalo, byla výstižně nazvána propaganda činem. Do dějin vstoupil anarchistický terorismus též pod názvem individuální teror. To bylo příznačné nejen se zřetelem k osobnosti pachatelů, ale i vzhledem k výběru obětí. Velká část anarchistů se totiž snažila vybírat si osoby zodpovědné za konkrétní zločiny nebo stojící na špičce mocenské pyramidy. To byl případ atentátů na francouzského prezidenta Carnota (1894), španělského premiéra Canovase (1897), na italského krále Umberta I. (1900) i prezidenta USA Williama McKinleyho (1901). Jestliže u prvních dvou atentátů hrál roli i motiv pomsty za popravu jiných anarchistů, všechny byly zároveň vyjádřením protestu proti hlavnímu nepříteli anarchismu - moci. Hlavy státu, instituce ztělesňující omezení svobody a monopol násilí se anarchistům zdály být vhodným terčem pro demonstraci odporu vůči moci a zároveň nejsymboličtějším cílem pro násilí, které naruší, zpochybní státní monopol na násilí. Koho vlastně zabíjet V anarchistickém terorismu ovšem existovala i druhá tendence. Ta nebyla zaměřena proti konkrétním osobám, ale proti celé buržoazní třídě a všem jejím příslušníkům. „Každý buržoa dostane svoji bombu,“ zpívala jedna pouliční píseň a jeden anarchistický terorista bez obalu řekl, že chtěl zastřelit „prvního měšťáka, kterého potkal“. V době výrazného oddělení proletářské a buržoazní kultury poté někteří stoupenci anarchismu sáhli i k umisťování bomb do několika buržoazních kaváren či divadel. To ovšem vedlo mnohé stoupence anarchismu ke znepokojení, neboť jim bylo proti mysli zabíjení lidí, kteří se sami individuálně ničím neprovinili. I sám koncept anarchistického terorismu navíc degeneroval - z propagandy činem se stávala samoúčelná propaganda činu, jinými slovy se teror měnil z prostředku v cíl. Anarchistické hnutí stále více ulpívalo v logice odplat a odvet. Namísto toho, aby zastrašilo mocné, jim dalo záminku k mohutným represáliím. Atentáty neinspirovaly a nepřilákaly masy pracujících, ba právě naopak: odradily je a anarchismu dodaly pověst temné a násilnické myšlenky. Smysl anarchismu, snaha o dosažení „naprosté volnosti“, se vytrácel. Proto se anarchističtí teoretici, často ti, kteří terorismus původně schvalovali, začali na přelomu 19. a 20. století vyjadřovat proti němu. Veteránka Pařížské komuny Louise Michelová upozornila na složitost moderní společnosti: „Tyranicida je praktická pouze tehdy, když má tyranie jen jednu hlavu nebo alespoň malý počet hlav. Když je to hydra, může ji zabít jen revoluce.“ Italský revolucionář Errico Malatesta poukázal na nesoulad role teroristických popravčích s anarchistickým přístupem: „Nevěříme v právo trestat; odmítáme myšlenku odplaty jako barbarský cit. Nemáme v úmyslu být ani katy, ani mstiteli. Zdá se nám, že role osvoboditelů a usmiřovatelů je pozitivnější.“ Petr Kropotkin namísto propagandy činem horoval pro „propagandu příkladem“ a Emma Goldmanová zdůraznila, že anarchismus je ve své konečné intenci negací jakéhokoli násilí: „Anarchismus je jedinou filozofií míru, jedinou teorií společenského vztahu, která staví lidský život nad všechno ostatní. Vím, že se někteří anarchisté dopouštěli násilných činů, k takovým hrozným činům je ale přiměla strašlivá ekonomická nerovnost a velká politická nespravedlnost, ne anarchismus. Každá instituce dnes spočívá na násilí - je jím nasáklá i celková atmosféra... Pokud diagnostikuji skutečnou povahu naší společenské nemoci, nemohu odsoudit ty, kdo ne vlastní vinou trpí rozšířenou nemocí. Nevěřím, že tyto činy mohou způsobit společenskou změnu, a dokonce ani tomu, že jsou takto zamýšleny.“ V této apologetice už tedy terorismus neměl roli brány k nové společnosti anarchistické svobody, ale naopak pozůstatku staré společnosti a jejích anarchisty negovaných vlastností. Hlavní proud anarchismu přešel od terorismu k účasti v radikálních odborech a v revolučních hnutích, zároveň a zejména posléze měl vliv na rozvoj kontrakultury. Cejch terorismu mu ovšem zůstal a ovlivňoval jak veřejný obrázek anarchismu, tak i některé jeho stoupence. V Československu se to projevilo v době zanikání anarchistického hnutí, kdy v letech 1919 a 1923 spáchali mladí stoupenci anarchismu neúspěšný atentát na Karla Kramáře a úspěšný na Aloise Rašína. V době recidivy ultralevicového (ale vesměs už ne anarchistického) terorismu v sedmdesátých letech 20. století se většina anarchistů postavila proti němu s tím, že nepředstavuje odpověď na složitou moderní společnost, neboť „sociální vztah nelze vyhodit do povětří“. Také islamistický terorismus je reakcí na to, co je pociťováno jako křivda a útlak - ze strany Západu, který islámská území různým způsobem napadal, ovládal a deptal a který je dodnes udržuje v poníženém postavení prostřednictvím kombinace ekonomických, politických a vojenských nástrojů. Přes archaickou rétoriku žije Usáma bin Ládin ve stejné realitě jako my a byl v ní ostatně úspěšným obchodníkem. Těžko se můžeme kupříkladu divit, že islamistům vadí podpora autokratických a zkorumpovaných vlád v arabském světě. Jejich teror není produktem toho, že by ztělesňovali „zlo“, ani jej nezapříčinil komplex méněcennosti a závist vůči západní civilizaci. Je důsledkem reálných křivd spojených s pocitem, že hájí hodnoty „dobra“. Zásadní rozdíl je však v identifikaci obětí. Islamisté nenapadají jednotlivé západní politiky, kteří jsou podle nich zodpovědní za zločiny ve třetím světě. Neodlišují ani sociálně. Rozdělení jsou nanejvýš taktická - Usáma se snaží rozlišovat nepřátele svého nepřítele (proto jeho návrh uzavřít mír s Evropou nebo veřejné varování odpůrcům války, aby nevstupovali do amerických vládních budov). George W. Bush, Paul Wolfowitz či Richard Perle se patrně nemusejí obávat islamistického útoku, v mnohem větším nebezpečí jsou uklízečky z náhodně napadených objektů. Má to hned dvojí logiku: jednak nikdo není před tváří teroristické nesmiřitelnosti nevinen a krom toho se radikálové z islamistické teroristické sítě s radikály z Bílého domu potřebují. Válku, která je pro obě frakce ideálním biotopem, vytvářejí společně. Přes zplošťující konfrontační optiku si islamistický terorismus zachovává pečeť náboženského smyslu, motivující aktéra činu. Jeho konfrontační jednání je neseno, respektive podpíráno představou o dostupnosti ráje. Západ musí pro své konfrontační jednání křísit již zpochybněné náboženské mýty nebo se podpírat novými polonáboženskými berlemi patriotismu a rétoriky „(trvalé) svobody“. Skutečným dědicem zkušenosti anarchismu s jeho radikalitou, volnými a nehierarchickými organizačními formami, úsilím o kulturní pokrok a sociální spravedlnost a konečně i s jeho odklonem od terorismu nejsou islamističtí kvaziarchaisté, ale soudobé hnutí proti neoliberální globalizaci, a to navzdory tomu, že se většina tohoto hnutí výslovně k anarchismu jako politické filozofii nehlásí. Toto hnutí se sice snaží o společenskou změnu a při jeho demonstracích dochází k násilí, nesahá ale k terorismu a opírá své aktivity o analýzu společnosti a rozlišování v kritice, ne o paušální soudy a odsudky. V nerozlišování se naopak islamistickým teroristům blíží protagonisté politiky, která se nazývá „válka proti teroru“. Rétorika některých z nich nejenže může často naznačovat, že teroristický nebo přinejmenším nepřátelský je vlastně celý islám. Pod škatulkou terorismu se navíc často vedle islamistů ocitají různá hnutí, která zpochybňují status quo. V podtextu se tím říká, že přípustná je jen taková opozice, která je bezzubá, která neusiluje o zásadnější změny a nechce překonat současný stav. Jakákoli jiná může být zaškatulkována jako „teroristická“ a může s ní být nakládáno jako s „bezpečnostní hrozbou“. To je větší zpochybnění západní tradice (jejíž součástí je anarchismus a jejímž možným vyústěním je hnutí proti neoliberální globalizaci), než jaké představuje islamistický terorismus. *** I sám koncept anarchistického terorismu navíc degeneroval -z propagandy činem se stávala samoúčelná propaganda činu, jinými slovy se teror měnil z prostředku v cíl George W. Bush, Paul Wolfowitz či Richard Perle se patrně nemusejí obávat islamistického útoku, v mnohem větším nebezpečí jsou uklízečky z náhodně napadených objektů. I proto, že nikdo není před tváří teroristické nesmiřitelnosti nevinen a teroristé radikály z Bílého domu potřebují. O autorovi| VÁCLAV TOMEK, ONDŘEJ SLAČÁLEK, Václav Tomek (* 1942) působí ve Filozofickém ústavu AV ČR a vydal řadu prací o anarchismu. Ondřej Slačálek (* 1982) studuje politologii na FF UK a je redaktorem časopisu A-kontra. Autoři společně vydali knihu Anarchismus. Svoboda proti moci (Vyšehrad 2006). VÁCLAV TOMEK, ONDŘEJ SLAČÁLEK

Zpět na knížku "Anarchismus - e kniha".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook