Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  František Palacký  »  Recenze Jana Randáka

Recenze Jana Randáka

Jednou z charakteristických vlastností historických postav coby dějepiscova díla, je jejich proměnlivá tvář. Ta se mění v závislosti na autorech, kteří o vybraných aktérech píší své biografie. Jen na nich záleží, co budou akcentovat, či naopak, co upozadí. Tato tendence se týká i mužů zasloužilých a významných, kteří se sice mohli v průběhu života vyšplhat na pomyslný piedestal slávy a moci. Pohledy na ně se však mohou v průběhu doby zákonitě měnit. Každá generace, respektive doba, prý píše vlastní dějiny, v nichž nahlíží vždy znovu a znovu na skutky minulých aktérů. A že je tomu tak i v případě takových „výtečníků“, jakým byl František Palacký, o tom svědčí zajímavá kniha Jiřího Štaifa věnovaná právě tomuto historikovi a politikovi 19. století, jehož „stín“ na nás v některých ohledech leží až dosud a který není neznámý (díky tisícikorunové bankovce) prakticky žádnému Čechovi či Češce.

Jiřího Štaifa lze, společně s Jiřím Kořalkou, považovat za předního znalce života i díla hodslavického rodáka. Své znalosti a vlastně i neskrývanou sympatii pro Františka Palackého osvědčil i na stránkách předkládané knihy. Ta nese jednoduchý podtitul Život, dílo, mýtus, který čtenářům napovídá, co se v knize mohou dozvědět – tedy něco o Palackého osudech, práci i názorech. Štaif postupně vede čtenáře Palackého mládím, sleduje rodinné prostředí, školní začátky, postupné přesuny za vzděláním, dospívání v Prešpurku, formování vědeckých či filozofických názorů a odborné i životní inspirace. Zajímavě se pak Štaif zdržuje u konkrétních vzorů mladého Palackého. Jeden z klíčových ideových předobrazů nalezl u Francise Bacona, jenž budoucího Otce národa ovlivnil prakticky na celý život – jednalo se o Baconovu myšlenku o potřebě vysoce kultivované lidské duše nespokojit se s obvyklým stavem poznání světa či s panujícími poměry. Tato nespokojenost ústila nejen v Palackého příklon k českému emancipačnímu hnutí, ale ukazovala mu, podle autora, i jednu z cest hledání ideálních hodnot, jimiž je třeba poměřovat dějiny. Nakonec se ona potřeba stala východiskem i Palackého chápání politiky coby věci vyšší morálky. V jeho očích se nestačilo spokojit s politikou coby něčím pragmatickým či uměním možného.
Odsud také pramenilo jeho odhodlání po sebeuplatnění, jež by neuspokojilo pouze jeho osobní potřeby, ale rovněž, ba především by stálo ve službách českého národa. Odpovědí na tuto potřebu se stalo Palackého předsevzetí věnovat se profesně českým dějinám. V tomto rozhodnutí totiž viděl nejen vlastní příspěvek k dobové vědecké práci, ale především i možnost významně se podílet na procesu formování českého národa. V historickém bádání spatřoval potenciál pro ovlivňování nejen lidských názorů a postojů, ale i činů. Stačilo minulost současníkům „vědecky“ vyložit, aby ji pochopili a především se s ní ztotožnili.
Po období hledání a nalézání představuje Štaif Palackého s obdobnou podrobností i v době jeho dospělosti. Líčí sňatek s Terezií Měchurovou i jeho adaptaci ve vznikající české vědecké obci. Palacký byl však především veřejně činnou osobou. Štaif se proto v dalších kapitolách rozepisuje o Palackém coby historikovi a o jeho konkrétních dějepisných dílech. S tím byla spjata i Palackého organizační aktivita nejen v oblasti vědy, ale právě i v různých dobách a různou měrou na poli politickém. Tak opět poznáváme Palackého coby zpočátku nezúčastněného, posléze však aktivního a směr udávajícího aktéra ve čtyřicátých letech a přímo v roce 1848, kdy se již dostal do pozice národního politického vůdce. Po několikaleté odmlce v Bachově době, jíž zaplnil vědeckou prací, zájmem o rodinu a cestováním, stál posléze Palacký od počátku ústavnosti v čele národní politické reprezentace, které udával, respektive chtěl udávat tón. Dobovým výsledkem veřejných aktivit byla jeho postupná proměna v zasloužilého Otce národa v průběhu šedesátých let 19. století. I z této pozice – s vědomím vlastního poslání a vírou v opodstatněnost svých názorů a politických doporučení – se podle Jiřího Štaifa v některých chvílích proměnil v rozhněvaného starozákonního proroka zavrhujícího všechny hříšníky, kteří nepochopili jeho spásné vize. Věštcem středoevropských poměrů se stal například výrokem: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm ve známém spise Idea státu rakouského. Palacký si však své vizionářství mohl vahou osobnosti stále dovolit.
Čas ovšem plynul, ale Palackého osobnost a názory zůstávaly stejné. V politice se stal de facto neúspěšným. Nedokázal plně pochopit zahraničně politické poměry i posuny na domácí scéně. Neporozuměl podstatě kapitalismu či se stavěl proti některým demokratizačním tendencím doby. I proto je namístě o něm spolu s Jiřím Štaifem tvrdit, že se v průběhu doby posunul do pozice patriarchálního otce, který dával dostatečně najevo, že chtěl pro své děti jen to nejlepší, a pokud se mýlil, pak vždy jen v dobré víře, že usiloval o dobro národa. Štaif se v této souvislosti nevyhýbá celkem přísným, ovšem opodstatněným slovům na Palackého adresu – píše o autoritativní sebestřednosti starého Palackého či o naivitě a bezmoci. Na sklonku života pak ztratil i část glorioly a musel snášet nesouhlasné názory na svou adresu od oponentů nejen vně národního kolektivu, ale již i uvnitř něho. Mladočeská publicistika ho tak například viděla jako tvrdohlavého politika.
Česká společnost ovšem na Palackého nezapomněla ani po smrti. Po ní se totiž rozvinul jeho dlouhotrvající druhý život, jemuž se Jiří Štaif rovněž věnuje. Odkaz Palackého pro politický či společenský život hledal od okamžiku smrti Otce národa až prakticky po současnost. Podobně tak činil i v případě Palackého historického díla. Mimo jiné se mu tak podařilo ukázat, nakolik je v nás Palacký stále živý, minimálně v našem přemýšlení o národních dějinách či v různých stereotypech, jejichž prizmatem na dějiny nahlížíme.
Autorovi se v předkládané knize podařilo ukázat Františka Palackého v podobě ne-obyčejného člověka – výrazného a jedinečného ve své politickém, společenském či vědeckém angažmá, ovšem zároveň obyčejného s jeho vrtochy, někdy až tvrdohlavým přesvědčením o vlastní pravdě atd. Sympatický je rovněž přístup, který si Štaif zvolil – uchopení Otce národa prostřednictvím mýtu – vždyť na své gloriole pracoval Palacký již za svého života. Autor se nespokojil se suchým výčtem jeho životních osudů, funkcí či děl, ale v chování a jednání tohoto aktéra odhaluje lidské motivace. Objektu svého zájmu tím pomyslně vdechl život. Každopádně, alespoň pro Jiřího Štaifa, představuje František Palacký příležitost ke kulturnímu dialogu s minulostí. Záleží jen na nás, co a proč by si z něj mohla brát i současná česká společnost.
Jan RANDÁK


Zpět na knížku "František Palacký".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook