Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Johann Sebastian Bach  »  Johann Sebastian Bach - Slovo a život

Johann Sebastian Bach - Slovo a život

Johann Sebastian Bach

V románu „2001: Vesmírná Odyssea“, podle něhož Stenley Kubrick natočil svůj nesmrtelný film, dojde na vesmírné lodi ke vzpouře počítače, který postupně povraždí všechny členy posádky. Zbude jediný astronaut, který letí nekonečným vesmírem ke vzdálenému cíli. Cestou si krátí čas poslechem hudby. Klasičtí a romantičtí skladatelé jej po několika dnech naplňují nudou a jediný skladatel, jehož je schopen poslouchat stále znovu, je Johann Sebastian Bach, jehož nebeské konstrukce jej nezatěžují zbytečným sentimentem.

Bach má v dějinách hudby jedinečné postavení. Poznali to jak jeho současníci, tak skladatelé a posluchači, kteří žili po něm. Ovlivnil mnohé hudební velikány, včetně Mozarta, Beethovena, Mendelsohna, Wagnera či Šostakoviče. Čím byl tento skladatel tolik jedinečný? Na tuto otázku se pokouší odpovědět monografie profesora Harvardovy univerzity a ředitele Bachova archivu v Lipsku Christopha Wolffa, kterou v roce 2011 vydalo nakladatelství Vyšehrad.

Jelikož Johann Sebastian Bach po sobě nezanechal žádný biografický materiál, tradovalo se kolem jeho života i díla mnoho mýtů. Profesor Wolff se snaží držet pouze ověřených skutečností a tam, kde fakta chybí, nedostatek pramenného materiálu přiznává. S tím souvisí i sympatická skromnost, s níž v předmluvě k nejnovějšímu německému vydání, z něhož vychází i český překlad, přiznává omyly uvedené ve vydáních předcházejících. Uvádí zde i nové skutečnosti, jež byly odhaleny během posledních let bachovskými badateli.

Svou monumentální práci člení Wolff do dvanácti kapitol, v nichž zkoumá Bachův život a tvorbu. Každé životní období skladatele je charakteristické jednou hudební formou, které se v té době Bach ve zvýšené míře věnoval. Pro pobyt v Arnstadtu, Mühlhausenu a především Výmaru jsou příznačné skladby varhanní, Köthenskou periodu poznamenala hudba instrumentální. Lipská léta, která patřila k nejdelší etapě Bachova života, autor knihy dělí do několika úseků. Na počátku svého pobytu v Lipsku se Bach intenzivně zabýval kantátovou tvorbou, v dalším období psal pašije, po té studoval kontrapunkt, následovalo období velkých Klavírních cvičení, Hudební obětiny a poslední etapu mistrova života charakterizuje Umění fugy a Velká mše h–moll. V prvních třech kapitolách knihy Wolff mapuje s pečlivostí archeologa Bachovu genealogii, vysvětluje složité rodinné vazby rozvětveného bachovského rodu a snaží se postihnout vlivy, které budoucího skladatele formovaly v mládí. Byli to především hudebníci z jeho vlastní rodiny, dále Bachovi předchůdci, z nichž největší vliv na něj měli Böhm, Reinken a Buxtehude, a v neposlední řadě také mistři italského koncertu (Corelli, Vivaldi, Scarlatti) spolu s Bachovými francouzskými současníky. Zvláštní kapitolu věnuje Wolff Bachově celoživotní profesi posuzovatele nových varhan. V celé knize pak velmi vyváženě střídá líčení peripetií Bachova života s charakteristikou nejdůležitějších děl. V přiměřené míře vysvětluje dobové poměry v jednotlivých městech , v nichž Bach působil, a představuje všechny důležité osobnosti, s nimiž se stýkal. Svou pozornost věnuje i Bachovu soukromí, jeho životnímu stylu, způsobu výuky, komponování i řízení hudebního provozu v chrámech Výmaru a Lipska. Autor nás nechává nahlédnout do Bachovy rozvětvené rodiny a nevyhýbá se ani mistrovým slabostem. Přesto je těžištěm knihy především Bachova hudba. 

Jednou z nejcennějších kapitol monografie je ta, v níž se Wolff pokouší o rekonstrukci obrovského projektu Bachových kantát v první periodě jeho lipského období. Vysvětluje skladatelův úmysl připravit na několik let kantáty pro všechny nedělní bohoslužby i pro velké svátky církevního roku. Bach nejspíš zkomponoval pět ročníků kantát, z nichž se dochovaly pouze ročníky tři, takže dvě pětiny této jeho hudby je nutno považovat za ztracené (v závěru knihy se seznámíme s okolnostmi, jež ke ztracení tak velkého množství hudby vedly). První ročník kantát zahájil Bach v neděli po svátku sv. Trojice roku 1723. I pro dnešní křesťany může být studium a především poslech těchto děl velmi inspirativní. Jedná se totiž o propracovaná teologická díla. Po biblickém výkladu a teologickém poučení zde vždy následují i praktické rady. Text každé kantáty začíná biblickým citátem, což je většinou pasáž z předepsaného čtení evangelia, kterou přednáší sbor. Od tohoto textu se pak odvíjí výklad věrouky a teologických souvislostí v prvním recitativu a árii. Kantáta se pak ubírá k úvahám o důsledcích, jež vyplývají z přečteného textu pro křesťanský život – to je druhý recitativ a árie. Dílo končí modlitbou obce ve formě písňové sloky v závěrečném chorálu. K tomu je třeba podotknout, že kantáta samozřejmě nikdy nesuplovala kázání, které naopak bylo těžištěm tehdejší luterské bohoslužby. Čtenář, který zná současnou úroveň církevní hudby u nás,  může obyvatelům Lipska té doby jen přejně závidět. Christian Wolff ve své knize až s detektivní umanutostí líčí obrovské úsilí, které Bach vynaložil, aby se v lipských chrámech každou neděli provozovala dokonalá církevní hudba. Tato snaha po dokonalosti, která byla Bachovi vlastní, poznamenala i všechny jeho další hudební projekty. Jakmile však Bach v dané oblasti splnil vše, co si předsevzal, k podobné hudbě se zpravidla nevracel. V případě kantát jich tedy většina vznikla do roku 1730.

U odborných monografií věnovaných hudebním skladatelům hrozí autorům – hudebním vědcům, že v důsledku používání odborné terminologie a uvádění muzikologických rozborů bude jejich dílo laikům nesrozumitelné. U Wolffovy bachovské monografie to naštěstí neplatí. Přestože se autor nevyhýbá ani odbornému zkoumání Bachovy hudby, laik se nikdy v jeho textu neztratí. Naopak, Wolffovi se daří pojednávat o jednotlivých dílech neobyčejně poutavě. Kniha nikde nenudí, nýbrž přináší na každé stránce nová a nová fakta, díky nimž čtenář proniká jak do Bachova života a myšlení, tak do okolností, jež vznik jednotlivých skladeb ovlivnily. O tom, že knihu doplňuje množství poznámek, tabulek, notových ukázek, chronologických přehledů, rejstříků i zajímavých vyobrazení není třeba psát, neboť to je dnes u podobných prací samozřejmé. Sympatické je zařazení Liturgického kalendáře a tabulky, která ukazuje, jakou hodnotu měly v Bachově době peníze, jimiž se v Německu platilo. Dozvíme se tak, jaké honoráře Bach pobíral, ale také kolik v 18. století stály hudebniny nebo třeba fortepiano.

Přestože četba Wolfovy knihy přináší poučení a potěšení, musí před ní autor recenze varovat: vyvolává totiž intenzivní potřebu nejen o Bachových skladbách číst, nýbrž také je poslouchat. Oněch sedm set korun, které kniha stojí, tedy rozhodně není posledním výdajem, který bude muset její čtenář vynaložit. Na druhou stranu – Bach se nikdy neoposlouchá. Po přečtení Wolfovy knihy člověk alespoň trochu pochopí, proč tomu tak je.

 

Petr Vaďura

Christoph Wolf: Johann Sebastian Bach, Vyšehrad, Praha 2011, 540 stran.

 



Zpět na knížku "Johann Sebastian Bach".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook