Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Josef Jungmann  »  Josef Jungmann – Recenze Literární noviny

Josef Jungmann – Recenze Literární noviny

 

Nejen o sychravém dechu obrozencovy rezignace

7.1.2008  

Literární noviny  strana 10  Literatura

JAKUB VANÍČEK

Že i novodobé monografie čítankových osobností mohou poznání o dané postavě stále ještě rozšiřovat, dokazuje další z titulů Velkých postav českých dějin - jungmannovská studie Roberta Saka.

V ediční řadě Velké postavy českých dějin byla před nedávnem vydána monografie Roberta Saka, nabízející pohled na život a dílo Josefa Jungmanna. Její autor působí jako historik na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity a mnozí čtenáři jej znají v souvislosti s titulem Život na vidrholci. Příběh Bedřicha Fučíka (2004).
Představovat v samostatné monografii Josefa Jungmanna (1773-1847), jehož životní dílo zásadně formovalo nejen česky psanou literaturu, ale i smýšlení o národě a jeho jazyku, by se snad mohlo zdát zbytečné, uvědomíme-li si, kolik pozornosti bylo „obrozencům“ věnováno v minulém století. Je však s podivem, že zatímco Josef Dobrovský nebo František Palacký, či snad dokonce Jungmannův blízký přítel Antonín Marek se zájmu historiků dočkali mnohem dříve, na Jungmanna se dostalo teprve sto šedesát let poté, co zemřel. Za výjimku můžeme považovat monografii Emanuela Chalupného z roku 1912, jejíž zpracování svědčí zejména o tom, jak je i přes snahu o vědeckou objektivitu mnohdy nesnadné zbavit se vtíravého patosu, zastírajícího osudy známých osobností. Během necelého století, které nás od Chalupného knihy dělí, se objevila řada studií týkajících se nejen Jungmannova díla, ale i doby, v níž žil. Můžeme proto konstatovat, a to i vzhledem k jungmannovskému výročí, že byl nejvyšší čas porovnat jednotlivé názory a nabídnout nový a syntetizující pohled do rozsáhlé kapitoly takzvaného národního obrození skrze Jungmannovu osobnost.

Mezi staromilci a novotáři

Josef Jungmann se během svého života zabýval slovesnou kulturou v mnoha aspektech její realizace, ať už se jednalo o řešení konkrétních lingvistických problémů nebo o překládání z cizích jazyků a sepisování literárněhistorických bibliografií. Paralelně se svou jazykovědnou badatelskou činností pracoval na celoživotním díle, jímž byl rozsáhlý Slovník česko-německý, a přednášel na staroměstském gymnáziu v Praze. Z titulů, jichž je Jungmann buď autorem, nebo za nimiž vystupuje jako vědecká autorita, připomeňme taktéž první českou čítanku nazvanou Slovesnost. Dobře je znám Jungmannův podíl na sporech o prozodický systém češtiny a osobní i vědecké angažmá při obhajobě pravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Neméně pozoruhodná je pro svou soudobou výjimečnost i útlá kniha posmrtně vydaných Zápisků, z nichž, jak připomíná Robert Sak, podle Chalupného vanul „sychravý dech rezignace“. Knižního vydání se dočkala taktéž Jungmannova korespondence, která, ač vyřizována Josefem Jungmannem mladším, prozrazuje mnohé z toho, jak se Jungmann osobně vyrovnával s charaktery svých oponentů a s důsledky častých konfrontací. Jak zápisky, tak i dopisy tvoří podstatnou složku Sakovy monografie, ať už pro svou dokumentárnost nebo pro neformální, osobní ladění.
Jednotlivé kauzy spjaté s Jungmannovým dílem či vlivem na díla žáků a přátel jsou v knize řazeny chronologicky. Tam, kde je třeba zdůraznit vývojovou logiku a konsekventnost Jungmannova myšlení, usiluje autor o to, rozvést sledovaný problém na širším pozadí soudobých vědeckých nebo literárních aktivit. V souladu s poznatky Felixe Vodičky a jiných literárních historiků je často připomínán Jungmannův progresivní přístup k jazyku, který souvisí zejména s překlady Miltonova Ztraceného ráje a Chateaubriandovy Ataly a jenž se stal pro svou odvážnost jádrem sporu, rozdělujícího zprvu jednotný postoj obrozenců na dvě protikladné tendence: tábor „staromilců“, jejichž cílem bylo udržet jazykovou normu na úrovni humanistické češtiny, a „novotářů“. Mnohé pasáže knihy tak můžeme číst jako variace téhož sváru, vedeného mezi Jungmannem a Janem Nejedlým. Jinou otázkou, k níž se Robert Sak snaží na několika místech najít interpretační klíč, je vnitřní rozpor Jungmannovy osobnosti, vrcholící v nekritickém přijetí Rukopisů. Překladatel Ztraceného ráje se i přes osvícenské ambice nedokázal vyhnout romantickým fantaziím o vztahu mezi slovanskou, antickou a staroindickou kulturou a byl zastáncem univerzalistického mýtu všeslovanství. Právě téma Jungmannem rozvíjeného nacionalismu se ukazuje, a to i přes velký časový odstup, jako stále živý námět k diskusím.

Úskalí badatelské poctivosti

Podíváme-li se na Sakovu monografii v jejím celku, neujde nám jednak šíře záběru a s ní spojený rozsáhlý rejstřík sekundární literatury, jednak pestrost mnohdy odlišných názorů na doposud nejednoznačně vykládané momenty Jungmannova odkazu. Věc má ovšem i svůj rub: čtenář, který se ve vytyčeném období nepohybuje s vědeckou akribií autora, se nejspíš bude místy ztrácet v labyrintu jmen zastiňujících podstatnou konstrukci souvislostí a protikladů. Ačkoliv by se tomu dnes ani nechtělo věřit, obsah monografie se pro svou dokumentační preciznost a množství nashromážděného materiálu dostává až kamsi na hranici vědeckého pozitivismu. Pokud se však i přesto pokusíme podstoupit riziko vyplývající z četby takto koncipovaného životopisu, pronikneme určitě dál než k myšlení Josefa Jungmanna a nahlédneme spektrum širších souvislostí Jungmannovy doby. A pokud by se nám vlastní téma knihy zdálo poněkud odtažité, připomeneme si, čím vším Jungamannovo celoživotní úsilí poznamenalo českou kulturu. Ať už v dobrém, nebo i v tom špatném.
Robert Sak: Josef Jungmann. Život obrozence. Vyšehrad, Praha 2007, 320 stran.



Zpět na knížku "Josef Jungmann".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook