Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Euro _26. 2. 2018

Gustáv Husák - Euro _26. 2. 2018

Triumf a pád

26.2.2018    Euro    str. 42    panorama Gustáv Husák

           

Kniha Michala Macháčka Gustáv Husák je první moderní biografií některého z našich „komunistických“ prezidentů. Stojí za přečtení

 

Když Gustáv Husák dorazil v srpnu 1968 pár dní po sovětské okupaci do Moskvy, byl pro Brežněva neznámým mužem s krajně podezřelou minulostí. Sovětský vůdce si ho pletl s Klusákem a prezidentu Ludvíku Svobodovi vyčítal, že s sebou vzal takového „kavárenského politika“.

            Není divu, materiály, které o něm za 30 posledních let shromáždilo Mezinárodní oddělení Komunistické strany Sovětského svazu, byly jen kritické. Hned ten první z roku 1936 - to bylo Husákovi třiadvacet - ho líčil jako nedisciplinovaného straníka pod možným vlivem trockismu. Další se věnovaly Husákovým přešlapům za války, sporům s Gottwaldovým vedením, „buržoaznímu nacionalismu“, za který si odseděl devět let ve vězení, a konečně pražskému jaru: radikálním projevům i útokům na favorita Moskvy - Vasila Biľaka.

            Na Husákově biografii - která na rozdíl od tohoto textu popisuje život posledního „komunistického“ prezidenta od narození až do smrti - pracoval historik Michal Macháček devět let, tedy stejně dlouho, jako jeho objekt „seděl“. Je to znát. Kniha je postavena na studiu ohromného množství materiálů: ať už se jedná o vůbec poprvé „vytěžené“ dokumenty z ruských archivů, o různé materiály, které schraňuje Husákova rodina, či o vzpomínky zhruba třicítky pamětníků. Navíc jde - ato je čtvrt století po pádu minulého režimu trochu ostuda - o vůbec první pořádný životopis vrcholného představitele minulého režimu.

 

Emisar z Moskvy

 

Zpět k Husákovi. Nehledě na všechny zmíněné handicapy dokázal Brežněva zaujmout. Alexander Dubček byl pro Sověty v delším horizontu nepřijatelný a reprezentanti „zdravých sil“- tedy Biľak s Aloisem Indrou - se doma totálně zkompromitovali pokusem ustavit kolaborantskou „dělnicko-rolnickou vládu“, a když jim to nevyšlo, zachovali se navíc podle Brežněva „jako zbabělci a schovali se na (sovětském) velvyslanectví“.

            Husák byl tehdy jedním z (vedlejších) symbolů pražského jara, ovšem zároveň pragmatik, který do Moskvy odjížděl se slovy, že tento národ zachrání, „aj keby ma mali všetci napľúvat do očí“. Tón sovětského hodnocení se díky tomu začal měnit: Husáka Moskva chválila za kladný vztah k Sovětskému svazu a fakt, že po návratu domů otevřeně vystoupil proti „pravicovým“ silám. V příštích měsících Husák zabodoval rychlou „konsolidací“ Slovenska a pomohla mu i vyjádření, ve kterých upálení Jana Palacha či nepokoje provázející hokejový duel Československa se Sovětským svazem z března 1969 popsal jako „protisovětské“ a „kontrarevoluční“ projevy „reakčních sil“.

            V té době už Brežněv na Husáka jednoznačně vsadil. Spojení mezi oběma muži zajišťoval generálmajor Jelisej Tichonovič Sinicyn - veterán KGB, který se osvědčil již v Polsku, Berlíně či během maďarského povstání v roce 1956. První zmínku o Sinicynovi lze v Husákových zápiscích najít v listopadu 1968. V březnu příštího roku Brežněv jeho prostřednictvím Husákovi vzkázal, že nastal čas vyměnit Dubčeka, a 13. dubna Sinicyn Husákovi zprostředkoval v Mukačevu utajenou schůzku s Brežněvem, na které výměnou za slib loajality obdržel sovětskou podporu. Poslední zápis „Sinicyn Jelisej Tichonovič rozlúčka“ byl učiněn 18. dubna 1969; tedy den poté, co vedení KSČ zvolilo Husáka generálním (respektive prvním) tajemníkem strany.

            Klíčovou Sinicynovu roli v Husákově cestě na vrchol potvrdil Macháčkovi rovněž dlouholetý československý premiér Lubomír Štrougal. Podle něj Husák od Sinicyna dostal výkonnou vysílačku americké výroby, díky které pak udržoval přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.

Brzy poté Sinicyn povýšil na zástupce náčelníka KGB a v letech 1970 až 1981 byl zároveň - na Husákovo přání - přidělen k československému ministerstvu vnitra. O jeho skutečné roli a moci se můžeme jen dohadovat.

 

Na hřbetě tygra

 

Pro Čechy (Slováky o poznání míň) je dnes Husák symbolem normalizace - jednoho z hnusných a neinspirativních období našich dějin. Sám si to asi, aspoň z počátku, představoval jinak. Ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek později vyprávěl, jak si mu Husák na začátku 70. let jednou nad koňakem stěžoval, že musí jen „bourat, dělat negativní politiku, prověrky a všechny tyto věci". Husák sám po roce 1989 tvrdil, že nemohl jinak kvůli Moskvě, která by ho v případě nespokojenosti okamžitě nahradila - třeba Biľakem: „Pil mi krv celý čas. Musel som ho držať, lebo ho držala Moskva"

            V jízdě na tygrovi každopádně Husák vynikal a na začátku 70. let ho Kreml hodnotil jako „předního a realistického politického činitele, který převyšuje o hlavu ostatní". Každé léto jezdil na dovolenou na Krym a pravidelně se tu setkával s Brežněvem. Dokázal prý udělat dojem nejen na sovětského „genseka“, ale i na paní Brežněvovou, a vztahy obou rodin tak byly oproti jiným komunistickým vůdcům vysoce nadstandardní. Kumulace funkcí se sice po svržení Antonína Novotného považovala v KSČ za nepřístojnost, Husák se přesto dokázal stát i prezidentem.

 

Na Hrad

 

S prezidentem Svobodou měl Husák zvláštní vztah. Oba byli v 50. letech perzekvováni a oba se po roce 1968 snažili bránit nástupu ultralevice reprezentované Indrou a Biľakem. „Je fakt, že Svoboda mal ku mne dobrý vztah. Z celej tej garnitúry najlepší" vyprávěl Husák. Pak se ale oba muži začali vzdalovat a na povrch ze strany Husáka prosakoval despekt. Někdejší velvyslanec v Jugoslávii Ladislav Šimovič například vzpomínal, jak mu Husák nabízel post Svobodova kancléře a doprovodil to vysvětlením, že by „vraj mohol kontrolovat a aj vopred usmerňovať (...) niekedy,dost slabomyseľné‘počínanie senilného dedka‘".

Když poté předsednictvo strany zakázalo Svobodovi v roce 1972 vydat - prý příliš otevřený - druhý díl jeho pamětí, prezident to údajně okomentoval slovy: „Syčáci! Ani s posledním kočím by si nedovolili jednat jako se mnou."

            Právě v té době začalo Svobodovi selhávat zdraví. Husák ho nejdřív - přesně jak žádal Kreml - pomohl přemluvit, aby kandidoval podruhé, a poté mu několikrát rozmluvil rezignaci. Jenže o dva roky později už Svoboda - kvůli plicní embolii - úřad objektivně zastávat nemohl a Husák rozjel složitou mocenskou hru o Hrad. Nejdřív si získal podporu umírněného křídla strany - Štrougala a Petera Colotky. „A čo keďsa stane prezidentom Biľak alebo Indra" vzpomínal Colotka na Husákovo přesvědčování. V březnu 1975 jednal Husák v Moskvě s Brežněvem a dostal souhlas. Během následujících dvou měsíců zlomil veškerý odpor. Federální shromáždění poté zbavilo Svobodu ústavním zákonem funkce a zvolilo místo něj Husáka.

 

Až na dno

 

Brzy poté dohnalo stáří Husáka. V říjnu 1977 spadl vrtulník, ve kterém letěla k lékaři jeho druhá žena Viera. Husáka to zlomilo a o nějakých reformách poté už nejspíš ani soukromě neuvažoval. Začal pít tak, až se za ním - podle vzpomínek šéfa Brežněvovy ochranky Vladimira Medveděva - sovětský vůdce rozjel. „Udivilo mne, jak zestárl, byl shrbený a měl šedou tvář. Se silnými dioptrickými brýlemi vypadal bezmocně. Velmi špatně viděl, nejistě a po malých krůčcích chodil" tvrdí Medveděv.

            Přesto Husák Brežněva přežil a dočkal se nových pořádků, které nastolil Gorbačov. V listopadu 1986 s ním v Moskvě mluvil o své případné rezignaci a za svého nástupce nabízel Milouše Jakeše. Ovšem v průběhu příštího roku si to rozmyslel a Gorbačovovi vysvětloval, že ještě zůstane a otěže po něm „musí převzít osoby jiného formátu". Jenže jízda na tygrovi už skončila. V listopadu 1987 navrhl Biľak během jednání předsednictva KSČ, aby funkce generálního tajemníka strany a prezidenta byly rozděleny, a budoucí premiér Ladislav Adamec vystoupil s kritikou: „Čím má kdo vyšší funkci, tím větší odpovědnost" Husák zuřil, a dokonce se prý nechal slyšet, že není „hovno na cestě, do kterého lze kopnout". Jeho odpůrci však měli převahu, Gorbačov pomoc odmítl, a tak Husák „dobrovolně“ rezignoval.

            Potom už mu zbýval jen Hrad a Lány.

Hodně kouřil (k stáru měl rád cigarety Philip Morris), chodil na procházky s vlčákem Rexem, občas se projel autem a někdy jen tak hleděl do zdi. Když za ním v říjnu 1988 přišel Štrougal, poznamenal, že pro tuto zemi snad něco společně vykonali, apak dodal: „Já nevím, co tady bude zítra."

            Husák zemřel v listopadu 1991. Dožil se pádu socialismu, rozkladu Sovětského svazu a nových pořádků, ve kterých se zcela oprávněně stal hlavním viníkem normalizačních politických procesů a morální i ekonomické devastace země. •

 

***

 

Husák byl tehdy jedním z (vedlejších) symbolů pražského jara, ovšem zároveň pragmatik, který do Moskvy odjížděl se slovy, že tento národ zachrání, „aj keby ma mali všetci napľúvať do očí“.

 

O autorovi| Václav Drchal drchal@mf.cz

Foto autor| FOTO: archiv, ČTK

Foto popis| Vášeň pro socialismus. Brežněv vyzvedl Husáka na samý vrchol. Oba politikové si volali, každoročně se potkávali během letní dovolené na Krymu a jejich vztah byl oproti jiným komunistickým vůdcům vysoce nadstandardní. Prim hrál samozřejmě Brežněv.

 



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook