Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Měl jsem štěstí na lidi  »  Měl jsem štěstí na lidi - Literární noviny _13.8.2015

Měl jsem štěstí na lidi - Literární noviny _13.8.2015

Na notu velmi různorodou

13.8.2015    Literární noviny    str. 24    Příloha - Biblio - kriticky o knihách – memoárová literatura, rozhovory

    Jiří TRÁVNÍČEK       

Vzpomínková literatura táhne. Rodí se na tomto poli mnoho; a urodilo se i za poslední období, takže selekce nemůže nebýt než – s krvácejícím čtenářským srdcem – přísná.

 

Pro mnoho z nás je memoárová literatura alternativní historií (dějinami v ich-formě), pro jiné zase jakousi náhradou za současnou beletrii, k níž si zejména starší čtenáři hledají vztah jen těžko („už mě to nebaví“), ještě pro jiné je to prostě spojení potěšení a poučení („číst jen tak pro oddech, to mi přijde málo, ale zase číst odborné historické či jaké věci, to se mi nechce“).

 

Tvrdé světy

 

Po velkém úspěchu rozhovorů Liao I-wu Hovory se spodinou je tu další kniha stejné ražby – Kulky a opium (přel. Bohuslav Smil, Mladá fronta). Tentokrát dochází na lidi, kteří prošli masakrem na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Přežili sice, ale čekalo je pak tvrdé věznění (třeba pouštění proudu do přirození); mnozí se k svému uvěznění dostali jako slepí k houslím – prostě náhodně byli na místě zásahů. Surově zbiti policisty, poté poníženi u soudu a uvězněni, ale to nejhorší mělo přijít teprve po propuštění. Jejich blízcí, jakož i celá společnost je nepřijali; stali se podivnými idealistickými cizinci v době, která byla nastavena na „krysí závody“, tedy úspěch a peníze. Povstává z toho hořkost, zmar a třeba i takováto sdělení: „V dnešní době je horší bejt chudej než bejt kurva.“ Vůbec současná čínská literatura, ať už fikce nebo faktografie, jak ji třeba soustavně pěstuje nakladatelství Verzone, je něco, na co se vyplatí vsadit. Opravdu mimořádné výpovědi, jakož i literárně skvělé knihy.

Drsnosti pokračují čili Ingeborg Jacobsová: Vlčí dítě. Neuvěřitelný životní příběh východopruského děvčete Liesabeth Otto (přel. Petr Dvořáček, Academia). Sedmileté německé děvče, Východní Prusy, konec války, velké pohyby lidí, zmatek, znásilňování.

Liesabeth se ztratí svým rodičům a spolu s jinými takto opuštěnými dětmi se toulá po kraji a žebrá, zejména na Litvě; poté je odsouzena za krádeže, takže si odbyde i zkušenost sovětských dětských nápravných zařízení. Podaří se jí vyhnout transportu, takže neskončí v sovětské německé zóně (NDR), nakonec přece jenom končí v Německu, v tom sjednoceném. Vyprávění velmi rozdíravé, přičemž ženská optika mu dodává ještě jakousi jinou vnímavost. Možná by se tato kniha měla vydávat v kompletu s mimořádnými gulagistickými pamětmi Natalie Ginzburgové Strmá cesta. Číst však tyto knihy po sobě by bylo jen pro velmi silné nátury.

 

Jak nedělat a dělat knižní rozhovor

 

Přece tady nebudeme sedět na sucho. Bilanční rozhovor Petra Placáka s nakladatelem Ladislavem Horáčkem (Paseka). Na tuto knihu s nedávno zesnulým nakladatelm se mnozí z nás opravdu těšili. A výsledek? No… Zůstává trochu lítost, že to dopadlo tak nějak nedomrle. Přesněji: velká škoda, že nakladatel Ladislav Horáček nedostal lepšího tazatele. Petr Placák ke knize nepřistoupil příliš služebně, jak by se slušelo. Vnucuje nám, někdy dost otravně, kumpánský tón (podívejte se, jací jsme s Horáčkem pospolití braši), což by se ještě přežít dalo, ale opravdu k nepřežití je manipulativní způsob tázání, zejména jeho zastydlý antikomunismus (ano, víme, byl disidentem, zorganizoval spoustu věcí); taky dost vadí manipulativní otázky, kde je zformulován názor a na dotazovaném se chce, jen aby přitakal. Tazatel příliš nepochopil svou roli (na vás, pane Placáku, tu věru nejsme zvědaví) a dotazovaný zase, ač se snaží, jak může, tak úplně všechno zachránit nedovede. Z té knihy zůstává na jazyku hořkost, zejména kvůli tomu, čím by bohdá mohla být, ale čím bohužel není. Hlavní dojem? Pana Horáčka je nám líto.

Pane Placáku, běžte se učit k panu Beránkovi. Pokud si chceme spravit chuť a zjistit, jak by se měl dělat knižní rozhovor, tak se pusťme do četby knihy Měl jsem štěstí na lidi (Vyšehrad). Tazatel: Josef Beránek. Dotazovaný: Václav Vacek. Ten druhý je katolickým knězem, který už několik let působí v Letohradě. Je to člověk s velmi otevřeným přístupem k věcem víry a církve, který ani tak netouží být katolickým disidentem našich časů, třebaže ho někteří do této role pasují. Jeho „mise“, životní i kněžská, je vedena v tom, aby byl bohoslužbě vrácen její původní rozměr – slavení. A aby se křesťané vrátili ke své osnovné vlastnosti – radosti. A jak rozumět Vackově kritice církve? „K církvi jsem kritický proto, že ji mámrád.“ Na té knize je úchvatné, jak se oběma jejím autorům podařilo sladit živel životopisný s živlem myšlenkovým. Čtenář si odnáší jednak mnoho silných a energetizujících vizí charizmatického kněze, jednak je svědkem toho, jak se tyto nezrodily jen tak z ničeho, jak jsou vymáchány ve zkušenostech životaběhu, jenž nebyl zrovna pohodlně přímočarý.

 

Smířlivosti

 

Knižní rozhovor Pavla Kryštofa Nováka s malířem Janem Kudláčkem Jako když mávne motýlím křídlem (Motýlek) je veden v tónu vlídném a smířlivém. Dojde na rodové kořeny, víru, vlastní cestu malování s určujícími učiteli, silnou enklávou je malířův vztah k rodině Františka Bílka, který „očekával, že bude Michelangelem týhle nový církve“, proto vystoupil od katolíků k husitům. Celkově velmi plastické a docelené; něčím snad až trochu starosvětské, ale v každém okamžiku je znát, že máme co činit se vzdělaným malířem, který se umí dívat a viděné zaznamenávat. Je to svědectví přemýšlivého člověka se silným vztahem ke své profesi, rodnému kraji i víře. Smířlivý tón pokračuje.

Izzeldin Abuelaish: Nebudu nenávidět. Cesta lékaře z Gazy za mírem a lidskou důstojností (přel. Martina Neradová, Host). Elie Wiesel o té knize napsal, že je nezbytnou lekcí proti nenávisti a pomstě. Přišel o své dcery při chybně navigovaném výbuchu ve svém domě v Pásmu Gazy. Přesto nepropadl hořkosti a touze po odplatě. Příběh lékaře, který se profesně pohyboval mezi palestinskými okupovanými územími a Izraelem, sám dítě palestinských uprchlíků; člověk, který odmítá soudit druhé podle národní či politické příslušnosti. Ano, to, co se stalo jeho rodině přičiněním izraelského bombardování, je hrozné, nicméně Abuelaish velmi kriticky uvažuje i o tom, jak se Gaza mění za vlády Hamásu ve vojenský tábor. Člověk, který se vypracoval z těch nejbídnějších podmínek ve špičkového lékaře s mezinárodní odbornou reputací, zároveň člověk s vlastní hlavou, otevřenou myslí a s rukou podanou ke smíření. Opravdu silná výpověď!

 

Závěr

 

Šestka je číslo falešné úplnosti. Bylo by věru o čem psát dále; titulů přehršle. Nicméně se zdá, že koberec tohoto žánru, který jsme tu sumárně předestřeli, je dost pestrý a nepotřebuje žádné nastavování. Český knižní trh nás na poli tohoto žánru opravdu nenechává hladovět.

 

***

 

Vůbec současná čínská literatura, ať už fikce nebo faktografie, jak ji třeba soustavně pěstuje nakladatelství Verzone, je něco, na co se vyplatí vsadit. Opravdu mimořádné výpovědi, jakož i literárně skvělé knihy.

 

Foto popis| Ladislav Horáček (17. 6. 1947 – 21. 7. 2015)

Foto autor| FOTO: NAKLADATELSTVÍ PASEKA

 

Foto popis| Izzeldin abuelaish

Foto autor| foto: © IZZELDIN ABUELAISH



Zpět na knížku "Měl jsem štěstí na lidi".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Ediční plán
Jaro / léto 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook