Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Ohně na planinách  »  Ohně na planinách - Literární noviny

Ohně na planinách - Literární noviny

Výstražné ohně v duších

21.1.2008  

 

MICHAEL WEBER

Více jak půl století starý román japonského spisovatele Šóheie Óoky, zachycující invazi americké armády na Filipínách v roce 1944, je dílem říkajícím si o opětovné překládání již proto, že strohý dokumentarismus válečných románů převrací do barvité obraznosti krajiny války i krajiny lidské představivosti.

Óokovy Ohně na planinách (1951) jsou z těch literárních svědectví, která nahlížejí světovou válku z pohledu jediného člověka. Autor v něm čtenáři zprostředkovává svou jedinečnou, nezastupitelnou zkušenost úzkým objektivem, který sice zabírá pouze osobitý zlomek událostí druhé světové války, vždy jedno konkrétní místo v jednom konkrétním čase, avšak se smyslem pro detail, patos a především realitu.
Máme před sebou jednu z próz, kterou Óokovi doslova předepsaly dějiny, běh světa a doby, do níž se narodil. Je to jeho v pořadí druhá kniha s tématem posledních okamžiků druhé světové války na Filipínách, které sám jako voják císařské armády prožil, než byl jako mnozí další zajat Američany a na sklonku roku 1945 repatriován do Japonska. Bezprostřední tvůrčí reakcí na tuto jeho nedobrovolnou zkušenost byly Zápisky zajatce (Furjoki, 1948 – 1951), v mnohém autobiografičtější než Ohně na planinách. V Zápiscích Óoka zmiňuje i neúspěšný pokus o sebevraždu po odloučení od své jednotky na Mindoru, z tehdejšího japonského pohledu důstojnější než následné americké zajetí. Ačkoliv se v dalších letech pokusil literárně ztvárnit i jiná životní témata v domnění, že svou filipínskou kapitolu má sám pro sebe již definitivně uzavřenu, po čase se opět autorsky vrátil zpět na ostrov Leyte čtyřicátých let dílem Zápisky z bitvy o Leyte (Reite senki), vydávaným časopisecky na pokračování v letech 1967 až 1971. Spíše než o román se jedná o faktografické záznamy, které mají boj den po dni rekonstruovat, nicméně i ty, stejně jako všechna svá díla věnovaná tematice druhé světové války, píše Óoka se zaujetím a vědomím odpovědnosti a poslání spisovatele, kterému je svěřen úkol zabývat se vlastní zkušeností s „nejvyšším zlem“ a předat ji dál.
Titul knihy Ohně na planinách je velmi výmluvný a na první pohled může vykazovat jistou míru abstraktnosti, která se ovšem v průběhu Óokova líčení přeměňuje v poměrně konkrétní určení. Sloupy černého dýmu na obzoru, které hrdinu po většinu cesty po ostrově provázejí, mohou mít vždy dvojí původ: je možné, že stoupají od ohňů civilistů, spalujících zemědělský odpad po žních, ale stejně tak se může jednat o signální ohně filipínských partyzánů. Ať tak či onak, ohně jsou znamením přítomnosti člověka, jsou dokladem o žijících lidech, kteří je zakládají. V jiné symbolické rovině mohou ohně v titulu knihy představovat ohně z pušek dvou proti sobě válčících stran a odkazovat tak na ozbrojený konflikt, do jehož rámce je příběh zasazen. Oheň nemusí být provázen jen dýmem, oheň je rovněž zářící plamen, objevující se za nocí v lesích u ormocké cesty: „Bál jsem se jej. Vždyť podobný jsem nosil i já ve své duši.“ Souvislost ohňů ovšem pochopí hrdina příběhu až mnohem později a zcela nečekaně.
Prostřednictvím postavy svobodní ka Tamury, jehož jménem „já“ píše, nezprostředkovává Óoka jen šílenost vojenských operací, jejichž úspěšnost je předem zpochybnitelná (o císařské japonské armádě se opakovaně zmiňuje jako o „naší poražené armádě“, stejně tak jako se vyznává z toho, že „mé vzrušení a bolest pramenily z předtuchy vojenské porážky a vlastní smrti“). Některé pasáže Ohňů na planinách lze číst i s vášní cestopiseckou, je nám dáno nahlédnout do exotického filipínského prostředí a tropické přírody. Óokův hrdina je především člověk, který dokáže prostředí okolo sebe přetvořit v dojmy a předat je dál. Současně v sobě nese rozpor mezi vlastním svědomím (bojovat nechce) a vědomím své občanské povinnosti (byl sem vyslán, aby bojoval): „Správný pěšák má v přírodě vidět jenom to, co je pro něj nezbytně nutné.“ Hromadu mrtvých těl před kostelem opuštěné filipínské vesnice přesto popisuje především jako člověk, který mluví o jiných lidech, se smyslem pro detail lidského těla, gest a výrazů. Až o několik stránek dál nasytí autor čtenářovu zvědavost a odhalí, o jaká těla se jedná, zda o těla Filipínců, Japonců či Američanů.

Exotické kouzlo války

Na širokých cestách i úzkých stezkách filipínského ostrova prožívá hrdina četná déja-vu a je si jich s mírou vlastní erudice vědom. Dohady a závěry, proč se osamocený voják bloudící neznámou krajinou filipínského ostrova potýká především s vtíravými myšlenkami a vzpomínkami na svůj dosavadní krátký život, tak nejsou ponechány čistě na čtenářově dedukci. Óokův hrdina sám přichází s hypotézou, proč lpí na své minulosti (pro lidstvo tak nepodstatné) právě v této historické chvíli (pro lidstvo tak podstatné). Náznakem obecné platnosti takového počínání je i zpověď nejhlubších životních tajemství dvou jiných vojáků v jedné z prvních kapitol.
Svobodníka Tamuru lze nazvat autorským hrdinou a způsob vyprávění Ohňů na planinách má velmi blízko k japonskému literárnímu specifiku šišósecu, stylu psaní, který vzešel z japonského naturalismu a který autorovi umožňuje vyznat se prostřednictvím psaní literárního textu s větší či menší dávkou fabulace ze svých nejrůznějších životních zkušeností. Nejprůvodnějším formálním znakem šišósecu je vyprávění v první osobě, tedy postup blízký západní ich-formě. Přes tuto i další možné indicie jsou Ohně i jejich autor přirozeně řazeny k sengoha neboli poválečné frakci moderní japonské literatury, k níž se řadí autoři, kteří bezprostředně reagovali na události spojené s druhou světovou válkou. Českému čtenáři je tato podoba japonské literatury dostupná i v dalších překladech, jmenujme například Oblast prázdnoty Hirošiho Nomy (Naše vojsko, 1963), Třešňový ostrov Harua Umezakiho (in Bláznivý drak, Vyšehrad, 1982), Moře a jed Šúsaku Endóa (Vyšehrad, 1980) a konečně i Černý déšť Masudži Ibuseho (Svoboda, 1978).
Do záběru autorského objektivu proniká místy restrospektiva, opakovaně s využitím prvku již zmiňovaného déjŕ-vu. Samota v obklopení přírodou poskytuje literárnímu hrdinovi příležitost a prostor k rekapitulaci nejrůznějších mezníků jeho života. Ať jsou to palmami metaforicky vyjádřené bývalé milenky, promlouvající k němu v poblouznění na hranici vyčerpání, nebo zakoušení Boží přítomnosti v dětských letech od chvíle, kdy ho upoutá zářící kříž na věži kostela, tyčící se nad pobřežní filipínskou vesnicí. V kapitole s příznačným názvem Sen se obě roviny – reminiscentní i aktuální – propojí. Hrdinovo nutkání sestoupit do vesnice ke kříži se na úrovni nevědomí projeví snem, který pro hrdinu představuje natolik silný zážitek, že se za svítání rozhodne do vesnice sejít. Jeho náboženské zanícení z období dětství a dospívání se „teď na konci života“ neodbytně hlásí o slovo: „Pochopil jsem. Bylo by nesmyslné zůstat tady sám a zemřít takto v hlubinách. (…) Poznám-li, že můj sen byl zjevení a že jsem skutečně něco jako světec, padnu tam v tom kostele na kolena.“ Zde příběh začíná doprovázet jemná křesťanská linie, která vyvrcholí v samotném jeho závěru. Tímto podbarvením, častými biblickými náznaky a odkazy tak Óoka nanejvýš umělecky líčí i ty nejnaturalističtější obrazy a děsivé praktiky, které s sebou smršť „nejvyššího zla“ nese, čímž dosahuje účinků, které Ohňům na planinách dávají nesmazatelný efekt. Čtenář si vychutná jak implicitní souvislosti a narážky na eucharistii, tak paradoxy, jakým může být obraz kdysi věřícího křesťana, vztahujícího ruku po mrtvém, jenž do okamžiku své smrti vzýval Buddhovo jméno, scénu, jejíž závěr je opět zahalen v křesťanskou věrouku. Postupně i názvy kapitol nesou stopy novozákonních podobenství, působivé je Ptactvo nebeské, odkazující na formace bombardovacích letounů přetínajících oblohu.
K tomuto druhu obraznosti používá Óoka navíc originální barvitá přirovnání a metafory, které jeho prózu ještě více odlišují od jiných líčení válečných zkušeností a posouvají tak směrem k čistému umění. Jejich neotřelost a zasazení na místa, kde působí většinou zcela neočekávaně, tento posun jen potvrzují: „díval jsem se lhostejně, asi tak, jako hledíme na ženu, se kterou jsme se dávno rozešli“, „stromy se předváděly v nejrůznější koketerii, jen aby upoutaly mou pozornost“, „utržené paže a nohy se válely v trávě jako součásti rozložených figurín“, „nahoře uprostřed řezu svítí bíle kost jako pestík v květině“.

Opakující se cesty

Co by mohlo být suchopárným deníkem vojáka, stalo se uměleckým dílem literáta. Epilog knihy je zasazen už do Japonska poválečných let. Světově uznávaný odborník na japonskou literaturu Donald Keene vidí tuto Óokovu tvůrčí volbu jako kompromis s částí čtenářského publika. V každém případě Óoka napsáním své knihy vyvrací tvrzení „vojáka s jedním bramborem“ v úvodu příběhu: „Nikdo se nezachrání, kdo vstoupí na tenhle ostrov.“ Celá kniha sama o sobě je cestou, která se jejímu hrdinovi zdá místy bezcílnou a zbytečnou. V úvodu děje se z polní nemocnice vrací ke své jednotce, aby byl poslán jako nežádoucí zpět, nadchází několikatýdenní bloudění a přesun na určené shromaždiště. Tato cesta je ale součástí jiné cesty, na jejíž začátek se dostáváme v jedné z retrospektivních pasáží a která začala vyplutím lodi z Japonska směrem k Filipínám. V jiných reminiscencích procházíme v hrdinově mysli křižovatky jeho životních cest. Tím jen autor dotvrzuje úvahy, které do mysli svého hrdiny vkládá, když zpochybňuje iluzorní pojetí života jako věčného toku vpřed.
Nenastoupíš dvakrát na stejnou cestu, mohli bychom ve snaze shrnout hrdinovy myšlenky parafrázovat Hérakleita. Je to právě nemožnost opakování, která ho v hlubokých lesích Leyte připravuje o životní jistotu na cestě, kterou kráčí poprvé i naposled: „Tu mi hlavou prolétla divná myšlenka: kráčím touto cestou poprvé v životě, a přece už po ní zřejmě nikdy nepůjdu.“ Cesta lemovaná ohni na obzoru, cesta ostrovem a zároveň cesta úsekem života jednoho člověka, který svou existenci vnímá jako končící se a skončenou, ačkoli se možná právě nová etapa jeho žití začíná, všechny tyto cesty jsou zakresleny do mapy jednoho příběhu z ostrova Leyte, z jehož ohňů stoupá k nebi dým.
Ohně na planinách u nás v nakladateství Vyšehrad vycházejí již podruhé, český překlad byl poprvé publikován v roce 1974, před více než třiceti lety a téměř přesně třicet let od událostí, z kterých příběh vychází. Snad je v těchto odstupech cosi symbolického. Můžeme se spolu se svobodníkem Tamurou ptát: Čím jen se asi ten běh světa řídí?
Šohei Óoka: Ohně na planinách. Přeložil Jan Winkelhofer. Vyšehrad, Praha 2007, 208 stran.

 



Zpět na knížku "Ohně na planinách".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook