Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Žena a muž v rodině  »  Žena a muž v rodině - Psychosom

Žena a muž v rodině - Psychosom

Radkin Honzák:

 

A ty se nermuť, že už nejsme děti, že já jsem muž a že ty jsi žena                              

 

     Čtenářům Psychosomu není třeba představovat Lídu Trapkovou a Vláďu Chválu, ani jejich práci, protože obojí znají zblízka. Zbývá už jen dodat, že redaktorka Vesmíru i Psychosomu, Pavla Loucká, je autorkou dvou úspěšných knížek o češtině a její láska k mateřštině je na recenzovaném textu skutečně líbezně znát. A protože vím, jak obtížné je sepsat knižní dialog, aby vyzněl přirozeně, oceňuji navíc autorský „trialog“, na němž není patrná žádná křečovitá námaha, ale plyne lehce jak verše psané na vodu.

     Skutečnost, že je svižně napsán, neznamená, že je obsahově lehký a snadný. Točí se totiž kolem prastaré otázky Sfingy, na niž nenašel odpověď ani Sigmund Freud. Skalní neodarwinisté nás přesvědčují, že nejsme nic jiného, než jednoúčelový mechanismus na pasírování DNA do další generace, dědici romantické filosofie nás naopak povznášejí až do duchovních sfér. Poslední poznatky přivádějí pozitivisty k názoru, že jsme jen „kostra pro mikrobiom“, který je odpovědný za výrobu veškeré té chemie, která námi hýbe. Vím, že to zazní jako klišé, líp to však nezvládnu. Lída z Vláďou hledají a nalézají Člověka jako jedinečnou bytost plně zakotvenou v biologii s psychologickým sebeuvědoměním, omotanou někdy pomocnou, někdy spoutávající sociální sítí nejbližších vztahů s touhou po přesahu, po transcendenci.

     Škoda, že se dnes tak málo čtou básně, povzdechla si Lída Trapková při debatě o metaforách. A z nebe padá čistý, jasný déšť / na lidská srdce trochu začouzená, / a ty se nermuť, / že už nejsme děti, / že já jsem muž a že ty jsi žena, napsal Jan Skácel. Objevování téhle pravdy v éře genederové pomatenosti se přesunulo z oblasti poezie do kompetence terapie. Postmoderní zamlžení polarity ženského a mužského principu, konzumní styl s preferencí aristotelských přání před skutečnými potřebami, zprofanování a devalvace sexu s následným faktickým rozpadem rodiny způsobují, že Člověk nachází sám sebe čím dál tím obtížněji. Nespokojený, neštastný až zoufalý se pak trápí, trpí a jelikož z toho nemůže najít východisko, cítí se bezmocný, čili ne-mocný = nemocný. Otázkou je, jak moc nemůže a jak moc se mu do toho nechce, protože řešení je namáhavé a skoro stejně bolestné.

      Rozlišení mužského a ženského principu projevujeme a nacházíme především v jazyce a je to hlavně on, nikoliv další silové prostředky, které formují atmosféru v páru a posléze v rodině. Význam tohoto prvku zdůrazněný již v první kapitole se vine v různých polohách celým dalším textem. Kniha je také o rodinné terapii, ta však netvoří její nosnou páteř, spíš je zmiňována jako častá a výstižná ilustrace menších či větších selhání. Dominantním motivem je vztah muže a ženy, otce a matky a dítěte ženského nebo mužského pohlaví v této nejmenší a stále nejdůležitější sociální skupině.

     Ve vztahu se zákonitě dostáváme k problematice sexu. Autoři netvrdí, že sex je příčinou všeho, nicméně je to nejčastější způsob, jímž vzniká nový život. Jako milovníka Haškova díla mi už název knihy asocioval jednu z jeho povídek a tak jsem nelenil a našel ji také pro vás:

„Co jste dělal pod lavicí, Chaloupecký?“

„Četl jsem si.“

„A co jste si četl?“

Chaloupecký podíval se po třídě a hrdě pronesl: „Muž a žena v manželství od Debaye!“

„Co je to za knihu, Chaloupecký? Román nebo co?“

A znova hrdě odpověděl Chaloupecký, rozhlížeje se vítězoslavně po celé třídě: „Jest to přírodopis a lékařské dějiny manželů v nejzvláštnějších podrobnostech. Nová teorie, pane profesore, o určení pohlaví při plození, neschopnost, neplodnost. K tomu jest přídavek Zvláštní hygiena ženy těhotné a novorozeňátka. Právě jsem dočetl poslední stránku.“

Shýbl se pod lavici pro knihu, vyšel z řady a provázen závistivými zraky všech v třídě, nesl knihu profesorovi, podal mu ji a vystoupil nahoru k tabuli jako nezdolný hrdina na popravní lešení či pod gilotinu.                        Jaroslav Hašek: Muž a žena v manželství

     To co nám rozkmitalo bránici ještě před šedesáti roky (já jsem měl půjčené Van der Veldovo Dokonalé manželství za desítku Globusek na celé odpoledne, patnáct let na to podle ní natočili senzaci vyvolávající naučný film), dnes, kdy jsou o tělesné stránce sexuality poučovány už děti v obecné škole, působí naprosto anachronicky. Čím víc je však zdůrazňována tato tvář sexuality, tím hlouběji upadá v zapomenutí velká a nepřehledná oblast citová, na což autoři nementorsky, leč důrazně upozorňují. Jejich pasáž o tomto tématu je učebnicí psychosociální sexuologie a způsob, jímž se taktně dotýkají závojů intimity mi evokuje jedno také zapomínané slovo: cudnost.

     Nejrozsáhlejší část textu je věnována rodině, rodinné děloze (která je původním a stále nosným pracovním konceptem obou terapeutů), zrání jedince v této nice, jež končí jeho vypuzením do samostatného života. Vypráví příběhy, které všichni známe, příběhy s dobrými stejně jako problematickými konci, až chce se říct, že tohle všichni víme (jen to neumíme vyjádřit).Odhalování podoby dobré rodiny se tak podobá tvorbě sochy; ten přebytečný kámen se odstraní a zůstane mistrovské dílo. Vláďa Chvála k tomu (o něco dřív) říká: Napadá nás, že máme opravdu mimořádné štěstí, když můžeme s tolika rodinami v důvěrném rozhovoru vidět, jak se lidé dostali do problémů, jak se zapletli do nemoci, a čím se pak uzdravili. Nemělo by se to hlásat veřejně, aby se z toho mohli ostatní poučit? A co myslíte, že nám z toho vychází? Obyčejné Desatero. Prostě návod na „věčný život“ je návodem na trvale udržitelný lidský svět.

     Ty úvahy i příběhy se zarývají pod kůži a vyvolávají řadu otázek. Nejzákeřnější na nich je, že nejsou psány moralizujícím kazatelským způsobem, ale předkládány jako obraz světa, který náhle vidíme v jiných souvislostech, než jsme „normálně“ (jak to slovo nesnáším!) zvyklí. Trochu to připomíná hříčku, kterou jsem dostal po internetu: doplňte chybějící číslo 68 – 88 – xx – 98. Nic se nehodí? Stačí otočit řádek vzhůru nohama a vyjde jednoznačně vám sedmaosmdesát.

     Závěrečný díl se táže, kam směřujeme. Přestože je v ní víc otázek než odpovědí, vymezuje celkem jasně etické hledisko a normy autorů podepřené jejich úctyhodnou klinickou zkušeností. Kdo je zná, nebude překvapen jejich rozumně konzervativními postoji. Nad stávajícím vývojem sice nejásají, ale také nepropadají pesimismu.

     V době, kdy jsem redigoval Praktického lékaře, zavedl jsem v něm rubriku nazvanou Knihy, které můžete doporučit svým pacientům. Vím, že by se tam tahle publikace ocitla na prvním místě. Je dobré ji pořádně přečíst a lepší, než ji převyprávět vlastními slovy, přimět ty, jichž se to týká (a koho ne?), ať se podívají na svoje problémy prizmatem tohoto textu. Biblioterapie může někdy zabrat víc, než tušíme. A co se mě týká, zařadím ji do povinné literatury k atestaci z psychosomatiky.

Pavla Loucká, Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: Žena a muž v rodině. Vyšehrad, Praha, 2014, 240 s. ISBN 978-80-7429-479-2, doporučená cena: 268 Kč



Zpět na knížku "Žena a muž v rodině".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook