Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Marginália Historica_2/2017

Gustáv Husák - Marginália Historica_2/2017

MARGINALIA HISTORICA 2/2017

 

Michal MACHÁČEK, Gustáv Husák.

  Praha, Vyšehrad 2017, 631 s., ISBN 978-80-7429-388-7

 

Uvážíme-li, jak zásadním způsobem a po jak dlouhou dobu ovlivňoval Gustáv Husák (1913–1991) československé dějiny, je až zarážející, že jeho osobě a životnímu příběhu nebyla ze strany odborné veřejnosti doposud věnována náležitá pozornost. Zpracovat fundovanou komplexní biografii muže, který je nejsilněji spojován s obdobím sovětské okupace, představovalo velký dluh historické obce a zároveň výzvu. Domnívám se, že dluh je v podobě biografie historika Michala Macháčka (nar. 1986) na dlouhou dobu splacen a již v úvodu je třeba konstatovat, že se jedná o mimořádně zdařilou a řemeslně dobře odvedenou práci. Záhy po uvedení na knižní pulty upoutala právem pozornost, stala se předmětem mnoha diskusí a dosud se těší značnému zájmu odborné i laické veřejnosti. Autor reprezentující nejmladší generaci historiků, která „nemá s Husákem žádné nevyřízené osobní účty“, na svém vskutku obtížném tématu pracoval téměř deset let, přičemž publikace vychází z jeho disertační práce.1 Husákův život je historicky mimořádně vděčné téma, neboť se prolíná s většinou zásadních mezníků našich novodobých dějin. Na jeho příběhu, plném politických zvratů a dramat, lze uspokojivě vysvětlit vývoj Československa, komunistické strany a v neposlední řadě též komplikovaný vztah mezi Čechy a Slováky, který byl pro Husáka konstantou jeho veřejné činnosti. Autorovi se podařilo vytvořit čtivou mozaiku strhujícího a svým způsobem fascinujícího politického života, která v mnoha ohledech dalece přesahuje úzce vymezené téma.

Ve svých závěrech se Macháček opírá o bohatý výzkum archivů domácí i zahraniční provenience, pramenná základna je bezesporu úctyhodná. Autor čerpá ze tří desítek veřejných archivů a je více než záslužné, že hojně využívá též pramenů archivů ruských (sovětských), bez jejichž prostudování a znalosti nelze sepsat komplexní politický životopis žádného významnějšího komunistického funkcionáře. Stejně tak je třeba ocenit studium soukromých archivů, včetně rozsáhlé pozůstalosti Gustáva Husáka. Nezastupitelné místo zaujímají též desítky pamět- nických svědectví, včetně výpovědí prominentních komunistických politiků. Autor užil těchto původních pramenů opravdu vydatně, a v jeho práci je tak zúročeno obrovské množství cenného materiálu. Neméně obsáhlý je též seznam použité literatury zabírající téměř dvacet stran.

Svůj záměr pojal Macháček vskutku velkoryse. Již samotný rozsah práce čítající přes 600 stran je v současné uspěchané době a při všudypřítomném důrazu na krácení textů obdivuhodný. Objem však rozhodně není samoúčelný a kniha se i přes obrovský rozsah „dá přečíst“. Neutápí se v módních a mnohdy nadbytečných metodologických konstruktech, ale jde přímo k podstatě problému. Jako pozitivum hodnotím také to, že autor neustoupil (předpokládanému) tlaku redakce na omezení hojně užívaných přímých citací, uváděných navíc v Husákově mateřštině. Ani v nejmenším bych Macháčka nepodezříval, že je to z důvodu usnadnění si práce či snahy o navýšení rozsahu textu. Činí tak s rozmyslem a vědomím, že mnohdy i sebedokonalejší interpretace archivního pramene nedokáže přesně vystihnout pravý smysl sdělení v jeho syrovosti a přímočarosti. V maximální možné míře se mu podařilo zachytit tolik potřebný časoprostorový rámec a dobovou atmosféru, což rozhodně nebývá samozřejmostí. S odstupem téměř třiceti let od Husákova úmrtí se tak čtenáři mohou prostřednictvím „řeči doby“ snadněji vcítit do uvažování a myslí tehdejších aktérů a pochopit jejich činy, z nichž mnohé dodnes vyvolávají nemálo otázek.

Macháčkova monografie představuje čtivý příběh, jehož největší přednost spočívá v přesvědčivém vystopování předpokladů Husákova politického vzestupu a ve výborné rekonstrukci mechanismů poválečného komunistického systému. Příběh slovenského chlapce vzešlého ze skromných sociálních poměrů, který  se díky svojí inteligenci, píli a nemalé ctižádostivosti vypracoval v originální politickou postavu a přes mnohé nepřízně osudu až na post prvního muže  komunistické strany a prezidenta republiky, je úchvatným a v mnoha ohledech poučným čtením Jako jeden z mála vrcholných komunistických funkcionářů stál u zrodu i pádu režimu, kterému zasvětil celý život. Předpoklad Husákových sociálně radikálních myšlenek a pevného přesvědčení o správnosti komunistické ideologie autor spatřuje nikoli v četbě knih, nýbrž ve vlastních zkušenostech, které se staly podhoubím jeho neochvějné víry v sociálně spravedlivou spo lečnost a její emancipaci, kterou chápal jako mimořádnou intelektuální výzvu.

„Uvědomoval si přitom,“ konstatuje Macháček, „že pouze organizované úsilí může být úspěšné, spojil si ho s až nábožnou úctou ke komunistickému hnutí v čele se Sovětským svazem, jemuž jako vedoucí síle a autoritě se cítil být zodpovědný, přestože i kvůli němu skončil na devět let ve vězení. Husákovu orientaci na Moskvu nelze hodnotit nekriticky,“

dovozuje dále autor, „ovšem zároveň jí lze rozumět, jelikož v Sovětském svazu spatřoval garanta vysněné a následně i nastoupené socialistické cesty i poválečné československé nezávislosti (též v souvislosti s případným německým revanšismem). Spojenectví s ním chápal zároveň jako geopolitickou nutnost i za cenu omezené suverenity a vlastní mocenské působnosti.“ (s. 527–528)

Oproti většinovému názoru autor představuje Husáka nikoli jako bezmezného kariéristu a oportunního egoistu,2 nýbrž jako talentovaného praktika, pragmatika a vzdělaného výjimečného intelektuála s politickým instinktem, kterých v řadách Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) nebylo mnoho. Jistě byl technologem moci, byl vztahovačný, přehnaně ambiciózní, nesmlouvavý, tvrdý k sobě i druhým. V době věznění v padesátých letech si „sáhl na dno“, avšak nevzdával se, „nezapomínal“ a dokázal čekat na svoji chvíli. Všechny uvedené vlastnosti a postoje jsou nedílnou součástí politického řemesla a autor si v této souvislosti výstižně klade otázku, proč jsou obdobná hodnocení, která vyvolávají silně negativní konotaci, užívána pouze ve spojení s Husákem, nikoliv i vůči jiným egocentrickým politickým horlivcům, například vůči Edvardu Benešovi. O co je v Macháčkově podání méně psychologie, o to více jsou líčena politická zákulisí, v nichž vystupuje Husák jednou jako tvůrce, podruhé jako oběť intrik, závisti  a politických ataků. Jeho život a politické činy autor důsledně, avšak čtenářsky únosně promítá na pozadí dobových událostí.

Jako historiografické východisko zvolil autor biografii. Vzhledem k pramenné základně a charakteru tématu představuje biografický postup metodologický rámec, jehož prostřednictvím lze zřejmě nejlépe porozumět motivacím, činům a postojům konkrétního jednotlivce. Text je vystavěn jako přísně politická biografie, a tak čtenář, který by očekával citlivé informace a pikanterie z Husákova soukromého života, bude zklamán. Macháček se snaží vylíčit Husákovy životní osudy s notnou dávkou odstupu. Přestože „prodlužující se odstup umožňuje větší rozhled a tlumí vášně i účelovost,“ (s. 19–20) vytvořil si autor ke „svému hrdinovi“ osobní vztah a „často se přitom stává jeho advokátem, nebo naopak prokurátorem, který usiluje o legitimizaci, či delegitimizaci jeho veřejné činnosti.“ (s. 19) Zvolená biografická metoda má však svá nemalá úskalí. Mezi hlavní lze předně řadit problém přeceňování významu a typičnosti jedince, nedostatečné rozlišení podstatných informací od méně podstatných, samoúčelné nakládání se získanými údaji či nebezpečí až přílišného ztotožnění se s hodnocenou postavou.3 Autor si byl těchto nástrah vědom a přistoupil k tématu s patrnou snahou o nestrannost. Závěry jsou tak formulovány spíše zdrženlivě a střízlivě.

Je jistě pozitivní, že při svém výkladu nepodléhá „boji světla a tmy“, tolik příznačnému pro texty devadesátých let nejen ve vztahu k Husákově osobě, nýbrž celému komunistickému období.4 Autorovy interpretace tedy rozhodně nejsou morálním patosem, někde však silnější slovo zoufale chybí a jako by zdaleka nebylo řečeno vše. Jako příklad uvádím případ „slovenského předúnora“ neboli tzv. spiknutí na Slovensku na podzim 1947, inscenované za účelem rozbití Demokratické strany, největšího politického konkurenta komunistů na Slovensku. Husák coby předseda Sboru pověřenců a přední funkcionář Komunistické strany Slovenska byl strůjcem plánu „odhalení“ spiknutí domácích luďáků a emigrace proti republice a osobně vydal pokyny k zatčení tajemníků Demokratické strany Miloše Bugára a Jána Kempného. Dozvídáme se sice, že „na tomto procesu se aktivně podílel Husák, jemuž Široký uložil v té souvislosti řídit bezpečnostní agendu na Slovensku a komunisticky orientovaný bezpečnostní aparát,“ (s. 216) ovšem není již explicitně řečeno, že Husák tehdy jednal zcela bezohledně jako stalinista nejtvrdšího ražení, který celou provokaci řídil, koordinoval a denně přijímal a v této záležitosti instruoval vedoucí pracovníky StB (Viktor Sedmík, Rudolf Viktorín, Teodor Baláž, Šimon Čermák aj.). I během únorové krize v roce 1948, při níž se v podstatě opakoval scénář ze slovenského podzimu předchozího roku, úkoloval při přebírání moci komunisty v Bratislavě Viktora Sedmíka ve funkci náčelníka Státní bezpečnosti na Slovensku jedině Husák, aniž by na rozdíl od situace v Praze předstíral jakékoli ústavní náležitosti.5  Ostatně není náhodné,   a autor na tuto skutečnost dále upozorňuje (s. 276–277), že první verze procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty původně předpokládala Husákovo úzké spojení se skupinou bývalých vedoucích bezpečnostních pracovníků působících na přelomu čtyřicátých a padesátých let na Slovensku. Desetičlenná skupina „Oskar Valášek a spol.“ byla obviněna ze spojení s mezinárodním sionismem a v návaznosti na proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským pak odsouzena samostatně v prosinci 1953 k vysokým trestům odnětí svobody.6

Po interpretační a argumentační stránce považuji za nejzdařileji zpracovaný úsek Husákova života období od komunistického převratu v roce 1948 po jeho účast na obrodném procesu 1968 s těžištěm v kauze slovenských buržoazních nacionalistů a v Husákově úsilí o občanskou i politickou rehabilitaci (kapitoly Buržoazní nacionalista /1948–1960/, Muž budoucnosti /1960–1968/). Není jistě náhodné, že problematikou procesu „Gustáv Husák a spol.“ a jeho mezinárodním kontextem se autor podrobně zabýval již v rámci diplomové práce.7 Naopak za méně zdařilé, nikoli však špatné, považuji kapitoly, které se věnují Husákovu životu a politickému působení v době sovětské okupace (kapitoly Normalizátor /1968–1977/, Odcházející konzervátor /1977–1991/). Autor sám uvádí, že zejména období 1969–1987, kdy Husák vykonával funkci prvního (od roku 1971 generálního) tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, považuje „za nejproblematičtější z heuristického, ale i interpretačního hlediska. Jedná se totiž o dějinnou periodu nejméně historiograficky zpracovanou v porovnání s předcházejícími časovými úseky a zároveň hodnotově mocensky negovanou současným společenským zřízením a snad i pro některé starší historiky tematicky citlivou. O Husákovi tohoto období převládají úvahové texty a zájem historiografie o politické dějiny obecně roste až od nástupu Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu, tj. chronologicky od roku 1985.“ (s. 559–560) V této souvislosti je třeba ocenit pečlivě zpracovanou závěrečnou kapitolu, v níž podrobně komentuje dosavadní „husákovskou“ historiografii.

Nedílnou součástí knihy je pečlivě vypracovaný poznámkový aparát, podrobný jmenný rejstřík, jehož užití přispívá k celkově snazší čtenářské orientaci, a v neposlední řadě vhodně zvolený a rozsahem únosný obrazový materiál, včetně výstižných dobových karikatur. Mnohé fotografie nebyly dosud publikovány a lze je označit za objevné. Je třeba též ocenit dobře odvedenou redakční práci nakladatelství. Vzhledem k rozsahu práce je překlepů vskutku poskrovnu. Biografie bezpochyby zaujme vysokou mírou odbornosti, precizností a tematickou uceleností. I přes některé výše uvedené dílčí výhrady je třeba titul označit za inspirující. Macháčkova důkladná, vědecky spolehlivá a mnoha předchozími analýzami podložená práce bude do budoucna bezesporu základní výchozí literaturou pro každého, kdo se bude zabývat touto zajímavou a do jisté míry pozoruhodnou postavou našich novodobých dějin. Její četba bude zcela jistě přínosem pro každého zájemce o československé dějiny 20. století.

_________________________

1 Michal MACHÁČEK, Gustáv Husák. Politická biografie se zvláštním zřetelem k česko-sloven- ským vztahům ve 20. století, Praha 2017. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity

2 Např. Ondřej FELCMAN, Gustáv Husák – typický oportunista a fanatik moci, Lidové noviny (příloha), 20. 8. 1998, s. II.

3  Srov. Jaroslav VACULÍK – František ČAPKA, Úvod do studia dějepisu a historický pro- seminář, Brno 2007, s. 72.

4 Např. Vladimír KADLEC, Podivné konce našich prezidentů, Hradec Králové 1991, s. 273– 320.

5 Jan MĚCHÝŘ – Ladislav NIKLÍČEK, Politik bez tváře, Reportér (příloha) 8, 22. 5. – 4. 6. 1990, s. VI–VII; Jan MĚCHÝŘ, Jak jsem poznal K. K. – a málo i o něčem jiném, in: Po stopách nedávné historie. Sborník k 75. narozeninám doc. Karla Kaplana, Jiří Pernes (ed.), Brno 2003, s. 33–34.

6  Jan KALOUS, „Nepřátelé“ ve Státní bezpečnosti. Procesy s příslušníky StB, in: Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference pořádané ve dnech 14. – 16. dubna 2003 v Praze, Jiří Pernes – Jan Foitzik (eds.), Brno 2005, s. 282–290.

7 Michal MACHÁČEK, Gustáv Husák v kauze slovenského buržoazního nacionalismu, Praha 2011. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

 

Petr SVOBODA

 

 

 



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook