Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Kristiánova legenda  »  Kristiánova legenda - Naše rodina

Kristiánova legenda - Naše rodina

Podivuhodný příběh Crhoty a Strachoty (1)

 

„Neboť nějaký Cyril, rodem Řek, vzdělaný stejně v písemnictví latinském jako v samém řeckém, když před tím Bulhaři víru přijali, jal se ve jménu Svaté trojice a nerozdílné Jednoty také národu vrchu řečenému, na Moravě bydlícímu, kázati víru Pána našeho Ježíše Krista. A když je získal Kristu, s přispěním milosti boží také nové značky nebo písmeny vynalezl a Starý i Nový zákon a ještě jiné knihy přeložil z řečtiny a latiny do jazyka slovanského," čteme v Kristiánově legendě, patrně nejstarší české kronice psané latinsky, která se připisuje 10. století.

 

Z hodin dějepisu si pamatujeme, že v roce 863 přišli na Velkou Moravu dva byzantští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří přinesli nejen křesťanství, ale také první slovanské písmo a do staroslověnštiny přeložené některé církevní texty. Jejich příchod si pravidelně připomínáme v Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje 5. července, který je státním svátkem. Jak už to však často bývá, mnohé bylo poněkud jinak…
        
Učitelé křesťanští z Vlach, Řecka i Němec
V polovině 9. století už Morava zdaleka nebyla pohanská. Na jeho počátku, po porážce a rozpadu avarské říše, byla církevní správa salcburského arcibiskupa nad Slovany – vedle Moravanů šlo o Korutance, Čechy, Srby a další, zatím spíše kmeny než národy. Jeden z arcibiskupů jménem Adalram vysvětil před rokem 828 kostel nitranskému knížeti Pribinovi, který byl zanedlouho po tom vyhnán moravským vládcem Mojmírem I.
Na christianizačním úsilí Salcburku se stále aktivněji podílelo biskupství v Pasově a podle Záznamů o pasovských biskupech měl biskup Reginard v roce 831 pokřtít všechny Moravany. Nepochybně tomu tak nebylo, nová víra zapouštěla kořeny jen postupně, ale na Moravě začaly vyrůstat první kostely budované knížaty a velmoži. Podle jednoho z Metodějových životopisců v nich působili „mnozí učitelé křesťanští z Vlach, z Řecka i z Němec, rozličně učíce“. Není důvod mu nevěřit, na šíření křesťanství se nejen na Moravě podíleli duchovní mnoha národností, někteří soudí dokonce i na působení irsko-skotské misie, která měla vybudovat známý kostel v Modré u Velehradu.
Zajímavé je, že se nesetkáme se záznamy o nějakých sporech nebo dokonce bojích mezi stoupence staré a nové víry, jako tomu bylo například v Čechách – z toho by se dalo soudit, že christianizace Moravy probíhala pozvolna a především metodou přesvědčování, nikoliv násilně. Kolem roku 860 už zcela jistě křesťanství na Moravě převládalo, pokřtěni byli nejen knížata a velmoži, ale i jejich družiníci a většina lidí.     

Od papeže k císaři
Proč se přesto někdy v roce 863 obrátil Rostislav, synovec Mojmíra I., do Konstantinopole se žádostí o vyslání křesťanské misie do svého knížectví? Odpověď je třeba hledat v mocenské sféře: Rostislav, který měl stálé spory s východofranckou říší, se rozhodl vymanit z jejího područí. Dobře pochopil, že se tak musí stát nejen v rovině politické, ale i církevní, a proto vypověděl z Moravy většinu bavorských a franckých kněží plnících pokyny pasovského biskupa.
Cílem Rostislava se stalo vlastní moravské biskupství s církevní správou, která by nebyla podřízena nikomu „cizímu“. Proto se nejspíš už v roce 862 obrátil přímo do Říma k papeži Mikuláši I. Ale ten se nechtěl do mocenských her příliš zaplétat – navíc mnohem větší cenu pro něj měly dobré vztahy s východofranckým králem Ludvíkem Němcem než s nějakým moravským knížátkem. Vyřešil to tím, že na Rostislavovu žádost nereagoval, ač kníže upozorňoval na to, že v důsledku vážné nemoci pasovského biskupa Hartwiga jeho diecéze upadá, nejsou svěceny nové kostely a plněny další církevní povinnosti.
Když nepochodil v Římě, rozhodl se Rostislav obrátit na byzantského císaře Michala III. Někteří historikové soudí, že moravskému vládci šlo – a možná především – o spojenectví s Byzancí namířené hlavně proti Bulharům, kteří se stávali nebezpečím pro Pannonii, ale spíše tu je jen přání otcem myšlenky. „Dobrý vladaři, pošli takového muže, který by nám uspořádal veškeré právo,“ měl prý napsat Rostislav císaři v listě, který do Konstantinopole doručilo zvláštní poselstvo. Chtěl získat především učitele, který by vyučil dostatečný počet kněží a současně sjednotil církevní praxi na Moravě, což byl základní krok k pokusu o zřízení biskupství.

Císař, regent a podkoní
Nepředstavujme si byzantského císaře Michala jako moudrého vládce: bylo mu dvaadvacet a žil natolik zhýrale, že se mu dostalo přídomku Opilec. Vládl za něj stejně extravagantní strýc Bardas jako regent a skutečnou moc držel ve svých rukou podkoní Basileos, císařův milenec, který ho později stejně jako Bardase zavraždil a sám usedl na trůn.
Při přijetí moravského poselstva se však císař prezentoval v celém svém majestátu a žádost Rostislava přivítal. Byl právě ve sporu s bulharským chánem, který odmítl křesťanskou misii z Byzance a jednal o ní s Ludvíkem Němcem, což si musel Michal vykládat jako nepřátelský akt. Nyní se mu nabízel poměrně významný spojenec, který by vliv Byzance rozšířil daleko na sever a připomenul, že víra a právo přicházejí také z Konstantinopole. Proto slíbil, že prosbě co nejdříve vyhoví, a začal hledat nejvhodnějšího muže, který by misii na Moravu vedl.

 

Podivuhodný příběh Crhoty a Strachoty (2)

„Kromě tebe to nemůže vykonat nikdo jiný. Vezmi svého bratra, opata Metoděje, a jdi. Neboť jste Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky,“ řekl prý císař Michal III. podle jedné z legend Konstantinovi, když ho pověřoval vedením misie na Moravu.

Cyril a Metoděj – jedny z prvních jmen skutečných historických osobností v našich dějinách, o nichž hovoří nejen pověsti a legendy, ale také historické prameny. Zajímavé je, že právě v těch byzantských nenajdeme o misii obou bratrů jedinou zmínku a vedle legend vzniklých po Metodějově smrti se nejvíce dozvídáme z franckých kronik. Byla snad misie pro Byzanc tak bezvýznamná? Nebo se jí stala až následovně? Nevíme, a asi nikdy vědět nebudeme.

Kdo byli Cyril a Metoděj
Šlo o dva vzdělané Řeky, kteří se narodili v Soluni v rodině vysokého císařského úředníka jménem Lev. Matka se jmenovala Maria a někteří badatelé soudí, že byla Slovankou a že právě od ní se její synové naučili slovanský jazyk a získali kladný vztah ke Slovanům. Jiní sázejí spíše na slovanskou chůvu, ale obou žen ani nebylo třeba, protože Soluň i její okolí byly v té době slovanské. Řečtina se tu mísila se slovanštinou a většina lidí hovořila oběma jazyky.
Při křtu dostal starší z obou bratří jméno Michal, druhý, který přišel na svět v roce 827, byl pokřtěn Konstantin. O jejich pěti sourozencích víme jen to, že existovali. Konstantin už od útlého věku projevoval mimořádní nadání a talent a jako šestadvacetiletý se stal profesorem filozofie na nejstarší evropské vysoké škole v Konstantinopoli. Patřil k nejvzdělanějším mužům tehdejšího světa, ale na škole dlouho nevydržel – odešel sám znechucen intrikami, řevnivostí a zlobou. Zamířil za starším (snad o pět nebo více let) bratrem Michalem, který sice vystudoval práva, ale pak se uchýlil do kláštera v horách tureckého Olympu, kde přijal řeholní jméno Metoděj. Uvěříme-li legendám, měl ještě před tím zastávat nějaký čas místo guvernéra v podrobeném slovanském knížectví kdesi v Makedonii nebo na Peloponésu.
Nejspíš právě při společném pobytu v klášteře vznikla idea misionářského působení mezi pohanskými Slovany, na níž se začal Konstantin připravovat – sestavil první slovanskou abecedu neboli hlaholici a přeložil do slovanského jazyka první církevní texty. Začal tu také vznikat okruh spolupracovníků a žáků.

Ostatky sv. Klimenta
V roce 860 si na Konstantina vzpomněli v Konstantinopoli – císař vypravoval důležité poselstvo k vládci chazarského kalifátu u Kaspického moře. Možná talentovaný mladík vedl už dříve jinou diplomatickou misi k bagdádskému chalífovi, jak tvrdí legendy, ale k Chazarům prokazatelně odjel i se svým bratrem Metodějem. Poslání úspěšně zvládl a při zpáteční cestě se mu podařilo něco, co rázem jeho i bratrovo jméno proslavilo: objevili ostatky sv. Klimenta, čtvrtého z papežů, kterého nechal císař Traján utopit v moři u Krymu, kde Kliment žil ve vyhnanství. Stalo se tak pravděpodobně v roce 101. A v roce 861 se ostatky světce znovu dostaly na světlo. Už jen to stačilo, aby jim císař Michal III. připravil slavné uvítání.
Pak zase oba bratři zamířili do ústraní, podle legend do kláštera Polychron, kde se Metoděj stal opatem. Spolu s Konstantinem se dál připravovali na svou budoucí misii a jistě netušili, že nepovede směrem na východ, jak měli v plánu, ale daleko na severozápad do země zvané Morava, v níž vládne kníže Rostislav. Proč právě je vybral císař pro misii, o tom lze jen kalkulovat, ale to, že zvolil právě vzdělaného, mimořádně zkušeného a na diplomatickém poli úspěšného Konstantina svědčí o tom, že misii musel přikládat mimořádný význam a že při ní zdaleka nešlo pouze o otázky víry.

Země mnoha kostelů i neřestí
Kdy Konstantin a Metoděj zamířili na Moravu, a hlavně, kdy tam přišli, nevíme. Určitě to nebylo 5. července 863. Nejdříve mohli dorazit na podzim, ale mnohem spíš až na jaře roku 864, protože na zimu se nikdo na cestu nevydával. Představa dvou důstojných starců je licencí malířů. Konstantinovi bylo v té době době šestatřicet, Metodějovi o pět či nejvýše deset let více. Nepřišli také sami: vedle žáků Klimenta, Sávy, Angelaria a dalších je doprovázeli úředníci, vojáci a kupci; šlo tedy opravdu o víc než jen o náboženskou misii. Tím nejcennějším, co bratři přinášeli, však byly ostatky sv. Klimenta, prvního mučedníka uctívaného na Moravě (i v Čechách), jemuž byla zasvěcena řada nově vybudovaných kostelů.
Konstantin a Metoděj se na své poslání velmi dobře připravili, mezi jejich zavazadly byly překlady některých bohoslužebných knih či jejich částí do staroslověnštiny psané novým písmem – hlaholicí. Jsou badatelé, kteří tvrdí, že šlo o kyrilici neboli vylepšenou hlaholici, další jsou přesvědčeni, že Konstantin písmo vytvořil až po příchodu na Moravu „z črt a vrubů“ neboli „místního pohanského a barbarského písma“.
Misii přivítal kníže Rostislav, který přijal dary od císaře a patrně byl zklamaný, že nepřišel žádný biskup, jak žádal a očekával, ale „pouzí“ kněží. Konstantin a Metoděj byli naopak příjemně překvapeni množstvím kostelů, dokonce kamenných, i počtem věřících, které nejvíce lákaly ostatky skutečného Kristova mučedníka. Na druhé straně nemohli vzdělaní Řekové nevidět mnohé stále přežívající pohanské zvyky a především morální zpustlost, neřesti a opilství, jimž nepropadal pouze prostý lid, ale i knížata a velmoži. Tušili, že je na Moravě čeká hodně práce.

Jiří Bílek, foto archiv



Zpět na knížku "Kristiánova legenda".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook