Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Diskrétní zóna  »  Diskrétní zóna - Recenze Zrcadlení.cz

Diskrétní zóna - Recenze Zrcadlení.cz

Tomáš Němeček – Pavel Rychetský: Diskrétní zóna

První, co mne napadlo, když jsem uviděla knížku za výlohou Kanzelsbergerů, bylo, že doufám, že to s Rychetským nedopadne jako s Motejlem. LEXikon Otakara Motejla, který s ním sepsala roku 2006 Renata Kalenská, byl totiž vynikající – a Dr. Motejl čtyři roky poté, pravda, ve svých 78mi letech, zemřel. Doufejme tedy, že vydání memoárů dalšího předního, ba nejpřednějšího současného českého právníka nebude znamenat totéž, co se svého času říkávalo o Řádu Bílého lva: ten totiž dostati s jistotou znamenalo buď o funkci přijíti či rovnou atentátu podlehnouti…

Rozhovor Tomáše Němečka, našeho nejlepšího – a chtělo by se říci jediného fundovaného – novináře, zabývajícího se právní problematikou s předsedou Ústavního soudu je v mnohém překvapivý. Vrhá totiž na osobu dotazovaného podstatně jiné světlo, než v jakém jej mnozí jeho souputníci viděli či vidí. Protože u řady událostí jsem ve větší či menší blízkosti stála, myslím, že jsem oprávněna říci, že míra sebestylizace zpovídaného je velmi malá, takže se na tento rozhovor můžeme ve velmi velké míře spolehnout jako na objektivní pramen historických událostí. Což je jeho velikou předností.

Pokud bych měla nějakým způsobem začít knížku hodnotit, nemohu jinak než začít chválou na přípravné práce, které musel Tomáš Němeček podniknout, aby mohl materiál utříbit do takového tvaru, v jakém jej předložil čtenáři. Je evidentní, že pan Němeček strávil množství času podstatně větší než nepatrné v archivech, že prošel celý spis StB, vedený na Pavla Rychetského, že se pečlivě zaobíral politickým působením zpovídaného, takže posléze byl schopen položit otázky s přesností skalpelu neurochirurga. Odhaduji, že přípravné práce pana Němečka na tento rozhovor musely přijít na pěkných pár desítek, možná i stovek hodin. Za to se před ním vskutku skláním.

Vynaložené úsilí se evidentně vyplatilo, protože dotazovaný pod přesně cílenými otázkami odkryl nejedno historické zákoutí svého života. Pro mne bylo osobně největším překvapení úzké sepětí Pavla Rychetského s disentem. Jistěže jsem zejména v průběhu našeho krátkého souputnictví, mne jako poslankyně Federálního shromáždění a JUDr. Rychetského ve vládních funkcích v létech 1990 – 1992, věděla, že Pavel Rychetský patřil k té skupině, ze které se posléze vytvořilo Občanské hnutí, ale nevěděla jsem, že tyto vazby byly tak osobní. Těmito osobními přátelstvími, zejména s Jiřím Dienstbierem a Pavlem Pithartem, jsem alespoň nyní, dvacet let po událostech samotných, pochopila některé právní názory pana Rychetského, které pro mne byly nejen v té době, ale až do přečtení této knížky, zhola nepochopitelné. Také už chápu, odkud se vzal požadavek Pavla Dostála, aby se nejdřív začala projednávat nová Ústava: bezpochyby tento názor převzal od svého přítele Pavla Rychetského, který novou Ústavu měl tak říkajíc v šupleti. Na tento moment si vzpomínám totiž osobně velmi přesně, neboť s Pavlem Dostálem – přesto, že jsme se posléze názorově v mnohém rozešli – jsem od prvního setkání po červnových volbách 1990 v mnohém souzněla. Vzpomínám si, že na prvním zasedání Federálního shromáždění nám organizační oddělení hodilo na lavice k projednání parlamentní tisky, které se neprojednaly v minulém volebním období s tím, že se mají projednat – jako kdyby se nechumelilo…. Jediný, kdo se tomu vzepřel, byl právě Pavel Dostál, který se ve Sněmovně vztyčil a začal se dožadovat projednávání nové Ústavy. Podpořila jsem jej tenkrát, co jsem mohla, výsledkem čehož bylo, že jsme tam stáli jako idioti zrovna my dva. A byl to kupodivu posléze první předseda českého Ústvního soudu, Zdeněk Kessler, kdo nás ale velmi rychle utřel, že jsme blbí a ničemu nerozumíme a samozřejmě se mají projednávat jakési úplně pitomé novely zákonů, které již dávno zapadly do hlubin času. Kdyby tenkrát Pavel Rychetský dal alespoň trochu najevo, že nová Ústava má smysl, že je připravena, jsem přesvědčena, že by se k nám bylo velmi rychle přidalo dostatečné množství poslanců, abychom otázku nové Ústavy vznesli a na jejím projednání trvali. Soudím tak ze „šrumce“, který po našem „utření“ s Pavlem Dostálem nastal – bylo to poprvé, kdy jsem sbírala „parlamentní kondolence“. Dějiny se mohly vyvíjet jinak.

O sepjetí Pavla Rychetského s disentem – a o neschopnosti reflexe reality tohoto politického útvaru, přerodivšího se do Občanského hnutí – svědčí i v knížce popisované vysvětlení katastrofálního volebního výsledku Občanského hnutí ve volbách 1992. Pavel Rychetský (na str. 140) uvádí, že neúspěch OH vznikl tím, že on, Jirka Dienstbier a Petr Pithart nebyli schopni jednoduchých demagogických hesel, bez kterých údajně nelze ve volbách uspět. Že prý jejich setkání s občany mívaly ráz debatních kroužků, ze kterých vyplývalo, že „to může být tak, ale i tak.“  Já jsem takto situaci nevnímala a doposud nevnímám. Jsem přesvědčena, že úhlavním problémem Občanského hnutí byla – s ohledem na to, že se jednalo o disidenty a lidi humanitně vzdělané, zcela paradoxně – neschopnost odpoutat se od komunistů a jednat politicky. Obrazem neúspěchu Občanského hnutí byl můj osobní konflikt se dvěma jeho významnými představiteli, prof. Janem Sokolem a Rút Šormovou. Oběma jsem vyčítala, že OH hlasuje s komunisty. „Ale my hlasujeme proti těm zákonům ze zcela jiných důvodů, než komunisté!“ prohlásili oba rozhořčeně. Obávám se, že jsem slovutnému panu profesoru filosofie řekla něco v tom smyslu, že na to mu sere pes, že pohnutky hlasování možná někdy budou zajímat nějaké politology či historiky, avšak počítá se jen výsledek. Od té doby jsem se stala pro Občanské hnutí „třídním nepřítelem“, což je nepodstatné, avšak podstatné je, že ke skutečnému důvodu, který dle mého názoru stál za gigantickou volební katastrofou Občanského hnutí, se Dr. Rychetský nepokousal ani nyní. Snad by se to mohlo zdát jako nepodstatná historická marginálie, ale je fakt, že vztah ke komunistům, ke KSČ, potažmo KSČM je doposud nevyřešenou otázkou, která stále znovu a znovu vyskakuje na českou politickou scénu jako čertík z krabičky, pochopitelně vždy v těch nejméně vhodných okamžicích. Proto ostatně soudím, že by již bylo na čase se k tomuto problému postavit čelem a říci k danému tématu nějaké mužné slovo. Domnívám se, že JUDr. Rychetský by k takovému vyjádření byl osobou více než povolanou.

Pokud bychom měli hodnotit obsah rozhovoru, pak je zřejmé, že v osobě JUDr. Rychetského se prolínají dvě roviny jeho osobnosti: rovina politika a rovina právníka. O osobnosti politika Rychetského se dozvíme velmi mnoho, stejně jako o událostech, kterých byl účasten, a to zejména v druhé polovině 90. let. Zde je možno připomenout „Devětaosmdesátý“ Petra Pitharta, ke kterému Rychetský přidává řadu podrobností ze začátku 90. let a na který v časové linii svým způsobem navazuje. Zde je ovšem třeba říci:  – málo…. Pithartovy vzpomínky na v podstatě dva roky 1989 – 1992 jsou popsány na 280ti stranách, Rychetský se dotýká období, táhnoucího se až do roku 2003 na pár desítkách stran… Lze pouze doufat, že se JUDr. Rychetský ve svých vzpomínkách ještě do této doby vrátí a poskytne čtenáři „nášup“ toho, na co jej tak pěkně prostřednictvím pana Němečka namlsal…

I když moje politické já zůstalo v některých aspektech knížky neukojeno, není to nic proti hladu, který z obsahu knížky (která, pravda, by pro moje uspokojení asi musela nabrat rozsahu přímo biblického, což kajícně přiznávám) pociťuje moje právnické já. Jak JUDr. Rychetský v některých svých rozhovorech poskytnutých médiím v uplynulých letech přiznal, prodělalo jeho právnické já značnou metamorfózu.  O té se, žel, dozvíme jen velmi málo, případně nic. Můžeme ji dovodit pouze z několika postojů, zejména k práci Ústavního soudu, které vypravěč čtenáři laskavě přepustí. Hluboké pochopení mám pro postoj JUDr. Rychetského (viz str. 215 – 216) k otázce zdravotnických poplatků. Zde zcela sdílím jeho právní názor a též zcela sdílím jeho názor na ty soudce Ústavního soudu, kteří úplatnost bezplatné lékařské péče prosadili. Stejně jako předseda Ústavního soudu i já shledávám jejich postoj nikoliv v důvodech právních, leč v důvodech politických. Není jistě náhodou, že bylo lze předpokládat, že soudci, kteří se o prosazení tohoto ústavního paskvilu zasadili, jsou ve věkové kategorii, ze které vyplývá, že se budou chtít znovu ucházet o místo ústavního soudce na druhé desetiletí. Jestli někdy někdo mohl poskytnout zásadní argument pro to, aby pro mandát soudce Ústavního soudu platilo „jednou a dost“, pak to je právě tento případ. Je možno hovořit o prodloužení mandátu na příkladmo období dvanáctileté, avšak jak je zřejmé, možnost znovuzvolení soudcem Ústavního soudu přináší do tohoto výsostného ústavního tělesa velmi neprofesionální politickou deformovanost. Již méně souhlasím s názorem JUDr. Rychetského na vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, kde ovšem, zcela v souladu s jeho vlastním vnímáním, mám evidentně jinak nastavenou onu citlivost na to, co je inherencí státu do vědeckého zkoumání a co ne. Kromě toho mám alespoň zprostředkovaně zkušenost, kterou zřejmě JUDr. Rychetský nemá tak zažitou, totiž, že na akademických pracovištích se všemi těmi „citačními bratrstvy“ uměle vytvářenými impaktovými faktory a vzájemným si psaní posudků pro grantové agentury, to je velmi často ještě větší bída než v současném Ústavu pro studium totalitních režimů: a to si troufám tvrdit, že vím v obou případech, o čem hovořím.

Úvah de lege ferenda á margo Ústavního soudu se bohužel i dále dočkáme málo: jako kdyby pisatelům došel dech, anebo, doufejme, jako kdyby si toto téma schovávali na dobu, kdy zpovídaný nebude již členem předmětné instituce a bude se tedy moci vyjádřit otevřeněji, než to bezpochyby může učinit dnes. K tomu, co uvádí o fungování Ústavního soudu nyní, je možno vyjádřit nic než souhlas. Především se jedná o samotný výběr soudců Ústavního soudu. Stejně jako JUDr. Rychetský i já jsem naprosto přesvědčena, že není možné, aby soudce Ústavního soudu navrhovali lidé, „..jejichž kvalifikace spočívá v tom, že chodí hrát tenis na stejné kurty, na kterých hraje pan prezident.“ (str. 223) Na rozdíl od JUDr. Rychetského se však domnívám, že kromě akademických obcí, které zmiňuje jako potenciální navrhovatele, by měl mít každý občan právo prezidentovi navrhnout soudce Ústavního soudu stejně, jako má právo mu navrhnout kandidáta na státní vyznamenání.  Jen tak lze totiž předejít nadměrnému vlivu nejrůznějších spolků – včetně akademické obce a spolků odborných – kde se velmi často projeví fakt, že si na demokracii hrajeme na malém českém rybníku a že mnozí do těchto spolků prostě nejsou připuštěni proto, aby věrchušce nepobořili bábovičky. V tomto směru, obávám se, trpí JUDr. Rychetský stále drobným idealismem stejného druhu, jako jej projevil v otázce Ústavu pro studium totalitních režimů.

V otázce nominace a jmenování soudců Ústavního soudu se dostáváme k jednomu z těch bodů, kdy mohu velmi dobře posoudit onu již dříve zmíněnou míru objektivnosti zpovídaného. Zatím jsem pouze chválila. Nyní nechválím. Otázka tazatele zněla, zda respondent nelituje toho, že na soud nepřišel některý z Klausových kandidátů, jež odmítnul Senát. Mimo jiné též advokátku Veselou Samkovou. Pan předseda Ústavního soudu odpovídá, že  „… neupírá senátorům právo vytýčit si svá kritéria a své představy na nominace k Ústavnímu soudu“.  Tak tak to, pane předsedo, nebylo…. Vím, že už na to všichni dávno zapomněli, ale v době, kdy Senát ve výborech projednával prezidentovy kandidáty, jste Vy byl senátorem, byl jste členem minimálně ústavně-právního výboru a měl jste přímou možnost – které jste více než vrchovatě využil – některé kandidáty významně…nedoporučit. Což jste učinil, a to dokonce i v době, kdy probíhala samotná volba a Vám ještě ani neoschl prezidentův podpis na Vaší jmenovací listině předsedy Ústavního soudu. Z knížky vysvítá, že Vaše angažmá v Ústavním soudu na místě jeho předsedy bylo domluveno již měsíce předem. Myslím, ba, jsem přesvědčena, že jestliže jste s některými lidmi hluboce nesouhlasil, měl jste to prezidentovi prostě říci, domluvit stažení kandidatury a nepodrobovat je marně grilování Senátem, které patří k těm nejotřesnějším zážitkům, které jsem alespoň já osobně zažila. Ostatně se domnívám, že tento – řekla bych politický – postup se ani Ústavnímu soudu ani právu v České republice obecně nevyplatí: dokonce dvakrát odmítnul Senát jmenovat soudcem Ústavního soudu JUDr. Aleše Pejchala, ano, toho JUDr. Pejchala, který je od letošního podzimu soudem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Nemyslím si, že JUDr. Pejchal na proceduru, kterou mu Senát připravil, zapomene…

Závěrečná kapitola knížky se jmenuje „ O dobrém zvyku neohlížet se příliš zpět“. To je v mnohém směru zvyk chvályhodný, neboť zpětný samožer, jak známo, nic nenapraví. V případě literárně-historického počinu, kterého jsme zde svědky, pak dává přímo naději do budoucna. Jak jsem již opakovaně zmínila, toho nevysloveného, nedořečeného, zůstává u JUDr. Rychetského ještě velmi mnoho. On sám by si zasloužil zřízení alespoň zvláštního oddělení Ústavu novodobých dějin, který by se zabýval pouze zkoumáním jeho osoby :-) . Při jeho pravděpodobně ne příliš kladnému vztahu k akademickým institucím se však nelze nadít, že by se dobrovolně podrobil vědeckému zpytu. Doporučila bych proto zachovat stávající model, který již prokázal svou funkčnost tím, že jazykem velmi japným, právnicky jasným a historicky srozumitelným pan Tomáš Němeček z evidentně nepsavého předsedy Ústavního soudu vydoloval to, co vydoloval. Vydoloval to výborně. Pánové, ovšem, chce to druhý díl.

 

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

(vydalo nakladatelství Vyšehrad v edici „Rozhovory“, 2012, počet stran 278 včetně rejstříku)

 



Zpět na knížku "Diskrétní zóna".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook