Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Lidové noviny, ukázka_9. 1. 2018

Gustáv Husák - Lidové noviny, ukázka_9. 1. 2018

Gustáv Husák: triumf normalizační moci

str. 18    seriál ln

Michal Macháček       

Jeho první volbu dohodla Moskva „v zájmu udržení stranické jednoty“

Všichni naši prezidenti

1918–2018

 

Když v dubnu 1969 vystřídal Alexandra Dubčeka na postu prvního tajemníka ústředního výboru KSČ, měl Gustáv Husák z hlediska hierarchie politické moci zajištěno to nejvýznamnější postavení. Přesto usiloval i o prezidentství, a to nejen z prestižních důvodů, ale hlavně kvůli upevnění vlastní politické pozice – aby nedopustil růst moci někoho jiného. Jenže na Pražský hrad si dělali zálusk i mnozí další, proto i Husákova cesta k získání této lukrativní domovské adresy nebyla tak přímočará, jak se na první pohled mohlo tehdy (a může i dnes) zdát.

 

Na odpůrce platí odposlechy – i na ty v předsednictvu ÚV KSČ

 

Na Pražském hradě tehdy vládl prezident Ludvík Svoboda. Jeho zdravotní stav se ale zhoršoval a bylo stále více zřejmé, že své funkční období nebude schopen dokončit. Předsednictvo ústředního výboru KSČ, které fungovalo jako nejvyšší politický orgán, muselo věc začít řešit. Jenže ne všichni jeho členové podporovali Husákovy prezidentské touhy. Sovětská ambasádav Praze hlásila do Moskvy, že mnozí z nich se domnívají, že by neměla nastat kumulace funkcí. A že pokud je v čele strany Slovák, prezidentem by měl být Čech: „Ne vždy se o tom mluví otevřeně a přímo, ovšem v duši nepodporují záměry soudruha Husáka.“

            Zpočátku neměl Husák podporu dokonce ani u jinak blízkých spojenců, politických pragmatiků Lubomíra Štrougala nebo Petera Colotky. Ti vycítili jeho obavy z možného oslabení vlastní pozice, jež by mohlo nakonec vést až k politickému konci; oba proto brzy změnili názor. Předpokládali, že zvýšení Husákova vlivu posílí jeho vyjednávací pozici vůči Moskvě i postavení vůči ultrakonzervativnímu Vasilu Biľakovi.

            Ten kalkuloval od začátku 70. let se zvolením Husáka prezidentem, ovšem s vidinou, že místo něj stane v čele KSČ. Jeho představu ale mnozí členové předsednictva nesdíleli a opět tu hrála roli národní otázka: Češi by asi jen těžko strávili na nejvyšších státních postech dva Slováky. Biľakovo rostoucí sebevědomí a pocit nedocenění, který se projevoval v jeho autoritářském chování, také odradil nemálo jeho dřívějších přívrženců.

            Naproti tomu autorita centristy Husáka postupně rostla. KBiľakovi jako reprezentantovi „druhé garnitury“, která je připravena ho kdykoliv nahradit, měl sice Husák jasně daný vztah, nicméně se s ním snažil, zvláště kvůli jeho silné pozici u Sovětů, vycházet, a to platilo i opačně. Moskva spatřovala stabilitu československého politického vedení v jejich úzké spolupráci, Biľak proto nakonec své plány opustil, přijal postavení stranické „dvojky“ a stal se předním Husákovým podporovatelem.

            Jenže ve vedení strany byli i další odpůrci Husákova zvolení, zejména Karel Hoffmann, Miloš Jakeš, Jozef Lenárt nebo Antonín Kapek. A také Alois Indra, který byl ostatně původně považován za nejvážnějšího potenciálního kandidáta na prezidenta – a nebýt Husákových ambicí, nejspíš by se jím i stal. Z jejich strany ale nešlo jen o ideové výhrady, ožívaly také starší spory. USovětů protestovali například proti Husákovým pokusům vytlačit je z důležitých pozic a stěžovali si na policejní odposlechy, které na ně Husák nechal nasadit.

 

Podivná jednota a Husákovo vítězství

 

Husák konzultoval prezidentskou otázku přímo se sovětským vůdcem Leonidem Iljičem Brežněvem, a ten neměl proti jeho ambicím námitek. Zároveň hledal podporu u jednotlivých členů předsednictva, kterým na oplátku nabízel různé protislužby. Sovětské velvyslanectví referovalo o sbližování Husáka s jeho dřívějšími odpůrci, na něž zapůsobilo, že veřejně ocenil jejich dosavadní práci, vystoupil proti politicky se aktivizujícímu Dubčekovi a dokázal svou „principiálnost“ tím, že odvrhl dřívější „pravicové“ spolupracovníky.

            Husáka Moskva charakterizovala jako realistického politika, jenž „převyšuje o hlavu ostatní“ a který si vydobyl všeobecný respekt, jelikož je velmi chytrý a vzdělaný, ale také chladnokrevný, tvrdý a energický. A s kladným vztahem k Sovětům. Za jeho nedostatky považovala „sklony k demagogickým a nacionalisticky podbarveným vystoupením“, zbytečnou ambicióznost, ctižádost a „komplex strachu, nedůvěry a podezřívavosti“. Proto Sověti Husákovi zdůraznili, aby plně zapojil do práce a posílil pozice Moskvě oddaných soudruhů, zejména Biľaka.

            Moskva se přitom obávala, že jiná alternativa než zvolení HUsáka prezidentem by vedla k rozkolu ve stranickém vedení. Jen toto řešení mělo udržet jeho stabilitu. Jednoty v prezidentské otázce bylo dosaženo „ani ne tak srdcem, ale z důvodu stranické disciplíny, a především s ohledem k postoji sovětské strany“, čímž vznikla tato „podivná jednota“ – těmito slovy popisovaly názory Biľaka a Indry zprávy pro sovětské zástupce. Rozuzlení prezidentské otázky se odehrálo na zasedání předsednictva 16. května 1975. Štrougal zde referoval o nemožnosti zlepšení zdravotního stavu prezidenta Svobody a jako „jediné možné“ řešení navrhl jeho nahrazení Husákem. Z následné diskuse je zřejmé, že volba byla již interně domluvena i technicky předem připravena. Všichni účastníci vyzdvihli osobní autoritu Husáka, jenž si měl podržet i funkci generálního tajemníka. Toto řešení bylo prezentováno jako jediné, byť zároveň „dočasné“.

Atmosféru všeobecného nadšeného souhlasu narušili jen Jakeš a Kapek, který se jako jediný jednoznačně stavěl proti navrhovanému řešení. Zopakovali známé námitky, a navíc si neodpustili poznámku, že k dokonalosti kolektivního vedení ještě „velmi mnoho chybí“. Proti jejich námitkám a na Husákovu podporu rozhodně vystoupil Biľak a předsednictvo nakonec vyslovilo jednomyslný souhlas se Štrougalovým návrhem.

            Husák poděkoval za důvěru a konstatoval, že bude nutné posilovat celostátní jednotu a výchovu ke společnému československému vědomí (což pak skutečně činil). Na obavy ze zvýšení politické dominance Slováků odpověděl, že v předsednictvu jsou většinou Češi. Rovněž bagatelizoval váhu prezidentského úřadu a odmítl názor, že chce koncentrovat moc do svých rukou. Přítomné ale několikrát požádal, aby ho v případě, že by se u něho takové tendence vyskytly, upozornili. „Není to radostná chvíle, takové řešení, ale asi se jinak věci dělat nedají,“ suše uzavřel svůj triumf, který na dlouhý čas stvrdil jeho pozici politického vůdce.

            V následujících dnech se odehrál doslova schvalovací maraton, aby bylo možné rozhodnutí předsednictva realizovat (viz rámeček). První prezidentský slib přednesený slovensky tak zazněl 29. května 1975. Husák přesídlil na Pražský hrad, do tzv. Domečku v Královských zahradách, kde i částečně úřadoval. Prezidentský post pak v letech 1980 a 1985 obhájil bez větších komplikací.

 

Smeten listopadem 1989

 

Poslední řádný mandát mu měl skončit v květnu 1990 a už se s ním dál politicky nepočítalo. Jenže pod tlakem listopadových událostí byl nakonec nucen 10. prosince 1989 abdikovat, symbolicky na Den lidských práv. Tím skončila skoro šest desetiletí trvající rozporuplná politická kariéra „prezidenta zapomnění“ a symbolicky také komunistická éra.

 

Gustáv Husák byl posledním socialistickým prezidentem. Jeho nástupce Václav Havel opět navázal na masarykovskou tradici. Více čtěte v zítřejších LN.

 

Třikrát jednohlasně: strana vždy vítězí

 

První volba – 29. května 1975: lex Svoboda

 

Ústřední výbor KSČ přijal 27. května jednohlasně návrh předsednictva ÚV KSČ na Husákovu kandidaturu se zdůvodněním, že odpovídá konkrétním podmínkám a potřebám tehdejší etapy vývoje strany a společnosti. Ústřední výbor Národní fronty ČSSR následně rovněž souhlasil s tímto návrhem.

            O den později přijalo Federální shromáždění ČSSR ústavní zákon č. 50/1975 Sb., který nabyl týž den účinnosti a stanovil, že pokud nemůže prezident vykonávat svůj úřad delší dobu než jeden rok, může být zvolen nový prezident. Čímž byl předčasně ukončen mandát Ludvíka Svobody.

            Na společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR 29. května ve Vladislavském sále Pražského hradu pak byl Gustáv Husák jako jediný kandidát jednohlasně zvolen všemi přítomnými poslanci československým prezidentem.

 

Druhá volba – 22. května 1980 a třetí volba – 22. května 1985

 

Gustav Husák prezidentský post zastával celkově čtrnáct a půl roku, nejdéle po Tomáši G. Masarykovi.

V tajných volbách vždy získal disciplinovaný plný počet hlasů.

Jeho kariéru ukončil až listopad 1989 – poté, když 10. prosince jmenoval „vládu národního porozumění“, se vzdal úřadu.

 

O autorovi| Michal Macháček, Autor je historik, nedávno publikoval knižní biografii Gusáv Husák

Foto autor| FOTO OSOBNÍ ARCHIV RODINY GUSTÁVA HUSÁKA

Foto autor| FOTO ČTK

Foto popis| Mladý Gustáv Husák (původně křestním jménem Augustín) řečnil na školních shromážděních u příležitosti narozenin Tomáše G. Masaryka. Zachovala se také jeho raritní zdravice prvnímu československému prezidentovi, kterou napsal v březnu 1928 jako gymnaziální úlohu.

Foto popis| Moc ve státě v rukou jednoho muže, který ale potupně skončí. V květnu 1975 byl Gustáv Husák poprvé zvolen prezidentem (foto nahoře, v první řadě zleva Antonín Kapek, Peter Colotka, Josef Korčák, Vasil Biľak a Lubomír Štrougal). V té době byl zároveň i vůdcem strany, stal se tedy nejmocnějším mužem ve státě. Jeho odstoupení z prezidentského postu, vynucené listopadovými událostmi roku 1989, symbolicky zakončilo komunistickou éru. Své rozhodnutí oznámil v krátkém televizním projevu 9. prosince, v předvečer abdikace



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook