Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Pražský deník - 10.3.2018

Gustáv Husák - Pražský deník - 10.3.2018

Rozhovor s tištěného Deníku dali i na web

https://www.denik.cz/z_domova/michal-machacek-normalizace-v-nasich-myslich-neskoncila-20180310.html

MICHAL MACHÁČEK: Normalizace v našich myslích neskončila

10.3.2018    Pražský deník    str. 12    Sobotní rozhovor

    Kateřina PERKNEROVÁ       

Česká a Slovenská republika nevykročily do roku 100. narozenin svého společného státu zrovna nejšťastněji. V Česku máme vládu bez důvěry, v ulicích lidé demonstrovali proti zvolení komunistického poslance a bývalého člena Pohotovostního pluku VB do čela komise pro kontrolu GIBS. Na Slovensku byl zavražděn mladý novinář a jeho snoubenka, Ficova vláda se rozkládá, lidé protestují proti všudypřítomné korupci. V této atmosféře si připomínáme i 70. výročí únorového převratu a právě dnes též uplynulo 70 let od dosud neobjasněné smrti Jana Masaryka. Do jaké míry se můžeme poučit z minulosti a neopakovat chyby? O tom Deník hovořil s historikem Michalem Macháčkem, autorem obsáhlé a průkopnické monografie o posledním předlistopadovém prezidentovi Gustávu Husákovi.

 

* Když vedle sebe postavíme 28. říjen 2018 a 25. únor 1948, prezidenty Tomáše Garrigua Masaryka a Gustáva Husáka, lze mezi jejich životy, byť se do českých dějin zapsali s opačnými znaménky, nějaké shodné rysy?

 

            Každý z nich se narodil v jiné době, je mezi nimi rozdíl 63 let, ale přesto usuzuji, že jisté analogie v jejich životech lze najít. Oba jsou v našich myslích zapsáni především jako výrazní politici, kteří nechtěli být objekty, nýbrž subjekty dějin, a kolem kterých se rozvinul kult osobnosti. Spojuje je ale také to, jak si počínali předtím, než se stali mocnými politiky. Oba šli často proti proudu a většinovým názorům. To byla období, za něž si je považuji nejvíc.

 

* Při četbě vaší monografie mě napadlo, měl-li v Husák v sobě potenciál být velkým státníkem a jestli by se jím třeba stal, kdyby se narodil o těch 63 let dříve, nebo naopak později?

 

            Podobné spekulace jsou zvláště pro historika tenký led. Vždy záleží na tom, do jaké doby se narodíte, v jakém sociálním prostředí vyrůstáte, ale také na momentální geopolitické situaci. Myslím, že TGM měl, na rozdíl od Edvarda Beneše nebo Gustáva Husáka, na své prezidentství štěstí, protože ho vykonával v poměrně klidné době 20. a 30. let, i když na obzoru se již objevovala mračna.

 

* Kde vidíte příčinu toho, že politici jako Husák, Gottwald nebo Slánský, kteří prvotně toužili po sociálně spravedlivější společnosti a bojovali aktivně proti nacismu, se po Únoru 48 stali nositeli nelidského režimu včetně obludných procesů 50. let nebo později normalizace?

 

            Podle mého názoru v tom hrály velkou roli zážitky z 2. světové války, které přinesly do našeho prostoru taková zvěrstva, že se z lidí stávala zvířata. Nejen mnoho komunistických funkcionářů, kteří byli vězněni v nacistických koncentračních táborech, prošlo touto drsnou zkušeností. Je dobré si také uvědomit, že každý stát je organizovaným násilím, jde však o míru. Násilnosti se proto zdaleka netýkaly pouze sovětského bloku a u nás nenastaly až po Únoru. Nevyvaroval se jich ani Západ, za připomenutí stojí kupříkladu hrůzy kolonialismu. Neobešly se bez nich první tři poválečná léta v Československu, kdy nefungovaly svobody a pluralitní systém tak, jak je známe dnes.

 

* Kdyby americký prezident Truman a britský premiér Churchill nenarýsovali mapu Evropy tak, že Československo spadalo pod Stalinův vliv, a proto například nepřijalo Marshallův plán, jak by se vyvíjely osudy komunistických vůdců?

 

            Těžko soudit. Komunističtí vůdci by buď emigrovali do Sovětského svazu, nebo by zůstali opozičními politiky. Rozhodně by neměli takový vliv jako v socialistickém Československu. Jejich životy by ale možná byly šťastnější, Husák ani Gottwald v 50. letech nedopadli dobře. Husák byl uvězněn, Gottwald se permanentně bál, že může do politických procesů spadnout taky. Každopádně mezníkem nebyl jen Marshallův plán, rozhodnuto bylo už dříve. Málo se dnes akcentuje role českého uranu. Sověti ho potřebovali v souvislosti se studenou válkou a výrobou atomové zbraně. Tehdy nebylo známo mnoho ložisek, kde se dal uran hned těžit, takže Sověti měli enormní zájem na ovládnutí uranových dolů. Navíc Československo bylo nejrozvinutější průmyslová země střední a východní Evropy, což se Sovětům také hodilo. Je ovšem dobré zdůraznit, že teze o importu komunistického režimu k nám zvenčí je zjednodušující. Byla tu silná vůle k překonání meziválečného systému spojeného se sociální nerovností a ke hledání nových cest. Strach z obnovy německé síly a mnichovský syndrom vedly k příklonu k Sovětskému svazu. Čeští komunisté získali ve volbách roku 1946 přes 40 procent hlasů.

 

* Současné česká pravice zdůrazňuje, že komunistům nešlo věřit před 70 lety, stejně jako dnes. Její představitelé připomínají, že po válce Gottwald sliboval, že KSČ nesáhne na majetek živnostníků a rolníků, znárodňovat se měly jen velké továrny a statky. Měl zpočátku skutečně zájem na vlastní cestě k socialismu, nebo šlo od počátku jen o propagandu?

 

            Obecně platí, že sliby politiků jsou od skutečnosti, natož budoucí reality, dost vzdáleny. Gottwald zpočátku hovořil o vlastní cestě k socialismu, o tom, že nemusíme všechno slepě kopírovat, za což byl později od dogmatičtějších komunistů kritizován. Husák byl velice zanícený pro komunistickou myšlenku sociálně spravedlivé společnosti, nahlížel to třídní optikou. Když ale čteme zprávy, které o něm chodily do Moskvy, tak z nich lze vyčíst jeho přesvědčení, že přechod k socialismu bude mírnější, že se odehraje pomocí dohod. Třeba církev chtěl využít ve prospěch nového režimu a o „kulacích“ nejednou mluvil jako o zkušených hospodářích, které by bylo dobré zapojit do budování zemědělských družstev. Poté však přišla teorie zostřování třídního boje, funkcionáři sami sebe přesvědčovali, že musejí být tvrdí a nesmějí kolísat. Začali ochotně provádět politiku, jejímž základem byly tvrdé represe.

 

* V Československu popravili nejvíc tzv. odpůrců režimu ze všech zemí sovětského bloku. Primárním důvodem byl strach z Moskvy?

 

            Poslušnost byla enormní a souvisela s kulminací studené války a také roztržkou mezi Jugoslávií a Sovětským svazem. Teď si také připomeneme 70 let od jejího vypuknutí. Tehdy jugoslávský vůdce Josip Broz Tito neakceptoval Stalinovy požadavky a chtěl hrát svébytnější roli. Sověti se snažili Tita sesadit, dokonce zabít, a hlavně předejít tomu, aby se něco podobného stalo v ostatních zemích východního bloku. Proto přišlo zadání o hledání potenciálních i reálných nepřátel uvnitř komunistických stran. Gottwald a Slánský zprvu odmítali přizvat sovětské bezpečnostní poradce. Pak jim to ale Stalin kategoricky přikázal. Jak říká Chruščov ve svých pamětech, kdyby to nepřijali, byli by označeni za zrádce, a to by byl jejich konec.

 

* Znamená to, že tehdejší moc Sovětského svazu byla tak velká, že cesta československých komunistů nemohla být jiná?

 

            Museli by se pokusit odpoutat od SSSR podobně jako Jugoslávci, ale na to byli příliš věrnými komunisty probolševického typu. Vnímali Sovětský svaz jako průkopníka komunismu, osvoboditele z roku 1945 i záruku proti Západu, NATO a především Německu. Toho se bál i prezident Beneš. Syndrom mnichovské dohody byl všudypřítomný, což sice můžeme z dnešního pohledu kritizovat, ale lze tomu porozumět. Když jsme si teď připomínali únorové události roku 1948, zaznamenal jsem snahu dehonestovat prezidenta Beneše jako státníka, který selhal. Osobně to vnímám jako podpásové argumenty či projevy nedostatečné informovanosti. Objevilo se tvrzení, že jeho orientace na Sovětský svaz byla chybná, především podpis československo-sovětské smlouvy o poválečné spolupráci a přátelství z prosince 1943. Vystoupil k tomu i Petr Pithart a velice to kritizoval, přičemž připomněl Churchilla, který Benešovi radil, ať tam nejezdí. Ale už nezmínil, že Beneš jel nejdříve do Washingtonu za prezidentem Roosveltem, aby se s ním poradil. Roosevelt mu řekl, ať do Moskvy jede, protože bylo pravděpodobné, že Rudá armáda bude v Československu dřív. Beneš si pragmaticky potřeboval zajistit budoucí pozici a dohodnout se se Sovětským svazem.

 

* Z vašeho pohledu tedy Beneš neselhal?

 

            Dělal realistickou politiku. Víme, jak dopadla polská vláda, která se plně neorientovala na Sovětský svaz, takže Moskva do Varšavy dosadila loutkový kabinet. Beneš z dnešního úhlu pohledu získal aspoň nějaký čas navíc.

 

* Jakou roli sehrál v prvních měsících roku 1948 ministr zahraničí Jan Masaryk, který za nevyjasněných okolností zemřel na den přesně před 70 lety?

 

            Bohužel kvůli stále nevyjasněnému úmrtí nezanechal žádné autentické vzpomínky. Pamětníci, kteří s ním v těch měsících hovořili, podali dost protichůdná svědectví. Někdo říká, že chtěl emigrovat, jiní ho popisují jako melancholika, nevyrovnaného člověka s psychickými problémy. Ty souvisejí nejen s genetickými předpoklady, neboť jeho matka byla duševně nemocná, ale i s tím, že byl synem velkého otce, s čímž se nikdy nevyrovnal. Měl komplexy z neustálého srovnávání.

 

* Existuje nějaké svědectví o tom, co si řekli prezident Beneš a Jan Masaryk, když dvanáct ministrů demokratických stran podalo 20. února 1948 demisi?

 

            Uvědomovali si, že se jedná o klíčový mezník, ale v jejich myslích patrně probíhaly rozpory a též obavy z eskalace vývoje. Masaryk se hodil během únorových dnů marod. V tom čase na něho působil komunista Vladimír Clementis a také ho navštívil sovětský činovník Valerian Zorin, jenž přicestoval z Moskvy. Masaryk se pak měl vyjádřit, že jde s lidem a s rekonstruovanou vládou si rád zavládne. Stejně jako budoucí prezident Ludvík Svoboda se postavil na stranu Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda. Asi to bylo ve snaze pokusit se ještě něco uhrát, ale méně už se mluví o dalším možném motivu. Bylo jasné, že Beneš na tom není zdravotně dobře, a muselo se řešit, kdo ho na Pražském hradě nahradí. Dá se předpokládat, že komunisté Janu Masarykovi slíbili prezidentský post.

 

* O tom vypovídají nějaké prameny?

 

            Za 2. světové války Beneš sepsal závěť, v níž uvedl, že svým nástupcem určuje Jana Masaryka. A i poté o tom existovalo povědomí.

 

* Pro komunisty asi bylo velmi důležité, že se k nim Jan Masaryk neotočil zády?

 

            Samozřejmě. Komunistům posloužil k tomu, aby předání moci budilo zdání legitimity. Dnes mluvíme o puči nebo převratu, neboť je zřejmé, že ústavní akt demise provázela řada nezákonných opatření. Souvisí to se vznikem akčních výborů, využitím Lidových milicí nebo obsazením sekretariátů politických stran. Na Slovensku Husák odvolal ze Sboru pověřenců zástupce konkurenční demokratické strany, i když na to neměl oporu v zákoně. Jako předseda Sboru pověřenců (slovenská obdoba českého předsedy vlády – pozn. red.) na to neměl právo, to mohlo udělat jen předsednictvo Slovenské národní rady, jež to neučinilo. Později se vyjádřil, že šlo o politické řešení situace, kdy už nešlo tolik o ústavu, jako o reálnou sílu. Ostatně tak to chodí v krizových situacích. Kdyby byly striktně dodržovány zákony, nevzniklo by ani Československo.

 

* O Husákovi se traduje, že byl posedlý touhou po osobní moci. Jakou roli to sehrálo v roce 1968?

 

            Málo se dnes ví, že Gustáv Husák měl velmi významnou úlohu v letech 1944 až 1950. Tam si vyzkoušel, co to je vysoká politika. A pak ho jeho soudruzi zavřeli na devět let, propustili ho až v roce 1960. Dalších osm let musel čekat, protože ho ve vedení strany nechtěli, bojkotoval ho Antonín Novotný, který v něm viděl kariéristu a slovenského nacionalistu, ale také Alexander Dubček a Vasil Biľak. Až v roce 1968 dostal Husák po osmnácti letech možnost jít znovu nahoru, kterou plně využil. Pro něj byla politika smysl života, hlavní způsob seberealizace. Tak to měl kromě něj nastavené například i Beneš, ono přesvědčení, že jsou k něčemu velkému předurčeni. Prvek mesianismu byl u nich silně přítomný. Husák to měl navíc spojené s pobytem ve vězení, kdy chtěl všem dokázat, že to bylo nespravedlivé a jak se to mělo dělat správně. Novotného nebo Dubčeka vnímal jako politické diletanty. Dubčeka dokonce vinil z toho, že přišla vojska Varšavské smlouvy. Byl přesvědčený, že kdyby byl v čele strany on, zabránil by tomu. Cítil politickou odpovědnost za další vývoj a zároveň měl strach, aby zase neskočil špatně.

 

* S jakou představou se ujal normalizované české a slovenské společnosti?

 

            Přál si dokázat, že on je nejlepší volbou. Chtěl se dobře zapsat u Sovětů, jelikož věděl, že bez jejich podpory se neobejde. Do značné míry jim nadbíhal, po srpnu 1968 začal dělat normalizaci na Slovensku, kde se stal šéfem slovenských komunistů místo Biľaka. Myslel si, že to zvládne, a navíc získá u lidí popularitu. V interních rozhovorech se dokonce nechal slyšet, že to s kremelskými dědky nějak uhraje. Předpokládal, že nejdříve bude muset utáhnout šrouby a pak je zase uvolní, jak to proběhlo například v Maďarsku po roce 1956. Stal se ale obětí iluze o dočasnosti vládnoucích poměrů, kterou současně spoluvytvářel a z níž také těžil, jelikož se tak podařilo utlumit občanský aktivismus.

 

* Co se stalo, že to neuhrál vůbec nijak?

 

            Jeho chybou bylo, že spoléhal jen sám na sebe. Nedokázal si vybudovat dostatečně silnou pozici ve stranickém aparátu. A když se o něco pokusil, zničil mu to Biľak s pomocí Moskvy, která ho prakticky držela ve funkcích. Během prověrek bylo ze strany vyloučeno kolem 300 tisíc lidí, kteří se stali občany druhé kategorie. Jenže mezi nimi byla i spousta Husákových spojenců, což byl cíl Husákových oponentů, takže se to obrátilo proti němu. Husák tím přišel o mocenské zázemí, které si naopak šikovně budoval s pomocí Sovětů Biľak.

 

* O dvou normalizačních dekádách se mluví jako o bezčasí, nudných šedivých letech. Nemá ale pravdu historik a čerstvý děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann, který říká, že většina lidí se zcela uzavřela do svých soukromých životů, smířila se s nastolenými pořádky, čímž komunistickou moc vlastně legitimizovala?

 

            Lidé jsou obecně přizpůsobiví, a pokud na ně není činěn nějaký permanentní existenční nátlak, nebo nemají velká nenaplněná očekávání, nebouří se. Komunistická moc udělala s lidmi nepsanou dohodu, že se budou mít všichni jakž takž dobře, životní úroveň poroste a oni ji nechají být. Husák se velmi snažil o sociální saturaci, podporoval bytovou a rodinnou politiku, vzpomeňme na novomanželské půjčky. Tohle jim tedy zajistil za slib, že budou držet ústa, chodit k volbám a do prvomájových průvodů, budou demonstrovat podporu režimu. A samozřejmě stěžejní roli hrál i strach z možných následků za neposlušnost. Byla to doba dvojích tváří, která však mnohým vyhovovala.

 

* A kdo byl zadobře s mocí, stoupal po kariérním žebříčku, že?

 

            Málokdo si uvědomuje, že 300 tisíc vyhozených komunistů znamenalo obdobný počet uvolněných míst. Do funkcí nastupovali většinou mladí lidé, kteří byli za svoje kariéry vděční a do značné míry se stali oporou režimu, protože si výrazně polepšili. Navíc tuhle věc nešlo příliš napravit, byť Husák měl představu, že vyloučení členové KSČ se časem vrátí, dokonce se o to neúspěšně pokusil. Jenže neměli kam, místa už byla obsazena, a navíc s revizí nesouhlasili reprezentanti jednotlivých prověrek. Ono tenkrát totiž nešlo jen o ideologickou čistotu, ale i o vyřizování osobních účtů.

 

* Poměrně trefně tu éru charakterizoval senátor a místopředseda TOP 09 Tomáš Czernin, a to slovem lhostejnost. Lidé si zkrátka řekli, že se budou starat o svoje chalupy a životy, protože s režimem jako jednotlivci nic nezmůžou.

 

            A to se táhne dodnes. Ale je to vlastně přirozené.

 

* Tím jste mi vzal otázku z úst, protože jsem se chtěla zeptat, zda právě tohle není nejhorší dědictví socialismu, kterého jsme se nezbavili ani 29 let po listopadové revoluci?

 

            Sametové předání moci v listopadu 1989 nebyl až takový zlom, jak se tehdy zdálo, v ekonomických a politických aspektech ano, ale v kulturních a psychologických vzorcích již méně. V závěru své knihy cituji historika Josefa Pekaře, který se ironicky vymezil po vzniku Československa vůči tehdejším osvětářům – ideologům slovy: „Jedni nás učí, že jsme dětmi Masarykovými, a už nemluví o jiné závažné okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády Františka Josefa I.“ Dosaďme si namísto TGM Václava Havla a namísto císaře Gustáva Husáka. Normalizace v našich myslích neskončila.

 

* Stejně jako víra v téměř nadpřirozenou sílu českých prezidentů. Miloš Zeman před dvěma dny složil podruhé prezidentský slib možná především proto, že lidé uvěřili v jeho schopnost ubránit suverenitu České republiky, ochránit ji před migrační vlnou a islamizací. Je to legitimní očekávání?

 

            To souvisí s monarchistickou tradicí, kterou jsme si převzali z Rakouska-Uherska do novodobé éry. Začal s tím Masaryk a táhne se to až k Miloši Zemanovi. Lidé si projektují do prezidentů, kteří reálné exekutivní pravomoci vlastně nemají, víru, že umějí všechno zařídit. Vidíme to v korespondenci, kterou psali všem prezidentům, Husáka nevyjímaje. Nutno přiznat, že máme tradici silných charizmatických prezidentů, kam patří i všechny tři polistopadové hlavy státu, ať už s jejich politikou souhlasíme, nebo ne. Stinnou stránkou toho je, že tím je brzděn rozvoj občanské společnosti. Než abychom se do něčeho velkého pustili sami, máme snahu to nechat na nějakém vůdci, aby to udělal za nás.

 

* Co jako historik říkáte názoru, že koncentrace ekonomické, politické a mediální síly v rukou jednoho člověka a jeho hnutí nás může posunout z rodiny liberálně demokratických států někam na Východ k autoritářským režimům?

 

            Svoboda a pluralitní demokratický systém není samozřejmost. Kdykoliv o ně můžeme přijít a posunout se směrem k autoritativnímu režimu. Vidíme to v minulosti a také dnes například v Maďarsku a Polsku. Souvisí to s posilováním centrální moci a jejím ujišťováním, že vše zařídí za nás. Klíčové je, aby fungovala občanská společnost a právní stát, byla zachována nezávislost justice a veřejnoprávních médií. Monopolizace moci je nebezpečná, je to ošemetná věc, která se vždycky může zvrtnout, byť „osvícený vládce“ to může myslet i dobře a v lecčem jeho vláda může být efektivnější. Na druhou stranu k monopolizaci moci docházelo dávno před dneškem, aniž by se dnešní velcí bojovníci za demokracii tak ohrazovali. Ti, kteří se nejvíce ohánějí svobodou a slušností, jsou od nich v činech mnohdy na hony vzdáleni.

 

„V interních rozhovorech se Husák nechal slyšet, že to s kremelskými dědky nějak uhraje.“

 

„Komunistická moc udělala s lidmi nepsanou dohodu, že se budou mít všichni jakž takž dobře a oni ji nechají být. Byla to doba dvojích tváří, která však mnohým vyhovovala.“

 

KDO JE Mgr. MICHAL MACHÁČEK, Ph. D. m Narodil se v 18. února 1986 v Praze. m Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Absolvoval doktorské studium na Ústavu českých dějin FF UK a zahraniční pobyty na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, Historickém ústavu Slovenské akademie věd a Historické fakultě Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova. m Zabývá se problematikou česko-slovenských a československo-sovětských vztahů a komunistického hnutí ve 20. století, přičemž se zaměřuje na jeho politické elity, zejména osobnost Gustáva Husáka. m Publikoval řadu odborných i popularizačních textů, přednáší a spolupracuje na filmové tvorbě s historickou tematikou. m Loni mu v nakladatelství Vyšehrad vyšla průkopnická monografie Gustáv Husák.

 

O autorovi| Kateřina PERKNEROVÁ, redaktorka centrální redakce Deníku

Foto autor| Foto: 3x Deník/Martin Divíšek

Foto popis|

Region| Střední Čechy

 

 

 

 



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook