Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Život staré Šumavy  »  Život staré Šumavy - Dotyk

Život staré Šumavy - Dotyk

Nová kniha o staré ŠumavěDotyk | 14.3.2014 | Rubrika: Inspirace | Strana: 0 | Téma: Nakladatelství Vyšehrad


Po čtvrt století vydalo nakladatelství Vyšehrad znovu publikaci Historie staré Šumavy, v níž historik Vlastimil Vondruška popisuje osídlení českých hor od pravěku až do počátků 20. století. Nové vydání je doplněno o téměř stovku unikátních dobových fotografií.

Vlastimil Vondruška vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté působil v Národním muzeu v Praze. Po revoluci až do roku 2009 provozoval sklárnu v Doksech, od té doby se věnuje výhradně spisovatelské činnosti.
Dosud publikoval více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, 15 knih vědeckých a populárně naučných, více než 30 historických románů. Je autorem dvou divadelních her a filmu Jménem krále.

Historická věda
skončila v roce 1848

Vlastimil Vondruška, historik a autor několika odborných publikací o českých dějinách, má i svou osobní minulost svázanou se Šumavou. Působil v archivu v Českém Krumlově a v muzeu v Kašperských Horách.
Letos mu vyšlo druhé, upravené vydání knihy Život staré Šumavy. “Od prvního vydání uplynulo skoro třicet let. Za tu dobu mi rukama prošly desítky listin, vyšly nové studie, člověk sám zmoudřel a na některé věci se dívá samozřejmě jinak. Někdy přísněji, jindy laskavěji. Tohle druhé vydání vyjadřuje můj současný pohled na dějiny a život Šumavy,” uvedl v interview pro Dotyk.

Proč jste se zaměřil zrovna na dějiny Šumavy?
Šumava je místem mých prvních nesmělých odborných krůčků. A to hned v několika směrech. Nejčestnější občanskou povinnost jsem plnil v Českém Krumlově, ale jakýmsi řízením osudu se mi podařilo trávit víc času na zámku v archivu než na cvičišti. Proto jsem také nikdy nenalezl v tornistře maršálskou hůl. Zato jsem v zaprášených archivních fasciklech našel spoustu zajímavostí o staré Šumavě.
Druhým místem, které formovalo můj vztah k Šumavě, bylo muzeum v Kašperských Horách, kde jsem jako elév pomáhal třídit a katalogizovat sbírky. Šumavu jsem si opravdu zamiloval a rád se do zasněných stínů lesních velikánů vracím, i když se pohříchu hledají stále obtížněji.

Kniha končí na počátku 20. století, plánujete vydat i moderní dějiny Šumavy?
Pokračování nechystám. Už když jsem studoval, říkali jsme si s kamarády, že skutečná historická věda končí rokem 1848. Pak už to je jen politická ekonomie a dějiny dělnického hnutí. Alespoň tak to za našeho mládí bylo. S odstupem času však musím dát svému mládí alespoň částečně zapravdu. Dějiny je možno objektivně vnímat až s odstupem let, často spíše generací. Důkazem jsou mi studie o naší nedávné minulosti. Když je čtu, mám pocit, že jsem vyrůstal jinde. Nadhled je totiž základní podmínkou každé společenské vědy.

Liší se podle vás dějiny Šumavy nějak zásadně od historie dalších českých pohoří?
Neliší, právě naopak. V základních rysech jsou stejné, protože už od 16. století se v berním systému odlišovaly hory od krajů rovinatých, protože v horách vznikaly už v předbělohorské době nové možnosti obživy, a to sjednocovalo styl života horalů. Navíc měla většina z nich německé předky. Národní a rodinné tradice jsou něco, co po staletí formovalo život společnosti. Nutno říci, že nesmírně pozitivně. Na to se bohužel dnes zapomíná. To není staromilský povzdech, jímž bych naříkal nad zaniklými šumavskými chaloupkami. To je povzdech nad tím, že si politické elity váží více kultury podivných menšin než tradice svého rodného národa.

Máte na Šumavě nějaké oblíbené místo? Kam byste čtenáře pozval?
Mám rád celou Šumavu a můj vztah k ní je stejný jako matky k houfu dětí. Správná matka nemá ráda jedno dítě víc než druhé. Jedno místo mi však přece jen přirostlo k srdci více než ty ostatní. Jenže taková místa se neprozrazují! Šumava je tak krásná, že si tam každý určitě vybere sám to své.

Anotace
Kniha historika a spisovatele Vlastimila Vondrušky vypráví čtivým a přitom fundovaným způsobem o proměnách života staré Šumavy. Je doplněna téměř stem unikátních dobových fotografií ze sbírek Muzea Šumavy v Sušici. Autor popisuje osídlení hor od pravěku až do počátků 20. století a prostřednictvím příběhů a citací z dobových pramenů představuje
rozmanité skupiny tehdejších obyvatel, ať již to jsou rolníci, dřevaři, skláři, pastýři, nebo pašeráci a lupiči. Kniha rovněž popisuje lidovou architekturu, oděv, zvyky i způsob obživy. Potěší určitě nejen ty, kteří obdivují krásu Šumavy, ale všechny, kteří si váží života
našich předků. Publikace vychází již ve druhém, upraveném a rozšířeném vydání.

Ukázka z knihy Vlastimila Vondrušky
Život staré Šumavy

Úvodem
Vrací-li se člověk po určité době zpátky na Šumavu, často se podiví, kolik starých a důvěrně známých věcí zmizelo a kolik jiných a nových se objevilo. Čas zastavit nelze a je přirozené, že se život lidí mění. Ale přesto, kdykoli vidíme bourat starou roubenou chalupu, pocítíme v duši jakési rozechvění nad tím, že mizí další památník oné staré Šumavy.
I dnes by měli lidé najít čas, aby se občas potěšili věcmi, které vyrostly před mnoha lety z potu a obratnosti šumavských obyvatel. Je v nich nejen kus historie krajiny, ale i něco více. Jsou v nich osudy lidí, kteří zápasili s drsnou přírodou, aby uhájili holé živobytí; bez nich by přece dnešní Šumava nebyla tím, čím se stala. Jedině z úsilí předků se zrodila tahle země a náš národ.
Vraťme se chvíli na starou Šumavu, do horských chalup mezi tkalce, dřevaře a skláře a vzdejme jim hold. Z obdivu k nim vznikla i tato kniha, která soustřeďuje doklady o často již zapomenutých výrobách, životních osudech, radostech i strastech obyvatel horských a podhorských vsí. Neklade si za cíl být vyčerpávající vědeckou studií, vybírá ze života staré Šumavy jen to, co bylo charakteristické, zajímavé, co by i dnešní lidé měli o tomto kraji znát. Zabírá poměrně rozsáhlý časový úsek – od středověku až do doby, kdy průmyslová výroba definitivně změnila starou Šumavu.
Lze si jen přát, aby čtenář nalezl v následujících stránkách nejen zábavu, ale též poučení o kraji, který je drsný i krásný současně a z jehož minulosti mnohé žije dosud. Pokud chceme dnešní Šumavu chápat a hlavně chránit, musíme především poznat Šumavu minulou.
Rodinný život
Narození dítěte bývalo dříve v šumavských chalupách běžnou událostí, vždyť nezřídka měly tehdejší rodiny osm až deset dětí. Ne každé se však dožilo dospělého věku, neboť dětská úmrtnost bývala otřesná. O tom svědčí jak matriky zemřelých, tak i německé nápisy na umrlčích prknech. Překlad – jednoho za všechny – z prkna stávajícího na cestě do Nýrska: „Zde odpočívají tři synové Ondřeje Zierhuta z Liščí, Max, stár 15 let, Karel stár 16 let, František stár 2 a půl roku, zemřeli v květnu 1888; odpočívejte v pokoji.“ Všechny tři zabily neštovice, takový případ nebyl ojedinělý.
Prakticky až do porodu žena normálně pracovala. Stávalo se dokonce, že neodhadla správně dobu a děcko se narodilo třeba na poli nebo na cestě z trhu. Před svou „těžkou hodinkou“ bývala rodička ukládána do postele ve světnici; protože postel stávala vždy v rohu, říkalo se, že odešla „do kouta“. Na pomoc pozvali porodní bábu nebo některou zkušenou sousedku. Je zajímavé, že porodní báby měly již v 18. století předepsány porodnické zkoušky, které je opravňovaly k provozování živnosti. Mnohé v horách však tuto činnost prováděly bez oprávnění.
Po porodu zůstávala žena ležet několik týdnů (obvykle celé své šestinedělí). Dostávala vždy vydatnou stravu – silnou slepičí polévku apod. Ta se jí nosila ve zvláštním baňatém hrnci s uchem napříč přes horní okraj, jemuž se říkalo koutňák. Často se různě zdobil a lidé mu připisovali magickou moc, že ochrání rodičku. Stejnou magickou moc připisovali koutnici, výšivkou zdobené plachtě, která se po porodu zavěšovala na nebesa nad postelí a oddělovala rodičku od zbytku světnice (a především ji chránila před zlými démony a nečistými silami). Za kritickou dobu po porodu se považovalo šestinedělí. Do jeho ukončení nesměla žena vstávat.
Někdy se kvůli této lhůtě odkládaly i křtiny.
S narozeným dítětem byla prováděna řada praktik, které ho měly podle lidové víry chránit. Do první koupele se vhodil peníz, aby se dítěti v životě dobře dařilo a aby bylo majetné. Tento peníz pak obvykle dostávala darem porodní bába. Pak se dítě zavinulo do povijanu, do kterého se vložil růženec, který ho měl chránit před nečistými silami. Novorozeně uložili do kolébky vedle lože matky. Dříve se dávalo také do košíku zavěšeného provazy ke stropu, jemuž se říkalo „hejčka“. Ke košíku byl uvázaný provaz, který vedl do postele, aby dosahoval až k ruce matky. Té pak jen stačilo natáhnout ruku a dítě pohoupat.
Novorozeně chránili rodiče před událostmi, které mohly podle jejich představ poznamenat jeho budoucí život. Nesměla je přeskočit kočka, protože pak by se prý z něho stala můra, která saje lidem krev. Do svého prvého roku nesmělo dítě zmoknout, aby se mu neudělaly pihy. Malé děti neměl nikdo překračovat, když se batolily po zemi; věřilo se, že by potom nerostly. Když matka skončila s kojením dítěte, položila před něj na stůl knihu, růženec, peníze, metlu a cukr. Podle toho, na co dítě sáhlo, odhadovali jeho budoucí povahu (vzdělanost, zbožnost, zámožnost, sílu, oblibu v jídle).
Po určité době šli oba rodiče s dítětem ke křtu do kostela, kde mu bylo oficiálně dáno jméno a bylo zapsáno do matriky. Při té příležitosti vždy požádali některého ze známých, aby se stal dítěti kmotrem či kmotrou. Pokud se jednalo o rodinu stejně váženou a zámožnou, považovalo se za nepřístojné tuto prosbu odmítnout. Dětem podruhů někdy chodil za kmotra hospodář, u něhož rodina na podruží žila. Kmotr nesl dítě ke křtu a obvykle mu při té příležitosti věnoval nějaký dárek – děvčeti šperk, chlapci zlaťák apod.
Být kmotrem znamenalo přijmout na sebe odpovědnost za další osud dítěte. Kmotr a kmotra se stávali druhými rodiči, dítě k nim chodívalo na návštěvy, pro radu a někdy tam utíkalo i před trestem, pokud doma něco provedlo. Jestliže oba rodiče zemřeli, přebírali často výchovu kmotři. Kromě dětí, které se narodily z manželského svazku, rodily se poměrně často děti i ženám, které nebyly vdané. Takové ženy bývaly v obci odsuzovány a často byly vyřazeny ze společenského života. To platilo i pro dítě, které bylo „panchartem“, jímž každý opovrhoval. V některých místech Šumavy platil v minulosti zvyk, že matka nemanželského dítěte upekla ve formě pečivo tvaru nemluvněte (rodeník), které odnesla otci, čímž veřejně oznamovala jeho otcovství. Když pečivo přijal, uznával dítě za své; tím se hanba svobodné matky do jisté míry zmenšovala. V německých obcích prý bylo zvykem, že pečivo ve tvaru nemluvněte dávali před práh chlapci, který chodil s děvčetem, ale nechtěl si ho vzít. Jestliže nechtěl být takový hoch vystaven posměchu, žádalo se, aby se konečně s dívkou oženil. Proto svobodní mládenci hlídali, aby jim kamarádi tento žert neprovedli.
Dospívající mládež měla mnoho možností, jak se společně bavit a stýkat a také spolu „chodit“. To vyplývalo z pracovních cyklů obce. Mládež se scházela na přástkách, na tancovačkách, při společných obřadech, v době senoseče apod. Bývalo zvykem, že mladý muž nesměl myslet na ženění do té doby, než se otec rozhodl odejít na výměnek. Mladší synové na tom byli ještě hůř, protože museli čekat na chvíli, kdy nejstarší bratr převezme otcovu usedlost a vyplatí je. Teprve s těmito penězi se mohli pokusit o založení vlastní domácnosti. Přes podobné majetkové obtíže však děvčatům nadbíhali a ta se jim nevyhýbala, protože nechtěla být sama. Mladí lidé to však snadné v tomto ohledu neměli, protože se muži nezřídka ženili až ve věku kolem třiceti let.
Děvčata sice bránila svou počestnost, neboť se bála posměchu, který stíhal „padlé“ dívky, zřejmě však ne vždy úspěšně, jak svědčí četné soudní protokoly o otěhotnění svobodných dívek.
Jestliže však k takové „nepřístojnosti“ došlo a stala se veřejně známou, naléhali vždy rodiče dívky na chlapce, aby si jejich dceru vzal za manželku. Pokud se jednalo o rodiny přibližně stejně zámožné, většinou se domluvily. Horší situace nastala, pokud byl jeden z mladých lidí (zvláště dívka) z rodiny chudší. Zámožnější rodiče se v takovém případě většinou postavili proti a mladí lidé, i když se měli skutečně rádi, si nedovolili zákaz překročit; sňatek bez rodičovského požehnání byl velkým hříchem a dokonce mohl být považován za právně neplatný.

© Vlastimil Vondruška: Život staré Šumavy
Vyšehrad, 2014: 256 stran
 
Rychlý exportRychlý tiskPřidat do exportu
Zpět

Předchozí zpráva



Zpět na knížku "Život staré Šumavy".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník