Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy  »  Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy - Lidové noviny

Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy - Lidové noviny

Rozkulačování po česku

Lidové noviny | 28.2.2009 | : Orientace/studovna | : 21 | : Petr Zídek

Od vydání zákona o JZD nás dělí šedesát let. Přesto je dnes řada aspektů násilné kolektivizace velmi málo zmapována. Česká společnost se za dvacet let demokratického vývoje nedokázala se zločiny a nespravedlnostmi „rozkulačování“ vyrovnat.

Loni v létě se objevila zpráva, že jistý Rudolf Pavlíček, bývalý funkcionář národního výboru v obci Třtice na Rakovnicku, byl obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele za to, že v roce 1952 vystěhoval ze vsi rodinu sedláka Karla Horáčka. Od té doby obvinil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) za podobný čin několik dalších osob; prošetřováno je prý celkem na 350 případů, přestože pravděpodobnost, že pachatelé žijí, je po skoro šedesáti letech malá.
Rudolf Pavlíček byl prvním obviněným za zločin spáchaný v průběhu násilné kolektivizace, přestože ÚDV funguje již čtrnáct let. To výmluvně ukazuje, že události 50. let na českém, moravském a slezském venkově zůstávají i po dvaceti letech demokratického vývoje na okraji procesu „vyrovnání se s komunistickou minulostí“. Je to tím, že intelektuální a politické elity jsou dnes převážně urbánní? Nebo snad proto, že dnešní postkomunistický venkov navazuje více na tradice JZD či státních statků než na sebevědomé sedláky z časů Antonína Švehly?
Malý zájem o „rozkulačování“ měli doposud i profesionální historici. Přestože toto téma v řadě svých odstínů a mnoha souvislostech přímo vybízí k regionálním, mikrohistorickým či komparativním studiím, literatura k tématu je doposud chudičká. Vlastně teprve dnes získáváme díky několika novým knihám alespoň hrubou představu o šířce a významu problému, který by se mohl a měl stát jednou z hlavních os při výzkumu minulého režimu.
„Kolchozy nechceme“ Jedním z mála historiků, kteří se problémem venkova 50. let dlouhodobě zabývají, je Karel Jech. V knize Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy shrnuje své předchozí studie a poskytuje nástin kolektivizace v celostátním měřítku. Tak jako mnohé další komunistické svévole, zvůle a zločiny nezačala násilná kolektivizace 25. února 1948, ale má kořeny už v předcházejícím desetiletí. Soukromý majetek zemědělců omezil již nacistický okupační režim, který zavedl státem řízený a povinný výkup zemědělských produktů. Vláda „národní fronty“ od roku 1945 tento systém přejala, a dokonce omezila volné nakládání s půdou: pokud sedlák podle mínění národního výboru zanedbával výrobu, bylo možné dát jeho pole do nuceného pachtu.
Jedním z výrazných impulzů pozdější kolektivizace bylo vyhnání německého obyvatelstva. Během několika měsíců ztratila asi třetina zemědělské půdy své vlastníky. Přestože podle dobových představ měla být půda rozdělena mezi „slovanské“ malé a střední rolníky (příděly až do výše 13 hektarů), ve skutečnosti zůstaly obrovské rozlohy ležet ladem nebo byly nedostatečně obdělávány málo kvalifikovanými novými vlastníky. Zásluhy za rozdělení půdy po Němcích si obratně přivlastnila komunistická strana, která tím získala na venkově, nacházejícím se po zákazu agrární strany částečně v politickém vakuu, pevné pozice. Až do převzetí veškeré moci ve státě se nicméně komunističtí politici v čele s ministrem zemědělství Juliem Ďurišem dušovali, že žádné „kolchozy a sovchozy“ v Československu neplánují.
Obrat přišel hned v prvních měsících komunistické vlády. V červnu 1948 bukurešťská rezoluce Informbyra komunistických stran - převodové páky sovětské politiky -pranýřovala Jugoslávii také za „chyby“ v zemědělské politice. Na podzim pak komunisté i v Československu zahájili „třídní boj proti kapitalistickým živlům na vsi“, přestože i totalitní Ústava 9. května zaručovala soukromé vlastnictví půdy do výměry 50 hektarů. Cílem tažení se stali „vesničtí boháči“, označovaní též výrazem přejatým z ruštiny - „kulaci“. Definice tohoto termínu byla ryze politická: nakonec mohl být za kulaka označen každý, kdo vlastnil pozemky již o rozloze osm hektarů, nebo dokonce ještě nižší, pokud provozoval zároveň nějakou živnost.
K šikanování sedláků mohl režim využít řady zákonů a nařízení přijatých ještě za prezidenta Beneše, např. „zákona o stíhání černého obchodu a podobných pletich“ z února 1947, podle kterého mohl být ten, kdo prodával za přemrštěnou cenu, potrestán dlouholetým vězením, nebo dokonce trestem smrti. Zákon č. 69 o jednotných zemědělských družstvech z 23. 2. 1949 žádná očividná diskriminační opatření neobsahuje: družstva mají vznikat dobrovolně a stát se jejich členy může každý. Útok proti sedlákům byl ve skutečnosti prováděn podle tajných směrnic, přijatých stranickým vedením a represivními orgány státu. Obnovení nevolnictví Pronásledování sedláků, které bylo zahájeno na počátku roku 1951, můžeme spolu s bývalým ústavním soudcem Antonínem Procházkou označit za „zločin proti lidskosti“. Nebo o něm můžeme uvažovat jako o obnovení nevolnictví. Jedna sociální skupina obyvatel se stala zcela bezprávnou, byla zbavena majetku, vystěhována, přesídlena, přinucena vykonávat podřadnou práci a všestranně diskriminována.
Likvidaci sedláků režim prováděl podle jednotného scénáře: konfiskace „nevyužité mechanizace“, zákaz zaměstnávat pomocníky, předepisování nesplnitelných dodávek, soudní či administrativní postih, trest v podobě vězení, astronomických pokut, zabavení majetku a vystěhování celých rodin ze statků do chatrčí někam v pohraničí, „doživotní“ zákaz pobytu v rodné vsi, nucené vykonávaní nejhorších prací v JZD či státním statku. Mnozí sedláci se dostali také do velkých politických procesů (např. Babice). Zároveň byla spuštěna brutální propagandistická kampaň, která z hospodářských potíží - v únoru 1951 musely být znovu zavedeny lístky na chleba a další moučné výrobky - vinila právě „vesnické boháče“ a sabotéry.
Podle původních představ měly být deportovány všechny „kulacké“ rodiny, nakonec byli do tzv. akce kulak vybráni pouze ti, které komunistická moc považovala za úhlavní nepřátele. I tak postihlo nucené vysídlení v letech 1951-1954 podle odhadů minimálně 2000 rodin. Nigel Swain, který se ve sborníku Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti snaží o komparativní analýzu přístupu k sedlákům v sovětských satelitech, konstatuje, že deportace sedláků byla československým unikátem, nepraktikovaným v takovém měřítku v žádné další komunistické zemi. Zcela protiprávní rozhodnutí o zákazu pobytu v původním okrese či obci pak platila i po skončení „akce kulak“, mnozí pamětníci vzpomínají, jak byli po letech vyháněni z vesnic někdejšími sousedy, když se přijeli podívat na svůj bývalý majetek nebo jen navštívit hroby předků.
Co soudruzi dovolili Za touto abstraktní historií se skrývají desetitisíce osobních a rodinných historií a tragédií. Kniha Ukradený domov Jiřího Šimona (1936-2008), která popisuje očima dítěte historii jednoho středočeského selského rodu ve 40. a 50. letech, se dokonce stala loni bestselerem - prodalo se jí více než pět tisíc výtisků -, což svědčí nejen o popularitě memoárové literatury, ale snad i o vzrůstajícím zájmu právě o téma perzekuce venkovského obyvatelstva. Šimonova rodina, hospodařící na 28 hektarech ve vesnici Veselá v okrese Mnichovo Hradiště, byla rozhodnutím národního výboru v říjnu 1952 zbavena majetku a vystěhována do pohraničí. Verdikt byl odůvodněn neplněním dodávek, a to přesto, že Šimonův otec měl rakovinu.
Sto dvacet jiných příběhů shrnul do své knihy bývalý politický vězeň Miloslav Růžička (* 1925). Autor bez velkých úprav přetiskuje svědectví, která mu poskytli převážně potomci sedláků vystěhovaných v „akci kulak“. Za všechny třeba příběh rodiny Fridolína Poláka, hospodáře na 16 hektarech z obce Lazce u Uničova, vyprávěný jeho dcerou Helenou Sonntágovou: „Naše malá vesnička byla již jediná na okrese Šternberk, kde se JZD dosud nepodařilo založit. Vřelo to v ní. Bezzemci byli pro, sedláci proti, ale bez jejich půdy založit JZD nešlo.“ Nakonec Fridolín Polák pod hrubým nátlakem - byl fyzicky napaden a vyhrožovali mu deportací do vězení - podepsal, že souhlasí s převodem svého statku do družstva. „Brzy ráno přijela horda ozbrojené Lidové milice ze závodu V. I. Lenina v Uničově, policie a místní i okresní funkcionáři KSČ. Stěhování začalo tím, že na přistavené nákladní auto se smělo naložit jen to, co soudruzi dovolili: stůl, 1 skříň, kredenc a pro každého člena rodiny jednu postel a jednu peřinu. Nesměli jsme si vzít koberce, lustry, obrazy... starožitný vyřezávaný nábytek naší babičky, porcelán, sklo, sošky - svatební dar mé babičky z roku 1890, šicí stroj, housle, nádobí, příbory. Ozbrojení milicionáři se neostýchali krást nám před očima, co se jim zalíbilo, strkali do kapes a tašek.“ Rodina byla nakonec přestěhována do bytu 1+1 ve vojenském prostoru Domašov.
Ztráta identity Kolektivizace výrazně narušila českou kulturní krajinu. Podle Ivana Dejmala, kterého ve sborníku Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti cituje Radim Lokoč, bylo do konce 80. let u nás rozoráno 450 tisíc hektarů luk, 240 tisíc hektarů mezí, 50 tisíc hektarů remízků, více než dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 tisíc kilometrů liniové zeleně. „Odhaduje se, že bylo vykáceno několik desítek milionů stromů a stamiliony metrů čtverečních keřových porostů. Průměrná velikost pozemků se zvětšila téměř stokrát - z 23 arů v roce 1948 na 20 hektarů k roku 1990.“
Podle Lokoče tak vznikla „monotónní, nedostupná a málo členitá krajina“, která ztratila velkou část své estetické a historické hodnoty. To vedlo ke „značnému snížení hodnoty domova“ i „ztrátě identity a vykořenění“ obyvatel.
Komunistická politika zničila tradiční český venkov. Ani náprava křivd po roce 1989 se příliš nepodařila. Případné odsouzení několika úředníků, kteří se podíleli na protiprávních deportacích kulaků, na tom již sotva co změní. Snad alespoň některé osudy postižených sedláků neupadnou v zapomnění. Málokterý z příběhů, které uveřejnil Miloslav Růžička, končí happy endem. Jen v nemnoha postižených rodinách se našel někdo, kdo by měl dost síly a odhodlání vzkřísit po desetiletích hospodářství zdevastované komunisty. Všichni odvážní se navíc museli potýkat s obstrukcí představitelů JZD i lhostejností státu. Dejme ještě jednou slovo Heleně Sonntágové: „Od roku 1991 se dohadujeme s JZD o navrácení majetku... Po téměř jedenácti letech protahování, šikany a prodlevy konečně stanulo právo na naší straně, ale pozdě! JZD dostalo dostatečný prostor na to, aby bylo vytunelováno a šlo do likvidace a konkurzu... Přestože JZD dostalo náš majetek od státu jen do užívání, usedlost prodalo a peníze zinkasovalo. Tak jsme přišli o rodový majetek, který se dědil z generace na generaci, o rodný dům, který vlastní již nový majitel a podle zákona této země ho nemusí vracet, neb by mu prý vznikla křivda. A nám nevznikla? Mnohem větší, protože jsme navždy ztratili domov, který jsme milovali.“

Kolektivizace venkova v Československu 1948-1960 a středoevropské souvislosti

Petr Blažek, Michal Kubálek (eds.) Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2008. 359 stran.

Ukradený domov. Jak se žilo na vesnici ve 40. a 50. letech

Jiří Šimon Vydalo nakladatelství Knižní klub, Praha 2008. 111 stran.

Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy

Karel Jech Vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008. 336 stran.

Vyhnanci akce „kulak“. Zločin proti lidskosti!

Miloslav Růžička Nákladem vlastním vydal autor, místo vydání neuvedeno, 2008. 479 stran.

Odhaduje se, že od počátku kolektivizace bylo vykáceno několik desítek milionů stromů a stamiliony metrů čtverečních keřových porostů. Průměrná velikost pozemků na 20 hektarů k rok„ se zvětšila téměř stokrát - z 23 arů v roce 1948 u 1990.


Zpět na knížku "Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook