Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Georg Friedrich Händel  »  Georg Friedrich Händel - Literární noviny

Georg Friedrich Händel - Literární noviny

http://www.literarky.cz/kultura/hudba/19356-christopher-hogwood-georg-friedrich-haendel

Známý anglický hudebník, známý především jako interpret a dirigent barokní hudby, sepsal ucelený, ale i zábavný portrét skladatele na základě dobových dokumentů všeho druhu. Vedle popisu Händelovy kariéry na pozadí historických událostí první poloviny 18. století, zejména v Anglii sleduje také vývoj händelovské legendy od skladatelovy smrti do současnosti.

 Zde si poslechněte Händelovu hudbu

Speciálně pro české vydání doplnil svoji knihu, která poprvé vyšla roku 1984 a znovu pak v revidovaném vydání roku 2007, o doslov, v němž přibližuje nejnovější výsledky händelovského bádání a přináší přehled současných inscenací Händelových oper. Knihu doplňuje obsáhlá chronologická tabulka, sestavená Anthonym Hicksem, která zaznamenává nejdůležitější události ve skladatelově životě a hudební kariéře. Rozsáhlá obrazová příloha přináší téměř 100 ilustrací, z toho 10 barevných. Hogwoodovu knihu v českém překladu Vlasty Hesounové vydává nakladatelství Vyšehrad, ve stejné úpravě, v jaké před časem přineslo biografie Johanna Sebestiana Bacha a Antonia Vivaldiho.

Omyly a předsudky doprovázely posmrtný život barokního skladatel Georga Friedricha Händela. Jeho pověst založená na nekonečném omílání malého množství skladeb ho držela v zajetí, soudí anglický hudebník Christopher Hogwood. Rozhodl se tedy Händela osvobodit – a činí tak prostřednictvím poutavého a čtivého životopisu, jenž vychází nyní také česky, ve dnech, kdy si připomínáme 330. let od skladatelova narození.

Recenze knihy

Úkol, který si Hogwood, věhlasný znalec a interpret barokní hudby, předsevzal, byl ovšem maximálně ztížen tím, že zatímco Händel jakožto veřejná postava byl dostatečně zdokumentován, jako člověk zůstával skryt – „jen vzácně se hovoří o jeho soukromém životě, jeho dopisů je poskrovnu“. To, co nenalézal v osobních svědectvích, musel tedy Hogwood dešifrovat z jiných pramenů – „z písemností současníků, a to jak přátel, tak nepřátel, z londýnského tisku, účtů operních divadel a urozených mecenášů, z korespondence libretistů a oslavných ód současných básníků“. Lidský portrét skladatele tak získal na pestrosti a barvitosti, líčení hudební kariéry bylo zasazeno do širšího rámce dění první poloviny 18. století.

 

Čtenář je postupně veden jednotlivými etapami skladatelova života, od počátků v Halle a Hamburku, přes „italské roky“, až po působení v Anglii, které zabírá podstatnou část knihy. Händel do Londýna přijel roku 1710, aniž plánoval nějaký delší pobyt. Lákalo ho snad především to, že opera byla v Anglii zatím málo zavedená, tudíž pro všeobecně přijímaného operního autora „nejzajímavější“. Zůstal tu, jenž s drobnými odskoky, až do smrti. Přežil úpadek operního podnikání, nezbankrotoval sice, ale na čas pozbyl zdraví a jasného vědomí. Přešel od opery k oratoriím, jejichž provozování se věnoval i navzdory přicházející slepotě. Už za života si vydobyl postavení klasika. Na jeho pohřbu bylo přítomno „ne méně než 3000 lidí“. Po smrti „ se na soubor jeho skladeb začalo hledět jako na zdroj hudební autority srovnatelné s díly antického básníka nebo spisovatele,“ trefně poznamenává Hogwood v závěrečné kapitole Händel a další generace. Hrál se však, a později také nahrával, jen omezený počet Händelových děl – což trvalo přinejmenším do osmdesátých let dvacátého století. Některé skladby jsou opomíjeny dodnes.

 

Hogwoodovi se podařilo „přehodnotit“ mnohé z toho, co se o Händelovi do té chvíle tradovalo – nově nahlédl roky skladatelova života v Římě, okolnosti finanční krize londýnské opery, tvorbu oratorií. Bez předsudků a s citlivou znalostí dobových zvyků také přistoupil k faktu, který působil mnoha komentátorům Händelova života a díla před ním značné problémy, tedy k faktu, že v kompozičních postupech nadmíru pracovitého tvůrce měly nepřehlédnutelné místo „výpůjčky“ – „od drobných motivů až po celé věty“. Hogwood se při Händelově obhajobě dovolává rétorické otázky skladatelova současníka, literáta Horace Walpolea: „Měla by být něčí zahrada připravena o vhodný objekt jen proto, že tento objekt už byl využit někým jiným?“ Vypůjčování si od jiných bylo sice už v Händlově době kritizovanou, ale zároveň „běžnou“ praxí. Navíc, „výpůjčky“ – ať už šlo o recyklaci vlastních děl nebo „vykrádání“ cizích – nebývaly otrocké, nýbrž „revitalizovaly“ vypůjčený materiál. Však i Händelovi mnozí následovníci – Mozart, Haydn, Beethoven – složili hold tím, že ho napodobovali.

 

Hogwood vydal knihu o Händelovi poprvé roku 1984. Můžeme se poprávu domnívat, že právě tato práce otevírala prostor pro bedlivější händelovské bádání. O rok později se připomínalo třísté výročí skladatelova narození a zájem o jeho život a dílo vzrůstal. Co se kolem Händela událo během dalších třiceti let, s tím nás autor v hutné zkratce seznamuje v doslovu, který vznikl pro české vydání, krátce před tím, než autor loni zemřel. Konstatuje v něm, že kromě Händela samotného je na čase „prozkoumat a provést hudbu Händelových nejbližších uměleckých kolegů“, Keisera, Caldary, Bononciniho, Ariosta, Porpory, aby na Händela bylo vrženo ještě více světla. „Stručně řečeno, do dalšího výročí v roce 2059 zbývá vykonat ještě hodně práce,“ uzavírá Hogwood svůj händelovský spis.

 

FOTO: Christopher Hogwood, cembalista a dirigent, specialista na starou hudbu. (Foto: Marco Borggreve)

 

Ukázka z knihy:

Händelův první počin v operní sezoně nebyl příliš šťastný.Operu Il Pas­tor Fido neboli Věrný pastýř, která byla dokončena 27.října a uvedena ani ne měsíc poté, vzali v Operním zpravodaji pěkně zkrátka (hodnocení bylo připisováno Francisi Colmanovi, ale autorem byl patrně někdo jiný, pro­tože Zpravodaj pokračoval i v době, kdy Colman pracoval jako diplomat ve Florencii): „Scéna představovala pouze Arkádii. Kostýmy byly staré. Opera krátká.“ Ze seznamu obsazení vyplývá, že ani Nicolino ani Boschi v Anglii nebyli, což muselo obecenstvo velmi zklamat; hudba, kterou Händel napsal v záměrně zjednodušeném pastorálním stylu, neměla nic z okázalosti Rinalda a byl v ní jen omezený počet árií (z nichž celá řada byla vypůjčená a monotematická). Spolu se zkrácenými recitativy tak představovala ital­ský ideál, stereotypnější a méně podmanivý než dřívější anglické pastorály, které Händel patrně neznal.

Když Händel zjistil, že špatně odhadl vkus obecenstva, pospíšil si, aby to napravil: Teseo, dokončený měsíc po uvedení Věrného pastýře, je závažná tragédie, celkem o pěti aktech.Médea je jedna z Händelových nejlepších charakteristických postav – vášnivá čarodějnice – a Burney pro nás zazna­menal sílu Händelova doprovázeného recitativu, v němž „divoký a lítý hněv rozzuřené čarodějky obdivuhodně podkreslují hudební nástroje“.Jeho jediná výtka se týká toho, že po pěti aktech silných kontrastů „obvyklé roz­uzlení opery končí šťastně“ lehkou gavotou.I když se tato opera hrála před vyprodaným hledištěm, Operní zpravodaj (kolem 15.ledna 1713) odhaluje velkou zákulisní krizi:

Pan O. Swiny, ředitel divadla, nyní uvádí novou operu, heroickou.Všech­ny kostýmy jsou nové a nákladnější než dřívější, jsou v ní 4 nové scény a další dekorace a stroje.Hudbu složil pan Händel… Ježto opera byla takto vypravena, p. Swiny by byl mohl šestkrát vypsat abonnement, ale to neudělal. – Prodával tedy lístky po půl guinei za jeden a na dvě představení otevřel lóže do parteru – obě tato představení byla vyprodána.

Po těchto dvou večerech p. Swiny vzal do zaječích, aniž zaplatil zpěvákům. Rovněž kulisy a kostýmy zůstaly nezaplacené. Zpěváci se zpočátku trochu roz­pakovali, ale nakonec se domluvili, že budou v opeře hrát dál na vlastní riziko a o zisk se podělí.

Místo uvolněné po Swineyově útěku i s kasou rychle zaplnil Heidegger – byl to pohotový tah, který mu zaručil na dalších třicet let místo operního impresária.

Libreto Tesea (od Hayma) nese dedikaci mladému lordu Burlingtonovi, který se v té době stal Händelovým patronem a nabídl mu, aby se nastěhoval do jeho sídla Burlington House.Podle Hawkinse:

Händel byl přijat do tohoto pohostinného sídla a bylo ponecháno na jeho libovůli, aby naslouchal příkazům svého génia a invence.Rovněž často vystupo­val na večerních koncertech, v nichž jeho vlastní hudba tvořila nezanedbatelnou část.Způsob života a práce během jeho tříletého pobytu v Burlington House byl velmi pravidelný a téměř neměnný: každé dopoledne se věnoval skladbě a večer sedával s muži, kteří dosáhli svou genialitou a schopnostmi vynikajícího postavení v celém království.

O Händelových příspěvcích této společnosti se výslovně zmiňuje John Gay:

Tam Händel ze strun vyloudí libý zpěv,

jenž povznáší duši i zahřívá krev;

tam často chodím. (Trivia, Kniha II)

Když se Richard Boyle, hrabě z Burlingtonu, setkal s Händelem, bylo mu tehdy sotva devatenáct let. Byl energický, plný nadšení a dosud pod bedlivým dohledem své matky, hraběnky Juliany. Do společnosti, která se scházela v jeho domě na Piccadilly (z nějž v dnešním Burlington House mnoho nezbylo), patřili Alexander Pope, John Gay, Dr. Arbuthnot a také řada předních architektů a malířů té doby. „Byly mu vlastní“, prohlašuje Walpole, „veškeré rysy génia a umělce kromě závisti“ a k rozšíření palladiovského stavebního slohu v Anglii došlo zejména díky jeho aktivní podpoře a financím.Jakožto vznešený amatér (ačkoli sám byl schopným architektem) raději věci inicio­val, než sám prováděl. Z jeho okruhu projektantů si získal největší přízeň William Kent, s nímž se seznámil v roce 1714 v Římě při své první návštěvě Itálie. „Kentino“ se po návratu do Anglie nastěhoval do Burlington House a žil u hraběte až do konce života; podle Johna Harrise (The Palladians, str. 18) „Není důvod nepředpokládat, že šlo o těsný homosexuální vztah“.

Atmosféra panující v Burlington House musela být Händelovi povědomá z doby, kdy poprvé pobýval v Itálii u Ferdinanda de’ Medici. Jeho soukro­mý život však dodnes zůstává zahalen tajemstvím; už od mládí zachovával neprůhlednou rezervovanost ve věcech sexu, politiky a náboženství.

Pokud jde o Händelovy aktivity v té době, Hawkins zaznamenává jeho časté návštěvy katedrály sv. Pavla, kde hrával po večerních bohoslužbách na varhany otce Smitha, a později chodil do hospody Queen’s Arms na večer­ní občerstvení a hudební produkce.Velká místnost s cembalem sloužila k neformálním koncertům, a když se zde Händel dozvěděl o vydání Matthe­sonových Pièces de Clavecin, poslal si pro výtisk a „bez zaváhání jej přehrál od začátku do konce“.

Ačkoli Händel nikdy nebyl servilní, za svého pobytu v Itálii se naučil dvorným způsobům a ze své nově získané pozice uživatele „umělecké penze“ se rozhodl složit hold jak královně Anně, tak tradicím anglické církevní hud­by. První příležitost se naskytla při oficiální děkovné bohoslužbě za „Marl­boroughovu válku“ (válka o španělské dědictví), zakončenou zrádnou utrechtskou mírovou smlouvou, onou „neodstranitelnou skvrnou věku“, jak ji později nazval lord Chatham, ke kteréžto příležitosti Händel složil Te Deum a Jubilate. Jak došlo k tomu, že poddaný hannoverského dvora měl oslavovat smlouvu, proti níž se kurfiřt stavěl odmítavě, se nevysvětlu­je snadno. Neexistuje doklad o přímé objednávce od anglického dvora – a v každém případě logickou volbou ke zkomponování takové skladby by býval William Croft, hlavní skladatel pro královskou kapelu.

Partitura Utrechtského Te Deum byla dokončena s velkým předstihem před oficiálními oslavami, které se konaly 14. ledna – v den, kdy měl Händel také dirigovat druhé provedení Tesea. Buď se očekávalo, že k uzavření mírové smlouvy dojde dříve, nebo Händel skladbu psal s nadějí, že jeho aristokra­tičtí příznivci pomohou jeho věci u dvora. Aby posílil své šance, Händel v téže době složil Ode for the birthday of Queen Anne (Ódu k narozeninám krá­lovny Anny), která měla být provedena u dvora 6.února, k jejímuž uvedení však patrně nedošlo. Za první takty duetu obligátní trubky a kontratenoru „Eternal source of light divine“ (Věčný zdroj božského světla) vděčí Hän­del Purcellovi. Spojení s mírovou smlouvou se zdůrazňuje v opakovaném oslavném refrénu „the day that gave great Anna birth, that fix’d a lasting peace on earth“ (den velké Anny zrození je též dnem míru na zemi).

Händel se jistě něco naučil z Purcellova akcentování, protože ani v této Ódě, ani v Te Deum a Jubilate není nejmenší náznak nějakých prohřešků vůči zhudebňování angličtiny. Avšak Händelův rozsah provedení je větší a jeho instrumentace (zejména dechových nástrojů) nezávislejší.Thomas Tudway, který byl Purcellovým přítelem, považuje Händelův styl za „příliš teatrální“; „styl p. Purcella je ušlechtilejší a vznešenější… a nemá v sobě tolik vzrušení etc.“

Královna Händela odměnila doživotní penzí 200 liber ročně, což byl projev štědrosti „o to výjimečnější, že jeho zahraniční závazky byly známy“ (Mainwaring). Královna se normálně o své skladatele příliš nezajímala, a jak napsal vévoda z Manchesteru, byla „příliš zaneprázdněná nebo lhostejná, než aby naslouchala svému vlastnímu orchestru, a neměla ani pomyšlení na to, aby poslouchala a platila nové hudebníky, ať si byla jejich genialita mimořádná a jejich dovednost ohromná“. Jejím motivem v tomto případě byla nepochybně snaha vyvázat Händela z jeho povinností v zahraničí (pokud ovšem, jak naznačují hannoverské dokumenty, nebyl již ze své pozice suspendován).

Hogwood

 

AddThis Social Bookmark Button

Aktualizováno ( Úterý, 24 Únor 2015 08:37 )

FOTO: Christopher Hogwood, cembalista a dirigent, specialista na starou hudbu. (Foto: Marco Borggreve)



Zpět na knížku "Georg Friedrich Händel".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook