Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Reflex _15. 2. 2018

Gustáv Husák - Reflex _15. 2. 2018

Jak (ne)porozumět Husákovi

19.2.2018    Respekt    str. 56    Kultura - literatura

    MAREK ŠVEHLA       

Životopis posledního komunistického prezidenta je pouze prvním krokem k poznání trudného dědictví KSČ

 

Historická témata obvykle potřebují svůj čas a dějiny Komunistické strany Československa takovým tématem jsou. V době jejího totálního panování, kdy veřejným prostorem prostupoval neustálý proud sebechvály, asi málokoho napadlo, proč by se měl zajímat o detailní fungování strany, která všechno ovládala a křivila, včetně informací o sobě samé. O mnoho lepší to nebylo v prvních letech po pádu komunismu, kdy jsme doháněli znalosti dějepisu, v němž se zrcadlily důsledky vlády jedné strany – a její příběh sám vypadal jako málo zajímavý.

            To se však změnilo. Příběh Československa není jen příběhem obětí či popisem všedního života. Nevyhnutelně sílí zájem směrem ke strůjcům doby temna, za něž můžeme desetiletí komunismu s klidným svědomím označit.

Téměř třicet let po jejich porážce je pravý čas začít se dozvídat, kde se vzali tvůrci dějinné lži o vítězství proletariátu, pachatelé rudého teroru a viníci pozdějšího úpadku, jak se dostali na vrchol a udrželi se tam tak dlouho. Jak se organizovali, jak komunikovali a soupeřili o moc, proč činili ta která rozhodnutí nebo jak fungovala podřízenost vůči ruským komunistům.

Proto je dobře, že se dostalo na obsáhlý životopis jedné z nejdůležitějších postav KSČ, Gustáva Husáka. Muže, jehož trudný vklad do českých dějin si stále pamatují miliony lidí. Autor knihy, historik Michal Macháček, mezi ně nepatří. Narodil se těsně před koncem normalizace a nezaujatost, s níž k Husákovi přistupuje, mohla být výhodou. Ale došlo spíš k opaku.

 

Tuctový národovec

 

Husák je postavou nejen důležitou, ale i barvitou a plnou zvratů. Talentovaný inteligentní mladík z vesnického prostředí Dúbravky toužil prorazit do intelektuálních kruhů v Bratislavě a také se mu to podařilo. Dostal se na dobré gymnázium, kde už jako velmi mladý těžil z demokratických poměrů, ale sám se demokratem ani na okamžik nestal. Psal, debatoval, ale zároveň trpěl pocitem sociální frustrace, protože neměl dost peněz. Ještě před maturitou přišel do okruhu mladých komunistů, kteří na něj měli klíčový vliv. Autor nás ovšem jen zásobuje řadou jmen, s nimiž se Husák stýkal, aniž máme šanci na jasnější představu, jak toto prostředí vypadalo. Kniha se nesnaží uvést čtenáře do dobových reálií – to platí i pro vysokoškolské prostředí Bratislavy třicátých let, kde se Husák podobně jako další intelektuálně založení komunisté pohyboval. Také se nedozvídáme, proč se Husák radikalizoval až na komunistické pozice tak zapáleně, že ignoroval zprávy o stalinských procesech – jako by autor počítal s tím, že obdivovat SSSR bylo něco samozřejmého. Bez vysvětlení rovněž zůstává, proč inteligentnímu muži zamrzalo kritické myšlení pokaždé, když přišla řeč na komunistickou stranu. Směrem do nekomunistických pozic přitom Husák od mládí nebyl příjemným soupeřem. Už coby dvacetiletý student nešetřil kousavou ironií, která přecházela v zesměšňování a znevažování oponentů.

            Macháček se až na výjimky omezuje na výčet faktů včetně mnoha jmen, ale je nejasné, proč bychom je měli znát. I na strohých informacích před námi přesto roste Husák jako útočný salonní komunista, vynikající nad okolí v rétorických dovednostech, ovšem obezřetný v činech. S nástupem fašismu vstoupil do ilegální komunistické strany, ale nebezpečné situace jako zatčení policií dokázal žehlit přes kontakty ze studia práv sahající až k ministru vnitra Slovenského štátu Alexandru Machovi. Trochu víc se o Husákově politickém angažmá dozvídáme při zmínkách o prvním sporu s oficiální linií KSČ, když se opatrně zastával kamaráda Vladimíra Clementise, vyloučeného po kritice paktu Molotov-Ribbentrop.

            Většina motivací nicméně zůstává skrytá. Třeba když už jako výrazná figura odboje na konci války usiloval Husák o posílení role Slovenska a uznání slovenského národa, ale zároveň požadoval, aby Slovensko bylo přičleněné k Sovětskému svazu, kde by si autonomie mnoho neužilo. Autor rozpor nevysvětluje. Přitom by se spor o přičlenění, které nakonec sám Stalin odmítl, dal využít k průniku do Husákovy osobnosti. Například jak smýšlel o totalitní povaze Sovětského svazu ve chvíli, kdy se Slovensko z jiné diktatury vymanilo.

            Takový rozbor by pro Husáka zřejmě nedopadl dobře, ale Macháček se do něj nepouští. Důvodem může být, že Husáka rád tlačí do pozice výjimečné postavy tehdejšího dění. I z dalších faktů jej přitom spíš vidíme jako poněkud tuctového komunistu, který dělá po válce nechutně agresivní kampaň proti demokratickým konkurentům, coby národovec odmítá, aby se vracel majetek Čechům, ale také Židům přeživším holokaust, a po převratu pomáhá na Slovensku likvidovat kláštery.

 

Co podepsal, to odvolal

 

Jeden z vrcholů knihy přichází samozřejmě s Husákovým zatčením na začátku padesátých let. Ani tady ale není snadné Husáka pochopit a porozumět komunistovi, který mluví o svých katech jako o „naději celého lidstva“. Dozvídáme se jen, že ani po uvěznění nepochyboval o správnosti komunistického systému a chválil Sovětský svaz, ač věděl, že jeho zatčení souvisí s podobnými procesy v SSSR. Věcné pasáže o věznění jsou však působivé. Vzhledem ke znalosti procesů v Rusku byl Husák přesvědčen, že nesmí hrát podle scénáře procesů a „přiznat“ se, jinak dostane trest smrti. Odolával mučení, a když něco ze zoufalství podepsal, později podpis odvolal. „Důležité rysy jeho povahy tvořilo kritické myšlení, individualismus, houževnatost i jistý druh mesianismu,“ vysvětluje autor, jak mohl Husák brutalitu vydržet. Ve vazbě přitom strávil tři roky, během nichž absolvoval neskutečných 1438 hodin výslechů. Celou dobu se obhajoval sám a do konce odmítal, že je vinen. Husákovo kritické myšlení nicméně mělo zjevné limity. Ani po doživotním trestu a deseti letech těžkého kriminálu na rodnou stranu nezanevřel a své příkoří přičítal jednotlivcům, „kteří nenáviděli komunisty“. Pro Husákovo pochopení je důležité i to, co následovalo po propuštění. Houževnatě se snažil o rehabilitaci a návrat do nejvyšších pozic. Psal prezidentovi Novotnému, vysvětloval svůj případ a kopie dopisů posílal sovětskému velvyslanci v Praze, aby na sebe upozornil hlavní centrum moci – Moskvu.

            Uvolněnější poměry mu přitom hrály do karet. Oproti mladým kádrům, které začaly dělat kariéru v padesátých letech, si nesl odér hrdiny odboje proti nacismu a politického vězně. Dál v sobě mísil politický talent, prvotřídní rétorickou dovednost, inteligenci a tvrdohlavost, třeba když už v polovině šedesátých let nechal během prvního veřejného vystoupení po propuštění držet minutu ticha za kamaráda Clementise a další komunistické oběti stalinských čistek.

 

Nebát se interpretovat

 

Čím blíž jsme však pražskému jaru, tím víc se projevují nedostatky knihy. V okamžiku, kdy Husákova kariéra směřuje k vrcholu, dostáváme povšechný popis bez detailnějšího vhledu. Koho by zajímal moment Husákova zvolení generálním tajemníkem, při němž se rozhodovalo o dalších dvaceti letech normalizace, je v poznámce odkázán na jinou literaturu. Autor s Husákem očividně sympatizuje, což při popisování detailů a životních útrap není na škodu. Ale v pasážích, kdy se jeho role definitivně přesouvá do negativní polohy, bude zvědavý čtenář zklamán – zvlášť pokud normalizaci zažil a chce leccos dovysvětlit.

            Jen málo se dozvídáme o Husákově neblahé roli ve zlomení „obrodného procesu“ - především proč se KSČ už pod jeho vedením rozhodla pro tak důslednou verzi totalitního vládnutí. Autor opět podrobně líčí, kdo s kým proti komu ve znormalizované KSČ působil, ale zůstávají pouze domněnky, že nad tím vším bděl dohled Moskvy, jež byla skutečným pánem situace. Jak přesně dohled fungoval, není jasné.

            Stejně jako to, proč se Husák ani po ovládnutí státu nepokusil o aspoň mírné uvolnění poměrů po vzoru Maďarska. Zvlášť pokud o tom uvažoval, jak kniha tvrdí. Proč se muž, který v mládí dokázal těžit ze svobody slova, tak ochotně stal symbolem jejího totálního potlačování? Autor ani neřeší, co Husák věděl a co si myslel o formujícím se disentu, proč připustil tak velké represe proti Chartě 77 a mnohaleté kriminály pro řadu zejména mladých lidí, kteří jen chtěli žít po svém.

            Kniha vyšla v čase, kdy stále čekáme na životopis Klementa Gottwalda či dějiny KSČ. Pořád víme málo o tom, jak uzurpátoři moci, kteří přivedli Československo k úpadku, fungovali. Zatímco o Hitlerovi a třetí říši máme k dispozici řadu špičkových titulů, v nichž se autoři v čele s Ianem Kershawem nebáli nejen hromadit fakta, ale také je čtivě interpretovat, české historiky spousta práce čeká. Michal Macháček velký díl odvedl, on ani další by se však neměli bát méně ortodoxního popisu. Jinak hrozí, že budeme mít spoustu faktů s perfektními odkazy v poznámkovém aparátu, ovšem porozumění našim dějinám žádné.

 

***

 

Jeden z vrcholů knihy přichází se zatčením na počátku 50. let.

 

Foto autor| FOTO ČTK

Foto popis| Michal Macháček: Gustáv Husák Vyšehrad, 632 stran



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook