Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Haló noviny, ukázka_8. 1. 2018

Gustáv Husák - Haló noviny, ukázka_8. 1. 2018

Gustáv Husák 1913-1991

str. 06    historie

           

Dne 10. ledna 1913 se narodil Gustáv Husák, bývalý prezident Československé socialistické republiky a generální tajemník ÚV KSČ. Tedy před sto čtyřmi lety. Koncem loňského roku byl vydán jeho rozsáhlý životopis. Naše ukázka z něj se týká letních měsíců 1968 a událostí, na nichž měl svůj nemalý podíl…

 

V Moskvě a Bratislavě

 

Zatímco vojenská intervence do Československa proběhla nadmíru podle sovětského očekávání, politickou situaci se Moskvě zvládnout nepodařilo. »Zdravé jádro« či »zdravé síly«, jak Sověti označovali jim neochvějně věrné československé politiky (Alois Indra, Vasil Biľak, Drahomír Kolder atd.), totálně selhaly. »Nejsou schopny žádné akce, projevily se jako zbabělci a schovaly

            se na velvyslanectví,« hřímal v Kremlu Brežněv i předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaj Viktorovič Podgornyj, které informovalo sovětské velvyslanectví v Praze o čím dál horším vývoji politické situace. Prezident Ludvík Svoboda, jenž nadvakrát odmítl jmenovat novou prosovětskou vládu, nabídl Moskvě východisko, rozhodl se totiž vyřešit krizovou situaci setkáním se sovětským politickým vedením. Jeho hlavním cílem bylo dále neeskalovat napětí a přivést zpátky do Československa jeho představitele, které Sověti za jejich odmítavý postoj ke vstupu vojsk internovali (Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Bohumil Šimon a Josef Špaček).

            Prezident nakonec odletěl do Moskvy i přes negativní stanovisko Národního shromáždění. Jeho let měl mezipřistání v Bratislavě, kde k ostatním členům prezidentovy delegace přibyl Gustáv Husák jako zástupce československé vlády a Slovenska. Husák se těšil Svobodově důvěře, přičemž během celého pobytu mezi dotyčnými fungovala úzká spolupráce a vzájemná podpora. Hned během prvního hlavního jednání v Kremlu se Brežněv vymezil vůči konání mimořádného sjezdu KSČ (Vysočanského sjezdu), který byl narychlo zahájen po příchodu vojsk a odsouval z politických pozic »zdravé jádro«, rovněž nesouhlasil se sjezdem slovenských komunistů, který byl připravován a posléze i zahájen v Bratislavě. Svoboda uvedl jako hlavní československý požadavek »osvobození« intervenovaných členů předsednictva ÚV KSČ a sovětský předseda rady ministrů Alexej Nikolajevič Kosygin nabádal pod nepřímou pohrůžkou k hledání společného řešení přijatelného pro obě strany, jinak že hrozí v Československu občanská válka a krveprolití. Následně si o slovo řekl také Husák:

            »Jsem rád, že došlo k setkání. Dva až tři dny jsem prožíval v Bratislavě – zasedali jsme v předsednictvu ÚV KSS. Všichni komunisté prožívají tyto dny jako velmi tragické. Souhlasím se soudruhem Brežněvem a soudruhem Kosyginem,

            že v čs. vývoji po lednu byly nedostatky, rizika i hlouposti. Mluvili jsme o tom i ve vedení,

            i s řadovými členy strany. Jednali jsme o tom, jak postupně likvidovat pravé nebezpečí i chyby levičáků. Bratrské země nás kritizovaly za chyby – mají na to právo. Po Čierné a Bratislavě jsem viděl, že soudruh Dubček a Černík si uvědomují nebezpečí a počítají s nutností odstranit je. Nevěděl

            jsem o konkrétních slibech či závazcích, ale věděl jsem, že linie udržet přátelství s SSSR a socialistickými zeměmi se daří a že se uplatňují

            i tendence postupně se zbavit nebezpečí zprava.

Myslím si, že sovětští soudruzi trochu přeceňovali

            toto nebezpečí. My tu žijeme, jsme také komunisté – já od šestnácti let – a u nás být komunistou a přítelem SSSR bylo vždy jedno.

Když k nám přišla vojska, nikdo z komunistů to nemohl pochopit. Přicházely delegace komunistů ze závodů, z řad Lidových milicí, inteligence, mládeže. Byli bychom to rádi vysvětlili, ale nikdo to nemůže pochopit. Muselo to být velké nedorozumění. Tento krok vytvořil úplně novou situaci mezi národy ČSSR. Vojska, střelba, krveprolití

            – to vše vytváří nemožnou atmosféru, která se každým dnem zhoršuje. V Bratislavě jsme jednali s velícím generálem. V maličkostech se snažili vyjít vstříc. Ale v zásadních otázkách nebyla znemožněna činnost rozhlasu, televize, vlády, oficiálních orgánů. Je obecný pocit, že jde o okupační stav – i když se tomu termínu vyhýbáme. Omlouvám se za otevřenost. To vše nás jako komunisty nutí hledat politické řešení.

Jsou dvě možnosti: buď totální okupační správa, nebo politická dohoda, podle níž bude nutně pracovat

            vláda a stranické orgány. Vítám prohlášení soudruha Brežněva a soudruha Kosygina – nejen v zájmu života našich národů, ale i mezinárodního

            postaveni SSSR, protože nám i na něm záleží.

Vedení KSS i vláda ČSSR mi uložily: žádat to, co tlumočil již soudruh Svoboda - propustit internované

            činitele a umožnit normální činnost státních a stranických orgánů; aby tyto orgány mohly nějakou činnost vyvíjet. To v dané chvíli není ještě možné. Jsou obsazeny budovy vlády, neexistují spoje, telefony atd. Plně chápu, že sovětští soudruzi chtějí garance, že Československo

            se bude normálně vyvíjet v socialistickém táboře, bude likvidována antisovětská a antisocialistická

            propaganda a budou provedeny i některé personální změny. To vše ale bylo možné i bez vojenského vměšování. Když už je situace taková,

            musíme dnes nalézt východisko. Političtí činitelé, kteří budou v orgánech strany či státu působit, budou mít nepochybně velice těžkou pozici. Atmosféra je taková, že za zrádce a kolaboranta je nyní označen každý, kdo se pokouší nějakým způsobem byť jen dohodnout se sovětskými

            institucemi. Neříkám to proto, že bych se bál jednat. Ve straně byly i složitější situace a nebáli jsme se ani nepopulárních opatření. Byl bych rád, kdyby byly vytvořeny alespoň některé příznivější podmínky. Když už ne zatím pokud jde o odchod vojsk, tedy alespoň o dislokaci a nevměšování. Tyto otázky vyvolávají takovou nervozitu, že normální život je nemožný.

            Pokud jde o sjezd, nebyl jsem tam. Jen z rádia jsem se dověděl, že jsem byl zvolen do ÚV i předsednictva. Bylo by jednoduché prostě říci, že sjezd byl ilegální. Třeba však počítat s tím, že z českých zemí tam velká část delegátů byla a že se veřejnost postavila za sjezd. Třeba o tom hovořit, ale řešit třeba celou věc delikátně a respektovat nálady, které u nás teď jsou. My všichni – jak jsme spolu hovořili – máme nejlepší

            vůli dohodnout se se sovětskými soudruhy.

Bylo by však dobře, kdybychom mohli oznámit domů lidem něco pozitivního. Například pokud jde o svobodu intervenovaných soudruhů, možnosti

            práce vlády a dalších vedoucích orgánů, změny v postavení vojsk ve velkých městech, aby byl možný normální život. S tím souvisí i zásobování obyvatelstva. Chápu, že SSSR je světová mocnost a chce, aby bylo respektováno jeho stanovisko, jeho právo ve střední Evropě.

Proto se chceme domluvit o těchto otázkách.

Naše národy jsou malé, měly velmi těžkou minulost

            a jsou značně citlivé na otázky svobody a suverenity. To, co se stalo, velmi špatně působilo.

            KSČ bude muset mnoho let pracovat, aby to napravila.«

            Husákův otevřeně kritický projev, stejně jako Svobodova slova, Sověty příliš neoslnil, ale naopak rozhněval. Brežněv nenechal Husáka ani domluvit a prudce zareagoval a udal důvody, které Sověty vedly k vojenské intervenci. Neodpustil si také narážku na to, že se Husák zaštiťuje a hovoří jménem slovenských politických orgánů, ovšem bez jeho přítomnosti se v Bratislavě koná stranický sjezd. Jednání v záchvatu rozhořčení přerušil. Během nenadálé přestávky se pak uskutečnil kuloární rozhovor mezi Brežněvem a Husákem, který Vasil Biľak označuje ve svých vzpomínkách za »historický« s tím, že k němu došlo jeho prostřednictvím. Údajně ještě předtím Brežněva informoval o složitosti situace v Československu a dezorientované veřejnosti, která považuje »zdravé jádro« za zrádce, a proto mu doporučil: »…‘Je třeba hledat třetího.‘ I tu se potvrdilo, že Brežněv byl pohotový a moudrý politik. Nebylo mu třeba zeširoka vysvětlovat některé souvislosti. Usmál se, otočil, udělal několik kroků k soudruhu Husákovi a velmi příjemným

            tónem řekl: ‚Jsem rád, že vás poznávám.

Možná, že jsem vám dosti dobře neporozuměl.

Ale metodou, jakou naše jednání začala, těžko najdeme pozitivní východiska.‘ Gustáv Husák souhlasil.«

            Jednalo se o okamžik Husákova myšlenkového obratu, respektive návratu k původním východiskům. Smělost Husákova počínání a mluvy na adresu Sovětů po 21. srpnu 1968 do této doby je přitom až zarážející v porovnání s jeho předchozím i pozdějším vyjadřováním. Nešlo přitom pouze o výše citovaný projev. Husák například neváhal označit kvůli příchodu vojsk, pravda, soukromě a bezprostředně, Brežněva za »debila« a rovněž během prvního letmého setkání s jeho osobou, patrně během vítání po příletu na moskevské letiště, když mu a ostatním přítomným byl prezidentem Svobodou představován, »žertem

            poznamenal, že to je on, ten nacionalista«. Avšak neskrývala se v těchto troufalých momentech i dávka pragmatismu, záměru na sebe strhnout sovětskou pozornost, odzbrojujícím způsobem rozptýlit pochybnosti ohledně své pestré minulosti a udělat si vhodnou výchozí pozici pro další jednání, které právě nadcházelo? Husák patrně rozehrál svou dosud největší politickou hru, kterou dohrál až na sklonku svého života.

»Trval na oprávnenosti vstupu vojsk, ale sľuboval,

            že do našich vnútropolitických pomerov sa nebudú miešať a keď sa situácia znormalizuje – odídu,« vzpomíná Husák na tehdejší interní rozmluvu s Brežněvem, kterou mu údajně zprostředkoval Biľak. »Keď ma dokopal k súhlasu s dočasným pobytom vojsk, žiadal som ho, aby sa to týkalo len Sovietskej armády, ostatní aby odišli ihneď. Stačí jeden taký partner.« »Brežnev nebol taký tvrdý, ako to vyzeralo navonok. Bol prístupny a nebral na ľahkú váhu naše argumenty.

            « Husák sice odmítl, že by se scházel se sovětskými činovníky mimo hlavní jednání, avšak vyloučit se to nedá, spíše naopak. Už uvedená svědectví dávají v tomto ohledu leccos tušit a vyskytují se i další indicie. Sám odpověděl na otázku, zda se někdo z členů Svobodovy delegace mohl stýkat s Brežněvem nebo s jinými členy sovětské delegace mimo oficiální jednání, že »to bylo pravděpodobné«. Navíc by se nejednalo o nic mimořádného, jelikož obdobně se sovětští představitelé privátněji stýkali přinejmenším s Ludvíkem Svobodou a Vasilem Biľakem, který se podle mnohých svědectví pohyboval v Moskvě »jako doma«, a dost možná i se všemi jmenovanými společně.

            Husák došel k závěru, že bude nevyhnutelné se se Sověty dohodnout, najít společné východisko. »Vedel som, že v situácii, ktorá sa u nás vytvorila, treba minimalizovať zásahy Sovietskej armády do nášho vnútorného života a čo najrýchlejšie konsolidovať pomery,« vzpomíná s tím, že nechtěl riskovat další vojenské zásahy, ba nastolení sovětské vojenské správy, a chtěl zabránit živelnému průběhu událostí. Hypotetické vojenské řešení z československé strany považoval za nesmysl a šílenost již vzhledem k početní převaze Moskvy, kterou navíc nepřestával respektovat jako vedoucí sílu komunistického hnutí a československého spojence. O den později Biľak interně referoval Sovětům, že »také Husák pochopil, že dokud nebude dostatečná garancie, pokud jde o pořádek, spojenecká vojska se nestáhnou«.

            Husák uvažoval až příliš pragmaticky a přehlížel, či vůbec nebral v potaz morální dopad věci na český a slovenský národ, který se cítil být ponížen a dokázal se vzchopit. Později, když byl dotázán »člověkem z lidu«, proč se Sověti za vojenský zásah neomluví, odpověděl: »Zkuste o to požádat soudruha Brežněva, já proti tomu nic nemám.

V politice však nemůžeme být naivní, nýbrž musíme uvažovat reálně […], nejen národní hrdost, ale i politická moudrost.« Uvažoval v provincionálních kategoriích, že Češi a Slováci jsou »malý národ«, který potřebuje žít a rozvíjet se v klidu a mít velkého spojence. Koncem září 1968 se pak interně vyjádřil Milanu Hüblovi: »Můžeš si myslet o Brežněvovi, co chceš, pro mě je však základní, že je u moci na delší dobu. Je nutno s tím počítat, dělat věci s ním, ne proti němu.«

            Během pokračujících jednání se Sověty v Moskvě se tak Husák choval do určité míry v intencích jejich zájmů, respektive se zaměřil na dosažení dohody a zadušení nejspornějších momentů. Telefonicky se snažil (nakonec neúspěšně) zabránit konání sjezdu slovenských komunistů v Bratislavě a zásadně zpochybnil legálnost Vysočanského sjezdu v Praze. Vzdal se na něm nabytých funkcí a argumentoval, že sjezd nedisponoval dostatečným zastoupením slovenských delegátů, což byla sice pravdivá, leč v tento okamžik silně účelová informace. Podle historika Jana Pauera se Husák nejenom snažil zavděčit Sovětům, nýbrž zároveň usiloval o silnou vyjednávací pozici Slováků kvůli následným jednáním o česko-slovenské federaci. Navíc varoval před možným z toho plynoucím slovenským separatismem. Zároveň se stavěl za kategorické požadavky československé strany, jako byla například garance odchodu vojsk a správnost připravovaných reforem. Nakonec se podílel i na úpravách tzv. Moskevského protokolu – dohody mezi československými a sovětskými zástupci, k jejíž akceptaci se snažil přimět váhající a přímo ji odmítající československé politiky, včetně Alexandra Dubčeka, Zdeňka Mlynáře nebo Františka Kriegla, který ji nakonec jako jediný z československé strany v noci z 26. na 27. srpna 1968 nepodepsal.

Ukázka z knihy Michala Macháčka Gustáv Husák (vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha 2017, 632 s.)

 

Foto autor| FOTO - archiv



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook