Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Cesta ke Kristu/ Mystické traktáty konce věků - Svět Jakoba Böhma

Cesta ke Kristu/ Mystické traktáty konce věků - Svět Jakoba Böhma

Není ostatně vyloučeno, že Komenský byl Böhmem ovlivněn (jak se snažil dokázat komeniolog J. V. Novák), protože teorie dvou center lidské bytosti, kterou začíná Hlubina bezpečnosti (jedno je v Bohu, druhé v lidské přirozenosti), stejně jako podobenství stromu života nacházíme hned na prvních stránkách Aurory, Böhmova nejznámějšího spisu z r. 1612, který koloval v mnoha opisech. V Auroře se rovněž vyskytuje alegorie kola života, jeden z ústředních motivů Hlubiny bezpečnosti. To vše lze jistě vysvětlit společnými předlohami, jak míní J. Hendrich, který v r. 1940 uveřejnil studii Komenský a Böhme, jíž je zatím diskuse uzavřena. Ale přece jen není zvláštní, že Böhme nazývá egoistickou vůli individua Selbheit a Eigenwille, zatímco Komenský mluví o „samosvojnosti"? Cesta ke Kristu je soubor menších pojednání, jehož první vydání, ještě velmi útlé, mohl Böhme spatřit. Ostatní spisy vyšly až po jeho smrti, ovšem text Aurory, Böhmova prvního a nejznámějšího spisu, byl v r. 1613 rozesílán Böhmovým nepřítelem pastorem Richterem na všechny strany jako doklad údajného rouhání. Böhme sám říká, že dílo bylo opisováno a přišlo do rukou „mnoha učenců a vznešených osob“. V dalších spisech, k nimž patří i náš soubor, se Böhme snaží tlumit jistou tendenci k pantheismu, která je u něho vyvažována na vnitřní vztah člověka k Bohu, k němuž patří obrácení a znovuzrození. Ladění těchto spisů je velmi podobné Komenského Hlubině a Labyrintu světa. Ani Cestu ke Kristu nedal Böhme sám do tisku. Její vydání obstaral jeden z jeho šlechtických přátel, který dal v prosinci 1623 vytisknout pojednání O pravém pokání a O pravé odevzdanosti pod společným titulem Der Weg zu Christo. Knížka vyšla na začátku roku 1624, tedy v Böhmově úmrtním roce. Později byla Cesta ke Kristu rozšiřována o další Böhmova pojednání, až se jejich počet ustálil na osmi, k nimž byl v některých vydáních přiřazen spis Klíč čili vyjasnění nejdůležitějších pojmů a slov. Tak je tomu v českém vydání. Spolu s nejteoretičtějším pojednáním souboru, spisem Theoscopia čili o božském nazírání, je Klíč spekulativním protipólem původních pojednání koncipovaných spíše jako napomenutí k nápravě. Traktátky byly uspořádány Böhmovým znalcem a obdivovatelem J. G. Gichtelem (1638–1710) a jejich osnovou je „cesta“. Ta začíná pokáním a modlitbou, pokračuje odevzdaností Bohu a znovuzrozením díky Kristu a přechází ke spekulativnějším spiskům Rozhovor duše osvícené a neosvícené a zejména k Theoscopii. Závěrečný Klíč není jen výkladem Böhmových pojmů, nýbrž obsahuje i některé důležité motivy Böhmovy filosofie, takže čtenářům zpřístupňuje nebo dokonce v určitém smyslu nahrazuje četbu dalších Böhmových děl. Řekli jsme, že základní myšlenka Böhmových návodných a nápravných spisů má svou obdobu v Komenského hlubině bezpečnosti a v Labyrintu. Duše, která vyšla vítězně ze zápasu se světem plným pokušení a navrací se z něho prostřednictvím Krista do boží náruče, je na znamení vítězství korunována Pannou Sofií. Na rozdíl od Komenského nenajdeme u Böhma široce rozvedené alegorie (kromě obrazu Panny Sofie), ale jeho dikce je barvitá a naléhavá. Böhme je jedním z mistrů německého jazyka a hloubku a niternost svého prožitku a svého vidění světa, pro něž byl nazván „Philosophus Teutonicus“ (nazval jej tak jeho učený přítel Balthasar Walter) dovršuje způsobem svého vyjadřování. Hegel, který Böhma velmi oceňuje, mu ohledně jazyka vytýká, že nahrazuje pojmové vyjadřování užitím chemických a náboženských termínů. Ale to je princip podobný Hegelovu umění metafory. V metaforách Hegel rovněž užívá náboženských výrazů („spekulativní Velký pátek jako metafora Kantovy a Fichtovy filosofie), nebo výrazů z estetické oblasti (Řek – „subjektivní umělecké dílo"), aby metafora dosáhla svého účinku. Vedle shody s Komenským lze poukázat i na velké rozdíly. Böhme se dalekosáhleji než Komenský pokouší objasnit základní bod křesťanského platonismu nebo novoplatonismu – stvoření či vzcházení světa z Boha. Svět vzniká jako „výron“ či „vydechování“ božského principu či jako výraz Božího promlouvání, tj. Slova. Svět je zjevování božského principu, „živly nejsou než obrazná a pohyblivá jsoucna (toho) neviditelného a nehybného“, říká Böhme v Theoscopii. Zjevování však znamená: zjevovat se pomocí protikladu. V čistém světle není nic vidět, čisté světlo se může vyjevit pouze díky temnotě. Ve vyjevování je svázáno světlo a stín, duchovní a tělesné, láska i zloba, radost a hněv, sladké i trpké. Tato vazba kladu na zápor platí i pro druhý základní problém, který chce Böhme vysvětlit vznikáním světa, a to problém dobra a zla. M. Žemla autor výtečné předmluvy a překladu, charakterizuje Böhmovo řešení jako střet „intelektuálního pantheismu“ (tím je myšleno novoplatonské pojetí vztahu božského principu a světa, s Böhmovou vlastní životní zkušeností zla. Zatímco filosofie problém zla umenšuje, jako je tomu u Leibnize, u něhož je zlo dílčím aspektem celkového dobra, nebo – jak můžeme dodat – tento problém vůbec popírá, jako je tomu u Spinozy, podle něhož zlo existuje pouze z lidského hlediska a nikoli z hlediska věcí samých, je pro Böhma existence zla zcela zásadním problémem. Protože všechno pochází od Boha, musí od něho pocházet i zlo. Ale Bůh je „v sobě mírný, radostný, milý, milosrdný“ – jak tedy v něm může být obsaženo i zlo? Problém, který je v Auroře naznačen metaforou Božího hněvu, řeší později Böhme myšlenkou božské hlubiny, bezedna (Ungrund), které je pramenem všeho a v němž tedy existuje dobro a zlo nerozlišeně. Způsobem, jímž se původně indiferentní základ diferencuje v dobré a zlé, je samotný proces vznikání viditelného světa, vzcházení „vlastností“ ze základu, a s tím související vytříbení Boha k personalitě a svatosti. Ve „vlastnostech“ povstává „svojnost“ (Selbheit) a „vlastní vůle“ (Eigenwille) stvořenin (Kreatur). Důraz na „vlastnosti“ (Qualitát) jako základní element stvořených věcí (veškerou přírodu tvoří sedm vlastností čili kvalit) je příkladem Böhmovy filosofie řeči, podle níž slovo není arbitrárním označením věci, nýbrž vystihuje samu povahu pojmenovaného. (Böhme o tom napsal zvláštní spis nazvaný De signatura rerum – O označení věcí). „Vlastnost“, Qualitát poukazuje ke Quelle, pramen, ale i ke Qual, trýzeň. Trýzeň provází vzcházení vlastností (Inqualieren) a je základním rysem všeho vzniklého, stvořeného, jemuž se však stvořeniny v důsledku své svojnosti a vlastní vůle rády oddávají. Jako nevědomá melancholie obestírá trýzeň vše, co existuje. Vždyť také vše, co existuje jako příroda, je „druhá“ či „cizí matka“, skrze niž se zpronevěřujeme své pravé matce, duchovnímu základu. Druhá matka nás drží ve svém zajetí „bídou strastí, lopotou a nouzí“. Nejdůležitější je myšlenka zvláštních stvořenin. Stvořeniny mají vůli přírodní, vůli egoistickou, jíž se nazývá „svojnost“ a „vlastní vůle“. Jako vůle přírodních bytostí je to vůle odpadlá, odlišná od toužení původního nerozlišeného základu, který říká svou vůlí a touhou „fiat“. Člověk je ovšem na rozdíl od přírodních stvořenin bytostí dvou center, může přemoci svou vůli přírodní bytosti a sjednotit se s touto původní univerzální vůlí, která je Bohem v základu. Proces vlastního obrácení a sjednocení s Bohem se netýká jen lidí, je to zároveň sjednocování Boha se sebou samým. Božský proces, který začíná bezednem, jež se diferencuje, ale i tříbí (tříbí se nejen jednotlivé vlastnosti a síly, ale i Bůh, který se vytříbil v čisté světlo, Slovo, dobro), je tím dovršen. V tomto procesu není existence světa něčím kontingentním, co mohlo, ale nemuselo ze svobodné vůle boží nastat, nýbrž patří k boží genezi a historii. To je také důvod, proč byl Böhme napadán pastorem Richterem. Böhmovy přátele, kteří vydali knížku Cesta ke Kristu, však přitahovala naléhavost Böhmových výzev k obrácení a k ztotožnění s Bohem, inspirovaná německými mystiky J. Taulerem a Mistrem Eckhartem (jak dokládá autor předmluvy). V naléhavosti Böhmova napomínání k dobrému křesťanskému životu zaznívá vědomí nesmírné vážnosti a odpovědnosti za dobré vedení života ve vztahu k osobnímu Bohu. K této poloze filosofie patří dále přesvědčení o vyšším náhledu autora do nejvyšších tajemství bytí a života. Vědomí vážnosti života, nesené myšlenkou osobní nesmrtelnosti (nacházíme je ještě u Kanta), bylo v druhé polovině 18. století podlamováno odvratem od myšlenky posmrtného života (G. E. Lessing, ale příkladem může být i Goethův Faust) a od začátku 19. století neosobním pojetím boha jako ducha světa, duchovního pokroku lidstva probíhajícího na úkor smrti jednotlivců i generací (Hegel). Následuje povýšení slepé vůle k životu, která je u Böhma principem protichůdným dobru, na princip bytí (A. Schopenhauer) a důraz na autonomnost lidské existence, která je postavena na „ničem“ (M. Stirner), t. j. na ničem, co by člověka přesahovalo. Současníky i další generace přitahovalo k Böhmovi také líčení procesu, jímž vzniká příroda, jako alchymického děje. Ve vzcházení přírody z bezedna hraje hlavní úlohu oheň, který je univerzálním hybným principem oheň je, jak říká autor předmluvy, Böhmův élan vital. Ohni je příbuzný separátor či rozlučovatel, který způsobuje rozlučování vlastností. Alchymie není tedy podle Böhma (a ostatně ani podle alchymistů samotných) pouze světská praktika, která slouží lidským cílům. Je, jak ukazuje autor před mluvy, navracením věcí do jejich původní nerozlišenosti a pokusem o jejich dokonalejší stvoření. Myšlenka, že Bůh není zcela odloučen od přírody, nýbrž že proces vznikání přírody zasahuje i jeho samého, byla přejata F. W. J. Schellingem ve spise O bytnosti lidské svobody z r. 1809. (Český překlad M. Petříčka vyšel v r. 1993.) Napsání spisu předcházelo Schellingovo dvouleté přátelství s filosofem Fr. Von Baaderem, který Schellinga do Böhma zasvětil. V popředí spisu je rovněž otázka po původu zla a přesah základu vší existence oproti Bohu samému Schelling navazuje na Böhmův pojem bezedna a říká, že základ Boží existence je něco nebožského v Bohu, že je to „příroda v Bohu“. Bůh je univerzální vůle veškerenstva, která se vytříbila k personalitě. Všechny konečné věci vzešly z tohoto základu a jsou nadány temnou vůlí k vlastnímu bytí, ale člověk je svou rozumností obsáhnut v Bohu. Proto může vědomě konat dobro (podřídit svou vůli univerzální vůli Boží), nebo zlo (setrvat ve své egoistické vůli, která Vyplývá z temné žádosti být). Ježto člověk je jediná stvořenina (Kreatur, stejně jako u Böhma), která se může vymanit ze slepé vůle k životu a svobodně se podrobit vůli boží, je člověku svěřeno sjednocování světa s Bohem. Tyto myšlenky jsou u Schellinga vyloženy čistěji a s filosofickou kulturou jeho a Hegelovy doby, která pozvedá novoplatonský vzorec vztahu Boha a světa na vyšší, reflektovanější úroveň. Nicméně jsou to stále Böhmovy myšlenky, jimž se tím dostalo zaslouženého ocenění. Posun k reflektovanější pozici dává vyniknout jiné základní Böhmově myšlence, kterou Schelling formuluje v tezi, že v Bohu je něco, co není Bůh sám, totiž sám důvod existence čehokoli, ať je to Bůh, člověk nebo příroda. Když Schelling mluví o bezednu jako o tom nejvlastnějším a nejpůvodnějším, podtrhuje, že je to něco zcela neuchopitelného a nepochopitelého, a svými výroky, jako je výrok právě uvedený, obnažuje snad největší nesamozřejmost, s níž filosofie do té doby pracovala a již vůbec neprohlédla, totiž záhadu, nepochopitelnost bytí samého. Jak může filosofie říkat, že jejím předmětem je bytí všeho jsoucího, když bytí samo se vymyká jakémukoli pochopení? Pozdější Schelling to vyjádřil v myšlence, že filosofie neodpovídá na otázku, proč je spíše bytí než nic, – otázku samu formuloval Leibniz – a vyslovil zásadní tezi, že filosofie je schopna řešit otázku „jak“ (věci jsou) a nikoli problém, „že“ věci jsou. Filosofie nemůže říci nic o existenci, může se pouze zabývat vztahy, které existující věci zaujímají k sobě navzájem. Filosofie, která si neuvědomovala záhadu toho, že věci jsou, nebyla v souladu sama se sebou, se svým úkolem prosvětlovat vše tajemné, nejasné, záhadné. Tu největší záhadu neviděla a na tomto nevidění zakládala svá zkoumání. Proto se musí filosofie zcela proměnit. Schelling tím vřadil Böhma, z jehož pojmu bezedna tyto důsledky vyplývají, do galerie takových bořitelů samozřejmostí, jako byli Descartes či Kant, ale ještě nad ně. Descartes zrušil tezi, že smyslové poznání se zakládá na přímé komunikaci mysli s věcmi, a nahradil ji vzorcem, podle něhož je smyslové poznání uvědoměním si fenoménů mysli, které skýtá naše smyslovost v důsledku podráždění našich smyslových čidel. Kant opět zpochybnil předpoklad, že mezi věcmi na jedné straně a poznáním na druhé straně musí být jakási předem vytvořená harmonie či korespondence, na jejímž základě poznáváme, co věci jsou. Jenže poukaz na naprostou nepochopitelnost toho, že věci jsou, ba že vůbec něco je, je ještě významnější událostí v dějinách filosofie; vrací totiž filosofii k původnímu údivu, z něhož vzešla, jenže ještě radikálnějšímu, než byl řecký podiv nad vzájemnou vazbou věcí v kosmu. Je obdivuhodné, že za toto prohlédnutí vděčí filosofie samoukovi Jakobu Böhmovi, který si vydělával na svůj denní chléb jako švec a obchodník s kůžemi ve Zhořelci. Duch vane, kam chce. Vydání knihy je výsledkem několikaleté práce našeho jediného böhmovského znalce Martina Žemly, který dovedl svému překladu vtisknout jemný nádech starobylého textu. K prostředkům, jimiž je toho dosahováno, patří i zčeštění Böhmova křestního jména na Jakub. Čtenář rovněž ocení erudici a rozhled, s nimiž je napsána předmluva, vysvětlující poznámky a závěrečný slovníček Böhmových pojmů.......Recenze prof. Milana Sobotky vydaná v Literárních novinách dne 12. července 2004...Překladem Cesty ke Kristu (Jakub Böhme: Cesta ke Kristu. Mystické traktáty konce věků. Přeložil a úvodní studii Svět Jakuba Böhma napsal Martin Žemla. Praha, Vyšehrad 2003) k nám uvádí M. Žemla Jakoba Böhma, významného filosofa 17. století (zatím bylo u nás z něho přeloženo jen několik drobností), k němuž má v některých spisech blízko J. A. Komenský, ale který spekulativní silou Komenského převažuje.
SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook