Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Měl jsem štěstí na lidi  »  Měl jsem štěstí na lidi - Bratrstvo

Měl jsem štěstí na lidi - Bratrstvo

Kněz radí jak se stát svobodným a dospělým člověkem

 

Životopisný rozhovor, tak říká autor Josef Beránek zachycenému vyprávění nezvyklého katolického kněze z Letohradu. Před tím kaplana v Náchodě, České Třebové, a dalších, celkem osmi místech. Do pětatřiceti let faráře Václava Vacka převychovávali, ale jak je vidno, moc se nenechal. Formovali jej mnozí lidé, a jak sám přidává: “Potkal jsem mnoho krásných lidí, o kterých v této knize není řeč, ale nosím je v srdci,” říká v doslovu. “Jsou bohatstvím mého života. Co bych bez nich byl?” Nedělal žádné zvláštní evangelizační akce a přesto měl před dveřmi fary frontu. A to dodnes platí. Čtenář si hned všimne, že se v rozhovoru a snad i při konečných korekturách snažil Václav přesně vyjmenovat osobnosti, jejichž jména nejsou známa a nebo se na ně dobře zapomíná. Jen Václav vidí, že to tak nesmí zůstat. Vypráví o sobě a zároveň nabízí mnoho osudů, které mu hýbou srdcem.

Správce katolické farnosti je podle Václava Vacka památkářem. Osobně ale dodává: “Mám moc rád umění, ale žádný kostel neporodí ani jednoho věřícího.” Dokonce by dopřál kostelům něco, jako je lidský život. Kostel se narodil s lidmi, kteří do něj přicházeli, a má nárok umřít, když už ti lidé nejsou. Je krásný i v ruinách. Václav Vacek to neříká z lenosti, mohly by se sčítat kostely a fary, které opravoval. Byla by to dlouhá řada. Kniha otevírá vážnou otázku po smyslu farnosti, komunity a legitimity dnešní téměř pověrčivosti, s níž se dbá na opravy kostelů, do kterých pak stejně nikdo nechodí. Kapličky a Boží muka, u nichž nikdo nekleká. Jen v té krajině dělají siluetu.

 

Václavovo pojetí Božího lidu je nejen “církev bratrská” ale i “sesterská”. Opravil by nás podobně jako teolog Josef Zvěřina kdysi jeho. A vedle zvučných jmen se ze stránek knihy klube zřetelně nové pojetí autority, která slouží, povzbuzuje, pečuje - tak trochu, jako porodní bába. Václav Vacek po funkcích nikdy netoužil, přesto byl za totality v poradním sboru kardinála Tomáška a po roce 1989 na čas působil v kněžské a pastorační radě královéhradecké diecéze. Nicméně, jeho představy o církvi v době svobody byly tak realistické a jasné, že je pomalu jdoucí a někdy i zpátečnická církev buď nepochopila a nebo rovnou odmítla. Praxe křesťanské víry však nepotřebuje velké formy. Letohradská farnost má všechny rysy jiné církve, kde se čte a vykládá Bible. Ve farním měsíčníku jsou texty dopředu vytištěny spolu se zajímavými odkazy k ekumenickému a společenskému dění. Václavova farnost je místem, kde se mluví s lidmi a oni mají možnost se podílet na životě farnosti. Kdo to nezažil, měl by si jednu neděli vyjet do kostela na Orlici.

 

Mezi jinými kapitolami knihy je ještě třeba připomenout Václavova slova o manželských setkáních, mužské spiritualitě a vztahu k obyčejnému lidství, ve kterém Pánu Bohu sloužíme jako muži a ženy. Málo která kniha je prakticky tak inspirativní, aby měnila církev. Kdysi naši otcové volali politické heslo: “Pryč od Říma!” a dnes bychom měli alespoň v něčem přispěchat ke křížku, jak se to obrazně říká. Tedy k římským katolíkům.

Daniel Kvasnička (Bratrstvo)

 

 



Zpět na knížku "Měl jsem štěstí na lidi".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook