Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Kam se v Praze chodilo za múzami  »  Recenze - Kam se v Praze chodilo za múzami - Týden

Recenze - Kam se v Praze chodilo za múzami - Týden

Kavárny jako literární podhoubí
Týden | 3.8.2009 | : Kultura | : 66 | : Jaromír Slomek

Nejprve byla výstava (2007), teď i kniha: Kam se v Praze chodilo za múzami. Snad mělo přijít jedno s druhým. Buďme však rádi, že to skvostné album vůbec vzniklo.

O pražských kavárnách a pivnicích už bylo leccos napsáno, příkladem buďtež čítanka uspořádaná Karlem-Heinzem Jähnem Kavárny & spol. (1990) a soubor studií (vlastně katalog k výstavě v Muzeu hlavního města Prahy) Pražské kavárny a jejich svět (2008). Práce Yvetty Dörflové a Věry Dykové, pracovnic strahovského Památníku národního písemnictví, těží z bohatých fondů této instituce a slovem (méně) i obrazem (to především, uspořádáno je tu na 800 položek!) „přibližuje život pražské společnosti v průběhu devatenáctého století a první poloviny století dvacátého“. Ten se odehrával rovněž „v literárních salonech význačných pražských rodin, v kavárnách, stolních společnostech a hospodách“.
Knížka „nechce zastoupit dějiny a kaváren a hospod, ani nechce suplovat studie o životě v českých literárních salonech“. Pokouší se „ukázat atmosféru Prahy, snaží se zachytit měnící se kolorit města“ a má ambici zprostředkovat „setkání s prožitky kavárenské každodennosti, při kterých je náznakově zachycena základní topografie historické Prahy“.
Ze všech ánfasů, skupinových portrétů, snímků pražských domů i jejich interiérů, olejomaleb, akvarelů, tužkových kreseb atd. až přechází zrak. Takto pohromadě jsme je mohli spatřit na výstavě v letohrádku Hvězda, možná ani tam jich tolik nebylo. Jsou tu „všichni“: Karel Drahotín Maria Villanii de Castello Pilonico, lyrik, „z jehož díla zůstala v povědomí jen slova písně Zasviť mi, ty slunko zlaté“, je tu Purkyně i Palacký (též jeho syn Jan a zámožný tchán Měchura), Čelakovský i Němcová, Arbes i Vrchlický, Šalda i Svobodová, Machar, Braunerová, Arbes, Werfel, Urzidil a Brod, samozřejmě Hašek, Longenovi, Bass, ale třeba i restauratér Emanuel Khop přezdívaný Bumbrlíček. Je tu Dyk i Teige, Pekař i Šusta, Halas i Seifert (snímek posledně jmenovaného ze s. 190 je nesmyslně zopakován na s. 215, větší nedopatření se přihodilo na s. 198: portrét nezachycuje Jaroslava Seiferta, jak se dočítáme, nýbrž - Vítězslava Nezvala, vedle toho je popletené datum snímku Karla Čapka na s. 204 drobná lapálie; jisté je, že roku 1922 jeho vinohradský dům ještě nestál, takže ani krb na obrázku zachycený), na dvanácti (!) fotografiích též Bohumil Hrabal.

Tatíček u Pinkasů

Postupuje se tu víceméně chronologicky, skáče se po jednotlivých adresách - soukromých salonů i veřejných podniků. Autorky samy toho příliš nenamluví, dávají většinou slovo přímým účastníkům, vybírají z korespondence, vzpomínek i rukopisů, což je šťastné řešení, neboť průvodci po místech, „kam se v Praze chodilo za múzami“, jsou třeba Ignát Herrmann, Karel Ladislav Kukla či František Langer. Z citovaných vzpomínek Josefa Holečka Pero tu kupodivu není uvedena rozkošná, nezapomenutelná pasáž o tom, jak kdysi do restaurace U Pinkasů přišel na večeři sám „tatíček“, totiž František Palacký: „A Palacký přišel. Hned všichni členové společnosti vyskočili, klaněli se mu, drali se, aby mu odebrali klobouk, hůl a plášť, uvolňovali mu přístup ke křeslu, pro něj vyhrazenému. Palacký, jejž tehdy můj hrdina viděl poprvé a naposled, měl krátké, staromódní, ošumělé fračisko a fátrmordy (cípy vysokého límce, pozn. red.); krk byl po starodávném způsobu černým šátkem ztuha ovinut až po bradu. Hubená postava zdála se od toho ztuhlá, ale jen se zdála: při vítání s věrnými přívrženci Palacký dosud jevil dost pružnosti, lehce se ukláněl jako mistr a pro každého měl slovíčko. (...) Palacký dlouho nepobyl mezi svými nejvěrnějšími. Vypiv dva poháry, zdvihl se k odchodu. Dva z pánů ho doprovodili. Studenti se postavili jako svíčky.“

Peroutka a la Fučík

Zcela pominuty tu jsou kavárny a vinárny navštěvované prvorepublikovými stalinisty, ač i ony by tu pro pořádek mohly být připomenuty. Nehodila by se sem třeba silvestrovská historka vyprávěna Josefem Rybákem (v memoárech Kouzelný proutek, 1981; v seznamu použité literatury tento titul schází) o Juliu Fučíkovi? V kavárně YMCA, kam Fučík s Rybákem „často chodili“, prohlásil prý druhý o prvním, že je to Ferdinand Peroutka. Poblíž sedící studenty pozval horlivý propagandista (Rybák nepoznal „zatvrzelejšího milovníka pravdy, než byl on“, to už je docela nestoudné) ke stolu „a představil se jim Peroutkovým jménem“. Napovídal jim všelijaké pitomosti a svůj monolog uzavřel slovy: „Ale Fučík má pravdu, a ne já. A komunisti mají pravdu. A my jsme jen šaškové. Píšu nepravdy a umím je psát, protože rád píšu. Proč ne? A Fučík píše pravdu...“ Hle, komunistický ostrovtip!
Raději však nepátrejme po tom, co kniha Kam se v Praze chodilo za múzami neobsahuje, a poděkujme nakladatelství Vyšehrad za velkolepou galerii, jejíž prohlídku si můžeme dopřávat i opakovaně, aniž nás omrzí.

Foto popis| VIKTOR OLIVA: PIJÁK ABSINTU. U nás snad nejznámější pijácký obraz je už neodmyslitelný od kavárny Slavia.
Foto autor| Foto: Kam se v Praze chodilo za múzami

 
NEWTON Media, a.s. | Na Pankráci 1683/127, Praha 4, 140 00 | Tel.: +420 2 25 540 201-7 | Copyright (c) 2009



Zpět na knížku "Kam se v Praze chodilo za múzami".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook