Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Narození a smrt v české lidové kultuře - Glosy historické XIV.

Narození a smrt v české lidové kultuře - Glosy historické XIV.

Narození a smrt v české lidové kultuře Téma lákavé, zpracování tradiční. Takto stručně můžeme charakterizovat knihu, jež volně navazuje na předlistopadové práce o Vánocích a Velikonocích v „české lidové kultuře“. A právě tato metodologická návaznost, podmíněná domácí etnografickou tradicí, do níž antropologické pohledy pronikají jen pozvolna a jen v náznacích, představuje zásadní limit. Na práci Alexandry Navrátilové je to patrné nejen v jejím pojetí dlouhého trvání lidové kultury, jemuž se budu věnovat podrobněji, ale stejně tak ve využívání historické či historicko-antropologické literatury, na niž se odvolává. Až na výjimky totiž v jejím poznámkovém aparátu najdeme pouze překladové práce, jichž za posledních deset let sice vyšlo velmi mnoho, avšak v každém případě mohou sloužit pouze pro rámcovou orientaci. Hlavní limit však spočívá v něčem jiném. Autorka totiž vychází z premisy, že „lidová kultura“ po dlouhé období, sahající až do 19. století, zůstávala víceméně neměnná a ve vztahu k narození a smrti je ji možné pojímat jako jeden celek. Jistě, s podobnou tezí by bylo možné pracovat, i když například Ari práce, na něž se odvolává, se pokoušejí dokázat něco jiného, ale pokud se s ní pracuje, je třeba ji i doložit, argumentačně a pramenně. Autorčina práce s prameny je však pouze receptivní, nikoli interpretační. Absolutní většina pramenů, z nichž čerpá, pochází z 18. a 19. století. Na první pohled se sice hojně odvolává na texty ze 16. a 17. století. Ve skutečnosti se ale v drtivé většině jedná o pramenné zmínky, které výběrově shromáždili Čeněk Zíbrt a Zikmund Winter a jež mohou sloužit pouze pro ilustraci. A právě tímto způsobem autorka prameny využívá, k ilustraci, byť velmi barvité, „lidových“ zvyků a „lidových“ praktik. To samé platí i pro prameny ikonografické, jichž je v knize celá řada, ale vedle bohemikálních se objevují i nečeské, i když jinak se autorka striktně drží „české lidové kultury“. Jen na okraj uveďme, že i ikonografické prameny zůstávají bez interpretace. Pokud se začneme ptát, zda jsou užité prameny nějak strukturovány, dostaneme jednoduchou odpověď. Ano, čistě v duchu premisy existence dlouhodobě neměnné lidové kultury. Tím ale jejich strukturace končí, protože v praxi Navrátilová vedle sebe nestrukturovaně řadí pramenné zmínky z raného či vrcholného středověku (povětšinou recipované jen z literatury) a zmínky z doby přelomu předmoderní společnosti ve společnost moderní. Tímto způsobem snad chtěla ukázat, že „lidová kultura“ je dlouhodobě neměnná a že kořeny určitých praktik spojených s narozením a se smrtí, doložené v etnografickém materiálu 18. a především 19. věku, mají své kořeny v mnohem starším období. Samotný pojem „lidová kultura“, tak hojně diskutovaný v historické literatuře od 60. let, autorka nijak nedefinuje a pracuje s ním velmi volně v nejširším možném významovém poli. I z tohoto důvodu v její knize nenajdeme žádné analýzy, které by ukazovaly, jak se „lidová kultura“ fenoménů, o nichž mluví, lišila od „kultury učenecké“, popřípadě od kultury elit. (Jen náznaky tohoto pojetí nacházíme v kapitole Smrt v proměnách víry a sociality.) A přitom se v případě zpracování problematiky narození a smrti nabízí celá řada problémů, kde se vskutku potýkaly dva mentální světy, jež se navzájem ovlivňovaly, prorůstaly a jeden od druhého přebíraly – nikoli pouze kultura lidová od učenecké – modely chování a myšlení. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést očistec. Navrátilová v souvislosti s očistcem tvrdí, že „podle lidové tradice se duše člověka měla po smrti odebrat do věčné radosti v ráji, nebo nastoupit trest v pekle či očistci“ (s. 156). Jistě, celá řada katolických křesťanů si posmrtný život představovala právě v těchto dimenzích, avšak v žádném případě se nejedná o primárně „lidovou tradici“. Odkazujíc se na Le Goffa, musí autorka vědět, že očistec byl původně intelektuální koncept, který byl zformulován v hlavách učených teologů. Postupem doby sice pronikal i do spodních pater společnosti, ale ne všude byl jednoznačně přijímán. Dokonce by se dalo říct, například na základě testamentů, že se do mentálních představ laiků příliš neprosadil. Na jedné straně sice lidé vynakládali značné prostředky na zádušní mše, na druhé straně ale vyhraněná představa o očistci byla spíše intelektuálním snem než realitou. A to nemluvíme o „lidových vrstvách“, jež očistec cele odmítaly, ať už to byly hereze 12. a 13. století, nebo reformované církve. A zde spočívá další limit této knihy. Autorčina vize „české lidové kultury“ je totiž veskrze katolická. Odvolává-li se však na texty 16. a 17. století, není možné nepoložit si otázku, jak se v kulturní a sociální rovině lišily praktiky související s narozením a se smrtí v prostředí katolíků a protestantů a jak se lišily v 19. století, tedy poté, co se reformované náboženství znovu stává náboženstvím oficiálně praktikovaným. Možná že bychom v mnoha aspektech jak pro raný novověk, tak pro 19. století dospěly k závěru, že konfesní rozdíly jsou minimální. Avšak bez analýzy, kterou Narození a smrt v české lidové kultuře postrádá, můžeme jen tápavě přešla­povat.
SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook