Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření - Adiktologie

Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření - Adiktologie

Knižní recenze pro časopis Adiktologie, autor: Jiří Libra

 

Radkin Honzák, Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření

Vyšehrad, Praha, 2013, 240 stran, vydání první, doporučená cena 248 Kč, ISBN 978-80-7429-331-3.

 

Záměrem autora bylo podle jeho vlastních slov „podělit se o svoji klinickou a hlavně osobní zkušenost“ s lidmi, kteří tvrdě pracují a mohli by mít pocit, že jsou ohrožení syndromem vyhoření. Publikace nemá být vědeckým pojednáním, ale inspirující užitečnou knížkou.

 

O autorovi:

 

Radkin Honzák je známým pražským psychiatrem, výzkumníkem, konziliářem, poradcem, pedagogem. Je autorem zhruba desítky publikací, připomínám např. tituly „I v nemoci si buď přítelem“ (Praha, Avicenum, 1989), „Komunikační pasti v medicíně“ (Praha: Galén, 1999), podílel se na učebnicích, např. „Psychiatrie v ordinaci praktického lékaře“ (Praha, Karolinum, 2003).

 

V úvodu recenzované publikace nazvaném „Něco přes tisíc slov na začátek“  autor upozorňuje na časté chování profesionálů, kteří jsou přes své nesporné kompetence a výkony podivně nepřístupní upozorněním a neteční k signálům, že jsou ve svých vztazích a zdraví v nepořádku. Pro profesionály je těžké podstoupit změnu, protože by přiznali svoji zaostalost v některých dovednostech. Dále jsou-jsme často uvěznění v nevědomých scénářích, naše role a průběh toho, co se nám děje „je přece normální“. Třetím důvodem je projekce toho, co nefunguje, do druhých. Autor chce čtenáře inspirovat, jak jít životem radostněji a vyhnout se pastem, které na sebe nastražujeme zejména my sami.

 

První kapitola  „Dokonalost sama“ je vtipným a citlivým popisem příběhu schopné dívky, která přišla udělat kariéru do Prahy. Její schopnosti, pracovitost, umíněnost a touha po úspěchu vedly postupně k dobrým výsledkům. Tato vítězství posilována dalšími úspěchy byla téměř osudná: Vidina dokonalého úspěchu spolu s potřebou vše kontrolovat vedla postupně k únavě, která nebyla signálem k odpočinku, změně, předání povinností. Byla jen signálem k tomu, že je třeba hledat vnější zdroje pro zvýšení výkonu. Postupně narůstající doping psychofarmaky z internetových zdrojů vedl k dramatickému záchvatu panické úzkosti. Po kontaktu se záchrannou službou se nakonec dostala do ordinace autora. Tradiční medicína ji nalezla „zcela zdravou“ – něco s ní však zřetelně v pořádku není.

 

Stejně humorně a  citlivě je ve druhé kapitole popisován dramatický osud židovského chlapce  v 30. letech minulého století - Herberta J. Freudenberga - na útěku před nacisty z rodného Frankfurtu až do New Yorku, kde se nakonec stal pracovitým a  seriózním psychologem a psychoanalytikem. Autor interpretuje část Freudenbergova životního příběhu: Intenzivní klinická praxe na Manhattanu, seriózní vědecká práce a práce na bezplatné poliklinice pro mladistvé narkomany a problémové jedince v Harlemu byla nákladem povinností, kterým snad splácel světu svoje přežití. Masivní tělesné a psychické vyčerpání z přemíry práce vedlo Freudenberga k zastavení a k průzkumu vlastních psychických obsahů (nahrávek monologů, které by býval řekl, kdyby seděl u svého terapeuta). Zhrozil se toho, jak hluboce jimi prostupují negativní emoce, ztráta uspokojení a potěšení z práce a vztahů. Autor nás v dalších kapitolách provází tím, jak Freudenberg na základě této autoanalýzy  zjistil, že musí přebudovat svoje zásadní koncepty a změnit své velmi angažované postoje. Když s odstupem zkoumal na obecnější úrovni svůj problém, nalezl jej u mnohých osob pracujících v pomáhajících profesích. Při popisu tohoto syndromu použil názvu vyhoření (burnout).  Vznik vyhoření spojil se zásadním významem osobnostních faktorů, postojů – a z nich vycházejících chybných rozhodnutí a nesprávných postupů.  Za faktory podstatné pro vznik vyhoření určil nezkrotnou touhu po společenském uznání, nereálné požadavky na vztahy mezi lidmi, příliš rychlé nesprávné závěry o tom, jak se věci mají, kladení důrazu na věci, které nejsou podstatné a přehánění či zveličování problémů. Autor dále popisuje Freudenbergův popis postupu, jak se dopracovat k vyhoření. Uvádí krátký dotazník z 80.let, který nám naznačí, zda jsme úspěšnými kandidáty vyhoření, či vězíme v tomto problému dokonce hlouběji. Dotazník je uveden i s praktickým návodem k vyhodnocení.

 

V páté kapitole přivádí autor na scénu Christinu Maslachovou, ráznou a citlivou absolventku psychologie univerzity ve Stanfordu, takto tehdy zamilovanou do svého profesora Philipa Zimbarda. Ten v roce 1971 zkoumal v napodobenině věznice se studenty- dobrovolníky v rolích vězňů a dozorců determinaci lidského chování prostředím a rolí, kterou v něm zaujmeme. V živém popisu známého „stanfordského vězeňského experimentu“ (rychlá eskalace násilí a stressu spolu s rychlou adaptací na tuto situaci) přináší autor u nás méně známou historku, kdy se Christině, která navštívila model vězení, při pohledu na děj a průběh experimentu neudělalo dobře. Zimbardo na její popud pokus ukončil následující den.  Právě Maslachová pak v další vlastní práci přinesla do konceptu vyhoření i důraz na odcizení a depersonalizaci. Dalším jejím přínosem je zahrnutí vlivů sociálního a pracovního prostředí do konceptu vyhoření. Zásadní charakteristikou syndromu vyhoření je v pojetí Maslachové „nežádoucí až patologický osobní obrat směrem k negativnímu pólu nejrůznějších hodnot“. Autor přináší k praktickému využití její dotazník vyhoření, ve kterém se 22 položek vztahuje ke čtyřem syndromovým okruhům – emočnímu vyčerpání, tělesnému vyčerpání, depersonalizaci, osobnímu uspokojení z práce.

 

Vědecké koncepty a inventáře pak autor vystřídá příběhem Nikoly, která nestíhá (protože věci mají být dokonalé a dotažené). Příběh je úvodem do světa hierarchie našich potřeb. V současném světě usilujícím o vysokou kvalitu života se může odmítnutí dokonalosti jevit jako rezignace na kvalitu. Jak se zbavit diktátu našich seznamů úkolů? Při hledání otázek a odpovědí využívá autor konceptů transakční analýzy, ve které je vyškolen. Popisuje možnosti naší dospělé konfrontace se svým vnitřním rodičem, který stupňuje požadavky – a možnosti útěchy a dospělé podpory dítěte v nás. Toho dítěte, které se bojí, že bude vypeskováno za svou nedokonalost, nepořádek.

 

Radkin Honzák si dále klade otázku, proč vlastně pomáháme, jak spoluprožíváme s osobou blízkou, replikujeme její obtíže („kompatie“)? Popisuje jak snadno nás emoce zavedou k tomu, že pro toho, komu pomáháme, chceme ty nejlepší - ovšem naše - cíle a výstupy. Jak snadno se v komunikaci můžeme minout v kanálech racionální podpory a emocionální podpory, jak o významu sdělení rozhoduje jeho příjemce. Základní kameny nezbytné teorie pomáhající profese  jsou podány srozumitelně, včetně množství literárních příkladů a odkazů. Tuto část textu neváhám označit za úspěch.

 

Transakční analýza je nosnou teorií v další kapitole, ve které je popsána „Hra na spasitele“. Srozumitelně je zde předána teorie strukturace času, psychologických her (s odkazem na Erica Berna)  a dramatického trojúhelníku (s odkazem na Taibi Kahlera). Pomocí těchto konceptů se Radkin Honzák zabývá rolí spasitele a vztahu této role a jejích scénářů k manipulacím a ovládání druhých. Cenné jsou ilustrace těchto scénářů, nabízených a posilovaných televizními seriály a hrdiny. Autor využívá k ilustraci vypovídající příklady z klinické praxe transplantace orgánů (kdy i dar orgánu může být výrazem patologické motivace dárce ovládnout obdarovaného – zpravidla člena vlastní rodiny). 

 

Následuje „květnatá odbočka do království medicíny“ neboli „Srozumitelné vysvětlení toho, jak to v organismu funguje“. Tato část knihy je avizována jako dobrodružství hádek duše s tělem. Na příkladu automobilu (autor nezapře svou kreativitu a pedagogickou zkušenost) zobrazuje tři základní řídící systémy organismu (nervový, endokrinní a imunitní) a popisuje systémové konflikty, vznikající při řízení těmito servomechanismy ve vztahu k uspokojování našich biologických, psychologických a sociálních potřeb. Jako srozumitelné a inspirující zobrazení bio-psycho-sociálního modelu považuji tuto část textu za velmi úspěšnou. Autor pak pokračuje uvedením základů teorie stressu – jako výkonného a účinného mechanismu k mobilizaci sil. Popisuje plasticky stresovou reakci jako interakci nervového, endokrinního a imunitního systému. V dalším přiblížení (za pomoci teorie trpaslíků) specifikuje autor řízení organismu na úrovni neurochemických dějů a přenosů nervového vzruchu. Tyto pasáže doporučuji všem, kteří mají potíže s texty plnými cizích slov cizích slov, nejsou schopni dlouho udržet mysl ve stavu hluboké abstrakce a mají rádi humor. Citace: „Jako každé ředitelství, mozek neuvěřitelně plýtvá. Není jasné, proč to dělá, ale dělá to. Nejenže nemá suroviny na výrobu nejdůležitějších neurotransmiterů – ty musí dostat tělo v potravě – ale také zajímavým způsobem kazí produkt své práce....“ str. 118. „Mozek nikde nedělá přednášky o tržním principu, neviditelné ruce trhu a dalších ekonomických modelech, zato na tržním principu důsledně funguje. Což v praxi znamená, že dostane-li zadarmo a v nadbytku kvalitní náhražku svého vlastního produktu, přestane se snažit dále pracně produkovat. Vezme na vědomí realitu importu a zavře své výrobní haly (str.123)“ – část popisu vzniku chemické závislosti.

Kapitola „Jak se to doopravdy má s emocemi“ je návratem z království medicíny do krajiny  filozofie, historického exkurzu vzniku vědy a sporů filozofů a lékařů o duši a tělo. Popis karteziánského elegantního řešení tohoto kompetenčního sporu („duši nechť si ponechá v kompetenci filozofie a církev a o tělo nechť se stará věda jako o rozumný stroj“) slouží jen jako úvod ke vstupu do komnat moderní neurovědy -  „Myslím a cítím, tedy jsem“. Emoce, systém mnohem „starší a rychlejší“ než rozum, jsou popisovány v hutném textu shrnujícím širokou škálu zjištění, odkazů a propojení (např. nabídnutá analogie knihy Genesis s Eriksonovou teorií psychologického vývoje). Autor se podrobněji věnuje seznámení čtenáře s myšlenkami a současnou prací Paula Ekmana. Část věnovaná emocím je dokončena kapitolou „Moje óda na radost“. Na příběhu novináře Normana Cousinse (viz Cousins N., „Anatomie nemoci“, Praha, Pragma,  2012) ilustruje Radkin Honzák léčivý vliv smíchu a radosti, jeho účinky na činnost řídících systémů organismu. V této kapitole je autor zřetelně ve svém živlu – a modeluje atmosféru, do které vyhoření má jen malou šanci vstoupit.

 

„Krize a její řešení“ je úvodem závěrečného bloku knihy – malý výstižný exkurz do teorie krize a krizové intervence. „Víra pomáhá – nejen v nouzi“ je sbírkou inspirujících citátů a anekdot o víře, Bohu, text se dotýká spirituálních potřeb člověka. Autor si jako „průměrný hříšník“ bere na pomoc k pojednání o spiritualitě nesporné autority a humor.

 

Závěrečné kapitoly na mne působí jako dodatky k předchozímu textu: Úvahy o maličkostech, které nám kazí život a neměly by být přehlíženy pro jejich zdánlivě nepatrný vzrůst či intenzitu. Zpráva o výzkumu Bronnie Wareové (viz. česky Ware B., Čeho před smrtí nejvíc litujeme, Praha, Portál, 2012), techniky transakční analýzy – imaginace o podobě vlastního konce své cesty a návod k postupu provázení klienta jeho ego-stavy v procesu přípravy a rozhodování ke změně (inspirace pro ty, kteří používají technik motivačních rozhovorů). A autor ještě přidává: „Desatero“ sester z anglických hospiců. A odpovědi svých přátel (vesměs zkušených a úspěšných dlouholetých profesionálů – zdravotníků, sociálních pracovníků) na otázku: Co podle Tvého názoru přispělo k tomu, že netrpíš syndromem vyhoření? Působí to na mne jako dobrá černá káva na závěr menu.

 

 

 

Obsahem není zdaleka jen úzce pojatý rámec syndromu vyhoření, tento fenomén je tu podán v souvislostech moderní celostní medicíny. Překvapilo mne, že autor nevěnoval více prostoru často citovaným Freudenbergovým typům osobnosti, případně jejich rozpracování v konceptech transakční analýzy Petruska Clarkson (např v: Clarkson P., „Transactional analysis psychotherapy – an integrated approach“, London, Routledge, 1992). Nyní o tom  uvažuji tak, že dal patrně přednost popisu procesů před typizací. Běžní čtenáři mají ovšem limity pro pokročilou teorii transakční analýzy.

 

Kniha je v našich poměrech neobvyklá – stejně jako je výjimečná a neobvyklá profesionální cesta autora. Autor svá tvrzení argumentuje a propojuje. Text je často psán v osobním tónu, se zaujetím a humorem (a nikoliv pouze čistým humorem bez vtipu), pak zajiskří brilantní kazuistikou, přeladí na pasáž přesného popisu vědeckého experimentu. Jsou nabízeny příklady, paralely, souvislosti, korespondence – autor si hraje spolu se čtenářem, ale nepohrává si s ním. Timing je někdy rychlý. S množstvím vtipů může mít některý čtenář potíž, mně připadaly téměř všechny dobré. Zde každý podle svého vkusu.

Považuji knihu za ten šťastný případ, kdy se učíte a bavíte současně. Ovšem nenechme se mýlit, nejde o festival textů, který můžete otevřít kdekoliv. Jde především o zajímavou cestu, ve které nás autor jako průvodce vede uváženou trasou na mapě svého poznání sebe a druhých. Opírá se na ní o autority, které prokázaly a prokazují trvalou životnost v různých oblastech a řemeslech obohacení světa. Myslí i na to, abychom si po čase soustředění odpočinuli. Nabízí nám i nahlédnutí na sebe, „průměrného hříšníka“.

Knihu vítám jako povzbuzující zprávu o tom, že lékaři s hlubokým odborným záběrem dokáží spojovat vědu s uměním, dokáží tak komunikovat a psát, udrží si radost z poznání i po dlouholeté praxi. Dále v knize vítám užitečný učební text, který uložím sobě i svým studentům.

 

 

 

 

 

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook