Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Objevování Bible  »  Objevování Bible. Svatá Písma Izraele ve světle současné archeologie - Odkrývání Finkelsteina

Objevování Bible. Svatá Písma Izraele ve světle současné archeologie - Odkrývání Finkelsteina

petr sláma, Církevní dějiny jaro 2008

Israel Finkelstein - Neil Asher Silberman: Objevování bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyšehrad, Praha 2007,385 s., z angličtiny přeložila Marie Čapková, ISBN 0-684-86912-8.

Po několikerém vydání v angličtině a překladu do němčiny a dalších jazyků mají od léta 2007 také čeští čtenáři možnost přečíst si bestseller telavivského archeologa Israele Finkelsteina. Napsal ho s pomocí odborného publicisty Neila Ashera Silbermana, jemuž kniha vděčí za snadno srozumitelný tón, ale třeba i za to, že v ní čtenář takřka nenarazí na poznámky pod čarou. Český název knihy, Objevování bible, s podtitulem Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie, poněkud stírá vtip anglického Bible unearthed. Sloveso unearth je doma v oblasti stavebnictví či archeologie, znamená „odkrývat", „zbavovat nánosu zeminy", přeneseně pak „odhalovat" a spojení se slovem Bible je samozřejmě ironií. Zvolený český název je ovšem jistě výstižnější než třeba název německého vydání - Keine Posaunen vor Jericho (volně snad jako Po pozounech u Jericha ani slechu), tedy název, který snad rovněž ironicky posunuje význam knihy pouze do roviny skandálního odhalení, co všechno bylo ve skutečnosti jinak, než se píše v bibli. Revizi „skutkové podstaty" biblického vyprávění ovšem kniha skutečně provádí na některých místech velmi důkladně. Její síla, ale současně také Achillova pata spočívá v tom, že nejen boří, ale také nepozorovaně spřádá svůj vlastní, nový příběh.

Pro samotného Finkelsteina představuje kniha jakýsi druhý život. Odborné veřejnosti je znám jako autor nebo spoluautor publikací shrnujících závěry archeologických kampaní, kterých se od počátku 70. let účastnil. Nejprve pod vedením Jochanana Aharoniho a Zeeva Mešela, později stál sám v čele vykopávek na Sinaji, v Samaří a jinde; od roku 1992 vede vykopávky na místě biblického Megida. Jeho dřívější práce jsou psány technickým jazykem a mívají rozsáhlé obrazové přílohy, statistiky a grafy. Knihou Objevování bible ale Finkelstein vykročil vstříc nejširší čtenářské obci. Při bližším pohledu se však ukáže, že závěry, k nimž v knize dospívá, jsou často zopakováním toho, co bylo z grafů, překreslených střepů a tabulek zřejmé již v 80. letech.

V českém prostředí lze jenom přivítat, že po třídílné Palestině Miloše Biče (Kalich 1948-50), po překladu Albrightových Cest k pramenům (Vyšehrad 1971) a Jepsenových Královských tažení ve starém orientu (Vyšehrad 1987) vychází po dvacetileté odmlce další práce věnovaná archeologii biblického Izraele. Finkelstein zde pracuje s třemi typy informací: jednak a)

s archeologickými nálezy a epigrafikou, dále b) s texty mezopotamských a egyptských kronik, ale ovšem také c) s texty samotné bible. Každý z uvedených třech typů informací je jiného druhu, ale pro všechny platí, že samy o sobě neztělesňují pravdu o daném období, nýbrž jen její odlesk, aspekt, který čeká na interpretaci.

Kniha sestává ze tří hlavních částí. V části nadepsané „Bible jako historická zpráva" Finkelstein provádí demontáž biblického příběhu odehrávajícího se od Gn 12 do 1 Kr, tedy od praotců Abrahama, Izáka a Jákoba až po království Davida a Šalomouna. Ve druhé části, nadepsané „Vzestup a pád starověkého Izraele", předkládá svou rekonstrukci vzniku nejdůležitějších dějinných peripetií společenské veličiny nazvané Izrael. Nakonec v oddíle „Judsko a vytváření biblických dějin" vypráví na takto rozestřeném faktografickém pozadí svůj příběh o tom, kdo a proč stál za sepsáním jednotlivých biblických knih. Poněkud neorganicky je v závěru knihy připojeno několik dílčích studií

z oblasti archeologie Svaté země.

Prohoďme toto autorovo důmyslné pořadí a podívejme se nejprve do druhé části knihy, tedy na to, jak on sám líčí „vzestup a pád starověkého Izraele". Finkelstein nejprve představí a odmítne některé dosavadní hypotézy. Začne tradiční biblickou, kterou ale držel ještě i americký archeolog William F. Albright, podle níž skutečně Izrael přibyl do oblasti Kenaanu zvenčí, a to násilím. Poté uvádí hypotézy německých badatelů prvé poloviny 20. století, podle nichž šlo o pozvolnou infiltraci polonomádských kmenů z pouště. Zmíní i hypotézu amerického marxisty Normana Gottwalda, podle níž je Izrael výsledkem společné revoluční zkušenosti páriů, fluktuujících na okraji tehdejších městských států, kteří se spojili ve vzdoru proti svým pánům. Nakonec předloží svou vlastní. Izrael skutečně vzniká z domácího kenaanského obyvatelstva. Jeho vzestup lze datovat do 11.-10. stol. př. Kr. a spadá vjedno

s cyklicky se opakujícími vlnami osídlení a následného vylidnění celé oblasti Levanty, východního Středomoří.

Podle druhého, archeologicky bohatě doloženého tvrzení knihy byl při postupném ustavování pospolitosti Izraele sever vždy územím, které bylo po všech stránkách (ekonomicky, kulturně, početně) napřed. Finkelstein nepočítá s existencí spojeného izraelského království kolem krále Davida, které by se po smrti Šalomounově rozdělilo. Patří k nesporným zásluhám autora i jeho kolegů, generace izraelských archeologů, kteří opustili univerzity v 70. letech, že zbourali široce rozšířený argument, podle něhož vznosná architektura paláců na Megidu, v Chasoru a jinde svědčí o nádheře Šalomounova království. Tito mladí vědci prokázali, že budovy jsou z 9. nebo 8. století. Podávají svědectví o vzmachu nikoli Šalomouna, ale z bible nechvalně proslulých Omríovců.

Třetí důrazné tvrzení knihy se týká Judska. To se prý plně staví na nohy právě až v době - a dost možná právě i v důsledku - pádu severního království v roce 722 př. n. 1. Teprve tehdy, za krále Chizkijáše, vystupuje ze stínu staršího a většího bratra, přebírá pochodeň „lidu Izraele" a pěstuje kulturní a teologické tradice vzniklé na severu. Základní půdorys biblických příběhů vznikl na objednávku krále Jóšijáše, jako literatura odpovídající jeho reformnímu programu.

Z této perspektivy je pak poučné číst první část Finkelsteinovy knihy, oddíl „Bible jako historická zpráva". Autor zde probírá pět větších příběhových celků Starého zákona: vyprávění o praotcích, o exodu, o Jozuově dobytí země, o Izraeli v době soudců a o ustavení davidovské monarchie. Stručně projde dějovou osnovu jednotlivých celků. Ty potom srovnává s dostupnými reáliemi. Jako červená nit se jednotlivými kapitolami táhne závěr,že svými hrdiny i prostředím, v němž se dotyčné příběhy odehrávají, neodráží dobu konce 2. a začátku 1. tisíciletí, nýbrž dobu 8. a 7. století.

Tento unifikující závěr Finkelstein zužitkuje v posledním oddíle knihy. Zde před očima čtenáře rozvíjí detailní obraz nesmírně plodného století po pádu severního království, doby mezi Chizkijášem a Jóšijášem, během níž nové a dynamické hnutí „jedině Jahve" načrtne hrubé rysy pozdější starozákonní dějepravy. Za krále Jóšijáše se ideologie tohoto hnutí stává státním programem.

Je zřejmé, že Finkelsteinova rekonstrukce narazí na odmítnutí u čtenářů, kteří uvykli považovat bibli za prvoplánový zdroj historických informací. Některé základní položky židovské kolektivní paměti a křesťanské věrouky jsou zde označeny za mýtus. Přesto je tuto kritickou a analytickou část Finkelsteinovy práce třeba brát vážně, neboť zde hovoří odborník na slovo vzatý. Jeho negativní zprávu o tom, co se prostě vzhledem ke komplexně pojaté archeologické evidenci stát nemohlo, lze patrně stěží obejít. O to víc je pak třeba věnovat pozornost těm svatopiscům - a pro společenství víry povězme také: učit se je napodobovat -, kteří uprostřed svých neveselých zkušeností vyprávějí příběh víry. Je třeba učit se od nich převyprávět události kolem sebe ve vší jejich víceznačnosti jazykem biblických svědků jako příběh Božího doprovázení, napomínání a zachraňování. I když to tak lidským očím vůbec nepřipadá.

Finkelsteinova rekonstrukce ovšem sklízí jistou kritiku také zleva, z okruhu evropských biblistů, kteří se literárními rysy bible, jejího postupného vzniku a pluralitou jejích důrazů zabývají už od dob osvícenství. Nejde o to, že je ve své práci uvádí jen minimálně. To by mohlo jít na vrub oné povinné čtivosti knihy, o kterou se postaral Silberman. Mnoho jejich závěrů ale zcela hází za hlavu nebo je prostě nezná, a to i ke své škodě. Názorně to vidíme třeba na tom, že Finkelstein, který tak přesvědčivě doloží skrytou agendu biblických autorů, píšících v 8. století o praotcích nebo exodu, nečte stejným způsobem 2. knihu Královskou, která líčí i dobu králů Chizkijáše a Jóšijáše. Tam, kde se nekriticky spoléhá na líčení této části bible, když kreslí svou dějinnou fresku, ocitá se v jedné řadě s těmi, které jinak stíhá kritikou a ironií. Tím, že rozhodující pohyb směrem ke vzniku biblického příběhu klade ještě před babylónské zajetí Židů v 6. stol. př. n. l., řadí se po bok spíše konzervativních badatelů. A je těžké ubránit se dojmu, že si zde přihřívá také svou vlastní patriotickou polívčičku: v protikladu k badatelům, kteří si představují vznik starozákonních vyprávění až v době exilu a tato vyprávění považují namnoze za reakci na rozptýlení a ohrožení vnějšími perskými i řeckými vlivy, předkládá Finkelstein vznik bible jako program ryze židovský, vzniklý  Jeruzalémě, program národního sjednocení a rozvoje. Sleduje tak agendu jistě pro mnohé důležitou, vlastní ale spíše naší době než dobám pozdních židovských králů. Nutno ale přiznat, že příběh, který Israel Finkelstein vypráví, se čte vskutku jedním dechem.

Petr Sláma přednáší starozákonní biblistiku na ETF UK v Praze

 



Zpět na knížku "Objevování Bible".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook