Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Ďáblova pečeť  »  Ďáblova pečeť - Literárky_17.9.2016

Ďáblova pečeť - Literárky_17.9.2016

http://www.literarky.cz/literatura/cteni/22774-peter-tremayne-ablova

 

Irsko roku 671. Fidelma s Eadulfem pobývají u krále Colgúa v Cashelu a všichni u dvora očekávají příjezd podivné anglosaské delegace duchovních, vedené Ctihodným Veraxem, učencem z Říma. Nikdo netuší, za jakým účelem přijíždějí, ale jedno je jisté: jejich příchod provází smrt. Po mladém klerikovi, nalezeném v kostele v kaluži krve, dochází v rychlém sledu k dalším záhadným úmrtím, ale vše vypadá, že tyto případy spolu nijak nesouvisejí. Vtom se nečekaně objevuje Eadulfův bratr Egric, ale není to šťastné shledání.

 

 

Egric se nechová přátelsky a nevzbuzuje důvěru. S každou další obětí zločinu přibývá i podezřelých a Fidelma s Eadulfem obtížně rozplétají předivo lží, nedorozumění a nenávisti, v němž se obratně ukrývá skutečný viník. Barvitý, překvapivý příběh, v němž nic není takové, jaké se zdá…

Historické detektivky se vzdělanou právničkou sestrou Fidelmou přinesly britskému historikovi a spisovateli Peteru Tremaynovi celosvětovou proslulost. U nás je už dvanáct let vydává nakladatelství Vyšehrad, který nyní přichází s dvacátým svazkem Ďáblova pečeť.

Peter Tremayne se soustřeďuje na počátky irského právního systému (potlačeném v 17. století po anglickém záboru) a na postavení žen ve starém Irsku; překvapuje odhalením, že se kromě jiných profesí mohly stát právničkami a soudkyněmi, a jak rozdílně se za oněch časů přistupovalo ke křesťanství. „Je pozoruhodné, že jsme opsali celý kruh přes temnou dobu utlačování žen a jejich vyloučení z historie až k jejich návratu na místo, jež jim po právu patří,“ říká, „pro mne je 7. století v Irsku neobyčejně důležitým obdobím. Pro Irsko to byl začátek ´Zlatého věku vzdělanosti´, protiklad toho, zač lidé považují dobu temna v Evropě.“

Britský historik a spisovatel Peter Tremayne, vlastním jménem Peter Berresford Ellis (*1943), se narodil v anglickém Coventry ve Warwickshire, kde je možné doložit rodinu Ellisových až do roku 1228. Jeho matka pocházela ze staré sussexské rodiny saského původu, kde je možné vystopovat čtrnáct předchozích generací. Irské, skotské, velšské a bretonské rodinné kořeny ho inspirovaly ke studiu Keltů a keltské kultury, přičemž své vzdělání zužitkoval jak v populárně vědeckých pracích, tak v beletrii. Tremayne je pozoruhodný autor už svým záběrem – píše práce odborné, zejména o postavení keltských žen, irské mytologii, keltské mytologii, biografie literátů, kteří jej zaujali, beletrii v žánru fantasy a historické romány. Navíc je nevídaně plodný – dosud vydal téměř 100 knih, pod pseudonymem Peter Tremayne jich publikoval 55. Detektivní příběhy se sestrou Fidelmou, v nichž využil svých znalostí staroirského práva, vycházejí ve více než 20 jazycích včetně ruštiny a japonštiny. Dosud jich bylo vydáno 25, první z nich – Rozhřešení vraždou – vyšel v roce 1995. Fidelma se dočkala i rozhlasového a komiksového zpracování, připravuje se televizní seriál. 

 

Ukázka z knihy:

Eadulf vešel tiše do kostela, chvíli počkal, až si oči přivyknou na přítmí, a pak se kolem sebe v šerem zahaleném prostoru rozhlédl.

Před oltářem kdosi klečel v pokorném postoji.

Eadulf zlehka zakašlal, aby na sebe připoutal mnichovu pozornost. Postava se ale ani nepohnula, působila až nepřirozeně klidně. Ruce a kolena měl muž přitažené pod tělem a čelem spočíval na chladné kamenné podlaze. Na zemi vedle něho se v tu chvíli cosi zalesklo a Eadulfovi chvíli trvalo, nežli pochopil, že se tam světlo svící zrcadlí v kaluži jakési tekutiny. Krev!

Eadulf potlačil výkřik, rozběhl se k postavě před oltářem a přiklekl k ní. Natáhl ruku a dotkl se mužova ramene, ale i když nevyvinul téměř žádnou sílu, neznámý se vzápětí sesul na bok. Měl bílou tvář a mrtvý vytřeštěný pohled.

V blízkosti nikde nebyla vidět žádná zbraň, ale vzhledem k množství krve na podlaze a ráně na hrdle neznámého bylo zřejmé, jak asi přišel o život. A z nepřítomnosti zbraně se také dalo s jistotou usoudit, že dotyčný nesešel ze světa vlastní rukou. Eadulf už předtím viděl mnoho mrtvých a zavražděných, ale z tohoto těla čišelo cosi zvláštně groteskního, když tam nebožák klečel jako na modlitbách s podříznutým hrdlem.

V mihotavém světle svící Eadulf viděl, že jde o muže zhruba v jeho věku; byl hubený, ba téměř by se dalo říci vyzáblý, měl světlé zplihlé vlasy a v nich vyholenou římskou tonzuru. Byl oděn do nevýrazného vlněného roucha neurčité barvy, něco mezi bílou a šedou, jistě šlo o neupravenou ovčí vlnu. Na základě toho Eadulf dospěl k závěru, že má před sebou zřejmě stoupence řádu blahoslaveného Benedikta, o němž Řím na nedávném koncilu v Autunu prohlásil, že by jej měli následovat všichni řeholníci. Přívrženci tohoto řádu věřili, že je správné používat jen to, co člověku poskytuje příroda, bez jakýchkoliv dalších ozdob a příkras, a že je nutné vést prostý život sestávající pouze z práce a modliteb.

Nebylo pochyb, že toto je bratr Cerdic – a bylo zřejmé, že ten už nikomu na žádné otázky nikdy neodpoví.

Eadulf se k mrtvému naklonil a dotkl se ho na krku. Byl ještě teplý. V tu chvíli se poplašeně napřímil, protože si náhle uvědomil, že bratra Cerdica kdosi připravil o život nejspíš jen malou chvíli předtím, než do kostela vstoupil on sám. Rychle se rozhlédl po všech temných koutech kaple. Nebylo slyšet nic než kapky loje, kanoucí z jedné z vysokých svící, tiše pleskající na kamennou podlahu.

Eadulf spěšně přešel ke vchodu do kostela, otevřel dveře a na opačném konci nádvoří uviděl bratra Conchobhara ve společnosti jakéhosi mladšího muže. Přejel očima okolí, ale nikdo jiný v dohledu nebyl.

„Bratře, můžeš mi věnovat pár okamžiků?“ zavolal na starého apatykáře.

Bratr Conchobhar pozvedl ruku na znamení, že rozumí, a vykročil směrem ke kostelu; jeho společník ho následoval. Eadulf toho člověka nepoznával; byl to nějaký cizí muž oděný do nápadného mnohobarevného pláště. Měl pěknou postavu, pohlednou tvář, světlou pleť a dlouhé černé vlasy, které házely namodralé odlesky, když na ně zasvitlo bledé slunce. Eadulfa ale zdaleka nejvíc zaujaly cizincovy oči: měly nezvyklou světle modrou barvu a zračil se v nich jakýsi nepokoj, jako vody oceánu, které hrozily Eadulfa stáhnout do nekonečných hlubin. Eadulf se musel téměř silou od toho pohledu odtrhnout.

„Vypadáš vylekaně, příteli,“ ozval se cizinec. Když promluvil, ukázalo se, že i jeho hlas má nesmírně zvláštní barvu a kadenci – Eadulf vůbec nepochyboval, že většina lidí při zvuku jeho slov musí strnout úžasem, tak znepokojivě to znělo. Nestávalo se často, že by na Eadulfa hned při prvním setkání někdo takto silně zapůsobil.

Bratr Conchobhar mu neznámého představil: „Toto je Deogaire, můj příbuzný. A myslím, že se nemýlí – skutečně tě něco trápí, viď, příteli Eadulfe?“

„Neviděli jste někoho vycházet odsud z kostela, když jste stáli na nádvoří?“ vyptával se Eadulf.

„Já si nikoho nevšiml,“ odvětil starý apatykář. I mladík zavrtěl zamítavě hlavou. „Koho hledáš?“

Eadulf jim místo odpovědi pokynul, aby jej následovali, a pak jen beze slova naznačil rukou směr k tělu, ležícímu před oltářem.

 

Copyright © 2014 by Peter Tremayne

Translation © Alžběta Slavíková Hesounová, 2016

ISBN 978-80-7429-566-9



Zpět na knížku "Ďáblova pečeť".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook