Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Miroslav Tyrš  »  Miroslav Tyrš - časopis Střed

Miroslav Tyrš - časopis Střed

ROBERT SAK: Miroslav Tyrš: sokol, myslitel, výtvarný kritik. Vyšehrad a Česká obec sokolská, Praha 2012, 327 s.[1]

 

Traduje se, že napsání kvalitního životopisu patří mezi „majstrštyky“, které často korunují dílo předešlé. V případě Roberta Saka je ovšem situace trochu jiná. Tím bych však nerad recenzovanou knihu jakkoliv dopředu hodnotil, ale je třeba vzít v potaz, že Robert Sak se hlásí k psaní biografií jaksi metodicky. Sám totiž tvrdí, že v historii jsou „na prvním místě příběhy nekonečného počtu lidí vstupujících do nich se svobodnou vůlí a pokoušejících se je podle vlastních povah, zálib, vášní a intelektuálních i sociálních dispozic uzpůsobit k svému obrazu.“[2] Tomu odpovídá i profil jeho publikací, mezi nimiž biografie hrají prim. Vedle života Bedřicha Fučíka se Robert Sak věnoval zejména postavám spjatým s 19. stoletím: v literárních portrétech vykreslil jak osudy Anny Lauermannové-Mikschové a Sidonie Nádherné[3], žen do té doby spíše opomíjených, tak životní příběhy Josefa Jungmanna a Františka Ladislava Riegera.

            Životopis Miroslava Tyrše lze tedy považovat za symbolické dovršení biografického triptychu - soudě podle názvu edice, v níž spolu s knihou o Jungmannovi vyšla - „velkých postav českých dějin“. Můžeme jej chápat jako svého druhu pokus o syntézu českých dějin 19. století. Její ústřední interpretační linkou vinoucí se napříč těmito třemi biografiemi je téma, jež je stále pro bádání o 19. století určující – nacionalismus. Všechny postavy jsou zasazeny do Hrochova historiografického konceptu vývoje moderních národních hnutí: v Jungmannovi se potkávají a střetávají vědecká a agitační fáze, Rieger i Tyrš jsou situováni na přechod od fáze agitační k masové podobě národního hnutí. Tyrše od Riegera však odlišuje nejen jeho povaha. Nezanedbatelnou roli hraje i to, co Sak označuje jako původ. O patnáct let starší Rieger je Sakovi bytostným konzervativcem a vlastencem hluboce ovlivněným harmonickým rodinným prostředím i krajinou českého Podkrkonoší, který si již ve čtrnácti letech „byl zplna vědom své přináležitosti k národu“[4].

            Tyrš představuje v příběhu českých dějin, resp. českého národa nejen jiný generační, ale přímo vývojový typ: narodil se totiž roku 1832 jako Friedrich Emanuel Tirsch do rodiny německy hovořícího lékaře na thunovském panství v Děčíně, následně žil s rodiči ve vesnici u Vídně, po brzké smrti otce pobýval s matkou ve středních Čechách, kde po její smrti vyrůstal u svého strýce. Za těchto okolností se formovala jeho identita, které Sak obecně rozumí v jejím tradičním pojetí jako výrazu jisté stability a neměnnosti. Do Tyršovy charakterové výbavy proto patří zejména „melancholický prvek duševní“ (s. 70): neklidné dětství se mělo odrazit v citlivosti nervů na celý život a projevit i snad ve volbě životního ideálu: antického humanismu a harmonie.

            Ačkoliv k tomu neměl stejné předpoklady jako Rieger, stal se jednou z ikonických postav českého národního hnutí. Na tomto pozadí staví Sak první kapitolu pojednávající o Tyršově mládí. Dokumentuje proměnu jeho písma (od kurentu k latince) i podpisů: od Friedricha přes Bedřicha až po Miroslava, z Tirsche přes Tirše až po Tyrše. Z těchto stop rozesetých v 50. a 60. letech 19. století usuzuje Sak na Tyršovu „pozvolnou a kolísavou čechizaci“ (s. 47), již vysvětluje souběhem dílčích faktorů: studiem na Akademickém gymnáziu v Praze, seznámením se s Eduardem Grégrem, ale zejména Tyršovým působením jako domácího učitele v rodině Eduarda Bartelmuse, díky němuž se spřátelil s Heinrichem/Jindřichem Fügnerem. U obou z nich lze pozorovat vývoj národní identifikace směrem k češství. Odpověď na komplikovanou otázku „… proč se (Tyrš, poznámka J. M.) vyvíjel právě tímto směrem, který neodpovídal tomu, z čeho vyšel?“ (s. 45) však Sak hledá složitě. Snad už samotná otázka je položena nevhodně, neboť zde naráží na limity liberálně-humanistického chápaní identity. Ze Sakova vysvětlení není zřejmé, co je vlastně tím „z čeho (Tyrš) vyšel“ a proč by mu měla lépe odpovídat jiná podoba nacionální identifikace. Mělo jí být spíše němectví, nebo zemské vlastenectví?

            Nejpravděpodobnější vysvětlení a vzorový příklad pro příklon k identitě češství u nábožensky vlažných liberálů Tyrše, Fügnera a dalších, kteří pocházeli z dvojjazyčného, bietnického prostředí (Sladkovský, Wenzig), hledá Sak, v návaznosti na zkoumání Jeremyho Kinga o formování nacionality na příkladu Českých Budějovic, v modelu tzv. „sekulární konverze“. Tou míní proměnu či vytvoření nacionální identifikace na základě politických orientací. Zde propojuje Tyršovo hodnocení Fügnerova vývoje („Byl nejdříve nespokojencem politickým, než Čechem se stal.“ s. 49) s tvrzením Miloše Řezníka o spojitosti českého liberalismu se zdůrazňováním nacionalizující se zemské a regionální identity. To v zásadě odpovídá i obecnému názoru Otto Urbana, podle něhož „proces národního uvědomování či obrozování byl integrální složkou procesu občanského uvědomování“; abstraktní (liberální) ideály mohly být vyjádřeny pouze konkrétním jazykem.[5] Urban sám ale ve své, Sakem nezohledněné studii o Heinrichu/Jindřichu Fügnerovi hodnotí jeho příklon k českému národnímu hnutí spíše opatrně a pragmaticky; svou roli měly sehrát společenské kontakty pěstované jeho manželkou i očekávání širších možností uplatnění v rychle se rozvíjejícím české společnosti v Praze.[6] Podobně popisuje situaci v Praze na přelomu 50. a 60. let 19. století Gary B. Cohen, který do této doby datuje počátek procesu nezvratitelné národní diferenciace.[7] Také on přikládá největší vliv sociálním a ekonomickým zájmům. Toto vysvětlení se nakonec zdá být důvěryhodnějším, neboť liberalismus nebyl zdaleka výlučným „majetkem“ příslušníku českého národního hnutí.[8]

            Buď jak buď, tento postup čtenáře upozorňuje na charakteristický interpretační postup a jistou střízlivost Roberta Saka: všechny mezery, všechny menší i větší neznámé, dané absencí pramenů překlenuje deduktivním využitím širších konceptů či interpretací, o jejich hodnověrnosti nevynáší autoritativní soudy. Obdobně staví vedle sebe před čtenáře vzpomínky Tyršových současníků, z nichž v hojné míře vychází. Ponejvíce je ale bere doslova, neproblematicky, nijak ovlivněn paměťovými studiemi. Tím ukazuje, že historický vývoj nešel vždy po jedné cestě, zároveň implicitně nechává vyvstat tenkost ledu, na kterém se pohybuje. Ke zpřítomnění funkce autora mu slouží i rétorická figura historika „nad dějinami“ (např. s 35), z jehož pozice dějiny v závorkách glosuje či alespoň doplňuje „perličkami“. Tuto intenci lze snad pozorovat i ve výstavbě textu. Zde využívá Sak svého osvědčeného postupu: text je rozdělen do (pěti) větších kapitol kombinujících chronologický výklad s tematickým. Ty jsou dále vnitřně členěny do menších několikastránkových oddílů, které jsou věnovány jednotlivým událostem, tématům či lidem. To sice znesnadňuje orientaci v jinak čtivém textu, ale jistá útržkovitost a nesoustavnost vytváří dojem mozaiky, z níž občas nějaké kamínky nenávratně zmizí. Čtenáři, stejně jako historikovi, nezbývá, než se s tím smířit.

            Druhá i třetí kapitola pojednávají zejména o Tyršových veřejných aktivitách v 60. a 70. letech 19. století. Ve druhé kapitole je pozornost rovnoměrně rozložena mezi Tyršovy spolkové a politické aktivity (poslanec zemského sněmu za mladočeské křídlo národní strany), přičemž sokolská linka vcelku nepřekvapivě dominuje. Následující kapitola pojednává o Tyršově leckdy opomíjené uměnovědné činnosti: o jeho estetických názorech, průkopnických uměleckých kritikách v Národních listech, Osvětě i o těch pozdějších v Atheneu, aktivitách v rámci Umělecké besedy, přátelství s umělci (B. Schnirch, F. Ženíšek), členství v porotách v různých soutěžích, přičemž důkladně zmapován je jeho podíl na rozhodování o podobě výzdoby Národního divadla. Oběma kapitolami prostupuje samozřejmě také život soukromý, tedy zejména vztah s jeho žačkou a následně manželkou Renátou Fügnerovou, jejich společné zahraniční cesty za uměním, následná spolupráce a také Tyršova (nervová, alespoň tak byla dobově definována) choroba, z níž se musel opakovaně léčit.

            Je jistě záslužné, že Sak vyzvedl i tento nepříliš známý aspekt Tyršovi osobnosti. Přesto je trochu škoda, že se nepokusil obě kapitoly nikterak vnitřně provázat. Právě Tyršova estetika určovala výslednou podobu sokolského tělocvičného systému.[9]             Jako problematická vnímám tvrzení, že můžeme Tyrše považovat za feministu (s. 82). Snad je to dáno dnešní mnohovýznamovostí tohoto pojmu. Sak se v tomto případě dovolává vzpomínky Elišky Krásnohorské. Nepopřává tedy sluchu jinak hojně využívaným vzpomínkám Renáty Tyršové, která mj. napsala: „Má matka radostně se přidala k vývodům Tyršovým, ani ona ani Tyrš nebyli nadšeni pro snahy, kterým se říkalo emancipační, vycítila však svým ženským taktem, že řízení tělesných cviků pro dívky má být svěřeno rukám ženským.“[10] Nelze jistě zpochybňovat závislost Tělocvičného spolku paní a dívek pražských na pražském Sokolu.[11] Vedle perspektivy pomoci a zastání se je však i vidět druhou stranu mince, která přispívala k faktickému zachování genderových hierarchií v sociální praxi. Ani na rovině normativní neučinil Tyrš, ani jeho následovníci (např. bratři Vaníčkové) v době začátku Velké války výrazný pokrok, feminita byla naopak ze sokolského diskurzu vytěsňována, dokonce lze hovořit až o jeho radikálně-maskulinní podobě.[12] V tomto světle se rovněž Sakovo tvrzení o nedogmatickém přístupu sokolů k Tyršově autoritě (s. 113), která dlouho zůstávala nepřekročitelnou, jeví jako značně diskutabilní.           

            Tomu koneckonců nasvědčují i reakce na Tyršovu (dobrovolnou?) smrt v Oetzu roku 1884, o které pojednává předposlední kapitola. Jeho smrt byla českou veřejností ponejvíce přičítána nešťastné náhodě (s. 217-219). Sokolové sami trvali na principiální nerozřešitelnosti této kauzy, která ale aspekt dobrovolné smrti vytěsňovala, jak dokládají Sakem citována slova jednoho sokola: „… ať se to stalo nešťastnou náhodou, nebo jiným způsobem…“ (s. 219). Tím je potvrzen narativ hrdiny jako základní výkladový rámec celé knihy, která vypráví o chlapci, který se i přes nešťastné dětství dokázal vypracovat, přiklonit na správnou (českou) stranu a vybudovat (národní) organizaci, která jej přežila. Právě Sokolu je v poslední kapitole, pojednávající o tzv. druhém životě Miroslava Tyrše, věnováno nejvíce pozornosti, neboť „nejvlastnější ‚druhý život‛ Miroslava Tyrše představuje činnost Sokola“ (s. 230). Zde nacházíme hrdinské vyprávění, v předcházejících kapitolách umně zakrývané, ve své koncentrované podobě. Takto postavený druhý život však vlastně není druhým životem v tom smyslu, jakým se podařilo Sakovi postihnout „život po životě“ Josefa Jungmanna či Jiřímu Štaifovi „odkaz a rébus mýtu“ Františka Palackého.[13] Tyrš je nahlížen v zásadě pouze pohledem sokolů. Je samozřejmě otázkou, proměňoval-li se obraz Miroslava Tyrše podobně jako Jungmannův či byl-li vnímán odlišně mimo sokolské hnutí. To nás ale vrací zpět k otázce po míře Tyršovi autority, která se tím zdá být naopak opět potvrzována. Každopádně, právě v této kapitole je míra odstupu a kritické reflexe nejmenší, autor sedá aktérům na lep, před zraky čtenáře vyrůstá Sokol jako dokonalý nositel hodnot demokracie, rovno(právno)sti a vlastenectví. Sokolství je chápáno skrze deklarovaný „tvořivý nacionalismus“ (s. 237), případně vlastní rezistenci vůči nedemokratickým elementům a zejména „odboj proti německé okupaci“ (s. 241). Proto lze uvěřit autorově údivu, když připouští, že „ani Sokol nebyl kupodivu zcela imunní vůči některým úpadkovým jevům, vyvolaným pomnichovskou krizí české společnosti.“ (s. 240) V zápětí mohou čtenáři být uklidněni: „vybočení z toho, čím byl Sokol zavázán odkazu svého zakladatele, zůstalo naštěstí ojedinělé.“ (s. 241)

            Srovnáme-li závěrečné stránky a odstavce Sakových monografií mužů 19. století, dojdeme ke zjištění možná překvapivému. Nezávisle na tom, jedná-li se o „obrozence“ doby předbřeznové, tvůrce moderní podoby politiky a občanské společnosti či příslušníka „generace věčně mladé“ – jak Sak s odvoláním na Vojtěcha Jiráta apostrofuje Tyršovu generaci – všichni mají jedno společné: jsou vzory činorodého vlastenectví stojícího v opozici k umanutému, šovinistickému nacionalismu.[14] Zde pozorného čtenáře může do očí uhodit jistá nesrovnalost: zatímco v životopisu Riegerově je postava Jana Nerudy ztělesněním mladočeského nacionalismu,[15] uzavírajícího cestu k národnostnímu smíru. V Tyršově biografii vystupuje nejen jako jeho generační vrstevník a přítel, ale rovněž jako „kriticky nahlížející analytik“ (s. 83.), který s Tyršem sdílel „ono sacro egoismo ve vztahu k národu.“ (s. 101). Zůstává tedy otázkou, co je míněno oním vlastenectvím, kterým by měl v důsledku být čtenář interpelován. Interpretační linka vývoje národního hnutí se v závěru, bez ohledu na proklamovanou svobodu vůle a pluralitu povah, zálib a vášní, překlápí do obhajoby vlastenectví – zdá se, že nezávisle na svém materiálu.

            Považuje-li Robert Sak za výzvu pro historiky, aby „vyprávěli svému národu věrohodné a co možná strhující příběhy, s nimiž by se rád ztotožnil“[16], nelze říci, že jí zcela dostál. Ve své knize přináší sice ne strhující, ale jistě poučený a čtivý pohled na Miroslava Tyrše. Jeho snaha vytrhnout jej z jednorozměrného nazírání přes sokolské brýle je jistě chvályhodná. Přesto akcentování národního rámce, ba místy přebírání jazyka pramenů vedoucí k utvrzování hrdinského rozměru celého vyprávění, a jeho v závěru jasně patrná apelativní funkce, mu na věrohodnosti částečně ubírají.

 

Jan Mareš

Filozofická fakulta UK, Praha

časopis Střed: časopis pro mezioborová studia střední Evropy 19. a 20. století, který vydává Masarykův ústav AV ČR



[1] Tato recenze vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Formování a vývoj národních identit ve středoevropském prostoru v 19. a 20. století.

[2] ROBERT SAK, Rieger a jeho krajané, in. TÝŽ, Co čte a nač myslí historik, České Budějovice 2010, s. 165.

[3] Na knize o Sidonii Nádherné z Borutína spolupracoval se Zdeňkem Bezecným.

[4] ROBERT SAK, Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku, Semily 1993, s. 18.

[5] OTTO URBAN, Kapitalismus a česká společnost: k otázkám formování české společnosti v 19. století, Praha 2003, s. 33.

[6] TÝŽ, Heinrich/Jindřich Fügner. Ein Typus des modernen böhmischen Bürgers. in: Bürger zwischen Tradition und Modernität. Bürgertum in der Habsburgermonarchie VI, hrsg. von Robert Hoffmann, Wien – Köln – Wiemar 1997, s. 271-282.

[7] GARY B. COHEN, Němci v Praze 1861-1914, Praha 2000, s. 41-42.

[8] Viz GARY B. COHEN, Němci v Praze 1861-1914, Praha 2000. K popisu procesu národní diferenciace srov. zejm. s. 41-42, k návaznosti na liberalismus zejm, s. 214-215.

[9] K tomu podrobněji viz VÁCLAV SMYČKA, Sokolské performance. Semioticko-historická analýza Sokola (1862-1882), bakalářská práce, FF UK 2011, zejména s. 38-45.

[10] RENÁTA TYRŠOVÁ, Miroslav Tyrš, jeho osobnost a dílo I, Praha 1932, s. 88.

[11] K tomu viz IRENA ŠTĚPÁNOVÁ, Tělocvičný spolek paní a dávek pražských, Lidé města 10/2003, roč. 5. Dostupné z http://lidemesta.cz/index.php?id=536 (25. 11. 2012)

[12] Na tento fakt prvně upozornila DENISA NEČASOVÁ, „Pažatý, stehnatý“ muž – „pažatá, stehnatá“ žena? Gender a tělocvičné aktivity druhé poloviny 19. století, in. HANA AMBROŽOVÁ (ed.), Historik na Moravě: profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové, přátelé a žáci k šedesátinám, Brno 2009, s. 719-734. Podobně srov. DENISA NEČASOVÁ, JAN RANDÁK, Genderové aspekty konstrukce reálného a symbolického těla, in: TAŤÁNA PETRASOVÁ, PAVLA MACHALÍKOVÁ (ed.), Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století, Praha 2010, s. 139-147. Podrobněji pak vývoji pojetí genderového řádu Sokola viz JAN MAREŠ, Krise maskulinity mezi chimérou a stereotypem. Gender a česká společnost na přelomu 19. a 20. století, diplomová práce, FF UK, 2012.

[13] ROBERT SAK, Josef Jugmann: život obrozence, Praha 2007, s. 222-233; Jiří ŠTAIF, František Palacký: život, dílo, mýtus, Praha 2009, s. 296-355.

[14] „Zůstává (Jungmann, poznámka J. M.) oporou alespoň těm, kteří v 21. století nemají za nemoderní pokládat se za vlastence a nestydí se být ‚permanentními‛ obrozenci? Je to docela možné. Ta Třeštíkova výzva národ‚ aktivně vymýšlet stále znovu, stále znovu utvářet jeho podobu tak, aby odpovídalo době a nárokům, které klade na občanské národní společenství‛, zní velmi, velmi jungmannovsky.“ ROBERT SAK, Josef Jungmann, s. 241. Uznává sice, že „byl někdy nacionalismem až zaslepen“, přesto „ze všech národních předáků nejméně podléhal iluzím.“ s. 210; v případě Riegrově je podobný názor implicitně vepsán do závěrečných pasáží týkajících se punktačních jednání, ROBERT SAK, Rieger, s. 254-270.

 

[15] ROBERT SAK, Rieger, Semily 1993, s. 150, 157, 210-211, 262-263.

[16] ROBERT SAK, Mysliti dějiny, in. TÝŽ, Co čte a nač myslí historik, České Budějovice 2010, s. 92.

časopis Střed: časopis pro mezioborová studia střední Evropy 19. a 20. století, který vydává Masarykův ústav AV ČR

 



Zpět na knížku "Miroslav Tyrš".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook