Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Izajáš  »  Izajáš - Salve, 1/2014, na str. 149-152

Izajáš - Salve, 1/2014, na str. 149-152

Gabriela Ivana Vlková: IZAJÁŠ.

Svědectví o vítězící důvěře.

K vydání připravil: Petr Vaďura. Vydali společně Vyšehrad (ISBN 978-80-7429-334-4) a Kalich (ISBN 978-80-7017-201-8) v Praze 2014. 296 stran. 298 Kč.

 

Již sedmý svazek oblíbené vyšehradské edice Rozhovory nad Biblí přináší 46 přepsaných a upravených rozhlasových výkladů starozákonního Izajášova proroctví, které zazněly nejprve v pořadu Ke kořenům, „vysílaného prostřednictvím internetového a satelitního Rádia 7“ a pak v pořadu Na křesťanské vlně vysílaného prostřednictvím Českého rozhlasu Plzeň (11). Autentickou podobu rozhovorů si lze poslechnout ze záznamu na adrese www.rozhlas.cz/nabozenstvi/bible. Oběma redakcím patří dík za dlouhodobou podporu tohoto projektu audio výkladu Bible, který je velmi oblíbený a lidmi (často studenty) lačnými tohoto způsobu zpřístupňování Bible využívaný.

Výklad Izajáše není komentář, ale spíše široce pojaté uvedení do pečlivé četby s detailními průhledy do hlubin u některých míst. Autorkou je RNDr Gabriela Ivana Vlková Th.D., od roku 2006 děkanka Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci. Český posluchač, zvyklý na mužský způsob interpretace Starého zákona, dostává v podání G.I.Vlkové OP do rukou zcela ojedinělou práci, která jej nově konfrontuje s několika novými pohledy: s pohledem ženy, s pohledem matematika (absolventka MFF UK v Praze) a současně řeholnice. Může tedy očekávat precizní formulace a dobře podložená tvrzení, která budou obsahovat citlivost pro spirituální rozměr zvěsti. Toho všeho se mu dostává od fundované biblistky (Vlková je absolventka CMTF UP v Olomouci, s doktorátem z Papežské univerzity - Gregoriana v Římě), velmi dobře obeznámené jak s jazykem Izajášova textu, tak s obsahem a koncepcí jeho sdělení (důkladná znalost Izajáše je ze stránek knihy dobře patrná). Ženský hlas školený v katolickém italském prostředí je v tradičně mužském vykladačském českém světě příslibem nových důrazů a podnětů.

Kniha však není dílem jen jednoho autora. Ten druhý stojí v této edici již posedmé v pozadí (na obálce i hřbetě knihy je uvedena jen Vlková) a dlužno říci, že neprávem. Redaktor ČR a kazatel ECM v Tachově Petr Vaďura svými otázkami (výběrem textů, na něž se ptá a jak podrobně se ptá) i způsobem uspořádání výklad podstatným způsobem spoluurčoval. Vaďura stojí u zrodu projektu audiobible a svým mnoholetým úsilím přispěl velkou měrou k propagaci biblické zvěsti a tím ke kultivaci českého rozhlasového publika. Knihu rozhovorů nad textem knihy Izajáš připravil k vydání. Za tím stojí nejen množství hodin redakčních úprav mluveného projevu v psaný (krácení, zpřesňování, hledání přiměřených formulací), ale zejména příprava rozhovorů (úprava mluveného projevu) k vysílání (nemluvě o tom, že za každým rozhovorem cestuje Vaďura z Tachova do Olomouce). Oběma autorům by proto recenzent za všechny vděčné čtenáře a posluchače rád poděkoval a vyjádřil, že si jejich obětavosti a zaujetí biblickou zvěstí velmi váží.

Lze-li nějakým sloganem vyjádřit hlavní rys vykladačské práce G.I.Vlkové OP, pak by to mohla být např. slova z Hospodinova výroku v první Ebedské písni: „nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí“ (164; Iz 42,2-3a). Výklad Izajáše tyto sympatické rysy charakterizující služebníka má a jeho četba je proto občerstvující. Čtenář si hned všimne, že vykladačka ani tázající se redaktor na sebe neupozorňují. Vlková svou učeností neexhibuje. Ustupuje do pozadí a není za svým výkladem vidět. Nechává mluvit jen Izajášův text a neschovává se ani za renomované autory, ani za učeneckou terminologii. Jistě je tato snaha neumrtvovat biblický text dána i způsobem a zaměřením výkladu, pro nějž je typická velká citlivost k širokému okruhu posluchačů a čtenářů. Vzniká tak dobře přístupný a srozumitelný, třebaže hutný výklad.

Samostatně vykládat celou rozsáhlou a interpretačně velmi náročnou biblickou knihu formou rozhlasových rozhovorů, je hodno obdivu. Vyjít na světlo s tímto pojetím výkladu a nepodřizovat se přitom vkusu akademických vykladačů, vyžaduje odvahu. Současně však tato hermeneutika originálním způsobem obohacuje české starozákonní bádání podobně, jak to před Vlkovou učinil J.Sedláček svým dodnes užívaným výkladem žalmů. Oba – Sedláček i Vlková – mají cit pro detaily a současně se snaží o určitý historický a intertextuální nadhled. Vlková se snaží postihnout princip či záměr výpovědi, ale současně má cit pro textové varianty a při jejich interpretaci se nenechává příliš poutat standardními překlady. To, že umí vystoupit z překladatelské tradice a nebojí se nových interpretačních možností, je patrné např. v oddíle obsahujícím dlouhé jméno předpovězeného dítěte (Iz 9,5-6, str. 50-51). Zde (a samozřejmě i v celém výkladu) je také dobře slyšet citlivost, jakou Vlková má pro různé textové spojnice a prolínající se motivy. Tyto vnitrotextové souvislosti jsou na její práci zřejmě tím nejhodnotnějším (škoda jen, že to nemůže textově doložit a v poznámkovém aparátu rozvinout).

Své zaujetí zvěstí proroka Izajáše ohlásila Vlková již v roce 2009 monografií: Hospodinův služebník a nová smlouva. Zabývá se v něm tzv. Ebedskými písněmi (český čtenář s nimi byl konfrontován prof. Janem Hellerem a R. Jakovlevičem). Interpretační rámec jejích výkladů je dán časovým zařazením Izajášova proroctví a pomáhá ji elegantně do Izajášovy zvěsti vstoupit: „Kniha Izajáš se … soustřeďuje … na objasnění Hospodinova jednání v dějinné perspektivě“ (148). Vlková pracuje s dnes již standardním trojdílným schématem Izajáše (Primo, Deutero a Tritoizajáš - 131) a jednotlivým částem naslouchá v kontextu předpokládané doby jejich vzniku (teoriemi o vzniku spisu a jeho autorství se však nezabývá). Ve svém výkladu sice na rozdíly všech tří částí soustavně upozorňuje, ale sama tíhne k tomu vnímat Izajášovo proroctví jako jeden celek, sofistikovaně provázaný mnoha společnými motivy a sémantickými souvislostmi (to rozpracovává ve své monografii). Primoizajáše (Iz 1-39) vykládá v kontextu asyrského ohrožení. Deuteroizajáše (Iz 40-55) vnímá jako text, který „reaguje na problémy těch, kdo žijí na sklonku babylónského vyhnanství v 6. století před Kristem“ (150). Tritoizajáš (Iz 56-66) se podle Vlkové soustředí „na problémy komunity vyvoleného lidu po návratu do zaslíbené země“ (241) stejně jako dvojspis Ezdráš - Nehemjáš. Kritickému tónu Tritoizajáše (podobnému s Iz 1-39) rozumí Vlková jako reakci na zklamání z poměrů v Judsku, jako výrazu nenaplněných snů po návratu z exilu do Jeruzaléma. Jeruzalém vůbec hraje v jejích výkladech zásadní roli (270). Představuje metaforu lidu shromážděného k uctívání Hospodina (vnímá jej dokonce jako synonymum pro církev – 272), který má budoucnost. Ve výkladu ebedských písní jej dokonce spojuje se samotným Hospodinovým služebníkem (222.225, pokud jej nespojuje s Jeremjášem – 209.226). Z tohoto sevřeného vykladačského rámce se však nebojí vystoupit a reflektovat dopad zvěsti na posluchače tehdejšího i aktuálního. Citlivě tedy balancuje mezi soustředěností na text a jeho vlivem na posluchače. A neméně citlivě je vybalancován i způsob výkladu: je veden synchronním způsobem s diachronními prvky.

Hermeneutika Vlkové má své silné a méně silné stránky. Nahlížení na události spojené s návratem Judejců z babylónského exilu prismatem událostí spojených s odchodem Izraelců z Egypta prozrazuje snahu vykladačky o kanonickou interpretaci Tanachu jako jednolitého korpusu a hledání odpovědi na roli Izajáše v Tanachu. Sem patří i důraz na vzdálenou eschatologii, tedy na představu budoucnosti, jak se rodila díky konfrontaci prorockých zaslíbení s aktuální realitou (272.283-284). I opatrná upozornění na to, „jak Izajášův spis otevřel cestu evangeliu Ježíše Krista“ (12) ukazují na hledání určitého úběžníku spisu: „Církev však věří, že přestože proroci pojednávají o tom, co je aktuální pro jejich posluchače, Bůh může jejich slovy mířit mnohem dál. Proto se smysl jejich výpovědí zcela nově a často podivuhodným způsobem naplňuje i v dobách pozdějších“ (51). Proto v kontextu takového sympatického rozmachu překvapí absence dvou skutečností: Vlková ve svém výkladu nezohledňuje téma knihy, jak je formulováno jejím nadpisem, tj. vyznavačskou větou Hospodin zachraňuje (to je překlad Izajášova jména). A nezohledňuje ani formu jako cestu k obsahu sdělení. To je skutečnost, na kterou i autor prorockého textu (prorok) klade důraz, když např. své výroky zřetelně odděluje (často několika způsoby odlišuje) od výroků Hospodinových, které svým výrokům nadřazuje.

Výklad, který si víceméně všímá jen obsahové stránky Izajášova sdělení, má podobu odpovědí na otázky. Na druhou stranu je však podivuhodně celistvý. Z toho je patrné, že výkladovou linii spoluurčují oba tvůrci: vykladačka i tázající se redaktor. Ten dbá na to, aby otázky dlouhý kompaktní výklad odlehčily. Přehlednost, dobrá čitelnost a svěží svižný přístup je ostatně pro všechny Vaďurovy knižně vydané rozhovory nad Biblí typický. U odpovědí pak vynikají čtyři znaky: přesnost (jsou precizní, dobře promyšlené a opatrné), úspornost, ideologická nezatíženost věroučným předporozuměním (jsou vyvážené) a určenost otázkami – Vlková se nepouští do odboček a obvykle nejde nad rámec otázek (má vykladačskou sebekázeň). Vykládáno však není vše, co lze v Izajášově proroctví nalézt (ani každé kapitole Izajášova proroctví není věnována samostatná kapitola v knize). Výběrem textů se sice podařilo předejít tomu, aby vznikl vševědoucí a dech beroucí složitý teologický rozbor, ale vznikly tak ve výkladu mezery, které znejišťují. Sugerují totiž klamný předpoklad, že některé Izajášovy texty jsou sděleními druhé kategorie, které je možné opomíjet. Jiným slabým místem knihy je nevyváženost výkladu, tj. nerovnoměrný výklad perikop (kapitol), kterým pozornost věnována je. Některé perikopy (Ebedské písně) jsou vytěženy řádně (byť jejich vzájemná souvislost a vazba na jejich bezprostřední kontext by si ještě pár poznámek zasloužila), výklad jiných se příliš blíží k povšechnému popisu (a mnohdy ještě způsobem připomínajícím volné asociace, např. 286-287). Oba autoři si ale toho, proč se některým textům věnují více a jiným téměř vůbec, jsou vědomi a upozorňují na tento svůj záměr čtenáře v předmluvě (11). Chtějí zachytit „nit, která se vede celým prorockým spisem“, zprostředkovat „perspektivu, v níž kniha Izajáš plní důležité svědectví“. To se jim, myslím, určitým způsobem daří. Vědí také, že „jednoznačný výklad mnoha míst není ani možný“ (11). Stačí jim proto, že koncipují svou knihu jako povzbuzení čtenáře k vlastní samostatné četbě, k ponoru do Izajášovy zvěsti, v níž sám nalezne důvěru Bohu, jemuž „záleží na všech, které kdy přijal za vlastní“ (12). To není malý cíl, ale potenci k jeho naplnění kniha jistě má. Je tedy možno očekávat, že výklad Izajáše v tomto ohledu svůj úkol naplní. Přeji proto čtenářům, aby je rozhovor nad Izajášovým proroctvím připoutal k tomuto závažnému biblickému textu a děkuji nakladatelství Vyšehrad za dlouhodobou podporu tohoto typu čtenářsky vděčné a obohacující literatury.

                                                                                  Jiří Beneš



Zpět na knížku "Izajáš".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook