Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - recenze v Časopisu Matice moravské

Gustáv Husák - recenze v Časopisu Matice moravské

Michal M a c h á č e k : Gustáv Husák

Praha, Vyšehrad 2017, 632 s., ISBN 978-80-7429-388-7

 

Jen málokterá z knih z oblasti historiograie vydaných po roce 1990 se setkala s tak živým ohlasem odborné veřejnosti i běžných zájemců o soudobé dějiny jako recenzovaná publikace, vydaná renomovaným nakladatelstvím Vyšehrad. Důvodem není jen hlavní protagonista knihy, někdejší prezident Československé socialistické republiky a vrcholný představitel Komunistické strany Československa, který přirozeně poutá pozornost. Zájem zosobněný v řadě recenzí a anotací, rozhovorů s autorem, besed a přednášek, k nimž byl a stále je zván, dosvědčuje, že máme před sebou dílo, které nese pečeť kvality. Dodejme, že dne 28. října 2018 udělil prezident republiky Miloš Zeman Michalu Macháčkovi medaili Za zásluhy I. stupně.

Náročný žánr biograie nepatří u tématu špičkových komunistických politiků zatím k těm přesmíru vyhledávaným. A když už se takové práce u nás objevily, šlo většinou o životopisy kusé (omezující se zpravidla na dobu působení ve vrcholných funkcích a využívající povětšinou jen úzké heuristické základny), jejichž úroveň byla mnohdy devalvována jed- nostranně negujícím pohledem. Touto cestou se naštěstí autor recenzované knihy nevydal. Mgr. Michal Macháček, Ph.D., (* 1986) je odchovancem Filozoické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Často bývá v recenzích spojován se svým učitelem, prof. PhDr. Janem Rychlíkem, DrSc., a jistě se tak neděje neprávem.

Podle mínění jednoho z Macháčkových recenzentů, Michala Tomáška, je „laciné a snadné “, když posuzovatel knihy „kritizuje, co ještě v recenzo- vaném díle mělo být, a vyzdvihuje to, co on sám všechno ještě zná “. Recenze opravdu vypovídají nejen o posuzovaných dílech, ale naznačují mnohdy i leccos o svých autorech. Přinášejí cenné podněty, ale stavějí občas i směr- níky bludné. V jednom textu reagujícím na Macháčkovo dílo se například objevila věta vynášející nad Gustávem Husákem nemilosrdný ortel: „Byla to stvůra ze světa totalismu, v němž vládlo (právě jejich [sic] prostřednictvím) zlo.“ Vedle vybočení z vazby větné máme co do činění i s vybočením proti prosté logice. Ten, kdo by přistoupil ke zpracování Husákova biogramu z této výchozí pozice, sotva by přinesl něco podnětného. Takový člověk by se měl věnovat spíše skládání kramářských písní, u nichž bývá zavilá zášť k lotrům všeho druhu běžnou igurou.

Knižních titulů věnovaných Gustávu Husákovi (10. 1. 1913 Dúbravka,

dnes část Bratislavy – 18. 11. 1991 Bratislava) není mnoho. V roce 1991 vyšla kniha jeho „dvorního historika“ Viliama Plevzy (o Husákovi psal již v šedesátých letech), s jejímž publikováním ovšem Husák nesouhlasil. Kniha předkládá čtenáři politikův životopis prokládaný jeho vzpomín- kami, které zachytil sám autor. Husákově osobnosti se v poslední době pilně věnuje Tomáš Černák. Vydal knihu o jeho mládí a ve spolupráci s Martinem Mockem i svazek věnovaný letům 1938–1945. Obě publika- ce jsou informačně bohaté a opírají se o dostupnou literaturu i příslušné archiválie, trpí ale absencí poznámkového aparátu. Tuto vadu nese i obsáhlá kniha autora skrývajícího se za pseudonymem Ján Novák, psaná s velkým pochopením pro postavu politika. Publikace není Husákovou ucelenou biograií – sám autor ji označuje za „sondu do některých klíčových peripetií jeho životního osudu“.

Řadu cenných poznatků přinesly dvě „husákovské“ kolektivní mo- nograie, na jejichž vzniku se podíleli historikové ze Slovenské republiky, České republiky a Ruské federace. Do obou přispěl i Michal Macháček. K dosavadnímu výčtu je možno doplnit kvalitní tituly, jež se nezabývají Hu- sákovou osobností prvoplánově, ale přinášejí k její analýze řadu poznatků v širších kontextech. Zmiňme aspoň studii Zdeňka Doskočila o mocenském zvratu v komunistické straně v dubnu 1969, publikaci Jana Rychlíka o česko-slovenských vztazích a monograii trojice historiků o slovenském „předjaří“ (1960–1967). K Husákově roli před rokem 1968 přinášejí mnoho podstatného i práce Karla Kaplana.

V úvodu své knihy se Michal Macháček vymezuje – možná zbytečně razantně, jak soudí i Milena Bartlová – vůči občas agresivní dikci hlasa- telů inovativních metodologicko-teoretických přístupů a jejich přehnané kritičnosti vůči konzervativnějším postupům. „Přidržuji se poctivé analýzy. […] Jejím základem je široce pojatá heuristika, která pomáhá prohlubovat kritiku pramene. […] Mottem práce je také přinášet nová neotřelá a zároveň, pokud to bylo možné, prověřená fakta a svědectví “ (s. 22). Pramen je mu hlavním pro- středkem poznání. Lze pochopit autorovu averzi vůči suverénním rádcům, kteří přesně vědí, jak psát biograie, a přitom jim chybí základní dovednosti a návyky absolventů historického prosemináře. Zříkat se instrumentů ně- kterých nových teoretických postupů historického poznání však není třeba. Michalu Macháčkovi se podařilo korigovat některá nepřesná tvrzení. Popírá, že se Gustáv Husák chtěl angažovat v katolickém studentském hnutí, ale byl odmítnut (s. 58), konstatuje, že u něho nelze najít rasově podmíněné výroky proti Židům, naopak dokládá, že proti antisemitismu se nejednou vymezil (s. 80). Zpochybňuje svědectví Oty Kleina-Krajňáka o kritickém vztahu Husáka k sovětsko-německému paktu ze srpna 1939 (s. 111), vyvrací Husákovu účast v delegaci, jež na jaře 1943 zkoumala hroby obětí katyňského masakru (ve skutečnosti se účastnil výpravy na okupovanou Ukrajinu v září 1941; s. 124–131), a dokazuje, že odklad osvobození čelných představitelů Komunistické strany Slovenska (Viliam Široký, Július Ďuriš, Ján Osoha, Ľudovít Benada a další) z věznice v Nitře v roce 1944 nebyl Husákovou intrikou vyřazující konkurenty (odložení akce schválil Široký; s. 149–150). Dále potvrzuje, že heslo sovětského Slovenska nebylo Husákovou iniciativou (s. 163–178) a že blízké vztahy s ministrem vnitra Alexandrem Machem za války neměl Gustáv Husák, ale Laco Novomeský (v padesátých letech však Husák s Machem sdílel vězeňskou celu; s. 224–228).

Některé epizody z Husákova života jsou propracovány detailně a těžko k nim bude co dodat. Jde například o popis jeho práce ve Spolku socialistických akademiků a ve Svazu slovenského studentstva (s. 49–51, 75n). Věrohodně je rovněž popsáno, jak Husák navázal kontakt s ilegálním vedením Komunistické strany Slovenska v roce 1943, a detailně jsou líčeny počátky fungování V. ilegálního vedení jejího ústředního výboru (Karol Šmidke, Gustáv Husák, Laco Novomeský; s. 135–137). Zajímavou epizodu představuje Husákova a Novomeského sebekritika na zasedání předsed- nictva Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska v dubnu 1950 (s. 265–266). Z hlediska dalšího vývoje je legitimní Macháčkova otázka, jak se Husák s ponížením vyrovnal a nakolik marná oběť nakonec ovlivnila jeho statečné chování po zatčení v únoru 1951, kdy se jako jeden z mála internovaných vytrvale odmítal doznat k vykonstruovaným zločinům. Zá- jemci o dějiny československé historiograie ocení podrobný popis ohlasů na Husákovo Svědectví o Slovenském národním povstání a zejména disku- se, již vyvolala recenze Václava Krále uveřejněná v roce 1966 v Kulturní tvorbě (s. 360n). Královu recenzi objednal tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Jiří Hendrych s vědomím nejvyššího představitele strany Antonína Novotného. Kriticky líčí autor epizodu, kdy umírajícímu Gustávu Husákovi arcibiskup Ján Sokol poskytl svátosti – proti vůli rodiny a v situaci, kdy nebylo jasné, zda odcházející politik vnímá, co se kolem něho děje (s. 516–517).

Těžkým úkolem se jeví popis sociálních sítí, v nichž se Husák pohy- boval. Překvapující není, že na několika místech autor věnuje pozornost vztahu k Vladimíru Clementisovi, v němž Gustáv Husák ctil autoritu (možná jedinou v životě). Pro leckoho objevné bude naopak upozornění na přátelský vztah s národohospodářem a socializujícím liberálem Imrichem Karvašem, guvernérem Slovenské národní banky za druhé světové války (s. 72, 118n), dále na to, že za uvězněného Gustáva Husáka intervenoval na jaře 1944 mimo jiných též poslanec Pavol Čarnogurský, kolega první Husákovy ženy Magdy Husákové-Lokvencové (s. 145), či na původně blízký vztah mezi Gustávem Husákem a Jozefem Lettrichem, umocněný společ- ným odbojovým zážitkem, narušený ovšem po tzv. dubnové dohodě mezi Demokratickou stranou a představiteli politického katolicismu z roku 1946 (s. 204–208). Zajímavým způsobem Michal Macháček prokresluje vazby mezi Gustávem Husákem, Alexandrem Dubčekem a Vasilem Biľakem na konci šedesátých let a na počátku let sedmdesátých (s. 373–379, 394). Více možná mohlo být řečeno k poměru mezi Gustávem Husákem a Lu- bomírem Štrougalem. Postihnout „lidskou“ dimenzi Husákových vztahů k jiným je však obtížné. On sám ji přepečlivě skrýval…

Jak uvedl Vilém Prečan, nejtěžší je psát o „motivech jeho jednání, úmy- slech a záměrech“. Milanu Šimečkovi se Gustáv Husák na konci roku 1987 jevil „prototypem jednodimenziálního člověka, strženého jen a jen politikou, politikou v nejhorším vydání, politikou, která je jen mocenskou manipulací “. Jako by byl zbaven lidských rozměrů – Šimečka jej vnímá jako „iniciátora zmrtvělosti, vykonavatele cizích instrukcí, autora nehybnosti a šílené nudy, di- rigenta národní apatie a podprůměrnosti duchovního života“. Adekvátnější je patrně pohled Jana Rychlíka, který upozornil na to, že bychom Gustáva Husáka měli vnímat v jeho rozporuplnosti. Husák je mu sice také „symbolem normalizačního marasmu“, ale současně připouští, že v jeho životě nejsou jen momenty negativní, ba shledává i takové, kdy jeho chování vzbuzuje úctu, například ve vztahu k jeho pobytu ve vězení. Macháčkova kniha narušuje

„jednorozměrný“ Husákův obraz, když například oponuje názoru, že byl vždy jen bezmezným prospěchářem – odkazuje na idealismus mládí (přidal se k hnutí, které mu v tu dobu nemohlo zajistit kariéru) a víru v sociální spravedlnost (s. 527).

Recenzovaná publikace neústí v ucelený, detailně propracovaný psy- chologický portrét hlavního protagonisty, přináší k němu však řadu cenných postřehů. Charakteristiku povahových rysů podává spíše mimoděk a spojuje ji s konkrétními situacemi. Tak například při líčení Husákova mládí autor upozorňuje na jeho „introvertní chování, materiální nezištnost, až asketickou skromnost a rezervovanost v projevování citů navenek, které Husák patrně chápal jako slabost či nepatřičnost a přebíjel je silnou racionalitou “ (s. 93–94). Dozví- dáme se, že citový deicit měl kořeny v rodinném prostředí (brzké úmrtí matky) a že již ve studentských letech Husák dokázal být „autoritativní, vztahovačný a tvrdý “ (s. 94). V pasáži o Husákově věznění čteme, že mu byly vlastní „kritické myšlení, individualismus, houževnatost a jistý druh mesia- nismu“ (s. 277), v textu o dění po srpnu 1968 zase autor vyzdvihuje vedle „silného sebevědomí a vědomí odpovědnosti “ také jeho „suverénní vystupování, rétorickou zdatnost, smysl pro formulování slov a improvizaci “ (s. 408). Husák se měnil. Kupříkladu po pobytu ve vězení „stal se tvrdším a obezřetnějším člověkem, snad také u něho byl posílen pocit vyvolenosti “ (s. 323). Místo toho, aby Michal Macháček meditoval o Husákově osamělosti na konci kariéry, nechává zaznít vzpomínku Lubomíra Štrougala na návštěvu v říjnu 1988 – uzřel starého prezidenta belhajícího se o holi se psem Rexem po králov- ských zahradách (s. 494). Čtenář si uvědomí tragičnost politikova osudu, stejně jako ji pocítil jeho dlouholetý politický spojenec.

Z připomínek objevivších se v uveřejněných recenzích zmiňme ty, jež byly vzneseny ve slovenských textech. Autoři vytkli Michalu Macháč- kovi, že mohl věnovat více pozornosti Husákově práci ve funkci předsedy Slovenského úřadu pro věci církevní (1949–1950) i praktické politické činnosti po roce 1948, dále jeho přínosu v komisi pro přípravu federalizace roku 1968 a v neposlední řadě jeho podílu na zřízení samostatné slovenské římskokatolické církevní provincie na konci roku 1977. Berme připomínky jako signál toho, že česká optika nemusí být shodná se slovenskou. Michal Macháček přitom náleží k autorům majícím vytříbený smysl pro slovenské reálie a tamější vnímání minulosti. Svědčí o tom například pasáže dotýkající se Husákova poměru ke katolické církvi (s. 52–53, 202, 237). Zajímavá je v této souvislosti hypotéza, že Husákovy představy o sociální spravedlnosti vycházely primárně z křesťanské morálky (s. 54). Odtud pramenil i prvek mesiášství, pocit vyvolenosti.

Nemá smyslu poukazovat kriticky na to, co přiznává sám Michal Ma- cháček – že se při zpracování výkladu let 1969–1987 potýkal s faktem nedostatečného historiograického zpracování daného období, absencí kva- litních interpretačních rámců pro analýzy a rovněž s poklesem informativní hodnoty pramenů (s. 559–560). V této části nemůže být práce komplexní biograií. I zde však autor našel východisko – opřel se především o prameny sovětské provenience a sledoval zvláště dění v československé „věrchušce“, věnoval pozornost interpersonálním vztahům, otázce obsazení vysokých funkcí (včetně postu prezidenta republiky), zápasu o kompetence a vliv jednotlivých aktérů. Sovětské prameny fakticky potvrzují, že představitelé Sovětského svazu rozlišovali mezi příslušníky dogmatického křídla Ko- munistické strany Československa a činiteli otevřenějšími reformám. To mimoděk potvrzuje optiku vnímání vyjádřenou v některých memoárových textech Husákových spojenců, a neměli bychom je tudíž hned zavrhovat jako pokus o dodatečné získání alibi.

Milena Bartlová postřehla, že „nejživěji “ Michal Macháček zpracoval pasáž o období od jara 1968 do Husákova nástupu do čela komunistické strany v dubnu 1969, respektive do volby prezidentem v květnu 1975. Nevystačíme opravdu s jednoduchým konstatováním, že Husák zradil z touhy po moci ideály pražského jara i přátele a spojence. Po vydání recenzované knihy musíme uvažovat o tom, zda Husákova osoba vskutku nefungovala na konci šedesátých let ve veřejném prostoru „jako garant únosnosti a naděje dalšího vývoje, jako nejméně špatná alternativa“ (s. 417), ba jako „progresivní element“ (s. 389) ve srovnání s dogmatiky, zavázanými Kremlu. Autor má za to, že „Husák disponoval velmi silným sebevědomím a do- mníval se, že zvládne do určité míry dosavadní normalizační běh politických věcí zvrátit a ‚kremelské dědky‘ přelstít, jak se údajně zpočátku vyjadřoval “ (s. 465). Je obtížné to posoudit. Veřejnost, ovlivněná autoritou politického vězně a obhájce národní emancipace (odmítajícího přitom ideu speciických cest k socialismu), neznala hloubku a upřímnost Husákova reformního smýšlení. Věc je ještě komplikovanější, neboť Husákovi se nepodařilo prosadit nic z toho, co si údajně předsevzal – ani ekonomickou reformu, ani postupný odchod sovětských vojsk z Československa a později ani návrat alespoň části bývalých straníků vyloučených při prověrkách zpět do komunistické strany (srov. s. 428). A když se po nástupu Michaila Gorbačova otevřel reformní prostor, Gustáv Husák jej nevyužil…

Máme jistě možnost s Matějem Stropnickým požadovat po životopis- ci, aby „vedl polemiku“ se svým hrdinou, stylizujícím se v našem případě do role nositele „menšího zla“. Historik má však nezadatelné právo zů- stat v pozadí, zpřístupnit čtenáři dějinná fakta, zasadit je do historického kontextu a posléze ponechat na něm, aby si z „hlasu pramenů“ závěry vyposlechl sám. Čtenářovy vjemy ostatně ovlivňuje již výběrem informací a sdělení. Takový postup nemusí být znakem slabosti a důkazem směřování k apologetice. Chabější heuristická základna a menší interpretační ambice ve výkladu po roce 1969 jsou u recenzované knihy zřejmé. Autor si uvě- domuje, že nepřináší mnoho k otázce Husákova vlivu na proměnu a kaž- dodenní fungování stranického aparátu, na přetvoření politického systému Národní fronty, na utváření „generální linie výstavby rozvinutého socialismu“ a její uplatňování zejména v hospodářské praxi nebo k Husákovu postoji k mezinárodněpolitickým otázkám. Práce téměř zcela opomíjí jeho vztah k vnitřní opozici a k československému exilu. Na tomto místě si však lze položit kacířskou otázku: Co když se špičkoví politici zejména na sklonku kariéry opravdu uzavírají do skořepiny kabinetní politiky a bezprostředních mocenských zájmů?

Recenzovaná biografie představuje cenný příspěvek k poznání moderních slovenských a československých dějin. Autor při její přípravě využil udivujícího množství archivních pramenů (včetně pramenů ruských), neopominul ani odbornou a memoárovou literaturu a vyzpovídal pamět- níky. Práce přinášející řadu podnětů k analýze politiky v epoše státního socialismu bude vyhledávána zejména historiky a politology. Je vybavena přehledem životopisných dat, soupisem Husákových ocenění a poct, se- znamem pramenů a literatury, obrazovou přílohou a jmenným rejstříkem.

 

Jiří Křesťan

 



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook