Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Lidové noviny_20. 1. 2018

Gustáv Husák - Lidové noviny_20. 1. 2018

Návrat prezidenta zapomnění

str. 19    Příloha - Orientace

    PETR ZÍDEK       

Nový životopis Gustáva Husáka líčí příběh Slováka, který dodnes ovlivňuje českou mentalitu

 

Gustáv Husák, od jehož narození uplynulo minulý týden 105 let, byl vždy trochu záhadnou postavou. Jeho první velký životopis mnohé osvětluje, stále však ponechává příliš věcí ve stínu. Tou nejpodstatnější je otázka, jak Husák ovlivnil průběh normalizace.

 

Loni na podzim vyšla v Česku poprvé Kunderova Kniha smíchu a zapomnění, kterou čeští čtenáři doposud mohli znát jen z exilového vydání v nakladatelství Josefa Škvoreckého z roku 1981. „Jedním z nezadatelných práv romanopisec je, že smí přepracovat svůj román,“ píše v ní Kundera. A hned dává čtenářůmpraktickou lekci. Z aktuálního vydání vyhodil slavnou pasáž o Gustávu Husákovi a Karlu Gottovi: „Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

            „Byl-li Franz Kafka prorokem světa bez paměti, je GustávHusák jeho budovatelem,“ píše Kundera v další vyhozené části. A svým přepracováním jako by aktualizoval svou charakteristiku Husáka jako prezidenta zapomnění, prezidenta, na kterého se již zapomnělo a který nemá své místo již ani v románu o sedmdesátých letech. Naštěstí ale několik měsíců po Kunderově přepracované verzi Knihy smíchu a zapomnění vychází jiná kniha: životopis GustávaHusáka od historika Michala Macháčka, narozeného v roce 1983. Rozsáhlá biografie vrací Husáka nejen do dějin, jak trefně poznamenal jeden recenzent, ale především do současnosti. Z politika, na kterého se raději zapomnělo, dělá historickou postavu, která je mimořádně zajímavá v současném kontextu.

 

Koncentrovaný prezident

 

Je to zvláštní, podivná věc, ale Gustáv Husák jako by ve své osobnosti a životním běhu koncentroval vlastnosti a rysy téměř všech svých předchůdců i následovníků. Stejně jako T. G. Masaryk se stal symbolem doby, a nejen to: oba pocházeli z velmi chudých poměrů, oba se vypracovali vlastní pílí a nadáním, k úspěchu jim pomáhalo obrovské sebevědomí a ve styku s druhými byli poněkud odtažití. Dáme-li vedle sebe Masarykovy a Husákovy fotografie v kruhu dobových politiků, oba výrazně vyčnívají už svým vzhledem. Oba vyčnívat chtěli a o svých politických partnerech většinou neměli valné mínění.

            S Edvardem Benešem spojuje Gustáva Husáka vášeň pro politiku. Byla pro ně vším. Byli také přesvědčeni o své nepostradatelnosti, o tom, že „umějí“ vše mnohem lépe než ostatní. Oba ve veřejné komunikaci hrdě užívali svůj doktorský titul. Z oficiálních portrétů shlíželi na své současníky „dr. Edvard Beneš“ a „JUDr. Gustáv Husák“. Pro oba byl univerzitní titul tak výraznou součástí identity, že si ho nechali vyrýt i na náhrobní kámen. Vprostředí, z něhož pocházeli, byl doktorský titul něčím na způsob šlechtické nobilitace, značkou stvrzující výjimečný vzestup. V rodné Dúbravce, obci nikoli malé, která je dnes již součástí bratislavské aglomerace, se Husák stal vůbec prvním člověkem, který vystudoval vysokou školu. Edvard Beneš se ve svých Kožlanech těšil podobnému postavení: chudého chlapce, který to díky studiu dotáhl daleko.

            Také mezi Háchou a Husákem najdeme řadu paralel, i když spíše v rovině podobné zkušenosti než povahových rysů. Hácha na rozdíl od Husáka po moci nijak nebažil, spíše naopak. Oba ale byli politiky, kteří se dostali na vrchol díky katastrofě svého státu, a oba žili v iluzi, že svým realismem a pragmatismem dosáhnou podstatných ústupků okupační moci. Oba nakonec kapitulovali a stali se pasivními diváky politického dramatu. Slavnou Husákovu větu, kterou pronesl 21. srpna 1968 tváří v tvář sovětským tankům v Bratislavě – „Ja tento národ zachránim, aj keby mňa mali všetci napľuvať do očí“ –, by Hácha takhle určitě neformuloval, ale choval se podobně. Jen s menším sebevědomím a pasivněji.

 

„Všetko ide do hajzlu“

 

S Klementem Gottwaldem Husáka nespojuje jen jistá citová plochost daná neutěšeným dětstvím (Gottwald nikdy nepoznal otce, Husák zase matku – zemřela patnáct měsíců po jeho narození). Oba byli neochvějně věřící komunisté a identifikace se stranou byla pevným základem nejen jejich politické, ale hlavně osobní identity. Tento rys pojí Husáka i s dalšími komunistickými prezidenty, zejména Zápotockým a Novotným. Se Svobodou Husáka spojovala zkušenost oběti stalinských čistek, i když Svoboda vyvázl nesrovnatelně lépe, a také kariéra prezidenta v okupované zemi, který se stává stále bezmocnější loutkou.

            Zde bychom se mohli zastavit, ale i srovnání s následníky by mohlo být zajímavé. Těžko hledat dva tak osobnostně odlišné jedince jako Husáka a jeho nástupce. S Václavem Havlem jej nicméně spojovala zkušenost dlouhého věznění z politických důvodů. Také byli oba silní kuřáci, ale to se dá považovat za podružnost. Václav Klaus toho s Husákem nemá mnoho společného, snad jen přesvědčení o své nadřazenosti a nepostradatelnosti, které je však znakem mnoha vrcholných politiků. A také snad jistou jednorozměrnost myšlení, které má silně ideologické rysy.

            Zato Miloše Zemana pojí s Husákem asi více věcí, než by mu bylo milé: oba získali popularitu hlavně díky svým rétorickým schopnostem – ještě předtím, než Husák četl své nudné projevy na sjezdech, dokázal stejně jako Zeman mluvit spatra a svou pohotovostí si získat davy, a to nejen v Bratislavě, ale i v Praze. Husák a Zeman mají společného koníčka – alkohol. A také neblahý zvyk používat vulgární výrazy. Při jednání předsednictva ústředního výboru KSČ, tedy nejvyššího mocenského orgánu země, jehož byl řadovým členem i po odstoupení z funkce generálního tajemníka, varoval Husák v říjnu 1989: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ O dva roky dříve před stejným orgánem zase prohlásil: „Nemusíme se milovat jako buzeranti, ale musíme soudružsky spolupracovat.“

Pokračování na straně 20

 

Návrat prezidenta zapomnění

Dokončení ze strany 19

Vraťme se ale k Macháčkově životopisu. Jeho základem je loni na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájená doktorská disertační práce. Kniha tak vykazuje všechny přednosti, ale také nectnosti tohoto typu prací, jejichž účelem je prokázat, že autor je hoden další univerzitní či akademické kariéry. Hlavní předností je neobyčejně široká pramenná základna: autor čerpá ze 34 veřejných archivů, včetně řady zahraničních. Hovořil s více než třiceti pamětníky, od předních komunistických politiků jako Lubomír Štrougal nebo Peter Colotka až po jeho spoluvězně z 50. let nebo členy rodiny. Jako první získal přístup k řadě privátních a rodinných materiálů. Seznam použité literatury zabírá 18 stran. Na první pohled je jasné, že do své knihy o Husákovi autor investoval neobyčejné množství času a píle.

            Mezi nectnostmi by se dala uvést rozvleklost a zahlcenost podružnostmi a také jistá literární neobratnost, která jde spíše na vrub redakčnímu zpracování. Přestože je kniha psaná místy až publicistickým stylem, čtenáře asi nestrhne, spíše ho unaví množstvím odboček a přerývavostí děje. Na druhé straně je ale třeba zdůraznit, že žádnou lepší knihu nemáme, a to nejen o Husákovi, ale ani o žádném dalším komunistickém prezidentovi. I biografie Masaryka, Beneše či Háchy, které by se mohly s Macháčkovým životopisem srovnávat, bychom spočítali na prstech jedné ruky.

            Autor kriticky reflektuje dosavadní politickohistorické obrazy Gustáva Husáka, které tematicky člení do šesti skupin. Sám se ale k žádnému nepřiklání. Ve formulování závěrů je velmi zdrženlivý, snaží se nechat mluvit spíše fakta. V tomto smyslu by se jeho životopis dal označit jako „pozitivistický“. Pokud v němnajdeme nějakou „tendenci“, pak jedině vymezení se proti běžné polistopadové dehonestaci hlavy normalizačního režimu. „Gustáv Husák je často hodnocen jako mocichtivý a ambiciózní člověk, jako taktik, pragmatik, bezpáteřní kariérista,,oportunní egoista‘,,muž moci‘,,fanatik politiky‘,,bezmezně ambiciózní maniak moci‘ či jako člověk,neobyčejně fascinován politickou mocí‘,“ píše Macháček a dodává, že si klade otázku, proč jsou podobná hodnocení vyslovována jen v souvislosti s Husákem, a nikoli v souvislosti s jinými „egocentrickými politickými horlivci“, například Edvardem Benešem. „Ono se totiž nejedná o prostá konstatování, nýbrž o výčitky, které mají v sobě zabudovanou silnou negativní konotaci, účelovou nálepku ovlivněnou osobními sympatiemi toho, kdo je používá.“ Na Macháčkovu otázku se dá nicméně jednoduše odpovědět, že politické ideje, kterými se řídil Edvard Beneš, jsou přece jen o dost přijatelnější, než byly ty, kterými se nechal vést Gustáv Husák. S Benešem si také nikdo nespojuje dvacetiletí všestranného úpadku a beznaděje.

            Husáka Macháček vidí především jako „talentovaného politického praktika“, který se projevoval jako „velmi zdatný stylista a řečník, houževnatý a cílevědomý organizátor a taktik“. Tyto schopnosti Husák podle Macháčka prokázal během Slovenského národního povstání, únorové krize 1948 a krize let 1968–1971. „Husákovou devízou byla přitom dovednost přizpůsobit se, taktizovat včetně ustupování od vlastních původních představ, balancovat mezi různými zájmovými skupinami a uzavírat s politickými oponenty kompromisy.“ Negativní hodnocení Husáka jako pouhého technologamoci, oportunisty a cynického kariéristy autor odráží poukazem na prezidentovo mládí, které podle něj charakterizovalo „kritické myšlení spojené s mladistvým vzdorem, idealismem a silnou touhou po seberealizaci“. Kdyby byl Husák opravdu bytostný kariérista, mohl se ve 30. letech přidat k ľuďákům nebo agrárníkům, kde by měl kariérumnohem jistější než ve straně, která byla – celkem po právu – státní mocí považována za podvratnou.

 

Šarm kavárenského bolševika

 

Zde je namístě se vůči autorovým závěrům kriticky vymezit: Macháček podléhá příliš šarmu onoho mladého kavárenského bolševika s vizáží amerického filmového herce a pozdějšího agilního organizátora protinacistického povstání. Starý a pasivní Husák, který ztělesňuje normalizační režim se vším tím hnusem, který k němu patřil, je spíše na okraji autorovy pozornosti. Což se dá prokázat i čistě kvantitativními ukazateli: biografie má bez seznamu literatury a příloh zhruba 560 stran, z čehož 417 se věnuje době před 17. dubnem 1969, kdy byl Husák zvolen do čela komunistické strany. Dvě desetiletí, kdy byl na vrcholu moci, jsou popisována a analyzována na pouhých sto stranách (zbytek tvoří kapitola o Husákovi po abdikaci, reflexe dosavadní literatury a závěr). A i kvalitativně je období 1969–1989 nejslabší částí knihy.

            Kdyby autor svou práci zakončil dubnem 1969 a nazval ji třeba Gustáv Husák – cesta k moci, vysloužil by si jen bouřlivý potlesk. Tím, že knihu protáhl ažkHusákovu politickému a lidskému konci, však část publika nepochybně zklamal. Čtenář má skoro dojem, že od strany 417 čte jinou knihu jiného autora.

Velkou předností první části práce je zasazování Husákových osudů do kontextu doby. První republika, slovenský stát, třetí republika, stalinismus, 60. léta – o všech těchto obdobích se toho dozvíme z Macháčkovy knihy mnoho zajímavého. O normalizaci téměř nic. Dočteme se, že v letech 1969–1972 bylo odsouzeno z politických důvodů 2677 občanů, ale téměř nic o tom, jakou v této represi hrál roli Husák. Prý navrhoval neúspěšně amnestii a brzdil jeden konkrétní politický proces. Jak se ale stavěl k těm ostatním? Navíc to číslo 2677 lidí, u kterého není uveden žádný zdroj, je zavádějící: politickým bylo každé odsouzení za „nedovolené opuštění republiky“ a těch byly statisíce. Kromě toho jednou ze strategií normalizační moci byla účelová kvalifikace politických činů jako kriminálních deliktů. Charta 77 je zmíněna v jedné vedlejší větě, slavný Havlův dopis Husákovi z roku 1975 vůbec. Jak Husák ovlivňoval postoj režimu k politické opozici? Nevíme.

            Autor se soustředí na analýzu Husákova postavení ve vedení komunistické strany, kde proti sobě stály dvě frakce: „umírnění“ či „realisté“ (Husák, Štrougal, Colotka, Kempný, Korčák ad.) a dogmatické „zdravé jádro“ (Biľak, Jakeš, Fojtík, Kapek ad.), obklopené několika lavírujícími (např. Lenárt). Husákovi realisté nikdy neměli většinu a samotná pozice generálního tajemníka byla závislá na podpoře Sovětů. Proto se Husákovi nepodařilo prosadit své záměry a po smrti své druhé manželky Viery v říjnu 1977 se uchýlil k pasivitě, rezignovanosti a mechanickému přežívání.

            Tato analýza ale zůstává na povrchu, neříká nic o tom, jakým způsobem a jakými prostředky Husák svou moc a vliv uplatňoval, jak organizoval klan svých přívrženců, jaká postavení zastával v konkrétních otázkách. Autor sice píše, že Husák nemohl realizovat své představy, ale velmi málo se dozvíme o tom, jaké představy vlastně měl. Chtěl nějak reformovat hospodářství, a pokud ano, jak? Chtěl alespoň zčásti „amnestovat“ osmašedesátníky vyhozené z partaje a práce? Chtěl povolit otěže kultuře? Zůstávají celé široké oblasti, o nichž se nedozvíme vůbec nic: například o československé zahraniční politice normalizačního období nám autor sdělí pouze to, že Husák nerad jezdil na státní návštěvy. Přitom je evidentní, že zahraniční a zahraničněobchodní politika vůči členům sovětského bloku, Západu i „třetímu světu“ nebyla jen mechanickým opakováním sovětských stanovisek a že generální tajemník a prezident v ní měl značný vliv (jeho syn Ján byl ostatně v 80. letech velvyslancem ve Finsku a Jugoslávii, o čemž není v knize ani slovo).

 

Slovenská specifika

 

„Gustáv Husák se veřejně i v interních diskusích neprojevoval pouze jako uvědomělý komunista, ale současně i jako horlivý slovenský národovec,“ píše autor v souvislosti s politickým děním v druhé polovině 40. let. V závěru nicméně odmítá, že by bylo možno Husáka charakterizovat jako „národního komunistu“, protože tento pojem je rezervován těm komunistickým vůdcům, kteří se vymezovali vůči Moskvě, zatímco on se vymezoval vždy jen vůči Praze. Kremelské zájmy celý život respektoval, a to do té míry, že v době samostatného ľuďáckého Slovenska navrhoval připojení své země k Sovětskému svazu.

            Národní karta stála za Husákovými vzestupy i pády. Obvinění z „buržoazního nacionalismu“ ho přivedlo na více než devět let do vězení, kde na rozdíl od drtivé většiny podobně postižených komunistů nepodlehl fyzickému ani psychickému mučení a nepřiznal se ke smyšleným zločinům. To mu pravděpodobně zachránilo život. Po propuštění se pak v 60. letech dostal do čela těch, kdo na Slovensku usilovali o větší míru autonomie na centrální vládě. Popularita, kterou v té době získal, ho pak v roce 1968 katapultovala opět vzhůru do nejvyšších funkcí.

            Zatímco Husákovo využívání národních témat v 60. letech autor skvěle tematizuje, v dalším období je ponechává tak jako mnoho jiných témat úplně stranou. Přitom jde o klíčovou otázku: probíhala normalizace na Slovensku jinak než v Čechách? Vše nasvědčuje tomu, že ano. Ovlivnil to Husák osobně? A jak se lišilo jeho vnímání a hodnocení na Slovensku od Česka? Měl nadstandardní vztahy s tzv. federálními Slováky, tedy těmi, kteří díky federalizaci získali lukrativní místa v ústřední správě? Macháčkova kniha, alespoň pokud jde o období normalizace, více otázek vzbuzuje, než řeší.

            Mezi největší Husákovy zásluhy autor zařazuje prosazení československé federace, která v konečném důsledku usnadnila rozdělení Československa na dva samostatné státy. Z toho opět vysvítá přetrvávající odlišné hodnocení Husáka v Česku a na Slovensku, kde na jeho pohřeb přišli přední polistopadoví politici, což by bylo v českých zemích nepředstavitelné.

 

My, Husákovy děti

 

Gustáv Husák je jediným československým politikem, který zastával vysoké funkce v době nastolení i zhroucení socialistické diktatury. Již tento fakt by z něj měl činit prvořadé téma výzkumu soudobých dějin. Na otázku, co nejdůležitějšího v našem prostoru zanechal, odpovídá Michal Macháček parafrází Pekařových slov na adresu Františka Josefa I. Tak jako za první republiky byli tehdejší Češi spíše dětmi habsburského panovníka než Masaryka či Palackého, tak jsme dnes stále ještě více Husákovými než Havlovými dětmi. Svět, který Gustáv Husák ztělesňoval, stále ještě v české mentalitě přežívá. Prezidentské volby příští týden ukážou, zda je ještě při síle, nebo již na ústupu.

 

BIBLIOGRAFIE

 

Gustáv Husák

 

Michal Macháček Vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha 2017, 631 stran.

 

Je to zvláštní, podivná věc, ale Gustáv Husák jako by ve své osobnosti a životním běhu koncentroval vlastnosti a rysy téměř všech svých předchůdců i následovníků. Charta 77 je zmíněna v jedné vedlejší větě, slavný Havlův dopis Husákovi z roku 1975 vůbec. Jak Husák ovlivňoval postoj režimu k politické opozici? Nevíme.

 

Mezi největší Husákovy zásluhy autor zařazuje prosazení federace, která v konečném důsledku usnadnila rozdělení Československa na dva samostatné státy

 

O autorovi| PETR ZÍDEK, historik a redaktor LN

Foto autor| KRESBA LELA GEISLEROVÁ

Foto autor| FOTO ČTK

Foto popis| Na počátku a na konci. Jako předseda Sboru pověřenců s Edvardem Benešem v Topoľčiankách (září 1946). A jako prezident republiky při oslavách 40. výročí „Vítězného února“ v roce 1988 po boku Miloše Jakeše, Antonína Kapka a Aloise Indry.

 



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook