Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Léčivá moc smíchu - Psychologie dnes

Léčivá moc smíchu - Psychologie dnes

Humor a vztahy: vtipálci vždy nebodují Předchozí zpráva 21 / 23 Další zpráva
Psychologie dnes | 2.7.2008 | rubrika: Téma | strana: 12 | autor: Daniela Kramulová
Mladý programátor Petr je při přebírání ocenění trochu nervózní: „Za úspěch svého projektu vděčím i vám, vaše sova podpory - eh, ehm - promiňte, chtěl jsem říct slova potvory…“ Kolegové se rozesmějí, přidá se Petr i celé vedení a lehce škrobená atmosféra se uvolní. Kdyby se ale přeřeknutí před tolika lidmi přihodilo Martinovi, nejspíš celý zrudne, zmizí z pódia a dalších pár dní, než se na ten trapas zapomene, si raději vezme dovolenou.

Co je vlastně podstatou humorných situací? Proč se při nich někteří lidé smějí a proč jiným totéž vůbec nepřipadá k smíchu? Na tyto otázky se snažili odpovídat filozofové už od dob antiky. Někteří, například Aristoteles, se domnívali, že určité humorné, komické prvky jsou obsaženy přímo v objektech, které nám připadají směšné. V průběhu staletí ovšem převážil názor, že zdrojem pocitu veselí při vnímání humorné situace je lidská psychika. „Není důležitý předmět sám o sobě, ale představa, kterou o něm máme, a vztahy předmětu k nám,“ říká francouzský spisovatel a dramatik Marcel Pagnol ve svých Poznámkách o smíchu (1948).

Smích značí psychickou převahu

Existuje množství teorií humoru či komična. Už sama vážnost, s jakou autoři přistupují k dělení a třídění humoru, smíchu či vtipu, může mít legrační nádech. Například Platón, v novověku Thomas Hobbes či v minulém století Henri Bergson zastávali názor, že podstatou komického je pocit převahy, nadřazenosti nad tím, komu se směju. Pokud se poněkud prchlivý kolega v původně věcné diskusi rozvášní, argumenty nahradí křikem a při vzteklé gestikulaci si rozmetá papíry, které předtím na stole pečlivě skládal, je to přesně ta situace, kdy můj smích pramení z psychické převahy nad vzteklounem.
Uvedený přístup má ovšem i mnohé kritiky. Z „humorně věcného“ hlediska lze namítnout, že každá převaha nemusí nutně působit humorně, z psychologicko-etického pak, že absolutizací takové teorie lze ospravedlnit výsměch či šikanu, protože při troše zlé vůle si můžeme vysvětlit, že ti menší, slabší, méně schopní jsou prostě hodni zesměšnění. (V ničem neukazují lidé jasněji svou povahu jako v tom, čemu se smějí, řekl J. W. Goethe.)
Poněkud „vlídnější“ názory, reprezentované například Schopenhauerem, říkají, že humor vzniká z nesouladu (inkongruence) v nejrůznějších podobách. Například mezi příčinou a následkem - toho s oblibou využívají ve svých scénkách komici, ale daleko zábavnější mohou být výjevy z každodenního života.
Komicky může působit nesoulad mezi obsahem a formou, výrazná odchylka od normy nebo protiklady postavené vedle sebe. Proto mívají úspěch komické dvojice, jako Lauer a Hardy či Bud Spencer a Terence Hill nebo Chaplin s decentní buřinkou a škrpály. Komicky působí mladý muž v manažerském oblečku, vykřikující na celý autobus do mobilu: „Večer to bylo fakt hustý, vole.“ Směšně vypadá dřevěná roubenka pietně zachovaná uprostřed paneláků, stejně jako plastový model studny, který má vedle supermoderní rodinné vily vyvolat dojem útulného zákoutí.
Sigmund Freud či Herbert Spencer si všímali toho, že humor vzniká uvolněním napětí, přebytečné (psychické) energie, která je odreagována smíchem. Humor a smích tak plní osvobozující a relaxační funkci, která nám umožňuje zasmát se situaci, která nám naháněla strach, působila emoční zmatek, ale i vyrovnat se humorem s negativními prožitky. Na úrovni společenského fenoménu jsou typickým příkladem takového vyrovnávání se židovské vtipy.
Psychoterapeut Steven Sultanoff odděluje kognitivní, emocionální a fyziologické složky humoru. První tvoří vtip, který je záležitostí mysli a intelektu, druhou veselí jako projev emocí a nakonec smích, jenž je fyziologickou reakcí organismu. Každá z nich může podle Sultanoffa fungovat odděleně. Černému humoru se opravdu nemusíme hlasitě smát. Ostatně modelové oddělování jednotlivých složek v reálném životě nikdy na sto procent nefunguje.
Psychiatr a terapeut Karel Nešpor doporučuje, abychom se naučili smát se „jen tak“, bez zjevného důvodu. Fyziologické reakce spojené se smíchem (např. uvolnění obličejových svalů, aktivace a následné uvolnění bránice, břišních a hrudních svalů, přechodné zvýšení tepové frekvence, lepší prokrvení pokožky, snížené vylučování stresových hormonů a vzestup imunoglobulinu A) zlepšuje fyzický stav, což zpětně pozitivně ovlivňuje i naši psychiku. Navíc smích samotný mění elektrickou aktivitu mozku, propojují a aktivují se při něm různé části mozku i podkorové centrum (nucleus accumbens), které je spojené s pozitivními emocemi. (Nešpor 2002) Takže si trénováním smíchu vlastně můžeme vypěstovat veselejší pohled na svět.

Vtipkují i zvířata

Honza vyfotil partu kamarádů a položil nový fotoaparát vedle sebe do trávy. Labradorka Agáta se k němu nenápadně přitočila, jemně uchopila drahý přístroj do tlamy a odebrala se k rybníku. Když si jí Honza všimnul, stála po břicho ve vodě a šibalsky po něm pokukovala. „Agátko, pojď ke mně,“ lákal ji třesoucím se hlasem a trnul hrůzou, aby nezačala plavat nebo neštěkla. Rojnice kamarádů opatrně postupovala ke břehu, zatímco Agáta vyběhla z vody a položila foťák na centimetr tam, kde ho vzala. Honza si oddechl, vracel se na louku - a koutkem oka zahlédl fenku, jak s foťákem v hubě běží k rybníku…
I zooložka Dana Holečková v jednom rozhovoru popisuje, jak slon, primáti či levhart si v ZOO občas zažertují na úkor návštěvníků - nečekaně je vyděsí a ohromně se baví jejich reakcí. Ovšem člověk je svým smyslem pro humor mezi ostatními živočichy nedostižný.
Přes jisté obecné dispozice k humoru jsou ale individuální rozdíly mezi jednotlivci značné.
Psychoterapeut Jiří Růžička upozorňuje i na rozdíly mezi smyslem pro humor u jednotlivých osobnostních typů. Introverti tíhnou spíše k suššímu, pronikavějšímu humoru, zatímco extraverti milují humor rozložitý, košatý. „Při některých duševních onemocněních lidem humor postupně dochází nebo schopnost jej vnímat úplně zaniká. Lidé jsou tak pohlceni svými problémy, svou nemocí, že ztrácejí schopnost odlehčení, přesahu, nadhledu, jisté rozpustilosti, která k humoru nezbytně patří,“ upozorňuje doktor Růžička. Jedinci s poruchami autistického spektra, které ovlivňuje jejich myšlení, cítění i sociální dovednosti, nejsou po celý svůj život schopni chápat nadsázku a humor, nerozumějí vtipům ani běžnému žertování. Někteří lidé mají tendenci cejchovat ostatní podle vztahu k humoru a smíchu na více či méně chytré. Komické a humorné se nám totiž často zdává to, co se nám jeví jako nesmyslné. Proto se třeba tak často smějí děti - legrační je pro ně i to, co kvůli svým malým životním zkušenostem neznají nebo znají jen v jiných souvislostech. Po desetiletí žáci pravidelně propukají v smích, když se poprvé dozvědí, že naším antropologickým předkem byl Homo erectus.
Podle této logiky častěji nacházejí důvody ke smíchu lidé, kteří méně vědí, mají nižší vzdělání. Ale je tomu opravdu tak? Na setkání manažerů jedné rozvětvené nadnárodní společnosti se všichni dívali na Zdeňka nejprve se značným odstupem. Byl totiž naprosto bezprostřední, smál se všemu, rád a na celé kolo. Když kolegové manažeři zjistili, že Zdeněk má nejen nejvyšší tuzemské, ale i zahraniční vzdělání a za sebou úspěšnou praxi v extrémních podmínkách Afriky, poněkud roztáli. Z pětidenního pobytu se vracel téměř každý aspoň částečně infiltrovaný Zdeňkovým nezdolným optimistickým pohledem na svět.
Na druhé straně je fakt, že slovní humor ani jemný situační humor si bez jisté intelektuální úrovně nevychutnáme. Dobrou zprávou je, že smysl pro humor lze trénovat a rozvíjet. U optimisticky orientovaných jedinců se dokonce může rozvíjet mimovolně s věkem. Tak, jak přestávají být některá témata pociťovaná jako „životně důležitá“, získává člověk úsměvný nadhled nad situací i nad sebou samým -dokáže se zasmát tomu, co ho dříve rozzlobilo, urazilo, ranilo. Dovede-li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život, konstatoval už Lucius Annaeus Seneca.

Máte problém? Smějte se!

Rakouský psychiatr Viktor E. Frankl využíval humor a smích při léčbě nejrůznějších poruch a fóbií technikou takzvané paradoxní intence. Přesvědčoval pacienty, aby se smáli tomu, z čeho mají největší strach, sám jim vyprávěl vtipy o pavoucích, uzavřených prostorách, o koktavých. Lidem, kteří trpěli nespavostí, radil, aby si opakovali: Nesmím usnout, nesmím usnout… U řady pacientů se mu opravdu podařilo zbavit je strachu, získat odstup a nadhled nad svým problémem.
„Humor, někdy i sarkasmus a satira pomáhají lidem přejít věci, které jsou pro ně těžké,“ říká o svých zkušenostech z psychoterapie a skupinových komunitních výcviků Jiří Růžička. „Humor nám pomáhá nebrat se smrtelně vážně. Milosrdný, laskavý humor nás učí vidět i své pošetilosti a nedostatky.“ (I Cicero tvrdil: Humor a vtip jsou příjemné a často mimořádně užitečné.)
Jenže humor dokáže být i zraňující. Každý z nás má své citlivé místo, které lze bolestivě zasáhnout. Každému z nás určité druhy vtípků nesedí. Když je nejistota člověka veliká, je citlivých míst mnohem víc. Například dospělí dokážou občas necitlivým vtipkováním dohnat své dospívající potomky k pláči nebo k výbuchům zoufalého vzteku.
„Vzpomínám si, jak mě jako studenta v zahraničí hluboce zasáhly historky spolužáků o tom, jak legračně zahraniční studenti mluví. Věděl jsem, že to nemyslí zle, že se mi nechtějí smát, ale dotklo se mě to, protože právě tohle byl můj problém,“ vypráví terapeut Růžička.
Někteří lidé mají jasně stanovenou hranici a témata, o nichž odmítají žertovat. Mnohdy si je přinášejí jako tabu ze své původní rodiny. V běžném životě je pak na taktu a ohleduplnosti druhých, zda jsou ochotní a schopní takové hranice respektovat. V případě terapeuta je takový respekt ke klientovi nutností.

Mají věční vtipálci recept na lehký život?

Komunikace s lidmi, kteří nemají příliš velký smysl pro humor, jejichž vidění světa i sebe sama je spíš vážné, může být mnohdy svazující. Pravidelná jednání se škarohlídy, ať už v pracovních nebo osobních vztazích, bývají emocionálně náročná, jako by nám mnohdy „brali energii“. Na rozdíl od veselých, vážní lidé naopak často vyvolávají dojem, že jsou moudřejší, hloubavější, intelektuálně založení víc, než tomu je ve skutečnosti. Kontakt s nimi svazuje obavami, abychom se před nimi neztrapnili.
Dobře nám bývá zpravidla ve společnosti lidí, kteří dokáží vidět humorné prvky spíše v situacích než v jiných lidech. Humor, úsměv a smích pomáhají mírnit rozpaky a napětí ve vztazích, mohou přispět ke snadnějšímu řešení problémů a konfliktů. Moje kamarádka například nemá ráda, když ji manžel na všech výletech a dovolených neustále fotí. A tak mu připravila k Vánocům překvapení: závěsný kalendář s vlastními fotografiemi - na jedné byla jako zanedbaná bezdomovkyně na lavičce, na dalším snímku jí v zářivém úsměvu chybělo pár zubů, příští měsíc zdobila fotka, na níž se coby metráková kráska cpe hromadou větrníků…
Před lety jsme se přestěhovali do domu, kde byli našimi sousedy mladí, usměvaví manželé, jejichž vzájemná konverzace byla prošpikovaná humorem, nadsázkou, slovními hříčkami. Dokázali sehrát absurdní scénku, přecházet z role do role a s lehkostí, jakou jsem obdivovala, uměli řešit problémy a překonávat i poměrně složité životní situace. Jenže s přibývajícími roky se humorná nadsázka stávala komunikační zástěrkou, pod níž se hromadila témata, o nichž se přestávalo mluvit. Nevyřčené a tím pádem neřešené konflikty je přivedly k úplnému vzájemnému odcizení, které vyvrcholilo rozvodem.
„Humor není generálním návodem k řešení životních situací. V mezilidských vztazích existují témata a problémy, které by neměly být tímto způsobem zlehčovány,“ upozorňuje psychoterapeut Jiří Růžička. Ač se říká, že s humorem jde všechno líp, životní styl jen na něm postavit nemůžeme. Ostatně, notoričtí vtipálci, kteří vždycky, všechno a za každou cenu zlehčují, mohou být sice zábavnými společníky, ale v partnerském životě příliš úspěchů nemívají. Podle zkušeností manželských poradců to jsou často právě oni, kdo utíkají od problémů a opouštějí svazky, jakmile se jim začínají zdát příliš těsné.

Tvůrci a příjemci humoru

Optimisticky ladění lidé, kteří se rádi a často smějí, rádi přijímají humor v mnoha podobách a vcelku dobře snášejí situace, v nichž se mimoděk stávají jeho objektem, nemusejí být sami zdaleka tak dobrými tvůrci humoru. Jejich schopnost veselí a nadhledu častěji souvisí spíše s hravostí. V humoru, který pracuje s jazykem, mimikou a gestikulací, je přítomna určitá břitkost, ostrost, někdy svým způsobem i krutost, a ty takovým sluníčkovým, pohodovým lidem mnohdy chybějí.
Tvůrci humoru, komici a autoři humorně laděných děl bývají v osobním životě často smutní až depresivní. Je takový názor jedním ze zažitých mýtů, nebo na něm opravdu něco je? Každopádně nelze zevšeobecňovat. Mnozí z těch, kteří humor vytvářejí a interpretují, jsou obdařeni životním entuziasmem, názorným příkladem je legendární dvojice Voskovec a Werich. Jiří Voskovec ve svých vzpomínkách například líčí, jak ho jednou doma navštívil Jan Werich a místo pozdravu se hned ve dveřích zeptal, jestli pan domácí náhodou neprodává rodinnou hrobku. Voskovec se okamžitě chytil a jednu mu nabídl. Začalo smlouvání o ceně, jenže obrácené - kupující neustále nabízel víc, než chtěl prodávající přijmout. Nakonec si plácli, Werich se rozloučil a odešel. Znovu zazvonil asi po deseti minutách, tentokrát už přišel opravdu na návštěvu. Ale terapeut Růžička potvrzuje, že zejména deprese dokáže člověku ukázat různé věci, vlastnosti a životní situace v odstupu, z něhož se mu jeví komické, legrační, zábavné. „Takový člověk je ale neprožívá, stojí mimo situaci. Deprese mu umožňuje humor vidět, ale brání mu prožít radost a veselí.“
Břitký, vynalézavý intelekt ve spojení s depresí může přispívat ke vzniku nezapomenutelných literárních, filmových či divadelních děl. Pokud vyrůstají nejlepší práce právě z kombinace intelektu a duševního strádání, stává se prý, že po vyléčení deprese se typický autorův či komikův humor vytratí. Ztratí na ostrosti, vydatnosti, „zakulatí“ se, přijde o hlavní náboj a pro diváka začne ztrácet na přitažlivosti.

Vyšinuté rozhovory, to je moje! Humor je přirozenou součástí mé existence. Nepracujeme s humorem, humor pracuje s námi. Sedíme třeba s přáteli u stolu a najednou mluvíme úplně vážně o nesmyslu. Stačí, že se někdo přeřekne, něco špatně pochopí a zareaguje nevhodně, ostatní se hned chytí a vzniká bizarní situace, kterou si užíváme. Nezasvěcený posluchač by asi nevěděl, co si o tom myslet. Chápu humor z podstaty toho slova - je to šťáva, vlhkost, něco, co dává životodárnou energii. Je to zvlhčující prvek existence, která by jinak byla strašně vysušená, kostnatá a strašně důležitá. Stejně jako můžete trénovat jemnost škály hudebního sluchu a svého zpěvu, můžete trénovat i cítění humoru. Zvlášť pokud jde o humor „zpoza rohu“, slovní humor, který není přímočarý. Na ten si musíte vypěstovat ucho. Jazyk totiž kolikrát sděluje i to, co jste říct vůbec nechtěli. Například co to vlastně znamená, když žáci ve škole opakují probranou látku? Je to ustálené spojení a vůbec nad významem neuvažujeme. Jednou při představení mě napadlo, že ta látka vlastně vůbec není kompletní - učitel ji prostě nejdřív probere a pak žákům poskytne jen její část. Kamarád Pjér la Šéz, se kterým hrajeme, zase zajímavě vysvětluje význam slova minulost. Minulost je to, s čím jsme se v životě minuli, co jsme vlastně neprožili. Proto nás pořád tak otravuje, proto na nás tak dotírá, nutí nás nějak ji řešit, zabývat se jí, abychom si to, že jsme se minuli, nějak vynahradili.

Když necháme žít slova sama o sobě, cítíme tu esenci humoru. Lidé, kteří jsou v zajetí klišé, většinou ani nechápou, čemu se smějeme. Nevidí tu nesmyslnost vyjadřování. Vrcholem jsou právníci a politici. Ale zajímavé je sledovat i reakce publika na absurditu. Viděl jsem například absurdní drama Eugena Ionesca Lekce. Třeba scéna, kde profesor zkouší dospělou žákyni: kolik je 1 + 1? a ona neví, divákům připadala tak trapná a pitomá, že se tomu nemohli smát. V takové absurdnosti neviděli nic komického, nebyli zvyklí na takový způsob uvažování. Nepochopili, že je to nahlouplé záměrně, že právě v tom je fór. A přitom to byli diváci, kteří by sami sebe zřejmě označili za náročné, na nějakou prostoduchou komedii, kde se člověk chechtá tomu, když jeden upadne a druhý na něj plivne, by vůbec nešli. Humor je přítomen ve všech oblastech života. Člověk se jen někdy snaží do některých z nich ho nepustit. Jaroslav Dušek, herec, improvizátor a režisér / Při některých duševních onemocněních lidem humor postupně dochází nebo schopnost jej vnímat úplně zaniká. Lidé jsou tak pohlceni svou nemocí, že ztrácejí schopnost odlehčení, jisté rozpustilosti, která k humoru nezbytně patří. / Literatura Orlický, J. (2003). Záhady komična. Praha: Futura. Pytlík, R. (2000). Fenomelogie humoru. Praha: Emporius. Nešpor, K. (2002). Léčivá moc smíchu. Praha: Vyšehrad. Pagnol, M. (1948). Poznámky o smíchu. Praha: Symposion.

***

/ Anketa / Humor a já

Marek Eben, herec, moderátor a hudebník Samozřejmě že se vždycky při psaní scénáře snažím, aby to trochu mělo šťávu, a pak vždycky žasnu, že nejlíp fungují věci, které se narodí přímo na jevišti, improvizovaně. Kolikrát mě to zlobí, když si vzpomenu, co času jsem proseděl u počítače, a pak něco plácnete rovnou na jevišti a ono to má daleko větší odezvu, než to, co jste tak dlouho pracně vymýšleli. Ale spoléhat se na to nedá, taky se kolikrát nestane nic, a co potom?

Jaromír F. Palme, kreslíř a ilustrátor Humor asi patří ke způsobu mého uvažování. Představím si, jak bych určité téma nakreslil, a nějaký humorný prvek se mi tam vždycky objeví. Řekl bych, že se hodí skoro všude, ještě se mi nestalo, že bych byl požádán o ilustraci tématu, k němuž by se jemně humorné zpracování nehodilo. Nejlépe se mi přemýšlí nad novým obrázkem ve chvíli, kdy skicu toho předchozího dělám načisto perem nebo barvami.

Jana Paulová, herečka Repertoár her, v nichž vystupujeme s Pavlem Zedníčkem, si vytváříme sami. Vybíráme si komedie a je nám v nich dobře. Já nejsem typ technického herce, který je přes den vtipný a večer si zaskočí hrát O'Neila nebo Ibsena. Když jsem takové role hrála, prožívala jsem tu dramatickou atmosféru už od rána - zjistila jsem, že to nemá dobrý vliv na mé duševní zdraví. A tak po takových rolích už neprahnu.

Jiří Žáček, básník a spisovatel Řekl bych, že jsem v soukromí vyznavač trvale udržitelného pesimismu. Tím, co píšu, se s tím snažím bojovat. Ale člověk potřebuje humor i v každodenním životě. Vtipná poznámka dokáže vyrušit napětí, s úsměvem se problém řeší snáz než v křeči. A když má člověk děti nebo vnoučata, je přímo povinen se do optimisty nějak vmanipulovat, aby nikoho neděsil a nedeprimoval. Děti mají být přesvědčeny, že svět je když už ne báječné, tak aspoň snesitelné místo k narození.

Foto popis|
SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook