Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Dobrá smrt?  »  Dobrá smrt? - Christnet.cz

Dobrá smrt? - Christnet.cz

Hans Küng: Dobrá smrt?

Teologie a duchovní texty / Zdeněk A. Eminger / 27. dubna 2015

Hans Küng: Dobrá smrt?

Hans Küng je původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz
Autor: Flickr.com / UNED / Creative commons

Když se nakladatelství Vyšehrad rozhodlo představit českému čtenáři jedno ze skutečně existenciálních témat křesťanského teologa a kněze Hanse Künga, učinilo tím opravdu velkou službu. Pomohlo zpřítomnit jeden z nejsilnějších pramenů lidského uvažování, který nikdy úplně nevyschnul a neztratil se jako punkevní řeka kdesi v hlubinách. Tázání, dialog, naděje, obavy a konec konců i střetávání někdy zcela odlišných náhledů na život a smrt, to všechno od nepaměti provází člověka všech možných kultur a civilizačních okruhů. Jak bychom se tedy mohli divit, že se jeden z generačně nejznámějších teologů 20. století snaží spoluzodpovědět otázku po konci lidského života, který se může, tak jako samotnému Hansi Küngovi, jevit v prožívání mnoha zdravotních nesnází jako nesnesitelný a nedůstojný? A jak bychom si mohli myslet, že by se právě Küng nechal ve svém přemýšlení odbýt jednoduchými brožurkovými odpověďmi a odkazy na literu (nejen) mravního zákona, jenž prý chápe dobrovolný odchod ze života jako konečnou a fatální prohru nebo dokonce čin / hřích, který vylučuje člověka z věčného života? Domnívám se, že Küngova kniha o tom, co to vůbec je tzv. dobrá smrt (eutanázie), se čtenářům nejen křesťanské orientace může stát myšlenkovým průvodcem po jejich vlastním tázání, které – jak doufám – ze svého života neodsouvají, nemarginalizují ho nebo z něj dokonce nedělají v širším smyslu toho slova tabu. Rozum a cit, svoboda a odpovědnost, intimní víra a důvěra, že člověk nezůstane ve svém promyšleném rozhodnutí a vůli nikdy sám a bez Božího milosrdenství. To jsou některé ze šlépějí křesťanského teologa a dnes i starého moudrého umírajícího muže Hanse Künga, ve kterých můžeme jít spolu s ním. Udělejme beze strachu první krok. Nejsme na něj sami. Máme oporu v tom, jenž je jediným pevným bodem veškerého bytí a který je láskou v její plnosti a kráse. Küngova kniha o životě, který vítězí nad smrtí, citlivě přeložená Helenou Medkovou, se otevírá právě pro vás.

 

Rozhodnutí, za které se ručí životem

Jedno z nejdůležitějších Küngových připomenutí a předznamenání, které se váže k tématu umírání a smrti, je pro znalce a čtenáře jeho prací pochopitelné a očekávané. „Můj názor na umírání“, píše Küng, „může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život...“ Umění žít a víra ve věčný život jsou tübingenskému teologovi motivem a ospravedlněním, proč nechce svůj život prodlužovat i za pomoci moderní lékařské interdisciplinární péče donekonečna. „Až přijde čas“, čteme v jednom z nejsilnějších vyznání jeho knihy, „chtěl bych, budu-li toho ještě schopen, na vlastní odpovědnost sám rozhodnout, kdy a jak zemřu.“ Nenechme se mýlit (a v tomto ohledu na nás naléhá sám autor), že by tahle odvážná reflexe lidského odcházení, které je již neodmyslitelně spjato s mimořádným rozvojem vědeckého bádání, medicínské praxe a paliativní péče, byla jednou z posledních známek Küngova odporu vůči jeho domovské katolické církvi. V rozhovoru pro německou televizi ARD Küng toto nařčení odmítá. Svým postojem neprotestuje, nevytváří nesnesitelné pnutí ani skandály, nepopichuje ani si nevyřizuje účty s těmi, kteří ho chtěli a chtějí odsunout do bezvýznamnosti a zapomnění. Jeho slova jsou jasná. Mé přemýšlení o dobré smrti má být signálem a gestem, které by mohlo přivést lidi na všech úrovních společenského a církevního života a rozhodování k přemýšlení a k dialogu. Profesor Küng netouží být první mezi prvními a nepřeje si stát teologicko-eutanatickou legendou, v níž by se završil jeho osud a dílo. „Není mou ctižádostí být vzorem pro druhé.“ Ohlasy na původní německé vydání knihy o dobré smrti ukazují, s jakou vážností a naléhavostí jsou Küngova slova přijímána a jak úzce souvisí s jeho celoživotní prací a veřejným vystupováním. Začteme-li se do jeho knih, např. Církev (Die Kirche), Být křesťanem (Christ sein), Existuje Bůh? (Existiert Gott?), Světový étos: projekt (Projekt Weltethos) a V co věřím (Was ich glaube), uvidíme, odkud sám autor vychází a čím za své tázání také ručí. Nehledejme zde nějaké novum nebo dramatický zvrat, v němž by se švýcarský teolog distancoval od minulosti, a to právě kvůli onemocnění, které zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu jeho života v šíři toho, čím život je, být může a někdy také být musí. Hans Küng roku 2014 není zcela novým člověkem. Je to muž, teolog, spisovatel, milovník umění, sportu a života, který se ve chvílích, kdy se úží jeho životní možnosti, zamýšlí nad tím, co ho čeká a nemine. Nechce být soupeřem života ani smrti, ale netouží být ani obětí, která bezvládně pozoruje rozpad sebe samého. Ptá se statečně před sebou, Bohem i veřejností, jaký je význam lidského bytí, jeho úděl a jaká míra lpění na životě je pro něj ještě důstojná a snesitelná. Ostatně, některé valéry svého uvažování o smrti vtiskl již do knihy Zemřít lidsky důstojně (Menschenwürdig sterben), kterou napsal se svým přítelem, literárním historikem a filologem Walterem Jensem. Ten byl v posledních letech svého života velmi těžce nemocný a Küng na něj ve své knize o dobré smrti odkazuje a vzpomíná.

Hans Küng: Dobrá smrt?

Hans Küng: Dobrá smrt?
Autor: Vyšehrad

 

Dilema svobodného člověka. Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Hans Küng hájí své právo na dobrovolnou smrt trojím vyznáním. 1. Život je dar i úkol. Obojí je třeba rozvíjet, naplňovat a vydávat sám sobě, druhým i Bohu užitek z toho, co mi bylo svěřeno – v duchovní síle, intelektu, empatii, lásce, ve fyzických dispozicích a talentu. Jak ale můžeme pohlížet na život jako úkol ve chvíli, kdy trpíme například Alzheimerovou chorobou v jejím vrcholném stádiu nebo jsme roky upoutáni na lůžko v trvale vegetativním stavu? Co je pak pro člověka–křesťana tím úkolem? Dosvědčovat, že jsem (a nejsem) a že konečné rozhodnutí o mém životě náleží Bohu, který mě nechá trpět a odejít v nejposlednější možný okamžik jako polomrtvou bytost, která už sama nezmůže vůbec nic? Ani jíst a pít nebo druhého obejmout a políbit. Cožpak v rozhodnutí dobrovolné smrti v člověku nejedná sám Bůh? Co bylo darováno, bylo dobře zúročeno. Co se mělo udělat, je hotové. Co tedy dál? 2. Právo na dobrovolnou smrt v sobě zahrnuje také odpovědnost za druhé. Já sám, píše Küng, v modlitbě a uvolnění posledních pout „důvěryplně padám do Boží náruče“. Svou volbou snímám z druhých často neunesitelnou tíhu paradoxu, že ten, koho jsem miloval, tu vlastně je – a není. Sám Küng se ztotožňuje s tzv. 12 prvky dobré smrti, mezi něž patří také přesvědčení a přání „odejít, když nastal čas, a nemuset snášet nesmyslné prodlužování života“. Dělat z druhého rukojmí cizího utrpení a konce má jen pramálo co společného s láskou a přátelstvím. Küng tímto přesvědčením dokazuje, že se tak jako někteří jeho kolegové nedostal do bludného kruhu lidského vydělení od druhých a že vždy chtěl přebývat ve světě jako ten, kdo zná a prožívá každodenní lidské radosti i bolesti a nezříká se odpovědnosti za své nejbližší. 3. Je-li člověk určen svou svobodou, která spoluzakládá jeho důstojnost, je jí určen vždy a navždy. Od prvního do posledního dechu svého života, ve všech situacích, do kterých se dostane a na které musí stůj co stůj a často sám a pouze sám reagovat a snažit se je zvládnout. Proč, ptá se tübingenský profesor, by o sobě člověk neměl rozhodovat i v poslední fázi svého života, kdy cítí a ví, že zanedlouho ztratí veškerou rozhodovací schopnost a stane se číslem, které tam někde v rohu pokoje čeká na svoji smrt? Proč by o mně měli rozhodovat lidé, kteří se mnou v mé životní pouti nešli ani vteřinu a já s nimi ani vteřiny půl? Cituje přitom jeden z dopisů, v němž se mu muž, upoutaný 47 let na invalidní vozík, vyznává těmito slovy: „Nechci, aby mi nahoře hadicí vpravovali umělou výživu do žaludku a dole něčí ruce v gumových rukavicích odstraňovaly výkaly. … A o tom, že už je konec, že dál už nechci, bych rád rozhodl úplně sám, bez poručníkování nějakého biskupa, předsedy lékařské komory nebo poslance parlamentu.“

 

Když o životě a smrti rozhodují druzí

Důležitá skutečnost, jež je možná úhelným kamenem celého pojetí dobré smrti, spočívá v lidské svobodě jako takové. Existují lidé, kteří se celý život v nesčetných událostech řídí potřebou a nutností svobodného rozhodování, které samo sebou přináší rizika i zisk. Nejsou vnitřně ustrojeni k tomu, aby ve svém životě nutně a na povel naslouchali autoritě, která se verifikuje jen dvojím způsobem: zákazy a příkazy, a jen málo a čím dál tím méně doporučeními a přáním člověka – pacienta. Existují samozřejmě i lidé, kteří naopak celou vahou své bytosti odevzdávají část své svobody druhým, kteří jim – v náboženské, filosofické, občanské i lékařské oblasti – říkají a radí, co, kde, jak a proč mají dělat nebo nedělat, co je správné a co špatné a co je mravné a nemravné. Vposledku se tato dobrovolná podřízenost může týkat i toho, co a jak mám myslet a v co a v koho mám či nemám věřit a jak. Nezapomeňme ani na střední cestu, tedy na prolnutí těchto dvou životních světonázorů, a na právo přiklonit se dobrovolně a s rozmyslem na jednu nebo na druhou stranu, anebo se usadit v jednom z bodů jejich překrývání.

Proč by měli, klade si Küng otázku, o konci života druhého člověka rozhodovat druzí – např. lékaři, „bez ohledu na to, že postoj pacienta se v průběhu nemoci mění.“? Nenechme se mýlit, že by autor odmítal paliativní péči v šíři, ve které je dnes v rozvinutých zemích obvyklá; naopak. Vybízí k ní a volá po jejím smysluplném rozvoji, který by si ale v první řadě měl zachovat lidský, duchovní rozměr. Přesto si však všímá jedné věci, která ho netěší. Tím, že se zásadním způsobem prodloužil průměrný lidský věk, je čím dál tím víc lidí postiženo dosud nevyléčitelnými nemocemi (Alzheimerovou chorobu, Parkinsonovou nemocí, ALS atd.). Küng se právem obává, aby se i díky této nesmírné dynamice nestal z paliativní péče hon a boj za ziskem a za tzv. kvalitou umírání. Jinými slovy, aby se i z paliativní péče, udržující pacienta při životě za každou cenu, nestalo „průmyslové odvětví“. Jde mu o stanovení mezí, co paliativní péče „může a co nedokáže“, a zároveň o realistický pohled na pracovníky (služebníky) pomáhajících profesí, kteří by mohli být – a nepochybně už jsou – v péči o tak ohromné množství nemocných postiženi „odtažitostí a citovým chladem“. Küng a nejenom on tu myslí na ty, kteří jsou zapojeni v řetězci celého léčebného a paliativního procesu, jenž je náchylný člověka bez ohledu na jeho stav a vyjádřenou vůli léčit, léčit a doléčit až k smrti.

 

Dobrovolnost a dobrá vůle

Nemyslím si, že obstojí argument, tak často zaznívající vůči Küngovi, že píše z pohodlí Švýcarské konfederace, která si dlouhodobě udržuje nadprůměrnou kvalitu lékařské a sociální péče, oplývá mimořádným bohatstvím a k tomu ke všemu, že Küng přece není zdaleka tak těžce nemocný, jako jiní. Takhle nemůže začínat dialog. Z domu od Sempašského jezera lze stále ještě zaslechnout silná a statečná slova, která míří do všech společností, ke všem náboženským představitelům, politikům, lékařům a samozřejmě vůči všem jednotlivcům. Ať nikdo není nucen, aby se musel podílet na asistované smrti, a ať ten, kdo tímto způsobem druhému poslouží, má sám přístup k adekvátní psychologické péči a ať jím není opovrhováno. Ať lékaři a všichni, kdo jsou nemocnému a umírajícímu nablízku, usilují o „nejlepší zájem pacienta“ a chovají se k němu jako k osobě, která je determinována svou materiální (biologickou) a duchovní povahou a vůlí. A ať ten, kdo se rozhodne pod tíhou nezměrného utrpení nemoci dobrovolně odejít ze života, nemusí, slovy jednoho z Küngových čtenářů, skákat z okna, vrhat se pod vlak nebo si „přetahovat plastikový pytlík přes hlavu“. Hans Küng celým svým životem a dílem dosvědčil, že se nechce a nemusí „úzkostně upínat k životu jako k tomu poslednímu, co má“. Jde mu o něco jiného: „o pokoru a sebeurčení, odevzdanost a svobodné jednání, víru a zodpovědné konání před tváří Boží“. Dvě velké postavy teologie a křesťanství 20. století hleděly na utrpení a smrt, na svobodu a odpovědnost vůči sobě samému, Bohu i lidem docela jinýma očima. Byl to Jan Pavel II. a je to profesor Hans Küng. Je na čtenáři, aby rozvážil, ke komu z obou má blíž, anebo jak oba životní příběhy propojit a učinit z nich své vlastní, dobrovolné vyznání a rozhodnutí.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

http://www.christnet.cz/clanky/5512/hans_kung_dobra_smrt.url



Zpět na knížku "Dobrá smrt?".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook