Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Nevystižitelný Bůh?  »  Josef Dvořák, KOINONIA

Josef Dvořák, KOINONIA

Jiří Beneš: Nevystižitelný Bůh? Vydalo nakladatelství Vyšehrad, vyd. první, Praha 2010. ISBN 978-80-7429-070-1, 284 stran.
Kniha Nevystižitelný Bůh? obsahuje zamyšlení nad rozličnými biblickými texty, přičemž jde o přepis „rozhlasových pořadů, které byly vysílány v rozmezí let 2003 až 2008 na frekvencích Českého rozhlasu Plzeň, Českého rozhlasu 3 – Vltava a Rádia 7.“ /s. 284/ Její četba bude blízká tomu, kdo má vážný zájem o studium Bible. Může být přínosná při přípravě kázání, biblických hodin apod. Knihu je vhodné číst s tužkou v ruce a s odstupem času se k ní vracet, jelikož při prvním pročtení se ledacos přehlédne. Měsíc po vydání byl celý náklad ze třetiny rozprodán, což svědčí o užitečnosti titulu.
Rozhovory vede s Jiřím Benešem Petr Vaďura. Co mají společného? Přístup k Písmu. Vykladač i průvodce výkladem považují biblický text za autoritativní, je jim (v tom základním významu) prostředkem sebezjevení Boha Hospodina: „…pouze Hospodin jako Panovník a Vládce má právo být nazýván Bohem.“ /s. 47 – 48/ Též prostředkem sebezjevení Boha jako Spasitele v Ježíši Kristu: „V Kristu je transcendentní Bůh rozpoznatelný, přístupný a bližší.“ /s. 260/ J. Beneš z pohledu starozákoníka pozoruhodně prohlubuje vhled do Ježíšova příběhu reflektovaného v Novém zákoně: „Ježíš přichází uskutečnit všechny příkazy Starého zákona… V Ježíši se zosobňuje model lidství, který zatím nebyl nikdo schopen realizovat.“ /s. 131 – 232/ Oba autoři Bibli naslouchají též proto, aby zpytovali své nejhlubší osobní postoje a hodnoty skrze upřímný, pokorný vztah k Bohu. Jejich výpovědi jsou vlastně vyznáním víry. S darovaným výhledem (z moci Slova) ze všelidských sevřeností se se čtenářem sdílejí (nikoho neobviňují, nemoralizují, ani nic nevnucují, nevyhrožují). V čem se J. Beneš a P. Vaďura doplňují? J. Beneš je (vzhledem ke svému vzdělání a povolání) hlouběji ponořen do světa Bible, P. Vaďura se snaží biblický text provázat se světem soudobým. Kupříkladu: „Izraelci na poušti reptali poměrně často,“ konstatuje P. Vaďura a ptá se: „Lišilo se nějak toto jejich reptání od našeho velmi častého nadávání na poměry?“ Dostane se mu přímočaré odpovědi:„Rozhodně ano. Jim šlo o život… Srovnatelné by to bylo v okamžiku, kdyby i náš život byl skutečně ohrožen a my jsme ztráceli veškerou naději. Podle starozákonního vypravěče se takovému člověku doslova ‚krátí duše‘…“ /s. 41/
V zorném úhlu výkladů jsou místa známá (např. Desatero, Horské kázání) i opomíjená (např. Dějinné krédo, Malé dějinné krédo). Čtenář knihy nahlédne do všech částí Bible: do Tóry[1], Proroků[2], Spisů[3], Nového zákona[4]. Kniha proto může sloužit jako vodítko pro inspiraci, jak pracovat s odlišnými typy biblických látek. Výklady zahrnují texty zákonodárných ustanovení (normativní), prorocké, poetické (mudrosloví), hymny (liturgické), různá podobenství i vyprávění aj. Vedené úvahy jsou z tématického hlediska pestré – o přátelství, o lásce, o víře, o Božím království, o ubližování či utrpení apod.
Otázky P. Vaďury usnadňují čtenáři orientaci při objasňování tématu, byť jsou nejednou věru nesnadné, jdoucí až k jádru zvěsti. Ba dokonce čtenář může v mnohé otázce najít sám sebe: „Jiří, co mohu dělat, když u sebe odhalím neochotu plnit Boží příkazy?“ /s. 64/ „Proč si vlastně z těchto Ježíšových slov nic neděláme?“ /s. 211/ „Proč vlastně Bůh nechal svůj lid do babylónského zajetí odvést?“ /s. 138/ „Jak je možné, že se na zemi, která je naplněná jeho slávou, vedou války, páchají genocidy a Boží jméno je na ní dáváno v rouhání?“ /s. 157/ „Jaký mělo Hospodinovo jednání na Sinaji smysl?“ /s. 271/ Značně opakující se otázka je po smyslu či významu jednotlivých biblických termínů jako je spása, hosanna, svatost, Izrael, sláva Boží, spravedlnost, ospravedlnění, chválit apod.
Pro J. Beneše je příznačné, že od nikoho neopisuje, nýbrž samostatně hledá oporu pro svou víru v Písmu. Na čtenáře jistě zapůsobí rovněž jeho umění vyjadřovat se o složitých problémech srozumitelně (aniž by zjednodušoval) i kultivovaným jazykem. Což je velmi patrné třeba při promýšlení číslovky uvedené v důležitém starozákonním vyznání (Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.): „Slovo echad je navíc možno přeložit i jako ‚jedinečný‘, ‚s nikým nesrovnatelný‘… Bůh všechny naše představy a pojmenování přesahuje… Bůh je víc než jeden, neboť on přesahuje i tuto číslovku. Znamená to, že jsem-li já jeden, nemohu o Bohu předpokládat, že je jeden stejně, neboť on je zcela jistě ‚jeden‘ úplně jinak.“ /s. 49/
Tento titul, Nevystižitelný Bůh?, může sloužit také jako úvod do „teologické dílny“ J. Beneše, jelikož mnohá pojednání vykrystalizovala v monografie či obšírnější studie (monografie Desítka, Dvanáctka, studie knihy Jób ve sborníku Otevřené dveře). Při tom o J. Benešovi nelze tvrdit, že by se čtenáři „oposlouchal“, že již jen opakuje staré poznatky. A to z toho důvodu ne, že stále studuje nové texty (kontexty) a naopak nepřestává své čtenáře překvapovat aktuálními postřehy i jiným či hlubším pohledem na tentýž text. Což lze prokázat srovnáním rozboru starozákonního Jóba v recenzované knize se studií publikovanou ve sborníku Otevřené dveře.[5] Recenzovaný titul o roli čtenáře v Jóbově knize naznačí: „Čtenář se zde dozvídá něco z nebeského dění, o kterém pozemští aktéři dramatu nemají potuchy. Tak je vtažen do děje a postupně se dokonce stává jednou ze zúčastněných postav. Přímo paradoxní přitom je, že právě u této postavy – čtenáře či posluchače – se dá očekávat největší proměna, totiž proměna jeho pojetí Boha.“ /s. 90 – 91/ Zmíněný sborník rozříká: „Od posluchače se očekává, že se… bude… ze své perspektivy postupně snažit porozumět všem jednajícím postavám. U nich jde v podstatě o jedno a totéž: o pojetí (obraz) Boha. … To je zřejmě cílem vyprávění Jóbova příběhu: posluchač má přestat rozumět Bohu… Tím se ukazuje, že posluchač je hlavní aktér celého příběhu a … má se mu… rozbít… přehledný a mechanický (předmětný) obraz Boha.“ /s. 284 – 285/
Za upozornění stojí cit J. Beneše pro detail textu a umění jeho následného uplatnění (aplikace). Novozákonní text – Mt 5,18 – komentuje následovně: „Podle řeckého znění je zde doslova uvedeno: ‚jóta en hé mia keraia‘. Přičemž jóta je řecké pojmenování nejmenšího písmene hebrejské abecedy júda keraia označuje nejmenší masoretskou značku dágeš, tedy tečku. Ježíš tím chce říci, že Zákon je třeba přijímat celý se vším všudy, a to – překvapivě –  v té podobě, jakou mu dali židovští upravitelé textu tzv. masoreti. My dnes už bez všech těch tečiček a čáreček, kterými tito písaři text učinili srozumitelným a jednoznačným, hebrejskou bibli ani číst neumíme.“ /s. 233/ Prof. Jan Heller vyjádřil vztah hebrejské Masory a židovského překladu starozákonních knih z hebrejštiny do řečtiny, tj. Septuaginty, takto: „Základním textem pro studium Starého zákona je a zůstane znění hebrejské v ben-ašerovské úpravě, tedy Masora. Mluvit o ‚původním textu‘ ovšem není zcela přesné, protože i tento text má svou složitou minulost – redakční, literární i jazykovou. Přesně vzato je hebrejský text konsonantní, kdežto punktace je jeho židovský komentář. Septuaginta je pak nejen jeho první překlad, nýbrž i první komentář, starší než punktace, a proto po konsonantním textu je historicky vzato nejbližším následujícím stupněm tradičního procesu.“[6] Mezi učitelem (J. Hellerem) a jeho žákem (J. Benešem) je i tímto patrná (trvající) vnitřní blízkost. Jakoby jeden vyslovil první část věty a druhý ji dořekl (či domyslel, rozvinul).  
Každé studium biblického textu v knize má svou působivou atmosféru, je jedinečné a v závěru ústí do konkrétního odkazu. Rozvahu nad Kol 1,15-20 uzavírá následující sdělení: O jaké smíření šlo? O smíření všech konfliktů, které člověka drtí. Neznamená to, že přestaly existovat, ale už pro něj nemají onu osudovou náplň. Nejvážnější konflikt byl mezi člověkem a Bohem a ten odstranila Kristova smrt. … Důsledkem je pokoj, který přijímá každý, kdo přijímá Krista.“ /s. 262 – 263/Čtenář je sto do výkladů sám vstoupit a prožít bytostné Hospodinovo osvobození z nejrůznějšího trápení či strachů. Četba jej může inspirovat k modlitbě, přiblížit k Bohu i k člověku, povzbudit a pročistit jeho víru.
 
                                                                                   J. Dvořák


[1] Gn 34; Ex 4,15-16. 7,1-2. 20,1-17; Lv 13,1-2.45-46; Nu 21,4-9; Dt 6,4-9.20-25. 11,18-28. 26,1-11 aj.
[2] Příběhy o Samuelovi; Iz 5,1-7. 6,1-8. 8,23 – 9,7. 49,1-6. 55,1-13; Am 8,1-7; Jonáš; Mal 3,13-4,6 aj.
[3] Ž 1; 34; 82; 85; 118; 126; Kniha Jób; Př 31 aj.
[4] Mt 5,10-12.17-20; Mr 9,38-50; Lk 13,1-9. 14,25-33; Ga 2,15-21; Ef 1,3-14; Kol 1,15-20; Tit 2,11-14. 3,4-7; Žd 12,18-25; 1Pt 3,18-22 aj.
[5] BENEŠ, J. (ed.) OTEVŘENÉ DVEŘE, Soubor statí katedry biblistiky, Brno: L. Marek, 2010. ISBN 978-80-87127-27-8.
[6] HELLER, J. Překladatelský postup Septuaginty, in Studie a texty (2), Miscelanea 1978, Praha: Kalich, 1979, s. 47. Též HELLER, J. Hlubinné vrty, Praha: Kalich, 2008, s. 115.


Zpět na knížku "Nevystižitelný Bůh?".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook