Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Prokop Drtina  »  Prokop Drtina - Recenze Soudobé dějiny

Prokop Drtina - Recenze Soudobé dějiny

Důstojný pokračovatel velkého otce

Politická biografie Prokopa Drtiny

Jakub Rákosník

KOUTEK, Ondřej: Prokop Drtina: Osud československého demokrata. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů – Vyšehrad 2011, 435 stran.

 

Jako důstojného pokračovatele velkého otce označil Ondřej Koutek v závěru své biografie Prokopa Drtinu, jakkoli otec František, klíčový český filozof počátku dvacátého století, zesnulý v roce 1925, sehrává v jeho vyprávění jen okrajovou úlohu. Pohnuté osudy jeho syna Prokopa svádějí k sentimentalitě, které se autor usilovně snaží ve svém vědeckém pojednání vyvarovat. V tomto smyslu také v úvodu knihy konstatuje: „Přiznávám, že mě osobnost Prokopa Drtiny zaujala, nicméně smyslem této práce nemá být nějaká apologie.“ (s. 9) Této spisovatelské maximy se také přidržuje s takovou důsledností, že jen stěží na některém místě knihy nalezneme jeho subjektivní vklad v podobě, kdy jako interpret minulosti hodnotí význam a smysl skutků tehdejších aktérů. Ústupek činí pouze v případě „Vítězného února“, kdy se kriticky zamýšlí nad postupem nekomunistických stran. Ztotožňuje se s obvyklým tvrzením o nedostatečně připraveném a nekoordinovaném postupu nekomunistů a rezignuje na jakékoli promýšlení dalších možných vývojových alternativ. Nejenže je Ondřej Koutek obezřetný vůči jakýmkoli hodnocením, podobně zachází i s kontrafaktuálními úvahami. Za zvláštní pozornost v tomto směru stojí dva takové, jinak zcela ojedinělé pokusy. Zaprvé to je zvažování možnosti, že by národní socialisté rezignovali na předsednictví Ústavodárného národního shromáždění v roce 1946, což by jim umožnilo získat další ministerské křeslo, které jim pak osudově chybělo v únoru 1948, zatímco parlament byl tehdy kompletně vyšachován ze hry (s. 227). Zadruhé je to pak autorova úvaha nad tím, co by se stalo, kdyby se bývalo Drtinovi podařilo po komunistickém převratu emigrovat. Jakkoli lze mít oprávněné pochybnosti, Koutkova spekulace na straně 356 přinejmenším stojí za další promýšlení. Na uvedeném místě píše: „Pokud by se hypoteticky Drtinův únos přece jen zdařil, patrně by to výrazně ovlivnilo dějiny poúnorového exilu. Prokop Drtina totiž zosobňoval boj za spravedlnost proti komunistickému bezpráví. Měl také nemalé předpoklady stát se určitým sjednocujícím prvkem, jenž by napomohl překlenout spory rozdělující poúnorový exil.“

Autor prokazuje širokou znalost pramenů a literatury, kterou osvědčuje v důkladném poznámkovém aparátu, jímž je práce opatřena. I proto by bylo navýsost žádoucí, kdyby svou práci obohatil širšími úvahami o kontextu, v němž Drtina působil. Tematicky úzké vymezení redukující se striktně na Drtinovu životní pouť a jeho politické aktivity vede k tomu, že řadu věcí si musí čtenář domýšlet. Asi nejlépe je to vidět na vrcholném období Drtinových politických aktivit, tedy v pojednání o třetí republice. Z autorových postřehů lze jen dovozovat, jak málo tehdejší nekomunisté, respektive přinejmenším konkrétně Drtina, rozuměli svým politickým soupeřům a jak nekonzistentní byl jejich taktický postup. Autor na základě pramenů uvádí, že Drtina byl velmi nespokqjen s výsledky moskevských jednání z března 1945, kde byly dojednány parametry poválečného lidovědemokratického režimu, a oprávněně dovozuje, že Drtina „doufal, že jednotným a promyšleným postupem nekomunistických sil bude ještě po válce možné zachránit demokracii v Československu“ (s. 159). Z následujících subkapitol je pak zřejmé, nakolik se národní socialisté i Drtina sám ve vztahu ke svým partnerům, v největší míře pak vůči slovenským demokratům, prohřešovali proti této maximě. Důsledně začali tuto politickou linii uskutečňovat teprve po krachu jednání v Moskvě o přistoupení k Marshallovu plánu v červenci 1947 (s. 289).

Jak málo Drtina věděl o skutečném fungování světového komunistického hnutí, můžeme usuzovat ze tří Koutkových nenápadných postřehů. Zaprvé to byly jeho zážitky z cestování vlakem přes Ukrajinu v listopadu 1944. Ve svých pamětech k tomu později bezděky poznamenal: „My jsme to tehdy ovšem přičítali výlučně válce, méně nebo vůbec ne sovětskému hospodářství a jeho systému.“ (s. 152) V tom ovšem Drtina rozhodně nebyl sám. Zadruhé to bylo jeho rozčarování z faktu, že během jejich moskevského pobytu Klement Gottwald tajně separátně vyjednával se Stalinem a že z něho měl zřejmý strach (s..281). Třetí indicie pochází až z roku 1952, kdy Drtina začal být při výsleších ve vězení dotazován na tajné kontakty Otto Šlinga či Rudolfa Slánského s národními socialisty. Domníval se prý proto tehdy, že v zemi došlo k nějakému převratu a vládnou fašisté, kteří začali likvidovat jednotlivé komunistické funkcionáře (autor zde, navzdory svému poctivému odkazování na prameny, zrovna neuvádí zdroj – s. 362). Na druhou stranu je nutné uznat, že Koutkovo střízlivé oproštění od jakýchkoli souvisejících reflexí zajišťuje čtenářsky přijatelný rozsah knihy. Střízlivost a solidnost autorovy práce se projevuje i v tom, že rezignuje na hledání jakýchkoli pikanterií a „drbů“ ze soukromého života. O Drtinově manželství, které s ohledem najeho osudyjistě bylo vystaveno řadě zkoušek, jen diskrétně poznamenává, že „procházelo v některých etapách jejich společného života nelehkými obdobími a po jistou dobu poznamenalo jejich vztah i partnerské odloučení“ (s. 29). Zcela také rezignuje na pokus o přímý psychologický portrét zkoumané postavy, jakkoli jistě není bez zajímavosti, že Drtina ve chvílích obou velkých politických tragédií svého života (v září 1938 a únoru 1948) jako řešení zvažoval sebevraždu; ve druhém případě ji také spáchal, byť neúspěšně. Podobně vzbuzuje otazníky Drtinovo sepsání závěti před cestou do Moskvy v létě 1947, s temnou a těžko interpretovatelnou poznámkou, že tak činí pro případ, kdyby se mu „stalo neštěstí při cestě do Moskvy“ (s. 279).

Autorovi lze také vytknout, že na některých místech knihy čtenáře zahlcuje záplavou jmen, aniž by třeba alespoň v poznámce stručně uvedl, o koho se jedná (srv. s. 39 a 120). Kniha jinak totiž má zjevnou ambici nebýt jen četbou historiků, kterým jsou zpravidla uváděná jména známa. Naopak autor zaslouží ocenění za snahu o faktografickou přesnost. Lze sice narazit na zjevné omyly, jako když tvrdí o Rudolfu Smetánkovi, že byl poslancem za Ligu proti vázaným kandidátkám, která v době výkonu jeho mandátu již dávno neexistovala (s. 106), avšak tato nepřesnost zdá se být v jeho textu pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo.

Kniha je, jak už to bývá u biografií obvyklé, důsledně chronologicky členěna. Je také pochopitelné, že se v jejím ději proměňuje rytmika plynutí času. U významných mužů, kteří byli veřejně aktivní jen po část svého života, je nevyhnutelné, že vyprávění o některých životních etapách i z důvodu menšího množství relevantních pramenů má rychlejší tempo. Důslednou chronologickou linii nenarušuje ani zařazení subkapitoly nazvané „Příběh memoárů“ do poslední kapitoly, protože do biografického líčení z hlediska časového organicky zapadá. Není nijak překvapující, že právě Drtinovy monumentální paměti jsou autorovi klíčovým pramenem. Využívá je především pro zachycení Drtinovy reflexe jednotlivých událostí. Bylo by jistě prospěšné a zvýšilo by to vyváženost textu, kdyby v některých případech byla tato memoárová interpretace více konfrontována s perspektivou dalších pamětníků.

Ondřej Koutek svou knihu důsledně koncipoval jako standardní biografíi politika. Ačkoli poměrně rozsáhle referuje o jeho rodovém původu a vztazích v širší rodině, některé nepochybně dostupné informace zde nenalezneme. Jistě by si větší pozornost zasloužilo rozpracování životní úrovně Drtinovy domácnosti. O této věci se v knize dočteme jen zcela nahodile (poněkud více jen pro období po jeho propuštění z vězení po amnestii z roku 1960). Zajímavé jsou také autorovy (ovšem nahodilé) postřehy o fungování klientelismu v české společnosti. Mladý Drtina se zjevně čistě díky protekci a otcovým konexím vyhnul v závěru první světové války narukování do císařské armády (s. 20). Přemysl Šámal, blízký otcův přítel, pak pro něho získal pracovní uplatnění na finanční prokuratuře v Praze v roce 1924, stejně jako později v roce 1930 i místo v Kanceláři prezidenta republiky.

Je velmi snadné psát z pozice kritika, co by mohlo a mělo být v recenzované knize. Výše uvedené námitky by neměly zastřít skutečnost, že autor napsal kvalitní biografickou práci, argumentačně vyváženou a opřenou o reprezentativní soubor pramenů a literatury. Je to jistě i nepočetnost obdobně důkladných biografií věnovaných čelným osobnostem české politiky dvacátého století, co znesnadňuje studium českých elit nejen jako jednotlivců, nýbrž jako sociální skupiny. Ondřej Koutek se neprofiluje jako sociální historik a nepředsevzal si pojmout Prokopa Drtinu ve svém vyprávění jako lidský typ reprezentující určité společenské milieu. Zajímal jej jako jedinečná historická postava, a proto také vytvořil v dobrém smyslu toho slova solidní pozitivisticky pojatou politickou biografii, která zasluhuje být oceňována jako velmi zdařilý historiografický debut mladého autora.



Zpět na knížku "Prokop Drtina".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 1/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 1/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook