Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Antonín Dvořák  »  Antonín Dvořák - ihned, 9.2.2013

Antonín Dvořák - ihned, 9.2.2013

Klaus Döge: Antonín Dvořák

Kniha německého muzikologa Klause Dögeho, která se v Německu dočkala už dvou vydání, přináší aktuální výsledky celosvětového bádání o Dvořákově životě, komentáře k jeho tvorbě s notovými příklady, Dvořákova interview pro anglický a rakouský tisk, ukázky korespondence i několik autorových esejů.

 

Klaus Döge

Antonín Dvořák

2013, Vyšehrad, přeložila Helena Medková

 

Rok 1871 přinesl v Dvořákově životě důležité změny. V červenci, po skončení sezóny, dává v Prozatímním divadle výpověď. Tím končí jeho téměř devítiletá existence orchestrálního hráče a odpadá povinnost pravidelného hraní na dopoledních zkouškách, odpoledních koncertech a večerních představeních. Jak sám říká, chce mít více času na komponování.

 

Od této chvíle se živí výhradně jako učitel klavíru a získaný čas věnuje práci na romantické komické opeře Král a uhlíř na české libreto od J. B. Lobeského (vlastním jménem Bernarda Guldenera); předlohou se zabýval už od dubna 1871. Ale na rozdíl od minulých let nepracuje ve skrytu, naopak, po dlouhých létech učení se zjevně cítí být jako skladatel dostatečně zralý a zkušený a snaží se proniknout na veřejnost.

 

O svém hudebním projektu informoval v Hudebních listech již v červnu 1871. Současně ukázal části díla šéfredaktorovi listu Dr. Ludevítu Procházkovi, který vzápětí v článku pro Hudební listy prohlásil, že p. Dvořák jeví všude nejryzejší snahu uměleckou, neutíkaje se nikdy k prostředkům banálním, a jeho opera je důkazem bohatého nadání i nevšední obratnosti skladatelské.

 

Lepší vstup do veřejného života si nelze představit - toto hodnocení pocházelo totiž od muže, který se v Praze těšil velké úctě a patřil k vedoucím zjevům hudební scény. Jako redaktor Hudebních listů hrál Ludevít Procházka často roli veřejného svědomí, kritizoval nešvary operního provozu a v roce 1871 vyzval mladou skladatelskou generaci, aby ze samého nadšení pro operu nezanedbávala písňovou tvorbu.

 

Jako někdejší Smetanův žák hájil neochvějně jeho dílo a názory a sám se během času skladatelsky prosadil nejen svými sbory a písněmi, nýbrž i jako dirigent a neúnavný organizátor pražského hudebního života. Procházkova soukromá soirée, na nichž jeho žena, zpěvačka Marta Reissingerová, zpívala již začátkem sedmdesátých let písně v Praze ještě skoro neznámého Johannesa Brahmse, byla otevřena především tvorbě mladých skladatelů a patřila k nejrenomovanějším společenským událostem v Praze.

 

Je zcela pochopitelné, že se Dvořák na tuto vlivnou osobnost (s Procházkou jej ostatně záhy spojilo blízké přátelství) obrací právě ve chvíli, kdy přestává být orchestrálním hráčem a vydává se na skladatelskou dráhu, o jejímž zdaru nebo nezdaru může rozhodnout publicita. Nepřekvapí, že podobně jako mnozí skladatelé minulosti sleduje i on ve své tvorbě aktuální hudební směry a orientuje se také podle konkrétních možností provádění, což je rys, který se u něho bude projevovat i později.

 

Pamětliv Procházkovy právě uveřejněné výzvy začíná Dvořák ještě před skončením práce na opeře Král a uhlíř komponovat několik písní na slova Elišky Krásnohorské, oblíbené básnířky, jejíž texty byly často zhudebňovány; Dvořák ji poznal jako hostitelku na uměleckých večírcích v domě rodiny Pechových. Pátou z těchto písní s názvem Vzpomínání se Dvořák 10. prosince 1871 poprvé představuje veřejnosti jako skladatel v rámci Procházkovy “Druhé volné zábavy pěvecké“, na jejímž programu byly rovněž skladby Karla Bendla a Zdeňka Fibicha.

 

Ačkoli píseň nevyhovovala úplně tehdejším estetickým požadavkům prostoty a lidovosti, hudební kritika zaznamenala u dosud neznámého autora nesporně velké skladatelské nadání. Dvořákovu první provedenou skladbu komentovala slovy:

 

Z písní našich skladatelů nejzajímavější jest Dvořákova “Vzpomínání“ (na slova E. Krásnohorské) pro své ryze poetické pojmutí, ač příliš jaksi “hloubavá“ hudba [...] s “jasností“ básně není právě úplně ve shodě; možno však, že se z této “rozervanosti“ velenadaný skladatel dosti brzo “vybouří“.

 

Na “Páté volné zábavě pěvecké“ u Procházky 10. dubna 1872 byl Dvořák opět zastoupen vlastními skladbami. Tentokrát zazněla skladba Proto z písní na slova Krásnohorské a první ze dvou balad na texty národního básníka a sběratele lidových písní Karla Jaromíra Erbena (zemřel 1870), které Dvořák složil krátce po dokončení opery Král a uhlíř. Jestliže v prosinci 1871 vytýkala kritika jeho hudbě hloubavost, tentokrát se zaměřila na přílišnou naivitu a deklamační nedostatky.

 

Mladý skladatel p. Antonín Dvořák svými písněmi “Proto“ a “Sirotkovo lůžko“ (na slova E. Krásnohorské) slč. Kupkovou něžně přednešenými opětně osvědčil své neobyčejné hudební i básnické nadání. Zvláště první z jmenovaných písní jak již čistě hudební svou stránkou tak i výrazem činí na posluchače dojem hluboce poetický, kdežto při druhé dílem s deklamací dílem pak s pojmutím “citu dítěte“ úplně souhlasiti nemůžeme.

 

Ještě v průběhu roku 1872 se veřejně hrály také Dvořákovy instrumentální skladby. V rámci filharmonických koncertů dirigoval Bedřich Smetana 14. dubna 1872 předehru k opeře Král a uhlíř a dílo označil za vážnou práci plnou geniálních nápadů. Díky iniciativě Ludevíta Procházky, který se sám ujal klavírního partu, bylo 5. července provedeno Adagio z Dvořákova klavírního tria (dnes považovaného za ztracené, tehdy s opusovým číslem 13) a 22. listopadu zazněl právě zkomponovaný Klavírní kvintet op. 5 s pianistou Karlem ze Slavkovských.

 

Hudební listy, již dlouho pozorně sledující Dvořákovu tvorbu, na těchto instrumentálních skladbách vyzvedávají velkou tvůrčí fantazii mladého skladatele, ale zároveň se poprvé zmiňují o formálních nedostatcích, což je výtka, která se v recenzích Dvořákových děl bude objevovat ještě dlouho. K Adagiu z klavírního tria časopis píše:

 

V skladbě té jeví se tolik tvůrčí síly a hudební vynalezavosti, tolik důmyslu a jemnocitnosti poetické, že se nám některé nedostatky formy (jako nepřehlednost a nepoměrnost) nezdají být nepřekonatelnou překážkou na dráze k nejkrásnější budoucnosti pro mladého umělce tak upřímně snažlivého.

 

A podobně vyznívá komentář k Dvořákovu klavírnímu kvintetu:

 

Měli jsme již častěji příležitost, zmíniti se o zvláště vynikajících přednostech tohoto skladatele, k nimž přede vším náležejí: živá, vzletnými a poetickými myšlenkami překypující fantazie, obratnost a smělost v harmonizování a v modulaci jakož i v polyfonickém proplétání hlasů a v instrumentaci - a měli-li jsme co vytýkati, byla to z větší části jen jakási nehotovost formy ve větších skladbách, k níž ovšem skladatele přivedla pouze nezkrocená fantazie k nejvyšším cílům uměleckým směřující a s řídkou rozhodností každé “šabloně“ se vyhýbající.

 

A přesto - v pražské společnosti se Dvořák během velice krátké doby stal známým skladatelem, jehož nadání budilo respekt a jehož tvorba byla prováděna, s napětím sledována a částečně již také vydávána.

 

K rozhodujícímu průlomu, jenž Dvořáka zařadil mezi přední pražské skladatele, došlo 9. března 1873, kdy pražský pěvecký spolek Hlahol provedl pod vedením Karla Bendla Hymnus Dědicové Bílé hory pro smíšený sbor a orchestr. Dvořák jej složil mezi začátkem května a začátkem června 1872; poprvé přitom zvolil námět z české historie.

 

Zhudebněný text, závěrečný Hymnus z epické básně Vítězslava Hálka Dědicové Bílé hory z roku 1869, opěvuje nejdříve smutný osud matky-vlasti po osudné bitvě na Bílé hoře (Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí, ty’s matko, zrozena k věčnému pláči) a poté vyzývá její děti, český národ, aby trýzněné vlasti zachovaly věrnost (Již kleňme z srdcí živou matce střechu, již stůjme k ní do posledního dechu) a lásku (Milujme ji, byť sup nám srdce kloval, jak žádný národ ještě nemiloval).

 

Bouřlivé nadšení, které Dvořákův Hymnus při premiéře vyvolal, se obráží i v recenzi Ludevíta Procházky, otištěné v listu Dalibor:

 

Není to věru pouhá fráze, pakliže vyslovím, že Dvořák psal skladbu tu “krví srdce svého“ s vlasteneckým nadšením a s uměleckým zápalem. Přiznávám se milerád, že již dávno jsem nebyl tak do nejhlubšího nitra rozechvěn skladbou hudební, i sdílel jsem bez rozpaků všeobecné to nadšení obecenstva.

 

K nadšenému přijetí a úspěchu Hymnu, který dnes patří spíše k Dvořákovým méně známým dílům, přispěl jistě značnou měrou i vlastenecký námět. Když totiž na sklonku roku 1871 ztroskotala trialistická koncepce habsburské říše, tj. rovnoprávné partnerství Vídně, Budapešti a Prahy - což politika Františka Riegra přimělo k památnému prohlášení: Český národ utrpěl velkou ránu. Prohráli jsme bitvu [...] - panovala začátkem 70. let mezi českými obyvateli Prahy značná skleslost. Politické možnosti Čechů byly okleštěny, požadavky národní autonomie odloženy ad acta a mnohé naděje pochovány.

 

S hořkostí přiznal tehdy historik František Palacký ve své tzv. politické závěti, uveřejněné v roce 1872, že věřit na samostatnost Čech v rámci rakouské říše bylo chybou jeho politiky po roce 1848 a že nadále zachování habsburské říše nemůže být obsahem českých politických snah. Báseň opěvující naléhavými slovy smutný osud zklamaného národa nemohla v takové atmosféře zůstat bez účinku. Tím spíše, zazněla-li ve zhudebnění tak působivém, že Procházku přimělo ke zvolání “Slovo tělem učiněno jest!“

 

FOTO 1/Program “První zábavy hudební“ z 22. listopadu 1872 v sále Konviktu. První z uváděných novinek je Dvořákův Klavírní kvintet A dur op. 5

 

FOTO 2/První notová strana Hymnu Dědicové Bílé hory z r. 1872, jehož premiéra 9. března 1873 znamenala průlom ve Dvořákově skladatelské dráze

http://art.ihned.cz/knihy/c1-59284660-klaus-doge-antonin-dvorak



Zpět na knížku "Antonín Dvořák".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook