Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Gustáv Husák  »  Gustáv Husák - Salon_16.11.2017

Gustáv Husák - Salon_16.11.2017

https://www.novinky.cz/kultura/salon/455242-historik-michal-machacek-pise-o-gustavu-husakovi-ocima-moskvy.html?source=FBS

Očima Moskvy

Právo    str. 05    Příloha - Salon

    SALON       

Historik Michal Macháček píše o Gustávu Husákovi

 

V létě 2015 jsme v Salonu publikovali tři ukázky z vůbec první monografie o posledním československém komunistickém prezidentovi Gustávu Husákovi. Čtvrtou jsme chtěli otisknout v okamžiku vydání, to se však dlouho odsouvalo. „Jednak jsem přecenil vlastní síly – náročnost konečného zpracování. Jednak jsem byl nucen z důvodu neplnohodnotného akademického zázemí pracovat i jinak, a na Husákovu biografi i se mi proto nedostávalo tolik času,“ říká autor publikace Michal Macháček. „Na druhou stranu mne velmi nabíjel neutuchající zájem a očekávání potenciálních čtenářů, přátel a pamětníků, za což bych rád poděkoval a omluvil se, že kniha oproti původně avizovaným termínům vychází se zpožděním – zato je její zpracování kvalitnější.“ Jsme rádi, že je monografie konečně na světě a my můžeme otisknout onu čtvrtou ukázku, která se týká vztahu Husáka a sovětského vedení těsně po srpnu 1968 a vychází mimo jiné z dosud neznámých dokumentů z moskevských archívů.

            úryvek

 

„Mám po světě sto padesát stran a jsem rád, že znám aspoň generální tajemníky, a to ještě ne všechny. A stále se objevují noví lidé, kdo se v tom má vyznat? Koho podňat, koho sňat?“

            Takto se soukromě zpovídal sovětský lídr Leonid Iljič Brežněv o břemenu imperiální moci v listopadu 1968, přičemž naléhal, aby bylo vlídněji přistupováno k Vasilu Biľakovi, jelikož jde o oddaného a spolehlivého člověka. Naopak Aloise Indru a Drahomíra Koldera, kteří v klíčový moment selhali a nedokázali v Praze prosadit legalizaci vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a vznik prosovětské „dělnicko-rolnické vlády“, nebral vážně, alespoň se tak prý tvářil. Gustáv Husák na něj pozitivně zapůsobil během srpnových jednání v Moskvě i při pozdějších setkáních, ačkoliv mu současně doslova nemohl přijít na jméno, které si zaměňoval s „Klusákem“, nebo jinak komolil (Milan Klusák, manžel dcery prezidenta Ludvíka Svobody Zoji, byl v této době čerstvě jmenovaný náměstek ministra zahraničních věcí). Brežněv považoval Husáka za možného muže budoucnosti, avšak tázal se, z jakého důvodu byl předtím tak dlouho ve vězení.

            Husák byl pro něj i pro sovětské politické vedení dlouhou dobu neznámou, člověkem s podivnou minulostí, který s nejasnými úmysly opětovně vtrhl do politické arény. Po prolistování spisu, který si na Husáka vedlo Mezinárodní oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, se ani není čemu divit. Hned první založený dokument z roku 1936 hovoří o Husákovi jako o nedisciplinovaném členovi strany, který může být pod vlivem trockismu. Zdá se, že Moskva stále vedla v patrnosti některá jeho obvinění z kampaně proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu z padesátých let, navzdory Husákově justiční a stranické rehabilitaci. V písemnostech z šedesátých let se stále vyskytovaly pochybnosti ohledně jeho minulosti, zvláště za války. Charakteristiku o ambiciózním kariéristovi také doplňovala opětovná nařčení ze slovenského nacionalismu. Husákův negativní profil u Sovětů byl pak ještě oživen jeho aktivitami v období pražského jara, zvláště jeho politickým zápasem s oblíbencem Moskvy Vasilem Biľakem o mocenský vliv v Komunistické straně Slovenska.

            Sověti také v dubnu 1968 vytýkali Dubčekovi, že Husáka přivedl zpátky do politiky, a ještě když Ludvík Svoboda konzultoval s Brežněvem složení své delegace, která nakonec odletěla 23. srpna do Moskvy, a padlo při tom Husákovo jméno, dočkal se prý reakce, proč tam chce brát „toho kavárenského politika“. Husák tenkrát v Moskvě evidentně zaujal. Upoutal pozornost zejména Brežněva kvůli své razanci a „konstruktivnímu“ pragmatismu. Jeho osobnost ještě více vynikla v porovnání s „přepadlostí“ ostatních československých činovníků: skleslého Dubčeka, nervózního Biľaka a Indry, který navíc stejně jako Dubček v Moskvě zdravotně zkolaboval. Současně se Husák Sovětům politicky hodil, jelikož na rozdíl od „zdravého jádra“ disponoval domácí autoritou, a rovněž vycítili jeho ambicióznost i možnost využít ho jako nástroj pro řešení československé krize.

            Sovětské vedení si také pozorně všímalo Husákova dalšího počínání a rovněž si o něm nechalo shromáždit detailnější informace. Již koncem srpna 1968 byl vypracován Husákův politický profil, ve kterém byl mimo jiné zmiňován jeho kladný vztah k Sovětskému svazu a socialismu a také to, že se angažoval v otázce federalizace Československa a otevřeně vystoupil proti opozičním silám. Moskva vysoce oceňovala jeho úlohu v zneuznání Vysočanského sjezdu, to, s jakou rychlostí pod jeho vedením proběhla konsolidace Slovenska, zvláště v porovnání s českými zeměmi, což Husák dával okatě najevo rovněž ve svých veřejných projevech. Následně se těšil její přízni za to, že předsedou Federálního shromáždění nebyl zvolen proreformní Josef Smrkovský, který byl v sovětské nemilosti. Nejpozději na jaře 1969 považoval již Brežněv Husáka za nejvhodnějšího adepta do čela KSČ namísto Dubčeka, kterého chápal jako přechodné řešení, a navíc ho kritizoval za polovičaté provádění normalizace a za to, že je „loutkou v rukách pravice“. Dubček souběžně ztrácel podporu i u většiny členů předsednictva Ústředního výboru KSČ včetně Husáka, jenž ho stejně jako potenciálního rivala, premiéra Oldřicha Černíka, interně před Brežněvem kritizoval.

            Pracovníci sovětského velvyslanectví neměli o Husákovi zrovna idylické mínění, jejich sympatie byly orientovány na Indru a Biľaka. Patrně kvůli těmto předsudkům, aby bylo zamezeno případnému předčasnému úniku informací, ale zřejmě také kvůli rozšíření manévrovacího prostoru, Leonid Iljič Brežněv společně se svou pravou rukou, šéfem KGB Jurijem Andropovem, raději udržoval pravidelné kontakty s významnými československými politiky pomocí vlastních agentů. V Husákově případě přes speciální spojku, Jeliseje Tichonoviče Sinicyna.

            Samotný výběr tohoto muže s bohatou minulostí rozvědčíka svědčí o významu, který Brežněv a Andropov kontaktu s Husákem přikládali. Plukovník, od října 1968 generálmajor Sinicyn pracoval od konce třicátých let jako přední rozvědčík rezidentur KGB v Polsku, Švédsku, Finsku či Berlíně, aktivní roli sehrál během maďarských krizových událostí roku 1956 (nikoliv náhodou je tak znát v několika zásadnějších momentech, včetně Dubčekovy výměny za Husáka, stejný sovětský rukopis) a zkušenosti též nasbíral prací v ústředí sovětského ministerstva zahraničních věcí a KGB. Od května 1968 zastával post náčelníka IV. oddělení první hlavní správy (zahraniční zpravodajství) KGB, které mělo v gesci NDR, Spolkovou republiku Německo a Rakousko. Patřil do skupiny Andropovových konzultantů, složené z jemu osobně blízkých lidí, kteří vykonávali speciální úlohy. Sověti disponovali styčnou kanceláří KGB při československém ministerstvu vnitra a koncem května 1968 zahájila činnost nelegální rezidentura KGB na půdě sovětského velvyslanectví v Praze, jejíž příslušníci měli za hlavní úkol koordinovat činnost nelegálů KGB a vyhledávat a vést tajnou komunikaci se spolehlivými prosovětsky orientovanými vrcholnými členy KSČ a příslušníky bezpečnostních složek. Sinicyn ovšem pracoval samostatněji. Existují svědecké informace, že sovětští rozvědčíci kontaktovali Husáka ještě před vstupem vojsk do Československa. Zcela vyloučit se to nedá, avšak vzhledem k dějinnému vývoji se to nezdá být pravděpodobné. Pokud tomu tak bylo, jednalo se spíše o letmé sondáže. Hlubší vazby totiž vylučuje zejména Husákův postoj na zasedání slovenského komunistického vedení 21. srpna 1968, kde také jeho zásluhou došlo k odmítnutí legalizace vstupu vojsk. Navíc v den jejich příchodu přednesl Husák jeden ze svých nejradikálnějších prodemokratických projevů a v následném meziobdobí do svého odletu do Moskvy raději přespával kvůli své bezpečnosti mimo domov na jedné bratislavské faře. Pokud jde o vcelku frekventovanou informaci (Vilém Prečan, Petr Pithart atd.), že Sověti zadrželi Husáka při jeho cestě do Prahy na Vysočanský sjezd a následně ho ovlivnili, což sám Husák odmítl jako nesmysl, jedná se skutečně o mystifikaci. A to již právě ze srpna 1968.

            O Sinicynově zvláštní misi až podezřele mlčí i literatura. Výjimku tvoří svědectví jeho syna Igora, bývalého pracovníka sovětského stranického aparátu (v jeden čas i asistenta Jurije Andropova), o tom, že jeho otec posloužil jako prostředník tajné schůzky v Mukačevu 13. dubna 1969 mezi Brežněvem s Andropovem a Husákem, jenž „potvrdil svou připravenost bojovat s ,revizionisty‘“, respektive ucházet se o Dubčekovo nástupnictví. Šifrované zprávy Sinicyna o názorech vedoucích představitelů KSČ na nejzávažnější otázky přicházely přímo na stůl Andropova, jenž je osobně předával Brežněvovi. Deníkové záznamy Brežněvova sekretariátu tyto kontakty potvrzují, stejně jako svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v jeho cestě do čela KSČ, jelikož dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru a posléze mu předal i moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový československý lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.

            Tato komunikace probíhala i opačným směrem k Husákovi. Určitou rekonstrukci této nepřímé, leč hojné a klíčové komunikace nám umožňují Husákovy deníkové zápisky, které byly vedeny mimo obvyklé zvyklosti pořizovatele v tomto dynamickém období. První záznam o Sinicynovi se váže k 13. listopadu 1968 (kontakt však mohl být a pravděpodobně byl navázán již předtím). V polovině března 1969 bylo pak Husákovi tlumočeno Brežněvem, že je již načase Dubčeka vyměnit. Existuje i poznámka, která dokládá Sinicynovu roli koordinátora utajovaného dubnového setkání mezi Husákem a Brežněvem, na jehož požadavky v personální oblasti a tvrdší kurz procesu normalizace Husák přistoupil a na oplátku tím získal opětovný příslib odchodu sovětských vojsk po jejím dovršení, a zejména podporu ve věci volby do čela KSČ namísto Dubčeka. Poslední Husákův záznam ve znění „Sinicyn Jelisej Tichonovič rozlúčka“ udává skoro symbolickou dataci 18. dubna 1969, tj. jeden den po Husákově zvolení.

 

Husák byl pro Brežněva i pro sovětské politické vedení dlouhou dobu neznámou, člověkem s podivnou minulostí, který s nejasnými úmysly opětovně vtrhl do politické arény

 

Michal Macháček: Gustáv Husák Vyšehrad 2017

 

Foto autor| Foto ČTK/Jovan Dezort

Foto popis| Leonid Iljič Brežněv (vlevo) a Gustáv Husák v červnu 1969 v Moskvě

 

 



Zpět na knížku "Gustáv Husák".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook