Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Kolaps neznamená konec  »  Kolaps neznamená konec - Vlasta

Kolaps neznamená konec - Vlasta

Martina Kociánová - STÁLE MÁM ZKOUŠET chuť NOVÉ VĚCIVlasta | 12.2.2014 | Rubrika: Rozhovor | Strana: 10 | Autor: MARTINA HÁCHOVÁ | Téma: Nakladatelství Vyšehrad


Znali ji všichni. Byla krásná, obletovaná, miláček národa. Moderátorka zpráv televize Nova! Ona si ale klidně odešla. Chtěla zpívat. A zpívala. V muzikálu Krysař. Po dvou letech se do televize vrátila, i když na jinou stanici. Zase byla slavná a obletovaná. A pak zase zmizela. Tentokrát ne z vlastní vůle. Od té doby je náplní jejího života zpěv - a rozhlas. A krásná je pořád.

Tvoje rozhodnutí odejít na vrcholu kariéry z televize spousta lidí nechápala.
Předpokládám, že ty jsi nelitovala, šla jsi přece za svým životním snem, kterým je zpěv.
Těch odchodů bylo víc. To, že jsem odešla před léty z Novy bylo asi nejtěžší rozhodnutí, ale zároveň jedno z nejšťastnějších. Kdybych tehdy zůstala, mohla bych získat pocit, že položit své sny na oltář pohodlí je „výhodné“. Ale hlavně bych se na sebe nedozvěděla to, co vím dnes. Možná bych si o sobě myslela, že jediné, co umím, je přečíst text, který napsal někdo jiný. Když si uvědomím, co všechno jsem od té doby vyzkoušela, co jsem se musela naučit, kolikrát jsem musela začít znova, co všechno jsem zažila - nebýt toho odchodu, byla bych dnes jiná.

* A co ty životní sny, splnily se ti?

Přijde na to. I životní sny doznávají časem jistých změn. Dříve to bylo zpívat po celém světě a dnes je můj životní sen, aby byl můj syn zdravý a bylo mu hezky na světě. Když jsem před lety zpívala v Japonsku na jevišti v koncertním sále pro tři tisíce lidí, říkala jsem si, tenhle okamžik si pamatuj, teď jsi šťastná. Od té doby jsem to zažila několikrát, třeba i v úplně malém sále, ale mezi muzikanty a posluchači se stalo něco, co mi připomnělo ten pocit naplnění. Občas se to přihodí i v rádiu, najednou se slova sama skládají a já cítím, že se mi podařilo říct přesně to, co jsem chtěla vyjádřit, a co víc, že lidé mě poslouchají a rozumějí mi.
Tenhle pocit zažijete na jevišti, v rádiu, ale při moderování v televizi taková intimita není. Ty prchavé okamžiky mi dělají moc dobře. Na druhou stranu, když si vykračujeme se synkem lesem a on brebentí, tak před tím neobstojí ani všechny sály v Japonsku.

* Ale zpíváš? Myslím profesionálně.

Posedlosti se jen tak nezbavíš, takže zpívám pořád. V divadlech, po Evropě, ale dělám i své projekty. Momentálně třeba připravujeme pořad s Luďkem Munzarem a Františkem Novotným. Já budu zpívat, kolegové hrát a teď si představ ta společná setkání u kafe. To jsou čisté radosti mého života.

* Tvůj medový mezzosoprán přichází k posluchačům taky prostřednictvím rozhlasových vln. To bylo taky tvým snem, nebo spíš náhoda?

Když jsem odešla z Novy, dostala jsem nabídku do soukromého rádia. Dali mi dvě hodiny a řekli, dělej si s nimi, co chceš. A já tehdy rozhlasovému mikrofonu propadla. Dělala jsem rozhovory s lidmi, které už nepotkám: s Pavlem Tigridem, Slávkem Šimkem, Josefem Vágnerem, Waldemarem Matuškou, Borisem Rösnerem. Byla to doba, kdy jsem byla jedno velké ucho, ve všech směrech. Nešikovná, ale nadšená. Když mi po letech zavolala Maruška Retková, že mi nabídnou dopolední vysílání na Dvojce, čas na rozmyšlenou jsem nepotřebovala. A historie se tak trochu opakuje. Dělám dopolední magazín, jehož součástí je hodinový rozhovor s lidmi, které si zvu. A opět mám v pracovní náplni hledat skvělé lidi a povídat si s nimi.

* Teď ale rozjíždíš zcela nový projekt, o čem?

Pořad Kupředu do minulosti, který připravuji s kolegou Ladislavem Henkem, řeší křehkost našich civilizačních vymožeností a naši závislost na nich.

* To zní jako něco složitého a závažného, nebo ne?

Já to nechci brát jako složité téma. To, že můžeme přijít o zdroje nerostných surovin i energií, „visí ve vzduchu“ už léta. Já nechci řešit, jak stavět elektrárny, aby nevznikal blackout, tedy totální výpadek elektrického proudu, to opravdu přenechám odborníkům. Já chci, abychom si připustili, že to může nastat. A zamysleli se, co všechno kolem nás to zasáhne. Zároveň chci nabídnout řešení, jak se na to prakticky připravit. Ta cesta je částečně v minulosti, vždyť ještě naši dědové elektřinu polovinu svého života neměli a vychovali a uživili deset dětí. A částečně je ve využití nejmodernějších technologií. Tento koktejl chceme namíchat. Vezmi si, co používáme každý den, počítač, myš, telefon… Myslím, že není člověka, který by uměl a mohl vyrobit cokoli z toho úplně sám. Není to divné? Není divné, že i fakt, zda budeme mít na stole chleba, závisí na lodní dopravě? Vždyť jsme vnitrozemský stát. Takové věci mi nedají spát.

* Jak tě vůbec napadlo takové téma?

Jsem z Valašska a uvědomuji si, kolik věcí uměli moji prarodiče, a já už o nich nemám ani tušení. Zároveň při každém výpadku elektrického proudu či při živelních katastrofách vnímám, jak moc jsem nesvobodná, protože jsem zcela závislá na centrálním zásobování, dopravě, energetice. Pravdou je, že asi funguje nějaká „duše světa“, protože v okamžiku, kdy si toto připustíte a začnete přemýšlet jinak, lidi, kteří si kladou stejné otázky, vám sami vstupují do cesty. Tak jako když jsem jela do Egypta za profesorem Bártou psát o práci našich egyptologů a netušila přitom, že se věnuje i kolapsům starých civilizací; ty příčiny se nápadně podobají tomu, v čem právě žijeme. Jeho knihy mě ovlivnily, navíc teď knižní rozhovor s ním napsal můj muž. Zkrátka, jak říkám, od jisté doby potkávám lidi, se kterými cítíme věci podobně.

* Jak jednotlivá témata vybíráš a jak hledáš aktéry pořadu? Máš nějaké „poradce“?

Od začátku jsem věděla, že chci ten pořad dělat s Ladislavem Henkem. Známe se z Primy, „zachraňovali“ jsme spolu klášter, v podstatných věcech přemýšlíme stejně a v nepodstatných se doplňujeme. Témata vybíráme spolu. Často se scházíme u nás doma, to pak máme dumající triumvirát i s mým mužem. Hosty vybíráme tak, že o každé oblasti čteme a čteme a hledáme, kdo o tom či onom píše, rozhoduje anebo o tom ví nejvíc. Je to fuška.

* Co by tedy posluchačům takové povídání na téma „co by, kdyby“ mělo vlastně dát?

Řeknu příklad - točili jsme reportáž o tom, co by nefungovalo v normálním rodinném domě. Nechali jsme se majitelem provádět od sklepa po půdu a sledovali, jak i jemu to teprve dochází. Ráno mu nevyjedou elektrické rolety, neotevře vrata od garáže, i kotel na zemní plyn má elektrickou přípojku. Nepoteče voda, protože výpadek bude i ve vodárně. Nepojede metro, a když vám dojde nafta, nenatankujete, protože u benzinky nepůjde čerpadlo. A pokud máte naftu uskladněnou, tak ji vylejte, protože s biosložkou není skladovatelná. První krok je vůbec si to uvědomit. Pak si to připustit. A pak budeme zjišťovat, jak se na tyto situace šikovně a levně připravit. Pořad Kupředu do minulosti má i svůj web a Facebook a já si přeji, aby ty stránky žily každým okamžikem. Aby se na nich lidé dozvěděli nejen, jak si postavit dům s ostrovním systémem, ale také, kde koupit kosu a najít někoho, kdo vás s ní naučí sekat trávu. Naučíme se znovu uchovávat potraviny, zavařovat a podobně.

* Pořad se rozjíždí, máš bezpochyby hektické období, stíháš i jiné věci. Co tě vlastně „živí“?

Každý na „volné noze“ ví, že nikdy nic není tak akorát. Je to buď moc, anebo nic. Netušila jsem, kdy a zda vůbec pořad schválí, a přislíbila jsem zpívat Olgu v Oněginovi v Opavě. Takže teď jednou týdně sedím ve vlaku směr Opava a buď se učím roli, nebo obvolávám hosty do rádia a posílám maily na všechny strany. Do toho moderuji různé akce či zpívám koncerty, protože faktem je, že i když je něco pracné a zajímavé, ještě to neznamená, že tě to uživí. A nad tím vším se klene snaha, aby syn Dany nebyl šizený. Takže odjíždím do Opavy až v noci, aby si toho nevšimnul, a hned po zkoušce se řítím zpět, abych večer stihla pohádku. Jde to, ale jen díky manželovi. Když jsem přišla s tím, že budu zkoušet v Opavě, řekl mi: „Martinko, když bez toho nemůžeš být, nějak to zvládneme. Hlavně to ale nepočítej, jinak zjistíš, že jsi sponzor, a to nechtěj, abych chápal.“ Je to frajer.

* A co nějaká relaxace, uděláš si čas, i kdyby takzvaně trakaře padaly?

Normálně ano, ale teď to opravdu nejde. Až bude po premiéře, vyrazíme s rodinou na hory a já se zase vrátím do tělocvičny. Ale teď jsem ráda, když stihnu s Danym nějaké to divadlo, sobotní výlet nebo školní oslavu. Poslední dva měsíce čtu denně hodiny a hodiny, ale jen materiály do práce, případně se učím hudbu. Když píšu, tak scénář, když se líčím, tak na jeviště. Ale je to opravdu jen přechodně.

* A pokud přece jen chvilka zbude? Tvým velkým koníčkem je zpívání, ale máš i jiná hobby? Čím si děláš radost?

Potřebuji hlavně chodit, kilometry a hodiny, terénem i po silnici. Nerada běhám, ale pěší chůze je můj sport. V září jsem si ale bohužel zlomila nohu a ještě teď to na dlouhé výpravy nevypadá, a to vážně strádám. Stejně tak jako když se „nestíhám“ vídat s rodinou či přáteli. Znáš to, večeře se „svými“ lidmi, kdy sedíte do půlnoci a probíráte všechno od politiky po děti. A když pak můžu ráno spát, aniž bych si nařídila budíka, to si připadám docela vyrovnaně.

* Když tak ráda chodíš, co nějaké větší cesty, třeba dovolenou, plánuješ?

Velké cesty bývávaly. Dany je na ně ještě malý a bez něho vyrážet nechceme, takže provozujeme rodinnou klasiku. Ještě raději než na lyže jezdíme k našim kamarádům do Novohradských hor na psí spřežení. Taky se moc těšíme, že brzy začneme vyrážet na naše toulavé dovolené „pod širák“.

* Synovi je osm, už se nějak projevuje, kam asi bude směřovat? Je spíš technický, či umělecký typ?

Daniel je nadšený ze všeho a zároveň všechno, co mu nejde, nesnáší. Moc rád hraje na kytaru (dokud mu to jde), píše povídky, cvičí aikido, prostě normální kluk. Mě osobně ale moc těší, že jeho nejoblíbenějším předmětem je matematika. Myslím, že v naší zemi, kde každý je minimálně bakalář z kulturní antropologie, se technicky nadaní lidé budou hodit.

* A co ty, jsi spíš tradiční typ, nebo naopak experimentátor, co rád zkouší nové a nepoznané?

Pořád mám chuť zkoušet nové věci, v cestování, v jídle, v práci, v hudbě, ve sportu. Například lyžovat jsme začali až se synem, do té doby jsme s manželem ani jeden na lyžích nikdy nestáli. Na druhou stranu, když zjistím, že je něco nejlepší, už nehledám. To mluvím třeba o vztazích.

* A co v kuchyni, máš ráda „to svoje“, nebo ochutnáváš klidně i cizokrajné podivnosti?

Mám velké štěstí, že Dany má úplně nedětské chutě. Miluje má indická pálivá jídla, a jen když už to moc přeženu a uvařím třeba mrkvovou polévku s limetkou a koriandrem, tak mi připomene: „S tou exotikou jsi to už přehnala, já jsem ještě dítě.“

* Je něco, co bys třeba nikdy nesnědla?

Záleží na okolnostech. Nedávno jsme byli na africkém večeru a tam se podávali smažení brouci a housenky a já neochutnala. Nevím, proč bych to měla jíst uprostřed zimy, v Praze. Ale v Africe bych chutě pojedla.

* Na jakou zemi nebo cestu nejraději vzpomínáš?

Vzpomínám na všechny své cesty a výlety. Už před lety jsme se zamilovali do Jižní Afriky a já doufám, že se tam budeme stále vracet, stejně jako do Beskyd nebo pod stan do Řecka. A že pojedeme zase na Sázavu a že jednou ukážu synovi pořádné safari. Mám ráda ten stav „on the road“, kdy jedu a nevím, kde budu zítra spát a co mě čeká. Ale to jde zažít klidně i v Lužických horách. Obecně si myslím, že i v tom cestování a honu za zážitky jsme se všeobecně už trochu „vyšinuli z vazby“. Mám pár známých, kteří jezdí „od čerta k ďáblu“, ale už nemají čas to jakkoli zpracovat, zažít. Jeden zážitek stíhá druhý a nic z toho.

* Na cestách člověk potká spoustu zajímavých lidí, ale kvůli tomuhle ty nikam vlastně jezdit nemusíš, potkáváš je ve studiu. Na koho se těšíš z těch, které máš pozvané?

Vlastně budu cestovat i ve studiu - za pár dní se uvidím s legendárním cestovatelem Miloslavem Stinglem. Pak s egyptologem Miroslavem Bártou nebo třeba s hlavním vojenským kaplanem Janem Kozlerem. Každé takové povídání představuje dny příprav, ale je to štěstí takové lidi potkávat a vymýšlet pro ně otázky, které jim stojí

za odpověď. *

DOTAZNÍK
Věříte horoskopům? Jak kterým
Jste dochvilná? Jak kdy
Třídíte odpad? Ano
Jezdíte MHD? Ano
Máte čas číst? Ano
Píšete si nákupní seznamy? Jak kdy
Jste na sladké? Ne
Zvládnete kotrmelec? Ano
Spoříte do prasátka? Syn ano
Zamilováváte se na první pohled? Kdysi fatálně
Má útratu v restauraci platit muž? Ano
Pamatujete si důležitá rodinná data
(svatby, narozeniny)? Jen některá
Věříte v UFO? :-)



Zpět na knížku "Kolaps neznamená konec".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník