Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Pozvání k Večeři Páně  »  Ludvík Vaculík, Poslední slovo

Ludvík Vaculík, Poslední slovo

Lidové noviny, úterý 27. 12. 2011
Náš stromek
 
Toto Narození snad už trochu zatlačí tu Smrt a pohřeb.... Bylo toho tolik, ž kdyby Václav žil, umřel by z toho. A jeho žena by onemocněla. Ale mluvil jsem s ní v krematoriu: je to silný člověk..
Obřad v krematoriu byl jednoduchý: hudba a krátké vzpomínky nebo poděkování přátel. Žádná řeč už. Ty dny smutku se asi stanou jakýmsi duševním ložiskem, z něhož budou sálat pocity a myšlenky možná po desetiletí. Protože nebyl to možná pohřeb: byla to evokace i politického vědomí a svědomí, jež dlouho nemělo takovou příležitost projevit se. Tklo se to starých i mladých.
A já? Mně se krom všeho vracela jedna vzpomínka, nevhodná do těch nálad,ale povzbudivá. Krematorium se zasmálo. Jednou za onoho režimu jsme se s panem Václavem sešli, abychom si promluvili o ženách. Měli jsme jakýsi důvod. Bylo to v hospodě na náplavce pod jejich domem. Ne, neříkali jsme o ženách nic škaredého: říkali jsme si naopak, jak jsou chytré a my blbí. Nevím, kdo z nás pak přišel na to, že bychom o naší schůzce měli podat zprávu Vilému Prečanovi. Druhého dne Vilém: „Co to znamená? To mám publikovat? Je to snad nějaká šifra?“ Ano, byla to šifra, že už jsme té disidentury měli dost, vždyť život je i o něčem jiném.
Ale i mezi pohřby se lidé rodí: tento Ježíšek třeba. Narození Ježiše Krista se už bere jako mechanická součást víry, liturgie i lidových a rodinných zvyků. Není na něm nic nového, a jak se zdá, pro většinu lidí ani zajímavého. Je to jak chemický vzoreček našeho náboženství: „Proto se Bůh stal člověkem, aby nám ukázal svou tvář. Přišel nás osvobodit od strachu a všeho, co nás poutá a ponižuje...“ (Václav Vacek: Pozvání k Večeři Páně, Vyšehrad 2008). To je tak samozřejmé, že v tom můžeme už klidně chodit a nakupovat. Kdo to stihne, zajde i do kostela.
Kniha, ze které jsem citoval, je taková, že kde se otevře, tam se může číst: číst ji pořádně od začátku bylo by i nudné. Ale uvnitř provokuje. Mne ty citované věty přivedly k mé staré úvaze, zda tomu nebylo naopak: že my lidé jsme vyslali jednoho muže, aby tomu starozákonnímu tvrdému Hospodinu vysvětlil, jakého Boha potřebujeme: naši potřebu lásky, slitování, odpuštění. Ježíš od svého úkolu neustoupil ani na křízi, což snad starého Pána trochu dojalo. A my se na znarnení totožnosti znamenáme křížem, aby nás poznal mezi svým ostatním dobytkem na zemi.
Narození Páně je nám vždycky příležitostí zamyslet se nad tím, kdo je Bůh, co po nás žádá a co můžeme žádat od něho. A s tím vánočním nálezem pak můžeme vydržet zas další rok.
Letos nemáme stromek z naší zahrady. Paní Vaculíkové mezi růžemi a koprem žádný nedorostl potřebné výše. Ale vyrostou. Máme borovičku, kterou koupil Franta. Má pár centimetrů přes metr. A je velice hustá, bujná, takže se na ni obtížně věšely baňky a cukroví. Její větvičky čňí skoro kolmo vzhůru, takže svíčky jsme postavili na stůl pod stromkem: A jako každý rok zpíváme, téméř se tomu divíce - jak každý rok.
 
 


Zpět na knížku "Pozvání k Večeři Páně".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Jaro/léto 2018

Ediční plán
Jaro/léto 2018

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook