Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity  »  Obrazy z kult. dějin ruské religiozity - J. Jandourek, Svobodné forum

Obrazy z kult. dějin ruské religiozity - J. Jandourek, Svobodné forum

MARTIN C. PUTNA: Rusové jsou zvyklí na styl Ivana Hrozného

Pavel Hofman

Shodou okolností vám v této době vychází kniha, která se týká i dění v současném Rusku. Především umožňuje čtenáři pochopit, co se tam děje a kde to má kořeny. O čem přesně je?

Kniha se jmenuje Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Název je parafráze na moji starší knížku Obrazy z kulturních dějin americké religiozity. Tamta kniha byla modrá, tato je červená, tamta byla optimistická, tato je pesimistická. A také ten název znamená navázání na tradici českých knížek o Rusku, jako byly Havlíčkovy Obrazy z Rus nebo Obrazy z dějin ruské vzdělanosti od Pavla Miljukova – z ruštiny přeložené a svého času u nás velmi vlivné. Slovem „obrazy“ chci naznačit, že to nejsou systematické dějiny ruské literatury ani politiky – to by byla kniha mnohem delší -, ale vybrané kapitoly, které pokládám za podstatné pro pochopení současnosti. Není to tedy knížka o současné politice, o tom, koho nechal Putin zavřít a kterého novináře zavraždili, na to jsou jiné knížky. Jde o kulturně historické kořeny toho všeho. Jak se utvářela ruská mentalita a určité archetypy politického a kulturního jednání. Kdybychom to shrnuli – je to od svatého Vladimíra k Vladimiru Putinovi a od jurodivých k Pussy Riot.

Takže Putin je zatím vrcholem nějakého logického historického vývoje?

Putinův styl a Putinův kult navazují na tradici krutých a bezohledných vládců, kteří byli velkou částí národa milováni. Ta krutost jim nebyla vytýkána. Naopak, ta potvrzovala, že jsou legitimní vládci. Takový může zavřít a zabít, koho chce, a nic se mu nestane. Proto mnozí Rusové, zvyklí na „styl Ivana Hrozného“, který tak skvěle zopakovali Petr I. i Lenin se Stalinem, neměli rádi ani Gorbačova, ani Jelcina. Putin je konečně ten správný macho, který, když se mu zachce, okupuje kus cizího území, a tím se legitimizuje. A Pussy Riot jako pars pro toto jsou nejvýraznější projev zoufalého odporu toho druhého Ruska: když je politická situace taková, že nemůžeme nic dělat. Když neexistuje žádný legitimní způsob politického zápasu a opozice je úplně zatlačena do kouta, tak uděláme šílenou performanci. Takový protest má zároveň náboženský charakter. Vypadá to jako rouhání, ale vlastně je to poukázání prstem na vládce v duchu starých proroků: „Ty se tváříš zbožně, ale jsi násilník! A tím, že se tváříš zbožně, se sám rouháš!“ Když se to nemůže říct v parlamentu ani v novinách, tak to musíme říci jako ti staří jurodiví, co pobíhali nazí po Rudém náměstí. Ti směli nadávat vládci. Těch se Ivan Hrozný bál. Třetí archetyp je ta naprosto zkorumpovaná církevní hierarchie, která má pocit, že náboženství spočívá v dodržování obřadů. To je ta víra v „pravoslaví“. Tato víra v pravoslaví je strašidelná. Jejím obsahem je: Budeš-li správně vykonávat obřad a dodržovat postní kalendář, je to všechno, co po tobě Pánbůh chce. Víc nic. Od moskevské Rusi se církevní hierarchie brala jako součást státního aparátu. Takže patriarcha Gunďajev zvaný Gunďajl, agent KGB, v dojemném objetí s důstojníkem KGB Putinem – to je návrat „zbožného“ Ivana Hrozného…

To jsou dost strašidelné výjevy…

Je tu ale ještě čtvrtý archetyp, říkám tomu „to druhé Rusko“. Západní Rusko. Protože to naštěstí nikdy nebylo tak, že byla jenom jedna ruská identita, jeden ruský stát. Kyjevská Rus byla vlastně souborem několika knížectví, ještě než vznikla Moskva. A pak, až do 18. století, vždycky existovaly na západě od Moskvy ještě jiné státní útvary, které byly v nějakém slova smyslu ruské, ale nesplňovaly ty negativní stereotypy, podle kterých si představujeme Rusko. Nebylo tam samoděržaví, nebylo tam nevolnictví, nebyla tam protizápadní rétorika, nebyla tam inspirace tatarským stylem vládnutí. Mám na mysli Novgorodskou republiku, poté Litevskou Rus a pak tu polonezávislou Ukrajinu v 17. století. Dnešní Ukrajina vlastně plní roli toho západního Ruska: Je slovanská, z větší části pravoslavná, píše cyrilicí. Základní charakteristiky jsou společné. Ale zároveň se necítí jako něco zásadně jiného než Evropa, ale jako součást Evropy. Jako východní okraj Evropy.

Z Moskvy se vždycky utíkalo. Už od 16. století utíkali první svobodomyslní emigranti z říše Ivana Hrozného, a tak utíkají dnes znovu. Moji přátelé v Moskvě se teď poohlížejí po tom, jestli někdo z nich přece jenom nemá zapomenoutou židovskou babičku, nebo nějaký statek v Litvě, který by mohl nějak zrestituovat. Z Moskvy se dnes utíká, protože se ví, že je tam zle.

Takže na Ukrajině jde o víc než jen o kus území…

Tím má Ukrajina význam pro celou Evropu i pro samotné Rusko. Nejenom proto, aby se ten stát konečně definitivně konstituoval a byl v rámci možností blízký našim standardům, ale i kvůli Rusku. Protože tam, na Ukrajině, může i ruská kultura nějak pokračovat dál. Mimo Putinův přímý dohled.

A pak ten Krym. Někdy dávám studentům žertem otázku: Který je první autor, který píše o Rusku? Odpověď zní: Hérodotos. Řecký historik v pátém století před Kristem. Protože on má popis Skýthie, což je dnešní Ukrajina a Krym. Na Krymu se odehrává mýtus o Ifigenii na Tauridě. Krym je Taurida, to je součást antického světa. Tam byla od šestého století řecká města. Krym a přilehlá část Ukrajiny má tedy mnohem více společného s našimi dějinami, než si myslíme.

A co taková ta představa, že ruský lid je dobrý, ale car je zlý? Když se pak dočteme, že 80 procent lidí sympatizuje s Putinem, máme dojem, že si za všechno mohou sami.

Je to trošku bludný kruh. Protože moskevská Rus, tedy ta hlavní linie státu jdoucí od Moskvy Ivana Hrozného až do té dnešní Moskvy, se vlastně definovala skrze to, že nepatří k Evropě, že ji evropská kultura nezajímá. Že je „heretická“, pak za bolševiků že je „buržoazní“, dnes že je prý „dekadentní“. Už někdy od 16. století se mluvilo o tom, že prý je Západ v úpadku a že se mu nemá věřit. Paradoxně si dnes Rusko ze západu vzalo ten konzum, to se mu líbí. Ale hodnoty, jako je politická a náboženská pluralita, otevřená společnost, lokální autonomie, princip subsidiarity, tedy že obce si volí své zástupce a odtud se teprve legitimuje moc až nahoru – ty jsou neznámé, nebo se jen pomlouvají. Velká část lidí opravdu žije v izolaci. Carovy hlásné trouby, tedy dnešní státní televize, je utvrzují v tom, že je to správně. Těch druhých, kteří získávají a šíří jiné informace, je vlastně menšina.

Aspoň se to zatím zdá. Jak je to s akademickými svobodami?

Tak třeba profesor Zubov už je u nás. (Známý ruský historik Andrej Zubov přirovnal obsazení Krymu k nacismu. Pak následoval vyhazov z prestižní moskevské diplomatické akademie – pozn. red.) Ale vážně. Měl jsem teď kurz ruských duchovních dějin, kam chodili i někteří studenti z Ruska nebo z Ukrajiny. Čekal jsem, že budou třeba nesouhlasit – nebo ti ukrajinští naopak velmi souhlasit. Ale nic. A někteří pak přišli tiše poděkovat: „O takových souvislostech jsme nikdy neslyšeli.“ Míněno – o principu „západního Ruska, nebo o židovském a katolickém proudu v ruských dějinách. A že v ruštině žádná taková stručná knížka o kulturních dějinách východoevropského prostoru, která by nebyla nacionální a jednosměrná a ufňukaná, neexistuje, tak abych to prý nechal přeložit do ruštiny.

Akademici mohou svobodně publikovat?

V zásadě ano, ale to proto, že na veřejnost to nemá větší vliv. Doba, kdy Kateřina Veliká posílala Novikova a Radiščeva do pevnosti za nějakou knížku, dokonce za nějakou beletrii, je pryč. Kateřina byla ostatně Němka. Velmi kulturně vzdělaná cařice. Dneska literatura ani věda zdaleka nehraje takovou roli, jako hrála tenkrát. To, na čem záleží, jsou informace v televizi, rozhlase a v novinách. Spisovatelé ať si píší. Pokud nepůjdou do přímé konfrontace s režimem, ať si píší.

Nejdokonalejší popis ruské, přesněji té moskevské mentality má Karel Čapek v Továrně na absolutno: „Počkej, báťuško,“ zvolal generál Buchtin, „žádnou japonskou víru. Když už nějaká víra, tak ať je pravoslavná. A víš proč? Předně proto, že je pravoslavná, a za druhé, že je ruská, a za třetí, že to chce Gosudar, a za čtvrté, že my máme, holenku, největší vojsko. Já, pánové, po vojensku: přímo a podle pravdy. Když tedy víra, tak tedy naše pravoslavná.“ Tak to je typická ruská teologická argumentace. Ale zase vážně. Mladá literární historička Alena Machoninová, která žije v Moskvě a přeložila už řadu knížek současných ruských autorů, by podle mého soudu měla napsat velké dějiny moderní ruské literatury. Tady doma je zjevně nikdo nenapíše. Ona se drží té tradice, ve které byla naše generace vychovávána našimi učiteli – těmi rusisty, kteří prošli aspoň částečně disentem. Mám na mysli Miluši Zadražilovou, Karla Štindla a další: Že český rusista by měl plnit funkci toho, který upozorňuje na to, co je v ruské kultuře svobodné, což v podstatě znamená protirežimní nebo aspoň nerežimní. Má pomáhat tomu druhému, lepšímu Rusku. Český rusista, který jenom opakuje ten nacionalisticko-pravoslavně-postbolševický diskurz, není český rusista. To je ruský imperiální rusista, který mluví česky.

Tím jsme se dostali až k všelijakým „přátelům Ruska“ v České republice. To je zvláštní fenomén, ne?

Pořád mě to ještě šokuje. Dnes mi přeposlal jeden čtenář text, který jsem údajně napsal spolu s Halíkem, Schwarzenbergem a dalšími pravdoláskaři, který se jmenuje Zvací dopis vládě USA, ve kterém vyzýváme americká vojska, aby vstoupila na naše území, a tím chceme vyvolat atomovou válku. Ten čtenář mi to poslal s tím, že tomu asi spíš nevěří, ale že už mu to přišlo několikrát z různých adres, a jestli mu to tedy můžu vyvrátit: Že jsem opravdu nepsal zvací dopis vládě Spojených států a že opravdu nechci atomovou válku. Takže už i tyhle metody provozuje Putinova propaganda u nás. Lži, výmysly, podvržené texty. Zatím se nepohodlní nevraždí.

Ale taky to má další rozměr. Putinova propaganda měla bohužel na co navázat – totiž na českou obrozenskou rusofilii. Mnohem moudřejší vztah k Rusko měl Masaryk. Toho Rusko zajímalo – jako důležitá evropská velmoc, s níž máme některé věci společné – ale ne zase až tak mnohé! – a kterou bychom měli znát a kriticky zkoumat. To je masarykovský zájem o Rusko. Vedle toho tady trvala tradice rusofilie naprosto nekritické, která navázala na romantickou tradici obrození, kterou zakládá Jan Kollár. Loni jsem ostatně připravil nové komentované vydání Kollárovy Slávy dcery – ale tentokrát jako dokument té hrozně naivní rusofilie. A pak je to tradice katolické rusofilie, Františka Sušila, unionismu, cyrilometodějského hnutí, které vidí v Rusku to hluboké duchovní, vůči čemuž my jsme jen ten vyschlý racionální Západ. Na Východě je mystika, ikony, svatí starci… To je ale určitá interpretace pravoslaví, která vznikla v určitých intelektuálních kruzích, u konvertitů z přelomu století, jako byli Berďajev, Florenskij či Sergij Bulgakov. Vždycky to v rámci ruského pravoslaví byla spíš menšinová kontrakultura, to mystické vnímání a ta antropologie srdce. Chápu, že pro mnohé katolíky je to přitažlivé, ale to není „pravoslaví jako takové“. To je intelektuálně reinterpretované pravoslaví pro elitu. Asi jako se liší buddhismus a hinduismus na Západě od žitého buddhismu a hinduismu v Asii.

A nakonec komunisté…

Ano, pak je tu ještě tradice komunistické rusofilie, tedy Julia Fučíka a Marie Pujmanové a Vítězslava Nezvala. Nezval zpívá v Milencích z kiosku: „Znám zemi blízko pólu, znám divukrásnou zem, a do té země spolu a navždy ujedem. Není to Amerika, zem klamných miráží, kde otrok černoch vzlyká na moři plantáží.“ Kollárové milovali Rusko, protože jsou tam Slované a je tam car a pořádek. U Nezvalů se to pak pervertovalo do toho, že milujeme Rusko, protože jsou tam car Lenin a Stalin a je tam pořádek a lidé tam šťastně žijí. A stopy toho všeho nacházíme kolem sebe. V široké frontě „přátel Ruska“ najdeme katolikály neboli krajní katolíky, vedle nich komunisty neboli krajní levičáky, magory úplné a pak samozřejmě pragmatiky, kteří to dělají za peníze. Krajní levice a krajní pravice se v tom bez problému shodují. To je kruh, na kterém se protiklady spojí. Krásným dokladem toho byla patafyzická protidemonstrace na Klárově 17. listopadu, kde komunisté a katolikálové svorně juchali za báťušku Zemana a báťušku Putina. Brr!

Martin C. Putna je literární historik a vysokoškolský profesor

http://svobodneforum.cz/martin-c-putna-rusove-jsou-zvykli-na-styl-ivana-hrozneho-proto-se-jim-putin-tolik-libi/



Zpět na knížku "Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook