Musím začít osobně: Jste ročník 1986, takže Gustáv Husák pro vás už nebyl ani ten pověstný „obrázek pána nad tabulí“. Co na Husákovi vás zaujalo natolik, abyste mu zasvětil roky bádání?

Zpočátku na mne asi zapůsobila výjimečnost prezidentského úřadu, který se jen tak někomu nepodařilo nabýt. Husákovi, Slovákovi z chudých poměrů a několikanásobnému vězni, se to podařilo. Kromě toho mne oslovil internacionální rozměr tématu a jeho nosnost. Čím více jsem pak v Husákově životě hloubal a o něm bloumal, tím více jsem zjišťoval, že se na něm dá pěkně plasticky ukazovat historie česko-slovenských vztahů, komunistického hnutí a naše dějiny vůbec. A samozřejmě mne fascinovala Husákova osobnost, dramatičnost a neprobádanost jejího příběhu. Přiznám se, že mne také nabíjel a hnal kupředu zájem blízkých lidí a posléze i veřejnosti o moji práci. Doslova jsem byl vybízen k reakcím a při nalézání odpovědí na mne vyskakovaly další zajímavé podněty a otázky.

Předpokládám, že vám na Husáka každý rád řekl svůj názor s přiloženou dějinnou interpretací. Odpovídá v něčem dnešní mediální a kulturní obraz posledního komunistického prezidenta skutečnosti?

Husák slouží lidem jako takový špajz, každý si z něho vytáhne, na co má chuť — co se mu zrovna hodí. Dá se zobecnit, že Slováci svého rodáka pojímají komplexněji než Češi, v jejichž paměti uvízl hlavně jako prezident zapomnění, symbol stagnace a zatuhlosti 70. a 80. let. Bez znalosti předcházejících fází jeho života však Husákovi a jeho světu neporozumíme.

Myslím si, že jeden z důležitých a přitom méně tradiční aspektů se nedávno podařilo vystihnout Pavlu Kosatíkovi a Robertu Sedláčkovi v předposledním dílu Českého století. Jedná se o scénu, kdy Husák jmenuje začátkem prosince 1989 Čalfovu vládu národního porozumění a pak zůstane dočista sám ve vedlejším sále. Posledních patnáct let v jeho životě převládala šílená samota a sebekontrola, téměř nikomu — často oprávněně — nedůvěřoval. Rovněž z nevšedního divadelního představení Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská je znát, že převažující černobílý obraz posledního komunistického prezidenta začíná nabývat pestřejších, a tak i reálnějších barev.

Gustáv Husák se svým východoněmeckým protějškem Erichem Honeckerem, foto: Wolfgang Thieme

Husák byl celý život přesvědčený komunista. Kdy se z něho komunista stal?

V mládí, na přelomu 20. a 30. let začal silně inklinovat ke komunistickým ideám, jednalo se ovšem o postupný myšlenkový proces. Husák pocházel z velmi nuzných poměrů, velmi dobře poznal a silně vnímal sociální nespravedlnosti tehdejšího světa, které ho iritovaly. Odmítl je přijmout a vyhlásil jim boj. Po roce 1989 a převážně i dnes je období první Československé republiky příliš idealizováno, nemělo by se však zapomínat, že tenkrát na většinu lidí nepříznivě dopadla velká hospodářská krize a do toho rezonovaly neuspokojivě řešené nacionální otázky. V komunismu, respektive své představě o komunismu našel Husák východisko. Podle mého názoru to mimo jiné souviselo i s jeho zbožností, byl vychovávaný jako katolík a hlubinné myšlenkové rámce svého katolictví si uchoval — Bohem se mu stal Objektivní zákon dějin, církví komunistická strana a Vatikánem Moskva.

Měl Husák nějakou konkrétní vizi komunismu?

Měl ji hlavně spojenou s růstem materiálního blahobytu společnosti a jejích sociálních práv. V praxi se to například projevovalo, když se stavěl proti zvyšování cen, naopak podporoval průběžné zvyšování mezd a penzí, i když to bylo i z toho důvodu, aby nevyvolal nežádoucí projevy nespokojenosti u obyvatelstva. Je zajímavé, že se jeho rané poválečné teze shodovaly i s jeho názory z 60. až 80. let, uchoval si silný budovatelský étos, často také hovořil o vědecko-technické revoluci, i když praxe pak byla o dost složitější — Československo v 80. letech hospodářsky a technologicky ustrnulo.

celý rozhovor najdete na :http://www.h7o.cz/husak-slouzi-lidem-jako-spajz/