Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Černá kniha globalizace  »  Dobře utajená metla lidstva - Recenze v LN

Dobře utajená metla lidstva - Recenze v LN

 

Lidové noviny | 30.1.2010 | rubrika: Orientace/esej | strana: 24 | autor: TOMÁŠ ŠMÍD


Organizovaný zločin není v médiích zdaleka velkým tématem, ačkoliv je mnohem větší hrozbou než terorismus

V posledních letech se výzkum bezpečnosti nesoustřeďuje pouze na tradiční vojenské hrozby, ale také na hrozby nevojenské. Některé z nich mohou mít fatální důsledky pro celý svět. Na prvním místě to je organizovaný zločin.
Ze všech nevojenských hrozeb se veřejně nejvíce diskutuje o terorismu a politickém extremismu - v českém a evropském kontextu především pravicovém. Tento stav je velmi nezdravý. Člověk by mohl získat pocit, že je zde na spadnutí neonacistická diktatura. Mediální a politické tažení proti pravicovému extremismu nabývá až absurdních a směšných podob. Na titulních stranách novin se píše o přítomnosti hákového kříže v kalendáři vydaném historickým pracovištěm nebo o zakrývání německých válečných insignií na historickém vojenském letounu.
Stejně tak řadu omezení osobní svobody státní orgány odůvodňují bojem proti terorismu. A to i v zemích, jako je Česká republika. Kupodivu mnohem méně je akcentován organizovaný zločin - hrozba (nejen) v České republice mnohem reálnější, plíživější, nebezpečnější.
Co není globální nebezpečí Nehodlám zde zlehčovat nebezpečí terorismu. Je ale fakt, že není hrozbou globální -a to ani v případě nejnebezpečnější formy soudobého terorismu islamistického. Terorismus ohrožuje Blízký východ a nejvíce se paradoxně dotýká muslimské populace, která při útocích svých radikálních souvěrců umírá nejčastěji. Terorismus je bezesporu živoucí hrozbou pro Izraelce, Američany a snad Brity a Rusy. Klasický etnoteritoriální terorismus ohrožuje ještě Španěly a ultralevicový terorismus přetrvává v Řecku, Nepálu a Peru. Přitom je příznačné, že ultrapravice se ve světě projevuje „teroristicky“ mnohem méně.
Také nebezpečí pravicového extremismu - ač v některých zemích existuje - se obecně zveličuje. Na tažení proti němu se totiž získávají politické body. Jde o boj vcelku snadný a lze s jeho pomocí odvést pozornost od závažnějších témat, v nichž politické a mediální elity selhávají. Pravicový extremismus slouží jako přeznačkování nepřítele, kterým je ve skutečnosti organizovaný zločin a korupce.
Pravicový extremismus je prvoplánově odpudivý, takže většina společnosti pravicové extremisty nemá ráda. V tom tkví rozdíl mezi pravicovým a levicovým extremismem. Levicový extremismus si stále zachovává jistou vyšší „intelektuální“ úroveň a líbivost nerealistických idejí. Pravicový extremismus je veden elitami s nepříliš velkým politickým a intelektuálním talentem, jeho členská základna je obhlédnutelná, kontrolovatelná a často velmi mladá, a tudíž obecně nezkušená. Takže státní složky mohou v boji proti nim vykazovat relativně snadné výsledky.
Paradoxem nadto je, že v České republice nemají ultrapravicové strany žádnou hmatatelnou voličskou podporu, a přesto se s nimi nakládá jako se skutečnou hrozbou demokracie.
Oproti tomu ultralevicová KSČM se skutečnou politickou podporou je tolerována dokonce i na půdě parlamentu a nikdo proti ní nezakročuje, ačkoliv je ve stejném rozporu s paragrafem 263 jako neonacistická uskupení.
Zločinci a média se nepotřebují Nejzávažnější bezpečnostní hrozbu dneška v globálním měřítku představuje organizovaný zločin. Není na světě země, která by jím v nějaké míře nebyla poznamenána.
Média však tuto problematiku akcentují mnohem méně. Terorismus média potřebuje, aby rozesílal světu svá zastrašující poselství, proto se též mediálním úhlem pohledu na svět terorismus jeví jako nebezpečnější. Organizovaný zločin média až na výjimky nevyhledává. Z obchodních důvodů může chtít některá z nich ovládnout.
Ovšem inteligentní gangster netouží po mediální pozornosti a nemá potřebu světu zvěstovat své záměry. Pro novináře je tudíž mnohem náročnější získávat o světě organizovaného zločinu kvalitní informace. Mnohá média na tak náročné téma rezignují a raději prodávají příběhy o rvačkách mezi fotbalovými fanoušky, o skinheadských koncertech a činnostech efemérních skupin, jako je Dělnická strana. Čímž jim paradoxně dodávají na důležitosti.
Politici organizovaný zločin jako téma už vůbec nemají rádi. Mnozí z nich jsou totiž zapleteni do ekonomických vazeb, v nichž figurují rovněž exponenti organizovaného zločinu. Nebo jsou tam zapleteni jejich političtí spojenci. Navíc politický boj proti organizovanému zločinu není tak marketingově vděčný, je dlouhodobý, a tudíž politicky špatně prodejný. Dělnickou stranu můžete administrativně zakázat vcelku rychle, pokud akt právně dobře podložíte a neodfláknete, ale těžko podobným způsobem rozbijete organizovanou kriminální skupinu. A pro policii je též mnohem jednodušší získávat body rozháněním neonacistických koncertů a chytáním pubertálních křiklounů než složitě bojovat proti často mnohem lépe vybaveným a schopnějším gangsterům, kteří navíc ještě mohou mít nějakého skrytého spojence ve vysokých politických kruzích.
Sítě, řetězce a hvězdice Přesto poslední dobou i na českém knižním trhu vycházejí zajímavé, či dokonce převratné knihy o organizovaném zločinu. Předně to jsou překlady titulů dvou skutečných zahraničních kapacit.
Tou první je známý britský historik a novinář Misha Glenny, jenž kdysi působil jako zpravodaj i v Praze a má zde dosud přátele. Glenny sepsal vynikající knihu McMafie (Argo 2009). Její název ve zkratce vystihuje globálnost a propojenost soudobé organizované kriminality. Téměř z každé stránky je cítit, že kniha je výsledkem dlouhodobého pozorování a reportérského umu.
Ještě dřív než Glenny vydal svoji monografii Moisés Naím, šéfredaktor časopisu Foreign Policy a dřívější vysoký představitel Světové banky. Pod názvem Černá kniha globalizace (
Vyšehrad 2008) představuje sepětí globalizace s organizovaným zločinem. Oba autoři přitom neutíkají do akademických labyrintů teoretizování a hledání vhodné metodologie (což je v případě výzkumu organizovaného zločinu v pravdě obtížný úkol), ale naopak ukazují velmi empirické texty plné příkladů a analýz jednotlivých jevů či událostí.
Z obou knih jasně vyplývá, že dnes je již minulostí, resp. jejím reliktem organizovaný zločin tradičního typu. Rigidní neprostupná uskupení s polovojenskou strukturou už skomírají. Dokonce i jeden ze základních definičních prvků organizovaného zločinu - skupinovost - postupně mizí, respektive se transformuje spíše do podoby sítí, řetězců či hvězdic - zkrátka do struktur jiného, spíše horizontálního typu. Přesto stojí za přečtení i kniha Johna Dickieho Cosa Nostra - Dějiny sicilské mafie (Fortuna Libri 2009), která se zabývá vývojem zločinecké struktury ještě tradičního rázu.
Mafie vznikla již v 19. století a stala se na Sicílii jakýmsi paralelním státem, což dnes vede výzkumníky organizovaného zločinu k tomu, že v rámci zpřesňování terminologie označují jako mafie pouze ty zločinecké struktury, systémy či skupiny, které usilují o zisk politické či hospodářské moci. Stejně tak by se místo termínu mafie mohl používat termín ’ndranghetá, kdyby se dříve než diskurz sicilský prosadil diskurz kalábrijský. Oba termíny lze totiž považovat za synonyma. Nicméně jihoitalské skupiny, ač stále životaschopné, dnes již dávno neudávají v globálním podsvětí tón. Jakmile skončilo bipolární rozdělení světa, organizovaný zločin se rozprostřel po celé planetě - a byly to zejména kriminální struktury z bývalého SSSR a Albánie. Již předtím se vydaly za hranice skupiny z bývalé Jugoslávie (kde vládl liberálnější režim, čehož hojně využily k odchodu především kosovskoalbánské klany) a také čínské triády či tongy, které se uchycovaly v čínských komunitách po celém světě.
Devadesátá léta znamenala zpočátku velký otřes, když se svých podílů na světových ilegálních trzích začaly dožadovat postsovětské grupírovky, ovšem po ukončení gangsterských válek a přerozdělení trhů nastala éra relativního klidu a navazování spolupráce. Nejen Misha Glenny píše o nových strategických aliancích. Tak například vznikl velký kokainový holding mezi kolumbijským kartelem z Cali (a jeho pozdějšími nástupci) a moskevskými zločineckými bratvami v čele s bratvou Solncevskaja, známou i u nás. Do holdingu se pak zapojila podle mnohých expertů i neapolská camorra. Obdobně vznikl i heroinový holding zahrnující tádžické skupiny, čečenské klany, turecké (či kurdské) pašeráky, (kosovsko)albánské klany, sicilskou Cosu Nostru a americké kriminální syndikáty.
V obrovské míře se rozjel obchod s lidmi, čemuž napomohl právě pád Berlínské zdi. Mnohé kriminální struktury si navíc obchodování s lidskými bytostmi oblíbily i proto, že výnosy jsou opravdu velké (někteří pozorovatelé je odhadují výše než obchod s narkotiky) a riziko paradoxně relativně malé - většina států světa má totiž mnohem drakoničtější tresty za pašování narkotik, nebo dokonce i za ekonomické trestné činy než za zločiny proti lidskému životu, zdraví, svobodě a důstojnosti.
Po rozpadu sovětského bloku nastal též problém se slabostí nástupnických států a jejich nízkou odolností vůči vlivu organizovaného zločinu. V některých oblastech dokonce můžeme směle hovořit o existenci kriminálního státu - administrativní jednotky, která funguje plně podle potřeb zločinecké struktury. Taková situace se nevyhnula ani státu nejvýznamnějšímu - Ruské federaci, kde infiltrace ekonomiky kriminálními skupinami dosáhla alarmujících makroekonomických ukazatelů.
V takovém prostředí se snadno legalizuje zločin, stírá se hranice mezi legální a nelegální ekonomikou, což je pro stabilitu státu a jeho právní a ekonomické kultury nebezpečné, až smrtící. V postsovětském a postjugoslávském prostoru je takových států řada, včetně takových extrémů, jako je Albánie, Tádžikistán či neuznané, respektive částečně uznané kvazistáty typu Podněstří, Náhorního Karabachu a Kosova. Velké debaty se vedou o nové členské zemi Evropské unie, Bulharsku, kde dokonce krátce po svém jmenování končí nově vybraná eurokomisařka, která není schopná vysvětlit vazby svého manžela právě na kriminální struktury.
Česká specifika Česká republika samozřejmě není problémů s organizovaným zločinem ušetřena. Pořádná reflexe českého organizovaného zločinu však chybí - což kontrastuje se spoustou publikací zabývajících se extremismem. V podstatě jedinými příspěvky k diskusi o českém organizovaném zločinu (respektive organizovaném zločinu v ČR) jsou práce investigativních novinářů Janka Kroupy a Jaroslava Kmenty, který vloni vydal třetí díl své ságy o Františku Mrázkovi, případně nový počin novináře Pavla Blažka s názvem Krach (Jota 2009), který se zabývá tzv. Kubiceho aférou. Ani jedna z knih však neprozrazuje o českém organizovaném zločinu nic skutečně podstatného. Kniha Janka Kroupy Zločin jako profese (Daranus 2006) už vyšla relativně dávno a je bezesporu zajímavou reportáží o jedné dílčí zločinecké struktuře. Stejně tak Jaroslav Kmenta ve svém třetím - a zdaleka nejzdařilejším - díle o Františku Mrázkovi dokázal nastínit způsob práce a typ struktur okolo někdejšího předního veksláka.
Komplexní výzkum českého organizovaného zločinu však chybí. Z prostého pozorování, analýzy novinových zpráv, rozhovorů s policisty, státními zástupci a novináři zabývajícími se tímto fenoménem jsme spolu s kolegou Petrem Kupkou došli k pracovní hypotéze, že český organizovaný zločin má řadu specifik, která jej odlišují od jiných typů kriminálních struktur. Je to zločin, jemuž chybí klanová struktura, který nemá příliš nadnárodní rozměr a na jehož „půdě“ dominují cizojazyčné kriminální struktury.
Stačí si stát „pohlídat“ Nicméně toto tvrzení platí pro klasický organizovaný zločin („hard organized crime“). Naopak české zločinecké struktury jsou typické orientací na hospodářskou a finanční kriminalitu („soft organized crime“), která z logiky věci přitahuje svět politiky a snaží se jej infiltrovat. Český organizovaný zločin jako by přeskočil bukolická léta raketýringu, narkobyznysu a organizování prostituce, respektive tyto aktivity přenechal zahraničním skupinám a zaměřil se rovnou na mnohem méně nápadnou, ale o to plíživější hospodářskou kriminalitu a na pronikání nelegálního kapitálu do legální ekonomiky.
Zde tkví klíčový důvod, proč je organizovaný zločin mnohem nebezpečnější než výše zmíněné hrozby: je pro něj naprosto nezbytné infiltrovat státní moc, a to plíživě. Ne ji převzít otevřeně, což by mohl být cíl politických extremistů, kdyby na to měli kapacity, ale infiltrovat, využívat ji ke svému prospěchu a tím ji oslabovat či zcela znehodnotit.

Český organizovaný zločin přeskočil léta raketýringu a narkobyznysu a zaměřil se rovnou na hospodářskou kriminalitu. Proto je pro něj nezbytné infikovat státní aparát.

Ultrapravicové strany nemají u nás žádnou hmatatelnou podporu, a přesto se s nimi nakládá jako s hrozbou demokracie. Oproti tomu ultralevicová KSČM je tolerována.

 



Zpět na knížku "Černá kniha globalizace".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook