Lépe druhého poznat znamená více ho milovat. Martin C. Putna ve své práci Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity nabízí jinou verzi tohoto rčení: dobře druhého znát znamená dávat si na něj lepší pozor.

Svou exkurzi Ruskem v jeho duchovních, kulturních a samozřejmě také politicko-mocenských kontextech podává Putna ve dvou desítkách zastavení. Pro čtenáře, který je obětí normalizačního "vzdělávacího" systému, některé tyto "kartinky" doslova boří mýty - třeba ten o vikinské Rusi (slovo Rus je finského původu a označuje Švédy) či o Krymu, který opravdu nebýval vždy ruský. Ostatně těch Rusí bylo (a vlastně stále je) víc než jen ona jediná moskevská...

Patrně nejtřesknější zkratkou, kterou Putna nabízí, je teze, že Moskevskou Rus lze chápat nejen jako dědičku Rusi kyjevské, ale také (nebo) jako nástupce Čingischánovy říše. Teprve za mongolského panování ve středověku začíná ono fatální zpoždění ruského vývoje a vzdálení se evropskému kontextu. "Kultura se po tři století mongolské éry dál vyvíjela v kontextu pravoslavné církve, této jediné civilizační instituce ruskojazyčného obyvatelstva. Situace nedopřávala církvi nic více než konzervativní udržování náboženských a kulturních forem," píše Putna.

Moskevské knížectví porazilo konkurenční ruské státy i samotné Mongoly proto, že samo bylo v kulturním smyslu "mongolské", tedy obzvlášť kruté, s absolutistickým postavením panovníka a podřízením náboženských struktur moci. A jedinec? Ten je ochoten obětovat se – jistěže v náležitém gestu – imaginárnímu zájmu celku.

Některým popisovaným skutečnostem by se chtělo nahlas smát. Třeba sporům v pravoslavné církvi o to, zda je přípustné žehnat se dvěma, či třemi prsty – kdyby ovšem nekončily spoustami krve. Nebo absurdní liturgické "reformě", když svatých zpěvů bylo v bohoslužbě opravdu příliš mnoho a ta se nepřijatelně táhla. Vypustit nebylo možné nic, tak se začaly různé písně zpívat najednou. Dost toho smíchu – naše země je stále součástí ruského "blízkého zahraničí".

Putnova procházka Ruskem přitom není burcující pouze tím, co všechno říká, ale také tím, co nechává stranou. Působení "divotvůrce" Rasputina, který ovládal poslední carský pár, odbývá autor jedinou větou; ten člověk prostě není dost důležitý.

Putnovo dílo nechce být alternativní učebnicí historie, spíše se zastavuje na křižovatkách, neukazuje, kudy jít, ale slouží k orientaci. Vybrané události ilustruje autor mimo jiné odkazy na umělecká díla, která je reflektují. V několika případech jde o plnokrevnou esej, která by obstála i samostatně – například řádky o předcivilizačním pohanství Stravinského skladby Svěcení jara či biblickém pochodu revolucionářů v poemě Dvanáct od Alexandra Bloka.

Ruské obrázky jsou zároveň jakýmsi Putnovým coming-outem, autorsky zde před čtenáři přiznává své stigma: Ano, jsem rusista. V nedávné knize rozhovorů Vždycky v menšině Martin C. Putna o této větvi svého širokého vzdělání ještě říká: "Je to strašné prokletí mého života." Ale hájí se: rusistiku studoval proto, že latina byla na fakultě otevřena právě jen v této nešťastné kombinaci, a kromě jedné nezralé knihy o tomto tématu nic nenapsal.

Stejně se to s ním táhne, když ho chtějí vyloučit z české literatury, křičí na něj: Rusistáá! Inu, takto na něj už volat nebudou. Putna se ke své rusistice hrdě přihlásil a sebevědomě ji nakombinoval s dalšími oblastmi svého vědění. Předložil zralý a burcující tvar.

KNIHA

Martin C. Putna

Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity 

2015, Vyšehrad, 336 stran, 268 korun

Když nyní ve své knize definuje Putna úlohu českého rusisty, nečiní tak mimoděk, zvedá vlastní korouhev. Tato pozice nemá zůstat nezúčastněná, vzdělanec "má být tím, kdo v ruské kultuře a společnosti podporuje osobnosti a hodnoty, jež stojí na straně svobody člověka, proti režimu, proti státnímu teroru, proti bezduché instituci, proti potlačování svobody svědomí a výrazu."

Ne, nečteme jen historicko-vědní studii, která přišla v pravý čas. Čteme literaturu. "Ústředním žánrem občas škobrtavě, ale překotně se rozvíjejícího ruského světského písemnictví je óda. A ústřední osobností, které je chvála nejčastěji a nejrafinovaněji veršem skládána, se stává cařice Kateřina II., již dobovými šmajchléři titulovaná Veliká." Jak nádherný jazyk, jaké nakažlivé zanícení!

Z obálky knihy Obrazů shlíží na čtenáře prezident Putin, patriarcha Kyrill (tedy dva někdejší činovníci KGB) a punkerky z Pussy Riot. Ty Putna analyzuje jako jurodivé, navazující svými akcemi na tradici ruských mystiků-bláznů, kteří mívali alespoň jednu výsadu: mohli hovořit – vždyť i moskevský chrám Vasila Blaženého, tedy Vasila Blázna, připomíná kazatele, který chodil zásadně nahý.

Dnes, zdá se, volně mluvit – alespoň v ruských sdělovacích prostředcích – už možné není. Rusko je nacionalistickou, antievropskou a imperiální enklávou, která se bojí slova. Naději pro jeho budoucnost vidí Putna paradoxně v napadené Ukrajině. Tato dědička západního Ruska může moskevské Rusi připomenout, že "ruskost nemusí být autoritářská, xenofobní a antiintelektuální. Že ruskost může pozitivně komunikovat s evropskými kulturními proudy." Doufejme v to.