Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Petr Chelčický  »  Petr Chelčický / Myslitel a reformátor - Rehabilitace jihočeského pacifisty

Petr Chelčický / Myslitel a reformátor - Rehabilitace jihočeského pacifisty

Rehabilitace jihočeského pacifisty Jaroslav Boubín: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor, Praha, Vyšehrad 2005. 198 stran Za svého života stál spíše na okraji soudobého dění. Od pádu do propasti zapomnění Petra Chelčického nakonec zachránila Jednota bratrská, která se přihlásila k jeho myšlenkovému odkazu. S rozvojem kritické historiografie a literární vědy v druhé polovině 19. století se zvedla vlna zájmu o svérázného myslitele a mohlo se zdát, že jeho význam bude konečně plně doceněn. Tak jednoduše se ovšem bádání o Chelčickém nevyvíjelo. Slibně rozjetý výzkum zbrzdila marxistická historiografie, která se postavila k Chelčickému poněkud s rozpaky. Na jednu stranu ho uznávala jako jednoho z největších myslitelů adorovaného husitství, na stranu druhou jí však vadil Petrův důsledný pacifismus, který se nesrovnával s marxisty vyzdvihovanou bojovnou revolučností. Tento ambivalentní přístup je znát i na donedávna poslední domácí biografii Chelčického z pera Aloise Míky (Petr Chelčický, Praha, 1963), v níž jsou Petrovy výzvy k nenásilí jeho hlavním stínem. To, že pacifistické názory netřeba Chelčickému připočítávat k tíži, ale naopak je můžeme vnímat jako jeden z největších myšlenkových přínosů českého reformního hnutí, je leitmotivem knihy Jaroslava Boubína Petr Chelčický. Myslitel a reformátor. Míkova a Boubínova monografie mají mnoho společného. Obě jsou součástí biografických edičních řad (Odkazy pokrokových osobností naší minulosti a Velké postavy českých dějin) určených širší veřejnosti. Jejich rozsah je poněkud skromnější, než by si osobnost Petra Chelčického zasloužila (vlastní text u Míky tvoří 139, u Boubína 133 stran), na druhou stranu jsou obě knihy velmi čtivé. Podobné je i rozvržení textu, jdoucí v tradičních šlépějích biografických zpracování: život, dílo, druhý život. Rozdílná jsou naproti tomu badatelská zaměření obou Petrových životopisců. Zatímco Míka si k Chelčickému „odskočil“ od studia hospodářských a sociálních dějin pozdního středověku a raného novověku, pro Boubína představuje osobnost jihočeského myslitele celoživotní téma. Nepřekvapí proto, že jeho vhled do problematiky je mnohem hlubší než u mnohdy povrchních soudů Míkových. Boubínovým dílem chvílemi probleskuje až důvěrný vztah mezi autorem a Chelčickým, což je u historiografických děl častý jev – byť tradiční pojetí dějepisné práce postuluje jako základní požadavek zachovat zdrženlivý odstup od objektu zkoumání. I v bádání o Chelčickém bylo zejména u protestantských historiků znát, že k Petrovi předem přistupují s většími sympatiemi, než by bylo záhodno. Duchovní pouto, jež vyzařuje z dvojice Boubín – Chelčický, ovšem na škodu není. Empatie, s níž autor přistupuje ke středověkému mysliteli, mu umožňuje vyložit Petrovo dílo s velkým porozuměním. Klíčem k pochopení Chelčického myšlení je dle Boubína eschatologická atmosféra husitského období. Petr samozřejmě nebyl jediný, kdo intenzivně prožíval převratné události a žil v očekávání brzkého konce světa; především on se však dokázal pod zorným úhlem této perspektivy oprostit od zažitých mentálních stereotypů a z eschatologické situace vyvodit i nejradikálnější důsledky pro vlastní život i dílo, a to i po nenaplnění chiliastických vizí na počátku roku 1420. Vedle eschatologického ovzduší Chelčickému pomáhala nahlédnout za běžný horizont paradoxně i absence univerzitního vzdělání, díky čemuž nebylo jeho uvažování svázáno tradičními myšlenkovými schématy. Boubínův výklad Petrova díla je kombinací chronologického a problémového přístupu – autor sleduje jednotlivé problémy v tom pořadí, jak se k nim Chelčický vyjadřoval. Dovedně se přitom vyhýbá úskalí statičnosti vykládaných témat, které při takovém přístupu hrozí a jež postihlo mnoho jeho předchůdců. Přiměřenou pozornost věnuje i otázkám, kde Petr zůstal věren tradičnějšímu výkladu (např. eucharistie) a zdaleka nedosahoval myšlenkové razance svých radikálních souvěrců. Přesto v knize zřetelně profilují tři témata, v nichž Chelčický došel svými názory nejdále: zpochybnění středověkého sociálního uspořádání, odmítnutí politické moci a odpor k jakémukoli násilí. Ve zdůraznění poslední myšlenky, jak již bylo řečeno, spočívá velká přednost Boubínova pojetí; Chelčického pacifismus není jen jakýmsi přívažkem či podivínstvím, ale integrální a kompaktní součástí Petrova myšlenkového světa. Výkladu Chelčického vnímání politické moci byla v poslední době věnována značná pozornost (Josef Macek, František Šmahel, Erhard Peschke, Jakub Trojan) a Boubín se zde mohl o výsledky těchto výzkumů opřít. Způsob, jakým Petr desakralizoval světskou i církevní moc a bez jakéhokoliv sentimentu ji zbavil legitimity, je skutečně ohromující a autor knihy se tak připojuje k názorům, které Chelčického s jistou nadsázkou řadí po bok Niccola Machiavelliho. Ačkoli vlastní hodnocení fenoménu moci je u obou myslitelů naprosto odlišné, ve vlastním průhledu do fungování moci lze označit jejich stanoviska za stejně jasnozřivé. K největším myšlenkovým přínosům Chelčického patří zavržení tradičního dělení společnosti na trojí lid. Přes Petrův přelomový pohled na středověkou společnost Boubín správně odmítá pokládat ho za sociálního revolucionáře. Chelčického zdrcující kritika zavedených společenských pořádků nevyplývala ze snah o jejich reformu. Petr setrvával v teologické rovině výkladu a odvržení stávající sociální struktury bylo jen vedlejším důsledkem aplikace křesťanských principů. V Chelčického chápání se jednoduše společenská nerovnost neslučuje s božím zákonem, a proto ji mohou skuteční křesťané odmítnout. Poněkud neorganicky působí v knize kapitola Z Petrových myšlenek, která měla patrně zahrnout ta témata, která se nevešla do hlavní výkladové části. Ve skutečnosti však jde jen o dvě otázky: tou první je vztah boha a člověka, druhou pak představuje velmi detailně pojednaná problematika trestu smrti (zde jde o přepracovanou starší studii autora knihy). K ní je připojena i edice traktátu Pro krádež nenie hodné člověka na smrt vydati, jejíž zařazení je ovšem problematické. Pokud již měly být do knihy pojaty ukázky z díla, šlo jistě vybrat reprezentativnější příklady, a nikoli vložit traktát, který nadto jen rozvádí již předtím dostatečně dlouhý výklad o trestu smrti. Zatímco Chelčického dílo známe poměrně dobře, o jeho životě nevíme téměř nic. Absenci biografických údajů Boubín překlenuje vykreslením kulturního, sociálního a geografického horizontu, v němž se patrně Petrův život do vypuknutí husitské revoluce pohyboval. V této souvislosti se pochopitelně musel vyrovnat s otázkou, která nedává spát již několikáté generaci Chelčického životopisců: Byl Petr Chelčický totožný s Petrem Záhorkou ze Záhoří? Biografická data známá k Záhorkovi by to vůbec nevylučovala, právě naopak, ovšem přímé důkazy chybí. Zde Boubín problematizuje Záhorkovo zařazení k rožmberské klientele, které je pro případné ztotožnění obou Petrů důležité. Příslušnost ke krumlovskému dvoru by totiž vysvětlovala Chelčického dokonalou obeznámenost s aristokratickým dvorským prostředím, která vysvítá z jeho spisů; zároveň mu mohla bohatá rožmberská knihovna poskytnout základní literaturu k sebevzdělávání. Jméno Petra Záhorky na svědecké listině krumlovské svatby Reimprachta z Walsee s Anežkou z Lipé (1405) není Boubínovi dostatečným důkazem. Domnívám se, že neprávem. Vzhledem k významu této události nelze spekulovat o tom, že se Petr Záhorka ocitl v Krumlově jen náhodou a stejnou náhodou byl přizván ke zpečetění důležitého dokumentu. Na rožmberském dvoře patřil patrně k prominentním osobám. Boubín navíc pomíjí další pramen, který dokazuje vazbu Petra Záhorky na Rožmberky. V soupise dluhů po zesnulém Jindřichovi z Rožmberka (1412) se objevuje jako jeden z věřitelů, kteří se většinou rekrutovali především mezi klientelou. Podobně Boubín nedoceňuje příbuzenský vztah Petra Záhorky s vyšehradským kanovníkem a pozdějším olomouckým a litomyšlským biskupem Alešem z Březí (byli patrně bratranci). Aleš se pohyboval v reformních pražských kruzích, kam mohl uvést i svého hloubavého příbuzného. Chelčický ve svém díle mluví o pobytu v Praze i o setkání s Husem, za čímž bychom – pokud ztotožníme Petra Záhorku s Petrem Chelčickým – mohli vidět právě zprostředkování Aleše z Březí. Přestože autor nedoceňuje tyto indicie, jež v poslední době předestřel v cenných studiích Eduard Maur, sám přináší další dva závažné poznatky, které případné ztotožnění obou Petrů podporují. První z nich je skutečnost, že se Chelčický v Síti víry vysmál erbům několika šlechticů v okolí Chelčic, ani jediným slovem se však neotřel o záhorkovské křídlo. Druhou indicii představuje seznam poutních míst z téhož díla, jenž se z velké části zaměřuje na oblasti spjaté s působením Petra Záhorky. Existuje tedy celá řada náznaků, které jsou vždy jen nepřímými důkazy, avšak ve svém celku vytváří nosnou hypotézu směřující ke ztotožnění obou Petrů. K ní se opatrně přiklání i Boubín, ovšem opatrnost je zde nanejvýš namístě, neboť existuje jeden závažný argument proti: Důslednost, s jakou se samotářský myslitel ve svém díle rozloučil se soudobou společností a většinou jejích norem, se nesrovnává s působením Petra Záhorky za husitské revoluce – byť ho máme doloženého jen ve dvou pramenech. Nechce se věřit, že by Chelčický tak radikálně odsuzoval veškerá právní ujednání a současně by se jich sám účastnil, že by sice odsuzoval šlechtu a její zvyklosti, sám by však jako šlechtic vystupoval… Chelčického osudy jsou bohužel zahaleny neprostupným oparem i v období, kdy již patřil mezi respektované autority. Neznáme ani přibližné datum jeho smrti. Většina historiků se držela mínění Rudolfa Urbánka (kolem 1460). Autor Věku poděbradského se ovšem z pochopitelných důvodů snažil Chelčického co nejvíce zakotvit právě do jím zpracovávaného období, a to jak pozdním vročením mnoha spisů, tak i jeho životními daty. Boubín tyto údaje již dříve věrohodně zpochybnil, neboť podle něj neexistují žádné důkazy, že by Chelčický žil a tvořil ještě v padesátých letech, ba ani v druhé polovině let čtyřicátých. Ve své knize toto tvrzení poněkud oslabuje a připouští, že Chelčický mohl žít ještě v padesátých letech. Přesto je třeba se asi rozloučit s datem úmrtí až kolem 1460. Boubín záslužně posunul i pravděpodobné narození Chelčického z devadesátých let o desetiletí zpět, když správně vyložil jeho zmínku o vlastní literární činnosti „…přieliš daleko stojím nazad za jinými, pozdě počínaje…“. Většina jeho současníků začala psát kolem třicítky a kdyby se Chelčický narodil kolem roku 1390, nedával by jeho výrok smysl. Nové vročení má mj. ale význam i pro otázku jeho totožnosti s Petrem Záhorkou, který se podle dostupných pramenů narodil také kolem roku 1380. Ze životních osudů Petra Chelčického se přes veškerou snahu patrně nepodaří získat více než jen pár střípků. Zůstává tu však jeho monumentální a průkopnické dílo. Zásluhou Jaroslava Boubína se mu dostalo stručného, avšak srozumitelného výkladu, kde nejsou jednotlivé komponenty Petrova myšlení vytrhávány z kontextu, nýbrž tvoří kompaktní celek. V rychle se rozjíždějící, byť svoji dosavadní kvalitou poněkud nevyrovnané řadě Velké postavy českých dějin patří Boubínova kniha rozhodně k tomu lepšímu. Snad už je díky ní také možno antikvovat doposud převažující názor, že nejlepší prolegomena k Chelčickému představuje stostránkový portrét, jenž Rudolf Urbánek připojil na závěr třetího dílu Věku poděbradského roku 1930! Robert Novotný (vyšlo v časopise Česká literatura 53, 2005, č. 4 (srpen 2005), s. 570–574)

Zpět na knížku "Petr Chelčický".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook