Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Leonard Cohen  »  Leonard Cohen - Literární noviny

Leonard Cohen - Literární noviny

V úvodu ke své knize, v originále nazvané podle jedné z Cohenových nejslavnějších písní A Broken Hallelujah, Liel Leibovitz upozorňuje, že se ve skutečnosti nejedná o klasický životopis, jako o filozofické zamyšlení nad Cohenovým dílem. 

 

Základní etapy Cohenova života jsou samozřejmě načrtnuty: Dozvíme se o Cohenových židovských kořenech a jeho mládí v kanadském Montrealu, jeho studiu na katedře anglistiky montrealské McGillovy univerzity, slibně se rozvíjející básnické kariéře, úniku na řecký ostrov Hydra, kde se věnoval psaní románů, jeho počátcích jako písničkáře, osobních vzletech i pádech, stažení se do ústraní zenbuddhistického kláštera v Mount Baldy i o jeho triumfálním návratu při nedávných turné, kdy si mohli vychutnat „Suzanne", „So Long, Marianne", „Hallelujah" a další Cohenovy známé písně i jeho čeští příznivci. Kromě toho se nám dostane bohatství informací o Cohenových hudebních souputnících počínaje Beatles, především o hudební scéně od konce 60. let, kdy ráz hudby zcela proměnily osobnosti jako Jim Morrison, Janis Joplinová či Jimi Hendrix. Všichni tři se dožili pouhých sedmadvaceti let, kdežto Cohenova hvězda jako by stoupala s jeho věkem a na vrchol své dráhy se dostala, když se blížil k osmdesátce.
Liel Leibovitz pátrá právě po oné "nadčasovosti" a hluboké pravdivosti, díky nimž má hudebník, spisovatel, filozof a básník Leonard Cohen nejširšímu publiku stále co říci.
Je to snad dáno tím, že zůstal věrný prorockému vnímání, které je pro miliony lidí na celém světě hluboce pravdivé, a rovněž jeho obrovským charismatem, které dokázalo kdysi, v roce 1970, zkrotit zdivočelý statisícový dav na hudebním festivalu na ostrově Wight.
Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad.

 

Ukázka z knihy:
Že se z Leonarda Cohena stal úplně jiný člověk, si John Lissauer uvědo¬mil, jakmile uviděl Casio. Byl rok 1984 a jeho mile překvapilo, když se mu zpěvák ozval po deseti letech mlčení. Lissauer věděl o Cohenově neu¬spořádaných osobních vztazích a čekal člověka pošramoceného životem, vůbec ale nebyl připraven na trubadúra, který vyměnil kytaru za jednu z těch hračiček s plochým plechovým zvukem, rozvěšených v obchodech pro turisty po celé Broadwayi. Cohen, vzpomíná producent, zmáčkl knoflík a mašinka spustila v chytlavém rytmu. Potom mu Cohen zahrál jednu novou písničku. Jmenovala se „Dance Me to the End of Love" a ve srovnání s Cohenovými dřívějšími skladbami měla docela jiný zvuk.
A nebylo to jen hudebním nástrojem. Tahle písnička byla jaksi vyzrá¬lejší. Přes ono „Me" v názvu ji zpíval jiný Leonard Cohen, najednou jaksi víc přítomný a zároveň hluboce nezúčastněný. Svou proměnu Cohen nepřímo přiznal v básni „I Bury My Girlfriend" [„Pohřbívám svou pří¬telkyni"] ze sbírky Death of a Lady's Man: „Ptáte se, jak píšu. Takhle píšu. Zbavuji se té ještěřice. Vyhýbám se kameni mudrců. Pohřbívám svou přítelkyni. Odstraňuji z řádků svou osobnost, abych směl užívat první osobu tak často, jak si přeji, aniž by to uráželo mou zálibu ve skromnosti. Pak to vzdávám. Dělám poslíčka své matce nebo někomu podobnému. Přejídám se. Obviňuji své bližní, že ničí můj talent. Pak ke mně přicházíš ty. Ta nejradostnější zpráva je má."
Používáním první osoby, jak si zpěvák uvědomoval, se nejenže dotýkal své skromnosti, ale zpronevěřoval se tím i smyslu svého poslání umělce. Znovu a znovu přemítal o tom, jakým podivným řízením osudu se musí o svoje nejniternější city dělit s arénami plnými cizích lidí, když jim stále dokola zpívá „Suzanne" a „So Long, Marianne" – obě napsané s myš¬lenkami na konkrétní múzu, v prvním případě přítelkyni a ve druhém milenku –, a ty davy lidí žádnou z nich neznají a pokřikují na něj ze svých sedadel jejich jména.
Stejnou krizí intimity prošly i jiné rockové hvězdy. Někteří, jako David Bowie nebo Beatles, to přechodně řešili tak, že předstírali změnu identity. „Měli jsme těch Beatles po krk," odpověděl Paul McCartney na otázku, jak vlastně vzniklo album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. „Ty čtyři malý vlasatce jsme fakt nesnášeli. Nebyli jsme už žádní kluci, byli jsme muži. Už to bylo pryč, celá ta uječená beatlemánie, už nám to stačilo, a navíc jsme už taky jeli v drogách a považovali jsme se za umělce, ne za pouhé performery. A navíc, skládali jsme nejen my s Johnem, ale i George, točili jsme filmy, John psal knihy, takže jsme se přirozeně zařadili mezi umělce. A pak jsem najednou v letadle dostal nápad. Nebudeme to už my. Co si takhle vymyslet alter ega, a nemuset se chovat tak, jak se od nás očekává? Byli bychom daleko svobodnější." Bylo i pár takových, co zastávali Dylanův přístup a chápali písničky jako spotřební zboží, které se dá libovolně vylepšovat, přejmenovávat a prodávat dál podle požadavků měnícího se trhu nebo rozmarů umělce. Když se například Larry „Ratso" Sloman dozvěděl, že se Dylan rozhodl odebrat z alba Infidels svůj mistrovský kousek „Blind Willie McTell" [„Slepý Willie McTell"], udeřil na umělce a přímo se ho zeptal, proč to udělal. „Je to jen deska," vysvětlil Dylan. „Vydal jsem takových třicet."
Cohen se ale nedokázal chovat ve své práci nezodpovědně a nechtěl přikrášlovat. Musel najít jinou cestu, jak zpívat a nemít přitom občas pocit, že zrazuje své téma, své posluchače nebo obojí. Nové skladby, které v roce 1984 přehrál Lissauerovi, napovídaly, že tu cestu našel. Jestliže kytara byla nástrojem ke skládání písniček, které se odvíjely jako zápisky v deníku, pak Casio bylo branou do vyšší roviny vědomí. Cohenovy nové písně, poznamenal Dylan, když si je poslechl, připomínají modlitby. A některé dokonce velmi, například taková „If It Be Your Will" [„Je li to tvá vůle"] dokonale imituje kadence a hlavní myšlenky židovských modliteb. „Je li to tvá vůle," zpívá Cohen, „a jestli mohu volit / ať se řeky naplní / ať se kopce zazelenají / Slituj se nad / všemi hořícími srdci v pekle / je li to tvá vůle / učinit to pro naše dobro."
Tento styl psaní si Cohen vyzkoušel už dříve. Píseň „Bird on the Wire" popsal jako „modlitbu a hymnu zároveň" a složil několik dalších, které aspirovaly na označení liturgické. Něco jim v tom ale vždycky zabránilo. Bez ohledu na svůj začátek tyhle písně končily jako zpověď, elegantně sdělená za doprovodu smyčců samotným hříšníkem. Nové písně žádné takové břímě nenesly. Necítily potřebu sdělit příběh nebo navodit náladu či něco podobného, ale předávaly moudrost. Jakmile byly napsány, jako by už nepatřily – stejně jako skutečné modlitby – svému tvůrci, ale stávaly se majetkem všech, kdo je chtěli tiše vyslovit. Cohen si to dobře uvědomoval. Když se ho v rozhovoru pro časopis Q v roce 1994 ptali, jakou píseň by si býval on sám přál napsat, odpověděl: „,If It Be Your Will.' A napsal jsem ji."
V tomto novém stylu psaní zaznívala ozvěna tradic starých, ale i těch výsostně současných, odpovídajících požadavkům moderní poezie. „Vyhledávání nových lidských emocí, abychom je mohli vyjádřit, je vlastně jedním z omylů básnické výstřednosti," napsal T. S. Eliot v roce 1921. „Hledáme li novost na nesprávném místě, objevíme zvrácenost. Posláním básníka není mít nové emoce, ale používat těch obyčejných, přetavovat je na poezii a vyjádřit tak pocity, které vlastně vůbec nejsou emocemi. A k tomu básníkovi poslouží stejně emoce, které nikdy neza¬žil, jako ty, které dobře zná.... Psaní poezie musí být do značné míry vědomou a záměrnou činností. Špatný básník si obvykle neuvědomuje to, co by si uvědomit měl, a uvědomuje si to, co by si uvědomit neměl. Oba omyly do jeho tvorby vnášejí ,osobní' prvek. Poezie není výlevem emocí, ale únikem od emocí, není vyjadřováním osobnosti, ale únikem od osobnosti. Ovšem jenom ti, kdo mají osobnost a emoce, vědí, co to obnáší, chceme li jim uniknout." Každý, kdo chce zůstat básníkem po pětadvacítce, neodpustil si Eliot v téže eseji, musí mít na paměti, že minulost je stále přítomna; a mohl ještě dodat, že totéž si musí přiznat každý, kdo chce zůstat rockovou hvězdou po pětačtyřicítce.
Cohen si to přiznal. Minulost a současnost se v jeho díle poprvé pro¬pojily. Například „Bird on the Wire" za svou působivost v mnohém vděčí příkrému kontrastu mezi tím, z čeho se Cohen zpovídá – „Každého kdo o mne stál jsem vždycky roztrhal" – a tím, co nyní slibuje – „Ale touhle písní přísahat bych chtěl / a všemi těmi, které jsem napsat neuměl / že tobě všechno vynahradím tobě bych všechno dal." A „Sisters of Mercy" zase rozechvívají svým pomíjivým napětím mezi zpěvákovou vzpomín¬kou na jeho první mystické setkání s ženami z názvu písně a jeho radou nám, kteří se s nimi třeba setkáme. „Hallelujah", jedna z nových písniček, které Cohen zahrál Lissauerovi, se řídí úplně jinou logikou. „Slyšel jsem o tajemném nápěvu," začíná Cohen, „který David hrál a Hospodinovi se to zalíbilo / ale tebe vlastně hudba nezajímá, viď?" Bezprostřední propo¬jení transcendentna a pozemského ovládal Cohen odjakživa – užíval je všude, počínaje ranými básněmi až po „Suzanne", která vypráví o jeho přítelkyni a jejích zvycích a zároveň o Kristu a jeho úzkostech –, ale tady to bere zkrátka. Stane se to hned v následujícím verši. „Tvá víra byla silná, ale chtěl jsi důkaz" začíná, „viděls ji v lázni na střeše." Po pouhém opěvo¬vání biblického krále se k němu Cohen přímo obrací – předpokládejme, že tou koupající se na střeše je Batšeba – a po zbytek písně nás zanechá v naprostém zmatku. S kým nebo o kom to hovoří? Se sebou? S nejme¬novanou milenkou? S králem Davidem? S jinou biblickou postavou? – a míní pozdější zmínkou o stříhání vlasů Samsona? To nevíme. Mohl mluvit s kýmkoli a píseň se mohla odehrávat v kterémkoli čase a všude.
„Vždycky jsem říkal, že tuhle písničku si každý udělá po svém," vzpo¬mínal Lissauer. „Zvuk jsme pojali hodně nekonvenčně. Chtěl jsem, aby rozhodující byl Leonardův hlas. Nikoli nutně hlas Boží, ale hlas, a ten vás opravdu dostane. Nechtěli jsme, aby to připomínalo gospel. Byl to sbor normálních lidí. Nějaké děti, pár přátel a kluci z kapely. V jednu chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou na chrámový sbor, ale já řekl ne, ať je to pro všechny. Aby to bylo ze života. Aby to bylo aleluja pro každého."
Soudě podle až neslušného počtu coververzí patří tahle píseň opravdu všem. Ale teprve při postupném seznamování s ostatními „Hallelujah" si uvědomíme, jak gigantický tento Cohenův počin doopravdy je. Oblíbená píseň účastníků televizních pěveckých soutěží jako by nutila do vodo¬pádů crescenda, při nichž nezkušení zpěváci s teatrálním vystupováním pevně přivírají oči a zatínají pěsti, když ze sebe procítěně vyrážejí verš po verši. V záplavě emocí píseň zvládnou – jako v případě jejího pro¬slulého interpreta Jeffa Buckleye – a udělají z ní orgasmické aleluja, ze kterého se vytratily city, tedy to, co po právu tak odsuzoval T. S. Eliot. Sám Cohen nic takového nedělá. Zpívá píseň střízlivě a přesvědčivě, s důrazem na poslední verš: „Udělal jsem, co jsem mohl, ale moc toho nebylo / cítit jsem neuměl, a snažil se tedy dotýkat / mluvím pravdu, nechci si z tebe dělat blázny / a i kdyby to nevyšlo / stanu před Pánem písně / a na rtech budu mít jen aleluja."
Na takovou píseň je to překvapivý konec. Očekávali bychom jistou míru odhodlání, nebo alespoň závěrečné prohlášení o lásce. Cohen ji místo toho ukončí po svém, obrací se k Bohu a přiznává porážku. Nedokázal cítit, a tak napsal píseň s vědomím, že Duch svatý je možná ochráncem příležitostné kopulace, nicméně pokud se člověk někdy setkal se svým Stvořitelem – Pánem písně –, pak to bylo určitě cestou obřadu, nedokonalého a občas chudého na city, ale nanejvýš platného. Když o mnoho let později jeden reportér řekl Cohenovi, že „Hallelujah" má v sobě tušení svatosti, rozhovořil se Cohen místo toho o obřadu. „Chápu, že se zapomnělo, jak se staví klenba, která přetrvá staletí," řekl. „Zedníci už zapomněli, jak se dělají určité typy oblouků, to je pryč. Stejně tak se v naší době upustilo a zapomnělo na určité moc důležité duchovní nástroje, na vykoupení, pokání a vzkříšení. Všechny tyhle pojmy se vylily s vaničkou. Lidi začali zpochybňovat náboženství i s těmi všemi vykupi¬telskými mechanismy, které byly moc prospěšné."
A těmto mechanismům se Cohen nyní oddal. Když vyrazil s novou deskou na turné, rozhodl se, že bude hrát i v Polsku a stal se jedním z mála západních umělců, kteří navštívili komunistickou zemi. Předseda hnutí Solidarita Lech Wałesa se chtěl s Cohenem objevit na pódiu, ale zpěvák odmítl. Jeho polští fanoušci i kritici usuzovali – s rozdílnou mírou pochopení –, že si byl vědom toho, že otevřené politické prohlášení by rozzlobilo establishment a pravděpodobně by vedlo ke zrušení jeho vystoupení. Cohenovi ale o úřady nešlo. Před davy diváků v Kongreso¬vém sále varšavského Paláce kultury a vědy 22. března 1985 prohlásil:

 

„Jsem ze země, kde tenhle boj neznáme. Vašeho zápasu si vážím. A co vás možná překvapí – respektuji obě strany tohoto zápasu. Řekl bych, že k tomu, aby Evropa mohla postupovat kupředu, potřebuje levou i pravou nohu. Přeji si, aby oběma nohama a celým tělem postu¬povala směrem, který jí osud předurčil. Vaše země je velká, s hrdin¬ským národem nezkrotného ducha. Takové zemi se těžko vládne. Chce to silnou vládu a silné odbory. Jako dítě jsem každou sobotu dopoledne chodíval do synagogy. V této zemi kdysi byly tisíce synagog a tisíce židovských obcí, které během několika měsíců úplně zmizely. V synagoze, do které jsem chodil, jsme se modlili za vládu. Rádi jsme se modlili a rádi se modlíme za zdárné úsilí vlády. A já bych chtěl říct vám, předákům nalevo i napravo, že zpívám pro všechny. Moje píseň nemá žádnou vlajku ani žádnou stranu. Odříkávám modlitbu, kterou jsme se modlili v synagoze, modlím se za vašeho odborového předáka a předsedu vaší strany. Kéž Hospodin obdaří srdce vašich předáků i srdce všech těch, kdo jim radí, duchem moudrosti a pochopení."

 

Zazpíval několik dalších písniček a dovolil si trochu zažertovat – v jednu chvíli z legrace poděkoval Rusům za to, že postavili tak fascinující palác výhradně pro něj –, ale své úvodní téma neopustil:

„Víte, co jsem tady, se mě hodně lidí ptá, co si o tom všem v tomhle slzavém údolí myslím. Nedokážu na to odpovědět. Přijel jsem, abych vám zazpíval tyhle písničky inspirované čímsi, co je, jak doufám, hlubší a důležitější než já sám. K tomu, jak se v Polsku vládne, nemám co říct. Nemůžu nic říct k odporu vůči této vládě. Vztah mezi lidem a jeho vládou je intimní věc a není na cizinci, aby ji komentoval. Vím, že existuje oko, které nás všechny sleduje. Existuje soud, který zvažuje všechno, co děláme. A před touhle nezměrnou mocí, daleko mocnější než všechny vlády, v bázni stojím a v úctě klekám, a je to tenhle velký soud, kterému věnuji svou další písničku."

 

Tou další písní bylo „Hallelujah".



Zpět na knížku "Leonard Cohen".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook