Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Povaha změny  »  Povaha změny_Nový prostor_21.7.2016

Povaha změny_Nový prostor_21.7.2016

Kolapsy z jedné i druhé kapsy

21.7.2016    Nový prostor    str. 10    Téma: Sirény

    Ondřej Císař       

Západní civilizace možná zahyne. Pokud ale dá na rady jednoho egyptologa a jeho přátel, údajně povstane z popela lepší a silnější.

 

V loňském roce vyšel pod názvem Povaha změny v nakladatelství Vyšehrad již čtvrtý svazek z okruhu editorů a autorů egyptologa Miroslava Bárty a historika Martina Kováře (nyní ve spolupráci s Otakarem Foltýnem), který se týká proměn a možného kolapsu naší společnosti (předcházely knihy Něco překrásného se končí, Civilizace a dějiny a Kolaps a regenerace). Díky jejich úsilí tak máme k dispozici již úctyhodné množství příspěvků o změně a rozpadu společenských systémů.

Dnes se rozpad podle autorů projevuje řadou krizových momentů, například neproduktivními výdaji na stavbu „našich pyramid“ v podobě institucí sociálního státu, propadem výdajů na obranu, demilitarizací společnosti, úpadkem vzdělanosti, rozmachem zájmových skupin, které paralyzují politický proces, neschopností pojmenovat problémy, jaké skutečně jsou, a z toho plynoucí život v sebeklamu, že se nic neděje… Bártovy a Kovářovy knihy mají sloužit jako jakýsi civilizační budíček a zároveň půdorys nového uspořádání. Konec je podle autorů vždy i nový počátek. I když se celého projektu účastní řada historiků, jeho motivace jsou velmi současné. Vyčíst nějaký soudržný argument, s nímž by se dalo diskutovat, je z velkého množství různorodých kapitol zmíněných knih velmi obtížné. Zaměřím se proto především na sdělení úvodních textů. Jinak to ani nejde. Samotný výběr příspěvků, které zpracovávají různá historická období, totiž úvodům knih protiřečí. Zatímco jednotlivé práce mnoha autorů dokládají četnost a vlastně běžnost krizových momentů v životě jakékoli společnosti, úvodní sdělení jsou přesně opačná. Podle vstupních kapitol se dnes nacházíme v jakémsi výjimečném období, které je charakterizováno obrovským množstvím krizových jevů. Ty dokonce ohrožují, jak tvrdí Martin Kovář, samy hodnoty naší civilizace.

 

Nic nového pod sluncem

 

V úvodu knihy Kolaps a regenerace (2011) Miroslav Bárta tvrdí, že ještě před pár lety nebyly tendence ke zmně a krizi zřejmé. To jednak zcela odporuje některým následujícím příspěvkům, ale hlavně zkušenosti lidí, kteří prožili postkomunistickou transformaci, o obyvatelích bývalé Jugoslávie či postsovětských republik ani nemluvě. Je to možná tím, že Bárta s Kovářem mluví jako univerzitní historici, kterým chybí vztah ke společenské realitě. Sami ale tvrdí, že hovoří o „skutečnosti bez příkras“. Doslova říkají, že se nenechají zaslepit politickou korektností a budou mluvit o světě, jaký doopravdy je. Na tom, že argumentem o politické korektnosti získávají politické body populisté Donald Trump či Boris Johnson nebo se o to u nás pokusil Martin Konvička, není nic překvapivého. Že se k něčemu takovému uchylují lidé, kteří se považují za badatele, je překvapující. Jaký svět „skutečně je“? Podstatou vědeckého přístupu ke světu je reflexivita a vědomí, že skutečnost k nám vždy promlouvá skrze nějaký výkladový rámec či paradigma. Tomu, že se dobereme Pravdy, mohl věřit Platón, ale kde se bere tato naivita u našich autorů na počátku 21. století? Nebylo by poctivější přesně ukázat, v čem nám dosavadní nástroje nejsou schopny poskytnout adekvátní poznání, a přijít s argumenty pro jiné? Ničeho takového se nedočkáme, nepodložené mudrování o nadbytku politické korektnosti žádný vhled nepřináší a jen posiluje postavení populistických politiků. Intelektuál by však měl dostát své odpovědnosti a neotevírat dveře Konvičkovi nebo někomu podobnému, pokud tedy není přesně tohle, o co našim autorům jde. Politické ambice jim totiž nechybí a současnou společnost chtějí zásadně změnit.

Z hlediska historie není přemýšlení o koncích civilizací nebo jinak pojatých společenských celků žádná novinka. Diskuse, studium či předvídání krizí a kolapsů, konců systémů a civilizací patří mezi standardní žánry, kterým dává obvykle vyniknout celková společenská situace. Není proto náhodou, že klasika současného deklinismu, k níž se i naši autoři cítí potřebu vracet, totiž Spenglerův Zánik Západu, se objevila a našla ohlas díky devastující zkušenosti první světové války. Podobně jako válka udělala symbolickou tečku za předcházejícím 19. stoletím, které charakterizoval dějinný optimismus a víra v pokrok lidstva, Spenglerův spis obrátil filosofii dějin předchozího století od víry v postupné naplňování možností lidského ducha k přesvědčení o nevyhnutelném úpadku lidských kultur. Metafyziku pokroku nahradil mystikou úpadku.

Tu můžeme sledovat i u našich autorů. Ačkoli se odvolávají na slavnou knihu Josepha Taintera Kolapsy složitých společností (česky 2009), moc z ní nevycházejí. Tainter se snaží o informačně podložený a systematicky argumentovaný text. Jeho čeští následovníci se nechávají unášet tím, co on sám označuje za mystická vysvětlení úpadku. Právě od takových se Tainter snaží svůj přístup odlišit.

 

Do zbraně

 

Pokud si čteme Bártovy a Kovářovy texty, ponoříme se do světa civilizačního úpadku, ztráty sil a změkčilé politické korektnosti. To vše na základě nepřesvědčivých historických analogií, které nejsou založeny ani na empiricky poznatelných procesech, ani na soudržné teorii. Pokud tedy za teorii nepovažujeme to, že vítězí silnější. Jak říkal Hobbes, člověk je člověku vlkem. Zvláště pokud pochází z jiné kultury, sociální třídy nebo generace, dodávají čeští autoři. Solidarita u nich nemá místo.

Vulgarizovaná verze Hobbese vede české autory k pohrdání společenskými institucemi a ke spoléhání se na sílu. Jedná se o řešení potenciálně autoritářské. S výjimkou armády považují naši autoři instituce - nejvíce pak ty, které poskytují sociální služby - za hlavní příčinu nadcházejícího úpadku. Proto v součinnosti s některými „vojenskými intelektuály“ (jak se sami označují) doslova volají do zbraně ve jménu své bezpečnostní revoluce. Jeden z přispěvatelů do Povahy změny dokonce mluví o „remilitarizaci“ společnosti.

Jak autoři proklamují v úvodu, kniha je výsledkem „mnoholetého snažení o změnu ontologie světa“. V tomto ohledu se jeví, že autoři více než na vědeckého Taintera navazují na revoluční tradici zmny společnosti. Jak upozorňovali klasičtí konzervativní kritici totalitarismu 20. století, například Eric Voegelin, revolučním hnutím šlo přesně o tohle - o změnu samotné ontologické povahy našeho světa, o vyřešení všech společenských problémů jednou provždy.

Přesně jak by očekával jejich údajný myšlenkový guru Tainter: oč víc toho Bártovým a Kovářovým příspěvkům chybí na analytičnosti a empirické práci, o to více mají nepodložených soudů, které nevede systematické poznání, nýbrž deklarovaná touha po dosažení změny. Jasnější kontury nové společnosti ale nejsou zřejmé - snad vyjma dvou charakteristik. Bude to společnost bezohledná, založená na uplatňování síly a společnost remilitarizovaná, kde silové složky převáží nad demokratickou kontrolou. Demokracii autoři totiž považují za svět „zdlouhavých schvalovacích procesů“, do nichž zasahují „nekompetentní segmenty“.

Knihy nese souznění mezi nostalgickými představami o hierarchicky uspořádaném světě, v němž namísto demokratického tělesa rozhoduje rada starších, s představou o tom, že politický pořádek lze nastolit silou. Podle Miroslava Bárty ještě před několika lety svět „zdánlivě dobře fungoval“. Pro koho? Pro kulturní elitu? Koho se vlastně týkají předkládaná řešení? Autoři zjevně mluví jen o světě velmi úzké a kdysi i privilegované skupiny obyvatel, která se obává o vlastní společenské postavení. Jsou si vědomi toho, že toto období vzalo za své a že archeologické, historické a společenské vědy dnes tahají ve společnosti za kratší konec. V tom se s nimi sice (a také s lítostí) shodnu, nemám ale pocit, že by to znamenalo nutnost armádních řešení.

 

Vyhazování peněz

 

Autory popisované problémy jsou výrazem současné asymetrie mezi požadavky globalizovaného světa a tradiční představou o stabilním společenském uspořádání. Povrchní analogie tu nestačí. Například příčinou problémů veřejných rozpočtů není nějaká přirozená krizová tendence společenských systémů, ale ekonomická globalizace konce 20. století. Ani ta se jen tak „přirozeně“ nestala, ale byla výsledkem konkrétních politických kroků. A i když o globalizaci se také něco kritického dočteme, za náš úpadek nakonec podle Miroslava Bárty může politická korektnost a rozbujelý sociální stát. Ve svém zaujetí nesmyslnými analogiemi bohužel přehlíží, že právě sociální stát na Západě tvořil po druhé světové válce podmínku toho, že „svět fungoval“.

Podle něj se sociální výdaje rovnají neproduktivním výdajům egyptské říše na udržování náboženských obřadů v zádušních komplexech. Již jen letmý pohled na vývoj západních ekonomik, jejichž zdraví autorům tak leží na srdci, přitom ukazuje, že bezprecedentní sociálněekonomický rozvoj druhé poloviny 20. století šel ruku v ruce s budováním sociálního státu. Podle některých teorií jak v sociologii (která se v publikacích téměř nevyskytuje), tak v ekonomii (která se tam vyskytuje jen v jednostranné laissez faire verzi) naopak státní výdaje vedou skrze tzv. multiplikační efekt k ekonomickému růstu. Ani dnes se nezdá, že by na tom byly státy Skandinávie hůře než ty na jihu Evropy, které se v rozvinutosti sociálních států s těmi severními ani čtyřicet let po nástupu ekonomické globalizace nemohou rovnat.

Je pravda, že bez rodiny se nezaměstnaní Řekové, Španělé a Italové neobejdou. Měl tohle Miroslav Nárta na mysli, když tvrdí, že například zrušení povinnosti zajišťovat důchody by vedlo k posílení rodinných svazků a resuscitaci rodiny? Zbývá už jen dodat, že právě o těchto společnostech mluvíme v rámci Evropy jako o těch, kterým hrozí (ekonomický) kolaps. Podle našich autorů by ale měly být avantgardou nového společenského řádu.

Je patrné, že na stejné problémy existují různé pohledy, z nichž je bez jasných kritérií jen velmi obtížné vybrat ten, který „má pravdu“. A už vůbec nic to nemá co do činění s nějakou politickou korektností, kterou v této zemi sice ještě nikdo neviděl, ale každý o ní má jasno. To, že ve společenských vědách existují různé diskuse a přístupy, úvodní a rámující příspěvky v publikacích nereflektují, tady se prezentuje „čistá pravda“, podle níž jsou sociální služby jen vyhazováním peněz za mrtvé v „zádušních komplexech“ moderního státu.

Vzhledem k tomu, že mrtví jsme dříve nebo později všichni, je podle Bártovy logiky sporné, jestli máme jako společnost investovat vůbec do někoho. S těmito úvahami si upřímně nevím rady, působí na mě nikoli jako diagnóza hodnotového kolapsu současné společnosti, ale jako jeho nejvlastnější projev. Bezohledná společnost, které chybí základní solidarita, není rozvíjením naší historické tradice, k níž se přitom sami autoři hlásí. Není ani ničím, o co by mělo smysl usilovat.

 

O autorovi| Ondřej Císař, Autor je sociolog.

Foto autor| ilustrace: VOJTĚCH VELICKÝ

 



Zpět na knížku "Povaha změny".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook