Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Básnické dílo - Lidové noviny

Básnické dílo - Lidové noviny

Pravý básník nesmí zestárnout

9.2.2008  strana 5  Orientace - knihovna

JAN SUK

Na první úplný český překlad čekalo básnické dílo Paula Verlaina (1844-1896) přes sto deset let. Po převodech Vrchlického, Dyka, Karla Čapka, Hanuše Jelínka, Seiferta, Holana, Hrubína a dalších básníků je celé do češtiny přeložil až Gustav Francl.
Ani ne dvacetiletý Jaroslav Vrchlický napsal v dopise příteli Antonínu Kolářovi výstižnou charakteristiku básníkovy osobnosti: „...pravý básník ani nesmí zestárnouti. Jeho srdce jest pouze prizmatem, kterým prokmitá v různých barvách srdce lidstva.“ V roce 1895, ve svých čtyřiceti letech, vydal Vrchlický překlad Baudelairových Květů zla, na něž záhy navázaly i jeho převody básní dalších „prokletých“ autorů Rimbauda, Mallarméa a Verlaina. Po něm přebásnili do češtiny Verlainovy virtuózně psané verše také Viktor Dyk, později Karel Čapek, který zařadil několik básní do epochálního výboru Francouzská poezie nové doby, nebo Hanuš Jelínek, jemuž se v překladech zdařilo vystihnout zvukovou malebnost veršů básníka „slabosti a síly“, jak Verlaina vnímá překladatel Gustav Francl. Dílo zpěvně melancholického snílka, po náboženské konverzi ovšem filozoficky skeptického básníka, se pokoušeli přeložit také Vladimír Holan, Jaroslav Seifert a zejména František Hrubín. Avšak teprve Francl přetlumočil všech čtrnáct básnických knih a připojil k nim i verše nezařazené do sbírek.
Snaha dobrá nebo lstivá Především prvních pět Verlainových básnických knih mělo zásadní význam pro evropskou moderní poezii. V debutu Saturnské básně (1886) autor setrvával v zajetí pozdně romantických a raně dekadentních vzorů Théophila Gautiera, Leconta de Lisle a Charlese Baudelaira.
V druhé komponované sbírce Galantní slavnosti se vrátil k Watteauovi a Boucherovi. Inspirovaly ho jejich obrazy a scenerie mizejících venkovských idyl a oslavování věčně dychtivého, ale také rozmarného života. Z rokokově romantizujících snů a přeludů se zrodí ona, pro Verlaina tak typická, splývající a náměsíčná melancholičnost, která ho odlišuje od nejbližšího básnického druha a bouřliváka Rimbauda i od formálně precizního, třebaže dekadentně „zkaženého“ Baudelaira.
Třetí kniha Dobrá píseň přinesla intimní milostnou lyriku, motivovanou básníkovým vztahem k „vroucně milované“ Mathildě de Fleureville, která se záhy stala jeho nešťastnou manželkou. „Má být ve chvíli výsostné/ zlá roztržka tou krutou cenou,/ jež moji něžnost vyděšenou/ do tvého lože zažene?“ ptá se básník hned v úvodní strofě sbírky, jako by do lásky k Mathildě zazněl temný tón jeho rodícího se vzplanutí k Rimbaudovi, s nímž se krátce po uzavření legitimního sňatku tajně uchýlí do bruselského exilu a pekla.
Je všeobecně známo, že tento homoerotický vztah byl ukončen revolverem namířeným proti Rimbaudovi. Následující dvouletý pobyt ve věznici v Monsu znamenal Verlainovo pokání a vnitřní proměnu. Tehdy konvertoval ke katolicismu a napsal sbírku Moudrost, ve které se prožene démon, „rytíř Zlomocník“, a rovněž lyrikovo alter ego, trpitel postižený sisyfovským údělem, bytost, jejíž srdce ovládla „snaha dobrá nebo lstivá“.
Východiskem z tohoto osobního dramatu je sbírka Písně beze slov, kritikou pokládaná za vrchol Verlainovy tvorby. V ní se autor nadobro rozešel s francouzským parnasismem a ornamentalismem a oprostil její výraz k čiré hudebnosti. Někdejší obraz démonické noci a „záludné luny“ je vystřídán zářivě impresionistickým koloritem, třebaže i tady zůstávají erbovními texty nostalgické básně Spleen nebo Zapomenutý popěvek, navozující verši končícími na hlásky -eur představu melancholického dopadání kapek deště na pařížskou dlažbu.
Básně prohrávajícího muže Někteří znalci i obdivovatelé Verlainovy poezie dávají přednost pozdním, „paralelním“ básním, ódám a elegiím, ve kterých je možné krok za krokem sledovat básníkovu niternou rezignaci, ústup z pomíjivých dobytých pozic, odklon od společenského nebo skupinového života a únik do klauzury veršů psaných prohrávajícím mužem.
Verlainův sklon k lyrickému perfekcionismu zde ustupuje do pozadí. Básník se začíná před světem i před sebou samým skrývat a utajovat. „Nedostatkem a chudobou/ jsem neustále bitý./ Leč mám tvé paže, šíji tvou,/ tvůj způsob znamenitý/ jak milovati se a být/ frivolně rozpustilá/ a něžnůstkami propojit/ zdar milostného díla“, čteme v knize Píseň pro ni, aniž bychom vytušili, kdo je tu vlastně onou ideální a opěvovanou milenkou - bývalá manželka Mathilda, která se básníka po konfliktu s Rimbaudem zřekla, neznámý ženský idol, zrozený z proměnlivých nálad v ovzduší „galantních slavností“, nebo jen obyčejná pouliční holka, láska za pár drobných, mihotavý okamžik smrtelné rozkoše, v důsledku člověka přivádějící k deziluzi a k opovrhování trudnou pozemskou existencí?
Franclovo souborné přetlumočení Verlainova odkazu umožňuje i cestu k takovémuto tázání se, protože předkládá i méně frekventované a dnes téměř zapomenuté básně a verše už zdaleka ne tak odloučené od života.
Prokletí prokletých Starší verlainovské překlady do češtiny se často vyznačovaly patosem a důrazem na patinu a archaičnost. Ani velmi progresivní a novátorský Karel Čapek se například ve skladbě Kočka a žena ze Saturnských básní neubránil konzervující strnulosti a okázale chladné kráse, která s Verlainem příliš nesouzněla: „Se svou kočkou si pohrává,/ a je to divukrásné zříti,/ jak potmě tlapka bělavá/ se s bílou rukou v půtce chytí.“ Franclův překlad téže strofy je civilnější, živější, aniž by něco stíral z hudebního kouzla a rytmu básně: „S kočkou svou žena pohrává si/ a pohled kouzelný to je,/ jak obě pohotově tasí/ ručku i dráp v tmě pokoje.“
Každá doba vidí básníky minulosti po svém. Básnivosti příliš nepřející současnost hledá v generaci francouzských zavržených a prokletých tvůrců spíš metaforu chaotického, nekonvenčního životního příběhu, který vyděloval - i podle slavné existencialistické úvahy Sartrovy - tyto osamělé bytosti z maloměšťáckého koloběhu utilitární existence. Je pravděpodobné, že naše optika zkresluje i samo „prokletí“ těchto umělců, protože oni zavrženost vztahovali zejména ke svému provokujícímu a otevřenému dílu. A až na druhém místě byl jejich životní úděl.
Přitom v Baudelairově propastnosti je přítomen prvek divadelně okázalý, dandyovsky vnější. V Rimbaudově mladistvé hektičnosti a vzpouře je zakódovaná katarze jeho Sezony v pekle, díla, které ještě intenzivněji než Verlainova kniha Moudrost postihuje krutý rozpor mezi harmonickým řádem díla a životním neklidem jeho tvůrce. Verlainovo básnictví, striktně se oddělující od autorovy neuspořádané soukromé existence, je posledním ostrovem zasněné krásy a do jisté míry i morální čistoty. Tam, kde se Baudelaire posmívá a Rimbaud rouhá, stojí zdrženlivý, vlastně i asketický a téměř cudný Paul Verlaine.
Gustav Francl překládal vedle „prokletých“ básníků (Mallarmé, Desbordes-Valmorová aj.) zejména francouzské klasiky, Ronsarda, Racina, Huga, La Fontaina, ale rovněž Julesa Verna nebo Flaubertovu výmluvnou korespondenci. Překladem celku Verlainova básnického díla se zhostil nelehkého úkolu, jak představit současnému čtenáři toho, který přitahuje pozornost spíš nezdárným osudem (Verlaine byl na konci života alkoholikem a naprostým samotářem, trávícím hodiny v lokálech pochybné pověsti a ve společnosti prostitutek) než brilantním a stále inspirativním dílem. Je škoda, že nakladatel nedoprovodil obsáhlý konvolut básníkových veršů zasvěceným doslovem, podrobnou ediční poznámkou nebo snad i biografickou studií.

 

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook