Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury  »  Evropské Vánoce - Naše rodina

Evropské Vánoce - Naše rodina

 

Štědrý den ve zvycích Evropy

Naše rodina | 21.12.2010 | rubrika: Vánoce v cizině | strana: 13 | autor: Martina Oplatková


Vánoce v Evropě provázela vždy řada zvyků, pravidel a rituálů, ba i magických obřadů. Poputujme po evropských zemích a podívejme se trochu blíže na jednotlivé historické zvyklosti spojené se Štědrým dnem, na to, co mají společného, a čím se liší, a nahlédněme i do míst, o kterých se běžně nepíše. Víte například, kde uctívali vánoční poleno?

Vánoční svátky slaví všechny země Evropy už mnoho set let, ale zvyky, které jsou s nimi spojené, prodělaly dlouhý vývoj a pochopitelně se kraj od kraje liší. Přesto najdeme mnohé, co je společné pro všechny země starého kontinentu, a jindy zase zjistíme, že na první pohled odlišné zvyky vzdálených zemí jsou si překvapivě blízké. Řada z nich pochází ještě z pohanských dob a po příchodu křesťanství byly upraveny a dostaly nový význam.
Už v předkřesťanských dobách bývalo období zimního slunovratu tajemnou dobou, ve které se vraceli na zem mrtví, budily se tajuplné bytosti a začínal nový plodivý cyklus země. A mnoho z toho zůstalo zachováno i po další staletí...

Na Štědrý den obcházela koza i kočka

Štědrý den byl v evropské tradici vždy jedním z nejposvátnějších dnů v roce. V tento den bylo především zapotřebí všechno dobře poklidit, navařit a napéct, aby se mohla večer sejít celá rodina u co nejbohatší tabule.
Provázely jej nejrůznější příkazy a zákazy, které se musely pečlivě dodržovat, nechtěl-li se člověk dostat do starostí. Na to dohlížela v různých zemích všelijaká stvoření. V Norsku například obcházela vánoční koza a pečlivě kontrolovala, zda probíhají práce tak, jak mají. Pokud by byla s něčím nespokojena, mohlo to pro obyvatele znamenat značné nepříjemnosti. Kromě toho musel mít v severoevropských zemích na Vánoce každý něco nového na sobě, aspoň maličkost. Pokud tomu tak nebylo, zle se mu vedlo - například na Islandu hrozilo, že mu večeři slupne vánoční kočka.
Různé více či méně nepřátelské bájné bytosti obcházely podle tradice v tento den ve zvýšené míře lidská stavení. Bylo možné se jim bránit ohněm, přežehnáním, vykuřováním či hlukem. V Norsku byli obávaní zejména takoví „mrtví jezdci", kteří se o Štědrém večeru objevovali na svých koních kolem stavení, a běda tomu, kdo by se jim dostal do drápů! Člověk jimi mohl být unesen a vláčen kdoví kam. A pokud se jim ubránil, stále nebylo vyhráno - když se dostali do sklepa, vypili tady všechno pivo! Proto bylo třeba chránit jídlo a pití položeným srpem, kterého se jezdci báli. A vůbec nejlepší bývalo nechat na stole něco od večeře, aby se duchové nezlobili, že na ně nic nezbylo.

Vánoční nepředení, nešití a nepleteni

Pokud jde o zákazy, nejčastěji se týkaly půjčování věcí. Kdybychom někomu na Štědrý den něco půjčili z domácnosti, znamenalo by to totiž, že se z domu vydává štěstí! Ze stejného důvodu se po celé Evropě nesmělo z domů vynášet žádné uhlí ani oheň. A nářadí, které lidé ponechali venku, potkal zlý osud: třeba v Nizozemsku ho zničil tajemný Dirk, který objížděl stavení s medvědem.
A co bylo o vánočních svátcích opravdu přísně zakázáno: předení, šití či pletení. V Anglii nesměly ženy nechat přes tento den přízi na kolovrátku, aby nepřišel čert a neodmotal ji, ve francouzském Švýcarsku pro jistotu celý kolovrat před svátky schovali. A na východě Evropy panovalo přesvědčení, že práce s vláknem o svátcích způsobí neúrodu a nemocný dobytek.

Štědrovečerní večeře

Ve chvíli, kdy vyšla první hvězda, musela už rodina sedět u štědrovečerní večeře. Po celé Evropě byla důležitým obřadem, ke kterému se všichni scházeli v čistém svátečním oblečení. Mnohde se nechávalo jedno místo u stolu volné - buď pro náhodného návštěvníka, nebo pro zemřelé či nadpřirozené bytosti.
Večer byl příležitostí, aby se všichni členové rodiny dosyta najedli, ale hostina měla i řadu symbolických významů. V mnoha zemích nesměl chybět na štědrovečerní tabuli česnek - bývala mu přisuzována velká moc, vždyť přece zapuzoval nečisté síly (jen si vzpomeňme na pověsti o upírech). Stejně tak patřil na stůl hrách, který býval pro množství svých kuliček spojen s představou plodnosti a zdaru vůbec. A měl pomáhat i zvířatům: v Litvě například házely hospodyně hrách do všech koutů chléva a přitom pronášely kouzelné formule.
Na mnoha místech střední a východní Evropy obepínali stůl řetězem či mu svazovali nohy, aby členové rodiny drželi pohromadě a dobře se jim dařilo. Na stůl pak kromě nejrůznějších pochoutek, které se zemi od země velice lišily, patřily často i věci symbolické hodnoty - někde se pokládalo na ubrus trochu od všeho, co se urodilo v sadě i na poli, zejména obilí a chléb, častý byl také zvyk schovávat pod ubrus peníze, aby jich bylo v domácnosti dost. Ve východním Polsku se pod stůl pokládalo zemědělské a domácí nářadí jako kosa, sekera či máselnice, opět pro budoucí blahobyt.
Ale přestože se ve většině evropských národů hodovalo na stole, našla se místa, kde tomu bylo jinak - na bulharském venkově se prostřelo přímo na zem, na pytel na obilí, který se položil na slámu a přes něj se prostřela ručně tkaná pokrývka. Jinak ovšem na „tabuli" nesměl chybět med, česnek, ořechy a rukavice se zrním - všeho, co se při štědrovečerní večeři objevuje, by mělo být za rok na Vánoce opět dostatek.

Jídlo pro všechny živly

Největší symbolický význam měly ale zbytky, které od večeře zůstaly. Část jich totiž bylo zapotřebí „obětovat", tedy darovat těm, kteří za jiných okolností nebyli syceni, aby se třeba nerozzlobili. A těmito „hosty" mohly být nadpozemské síly, přírodní živly, divoká zvířata nebo duše zemřelých předků. V Rakousku se ze zbytků těsta a drobků chleba pekly zvláštní obětní chlebíky různých tvarů (kříž, hvězda, lidská postava), které byly na den Božího narození obětovány živlům. Ohni bylo věnováno to, co se hodilo do ohniště; chleby určené vodě se hodily do jejího zdroje; oběť pro vítr se položila na větev stromu nebo na plot; konečně drobečky z chleba, který měl ochránit před krupobitím, se smíchaly s popelem a svěcenou vodou a na lopatě před domem vystavily počasí.
V oblasti Bavorska nechávala hospodyně na stole mísu koblih - pokud ráno zmizely, bylo to dobré znamení, protože si na nich pochutnávala bytost jménem Perchta, která pak nikomu neuškodila.

Zvaní nezvaní noční návštěvníci

Na mnoha místech se věřilo, že zesnulí příbuzní přijdou večer na hostinu. Někde pro ně nechávali i volnou postel, zapálenou svíčku či oheň v krbu, aby jim nebyla zima, když se v noci staví na návštěvu. Kult zemřelých spojený s Vánoci má svůj původ nejspíše v prosincovém svátku římských laternálií, svátku lárů - jakýchsi ochranných domácích bůžků, kteří chránili i duše mrtvých. Křesťanské legendy mrtvé často vyměňovaly za postavy svatých, andělů či Panny Marie, kteří si přicházejí na noc odpočinout. U Marie se mnohdy spojovaly s biblickým vyprávěním o tom, jak nemohla najít před porodem místa, kde by spočinula - a zde se jí právě ono kdysi odpírané pohostinství nabízelo.
Nedůležitější zvyky týkající se mrtvých bývaly spojeny se sváteční hostinou. Část jídla se ponechávala na stole nebo na okně, aby si na nich zesnulí pochutnali. V Portugalsku se věřilo, že kolem připraveného jídla se o půlnoci slétnou duše v podobě motýlů - černých i bílých, podle toho, jací byli jejich majitele zaživa. V polském Mazursku zas lidé ještě v polovině 20. století připravili pro duchy hostinu a roztopili kamna, a potom na lavici posypané pískem či popelem zjišťovali, jestli se opravdu dostavili.
Dalším, kdo byl zván na štědrovečerní hostinu, byla divoká zvířata a různé přírodní živly, jak bylo běžné zejména u východních a jižních Slovanů. Ono pozvání ovšem vypadalo asi takto: zakarpatský hospodář vyšel se sekerou v ruce a s miskou, ve které bylo trochu od všeho jídla, které se ten den objevilo na stole, a třikrát pronesl obřadní řeč ve stylu: „Volám tě, medvěde, volám tě, liško, volám tě, bouře, volám tě, krupobití - přijď dnes na večeři, a když ne teď, pak už nechoď po celý rok!" Je zjevné, že tohle „pozvání" mělo jmenovaná zvířata a běsy jednoznačně odradit, nikoli přilákat.
Rusové takto zase vzývali personifikovaný mráz: „Dědo Mraze, Dědo Mraze! Přijď pojíst blink a kutju! A v létě nechoď, nepožírej okurky, nenič rosu a neproháněj malé děti."A protože řada zvyků si je blízká napříč Evropou, nepřekvapí nás, že i v jižním Norsku vycházeli lidé ze statku s lžící se zbytkem vánoční mléčné kaše a takto lákali: „Medvídku, pojď a lízej lžíci, ty už nedostaneš od mých krav víc než ze lžíci krupici."

Kouzla a zaříkávadla

Byla to ale hlavně štědrovečerní noc, ke které patřila nejrůznější kouzla a obřady. Především se věřilo, že večerní čas Štědrého dne přináší možnost nahlédnout do budoucnosti - a případně kouzly ovlivnit to, co se stane. Lidé chtěli vědět, jak se příští rok vydaří, jestli bude na úrod bohatý či naopak chudý, a taky jak dobře známe z Erbena, kdo zemře a kdo se ožení či vdá. Věštění z vody v otvoru vysekaném v ledě, ke kterému se v na básni Štědrý večer dvě dívky odhodlají, je rozšířeno v mnoha evropských zemích od Švédska po Slovinsko.
Ve Slovinsku mají zaznamenaný příběh podobný tomu našemu už ze 17. století: dvě dívky jdou k prameni, aby v něm spatřily tvář svého vyvoleného. Mužský obličej skutečně uvidí, ale žádné kouzlo v tom není: mládenec, který o jednu z dívek stál si totiž vylezl na strom u vody, aby takto věštbě „nahrál". Příběh však vesele neskončí - pod mladíkem se utrhne větev a do spadne do vody. Poděšená děvčata utečou, z velkého leknutí se těžce roznemůžou a jedna dokonce zemře...
Způsobů, jak se dostat ke své budoucnosti, ovšem existuje po Evropě nepřeberně mnoho. Známé je lití olova - celá rodina zkoušela ulít malý kousek a podle různých tvarů se usuzovalo, co koho příští rok potká. Podobně se také odlévaly kousky vosku, ve Skotsku se zase používalo čerstvé vejce a hádalo se z tvaru bílkových kapek.
Oblíbené bývalo věštění z cibulových slupek, které mělo ukázat, jaké počasí bude v kterém období příštího roku. Šest cibulí se rozkrojilo napůl a každá polovina tak odpovídala jednomu kalendářnímu měsíci. Každá se posypala solí a nechala přes noc ležet. A pak už bylo jasné, kdy bude pršet a kdy bude slunečno - kde zůstala sůl na cibuli suchá, tam bude pěkně, a kde zvlhla, tam se můžeme těšit na déšť. Hádání budoucnosti bylo velmi rozšířené, a to přesto, že křesťanství od začátku lidi před těmito praktikami varovalo -byly přece pohanské a měly se také vyznávat u zpovědi.

Věštící kohouti, psi i kočky

A často závisela budoucnost obyvatel domu na drůbeži či jiných domácích zvířatech. Z Anglie víme, že když dívka na Vánoce navštívila sousední dvůr, musel jako první zakokrhat kohout, aby se v příštím roce vdala - kdákání slepic věštilo, že se zatím nedočká. V Polsku měl zase rozhodující „slovo" vepřík: kolikrát zachrochtal, za tolik let přišla svatba. Ovšem zdaleka nejoblíbenějším věštícím zvířetem býval pes. Ze které strany se ozvalo jeho zaštěkání, odtamtud měl jistojistě přijít ženich. Občas bylo zapotřebí si jeho štěkání něčím přivolat - postačilo zatřást plotem nebo bezovým keřem.
Svůj úkol mívala i kočka: v Rumunsku třeba dívky rozložily skývečky chleba podél stěny místnosti, každá svoji, a poté vypustily kočku. Snad ani netřeba dodávat, že dívka, jejíž chléb si zvíře vybralo jako první, se také první vdala. Věštilo se i z hlasů ptáků, které bylo slyšet z lesa.
Kromě těchto vcelku nevinných praktik ale existovaly ještě obřady vskutku magické, kterými slečny budoucí ženichy přímo lákaly - patřila sem různá zaříkávadla, obcházení domu s krajícem chleba v ruce, hrátky se zrcadlem, svlečení se donaha a rozkrájení obilné placky, chození pozpátku a mnohé jiné... Jak vidno, mladá děvčata ze všech evropských zemí toužila především dostat se co nejdříve pod čepec.

Vánoční poleno

Slyšeli jste už někdy o vánočním polenu? Tahle tradice u nás není příliš známá, ale jedná se o jeden z nejrozšířenějších evropských zvyků, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti. Už v předkřesťanských dobách se rituálně spaloval kus stromu v domácím ohništi, a jeho popelu byl pak přikládán zvláštní význam.
Tradice vánočního polena, kterou známe z jižní Evropy, německých zemí, Británie i Skandinávie, spočívá zpravidla v tom, že zvláště k tomu určený velký kus dřeva je různě požehnán, pokropen svěcenou vodou či vínem, obchází se s ním a různě k němu promlouvá. Pak se rodina usadí ke krbu a posvátné poleno obřadně spálí, přičemž jej všichni pozorují a prozpěvují přitom. Uhlíky jsou pak uchovávány a nejrůznějším způsobem používány - někde pomáhají na souchotiny, jinde se přikládají na opuchliny. Mnohde je třeba kus ohořelého polínka uchovat do příštího roku, a spálit jej spolu s novým až o příštích Vánocích. Zvyk poprvé písemně zaznamenaný již v 6. století v Portugalsku se ve většině Evropy udržel do 19. století, přestože proti němu církev hojně brojila. Na lberském poloostrově je ostatně populární dodnes. Špalek se ovšem nenechá úplně shořet, po nějaké době je z krbu vyndán, uhašen a celý rok uchováván, aby přinesl domu štěstí.
Ve Španělsku došlo ještě k dalšímu zajímavému vývoji: vánoční poleno začalo být vnímáno jako ten, kdo nosí dětem dárečky. A tak si i mnohé dnešní španělské děti najdou pár dní před Vánoci polínko, přimalují mu oči a přidělají nožičky (ty línější si ho mohou takto upravené zakoupit), dobře se o něj starají, krmí je a přikrývají - a na Štědrý večer od něj dostanou turecký med či jiné sladkosti.
Vida, jak zajímavým průběhem si prošlo vysoce posvátné poleno, až se z něj stala neškodná vánoční hračka...

***

VĚŠTĚNÍ Z JABLEK I SVÍČEK

Jablka a ořechy patřily odjakživa k tradičním vánočním jídlům - není divu, vždyť právě ony vydrží až do zimy, aniž by se zkazily. A proto také není divu, že se staly vítaným prostředkem věšteb. Ony „hvězdy zakalené", které v Babičce posmutněle vidí Barunčina maminka při rozkrojení jejího jablka, znají i jinde, stejně tak lze budoucnost snadno vyčíst ze zkažených či zdravých ořechových jader. A když si členové rodiny rozsvítili večer svíce, každý svoji, ten, komu nejdříve zhasla, také do roka „zhasl". Věštění z uhlíků a popela z ohniště dobře známe z balkánských států.


O autorovi| Martina Oplatková (Připraveno podle knihy Evy Večerkové a Věry Frolcové Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury, kterou letos vydal Vyšehrad)

 



Zpět na knížku "Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník