Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Rudolf Beran a jeho doba  »  Rudolf Beran - Recenze v Soudobých dějinách

Rudolf Beran - Recenze v Soudobých dějinách

Nespravedlivě pošlapaná demokratická veličina?
Petr Anev, Soudobé dějiny  3-4/2012
ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany. Praha,
Ústav pro studium totalitních režimů – Vyšehrad 2011, 912 stran.
Rudolf Beran (1887–1954), premiér autoritativního režimu druhé republiky a poslední
předseda Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, zjednodušeně
zvané stranou agrární, v obecném povědomí patrně nese stigma nedůvěryhodného
a podezřelého politika, ba dokonce zrádce národa. Po desetiletí se
jako fakt uvádělo, že ve třicátých letech ustoupil od Švehlovy umírněné politiky
a obrátil agrárníky radikálně radikálně doprava. Stranu údajně navedl na kurz proti
Hradu a přikláněl se k henleinovcům i nacistickému Německu, až se po pádu první
republiky dočkal naplnění svých ambicí. Stanul v čele pomnichovského protidemokratického
režimu, který mu byl bližší než masarykovská republika, a za okupace
ještě k tomu kolaboroval s Němci. Takto byl Beran líčen dlouhá léta, i když
po roce 1989 černi na jeho obrazu přece jen ubývalo. Nyní vyšla vůbec jeho první
biografi e. Jedná se o neobyčejně obsáhlou faktografi ckou publikaci, která k Beranovi
zaujímá postoj mnohem vstřícnější.
Kniha Jaroslava Rokoského Rudolf Beran a jeho doba líčí ve vzájemném propojení
Beranovu politickou kariéru a osudy agrární strany. Těžiště výkladu přitom leží
ve druhé a třetí republice, tedy ve dvou obdobích dějin československého státu,
jejichž charakter zůstává předmětem největších sporů. Autor se do hloubky zabývá
Nespravedlivě pošlapaná demokratická veličina? 555
mnohými tématy a problémy, jimž se historici často jaksi automaticky vyhýbali.
Ani role agrárníků v době jejich zániku není dosud zcela objasněna. Stejně jako
v případě Berana nás může trápit otázka, kam vlastně směřovali a jestli se tak zásadně
odvrátili od demokratické linie, jak se často tvrdilo. I dnes sepsání biografi e
posledního agrárního vůdce může vyvolat konfrontaci nejen odbornou, neboť téma
neztratilo svůj politický podtext. Kdo se k němu určitým způsobem vyjadřuje, může
být snadno obviněn ze sympatií k deklarovaným zrádcům.
Jaroslav Rokoský se osobnosti Rudolfa Berana v širokém politickém a společenském
kontextu věnoval dlouhý čas a vskutku důkladně. Předkládaná kniha je založena
na jeho disertační práci, obhájené v roce 2004 na Filozofi cké fakultě Univerzity
Karlovy. Po sedmi letech různých průtahů, kdy nebylo jasné, v jaké podobě a zdali
vůbec bude Rokoského dílo publikováno, se loni dostalo do rukou širší čtenářské
obce. Autor byl mnohými obviňován, že agrárníkům a Beranovi nadržuje. Tento
dojem na první pohled vyvolává prolog knihy, uvozující vlastní výklad na způsob
motta. Srdceryvně se tu sděluje, že Beran byl dvakrát souzen a bojoval přitom
o život: za války stál v Berlíně před nacistickým soudem a za několik let se musel
hájit před soudem třetí republiky, kde žalobu vedli komunisté. Beranovu dvojí perzekuci
jistě nelze popírat, tvoří však jen část jeho politické dráhy a lidského údělu.
Namísto ní by prolog třeba mohl zdůraznit, že Beran jako premiér vedl režim druhé
republiky, který zaváděl totalitní praktiky, a že po okupaci 15. března 1939 uctivě
vítal nacistické pohlaváry, což by nenavodilo zdaleka tak příznivý dojem. I to je
pravdivé, ovšem rovněž vytržené ze souvislostí. V celkovém hodnocení Berana je
třeba hledat vyváženější shrnutí. Nepřehlédněme však, že při líčení jednotlivých
událostí v knize Rokoský projevuje takovouto snahu a není zdaleka tak jednostranný
jako v úvodních pasážích.
Kniha staví na impozantním množství pramenů a literatury, představuje perfektně
heuristicky podložené dílo. V tomto ohledu ji nelze napadat, druhým jde příkladem.
Ovšem s jednou výhradou – nerefl ektuje totiž tituly vydané po roce 2004,
kdy byla sepsána. Zde se neblaze projevila ona časová proluka, v níž autor hledal
vydavatele, a vtírá se otázka, zdali se neměl pokusit své dílo bibliografi cky aktualizovat.
Mezi tituly, o něž se mohl opřít, pak scházejí takové podstatné práce jako
historická syntéza druhé republiky od Jana Gebharta a Jana Kuklíka nebo studie
o agrárnících z pera Evy Broklové.1 S prameny pracuje Rokoský seriózně, hlavní
dokumenty se nesnaží zamlčovat ani překrucovat.
Publikace je rozdělena na sedm velkých kapitol, jež se chronologicky kryjí s dějinnými
etapami, ve kterých Beran a agrárníci působili, sahá od Rakousko-Uherska
až po komunistické Československo. Do jednoho širokého historického záběru tak
spojuje období, která se dosud líčila víceméně odděleně. To představuje její vý-
1 GEBHART, Jan − KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938–1939: Svár demokracie a totality
v politickém, společenském a kulturním životě. Praha – Litomyšl, Paseka 2004; BROKLOVÁ,
Eva: Agrární strana a demokracie: Republikánská strana zemědělského a malorolnického
lidu ve druhém desetiletí republiky. In: BROKLOVÁ, Eva − TOMEŠ, Josef − PEHR, Michal:
Agrárníci, národní demokraté a lidovci ve druhém poločase první Československé republiky.
Praha, Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2008, s. 16–78.
556 Soudobé dějiny XIX / 3–4
znamný klad, neboť se tak nabízí srovnání jednotlivých period a umožňuje vnímání
souvislostí mezi nimi. Jistě se najdou tací, které odradí nepřehlédnutelná velikost
knihy a kvůli ní si ji nepřečtou. Pro střízlivější rozsah by se jistě dalo něco vypustit.
Nejmenší újmou by podle mne bylo krácení v pasážích líčících proces s Beranem
po válce. Až příliš místa je tu věnováno ostatním obžalovaným v procesu, generálovi
Janu Syrovému, Jiřímu Havelkovi, Otakaru Fischerovi a Josefu Černému.
Do roku 1935, kdy se Rudolf Beran stal agrárním předsedou, představuje autor
jeho životní dráhu mnohem méně detailně. Prostor věnuje hlavně Beranovu dětství
a postupnému prosazování v agrárním hnutí. Důkladně se pak zaobírá prezidentskou
volbou, v níž agrárníci nechtěli podpořit Edvarda Beneše. Rokoský v této souvislosti
správně připomíná, že už vztah Antonína Švehly s Benešem byl konfl iktní. Myslím
ale, že postup agrárníků proti Benešovi mohl otevřeně poměřit Švehlovým dědictvím.
Dosud se často kladlo dělítko mezi Švehlu a jeho následovníky; zatímco starý
agrární vůdce byl označován za nezpochybnitelného demokrata a pilíř politické
stability první republiky, Beran a jeho „garnitura“ se prý od jeho linie odchýlili,
což demonstroval jejich odpor proti volbě Beneše. Vedle tohoto líčení by mělo být
postaveno jiné, které by zdůraznilo naopak kontinuitu mezi Švehlou a jeho žákem
Beranem. Ve skutečnosti totiž dělali stejnou politiku, hájili tytéž priority, Švehla
si v tom pouze počínal obratněji. Je možné tvrdit, že Švehlova linie se uplatnila
i v jednání agrárníků při prezidentské volbě roku 1935 a že Beneše nechtěli podpořit
právě na základě stanovisek Švehly, ne proti jeho vůli. Platí ovšem, že i když Beran
a Beneš šli proti sobě, oba stále patřili do demokratického tábora.
Nejasně se autor místy staví k otázce, jestli se agrárníci i po Švehlově smrti nacházeli
v politickém středu. Nesituuje je sice zřetelně doprava, jak bylo většinou
obvyklé, jejich středovou pozici za Beranova předsednictví však problematizuje.
Uvádí totiž, že střed obsadili lidovci, kteří se nacházeli mezi agrárníky a socialisty
(s. 226). Rokoský zde refl ektuje momentální spojenectví, které se mezi stranami
utvořilo, sblížení lidovců a socialistů. Pamatujme ale, že vztahy mezi stranami se
vždy čas od času měnily. Ještě v letech 1934 a 1935 se agrárníci nejtvrději střetávali
s Národním sjednocením, o jejich obratu doleva to ale jistě nesvědčilo. Podle mého
mínění agrárníci i s Beranem v čele zůstávali v politickém středu, třebaže lidovci
se tam nacházeli také. Beranova strana hájila zájmy stejných společenských vrstev
jako Švehlova a zastupovala pořád největší část středního stavu. Priority agrárníků
se neměnily, ať už se s ostatními stranami v boji o moc střetávali jakkoliv.
Jaroslav Rokoský se přirozeně nemohl vyhnout Beranovu článku publikovanému
na Nový rok 1938, který vyvolal velkou polemiku. Často se traduje, že agrárnický
předseda jím pozval do kabinetu Sudetoněmeckou stranu a chystal se otočit vládním
kormidlem výrazně doprava, za což si vysloužil oprávněnou kritiku z demokratického
tábora. Autor ukazuje, že Beranův článek nebyl pro henleinovce takovouto
pozvánkou k řízení státu, nýbrž jen projevem větší vstřícnosti, a že pisatele hájili
i někteří koaliční partneři. Rokoský objasňuje i význam schůzek Rudolfa Berana
s německým vyslancem v Československu Ernstem Eisenlohrem v první polovině
roku 1938, které měly být rovněž dokladem jeho zrady. Upozorňuje přitom, že
i Národní soud v roce 1947 dal Beranovi v tomto případě zapravdu a osvobodil
Nespravedlivě pošlapaná demokratická veličina? 557
ho (s. 293). Na konci kapitoly věnované první republice pak autor sumárně hodnotí
místo agrárníků v tehdejším politickém životě. Po celé dvacetileté období podle
něj zůstávali státotvornou stranou. Beran rozhodně nereprezentoval jejich velkostatkářské
či pravicové křídlo, hájil politiku středu a demokracii (s. 322). Uvedené
hodnocení je podle mého názoru třeba brát opravdu vážně, neboť – narozdíl
od většiny alternativních výkladů počínání agrárníků – vychází z hlubokého poznání
dobové politické reality.
Politických výšin dosáhl Rudolf Beran v měsících, kdy český národ zažíval hluboký
pád a ponížení. V prosinci 1938 se stal premiérem okleštěného Česko-Slovenska
a stanul v čele autoritativního režimu přežívajícího ve stínu Německa. Jaroslav
Rokoský například vyzvedává, jak se Beran snažil pečovat o sociální zabezpečení
obyvatel. Lze se přít, jestli opravdu odmítal utvoření jedné stranické formace, jak
tvrdí autor (s. 365). Sám přitom o něco dále zaznamenává, že výhledově Beran
utvoření jedné strany připouštěl (s. 398), nepromítá to ale do předchozího obecného
konstatování. Poněkud jednostranně vyznívá líčení okolností zastavení Národního
osvobození, legionářského listu pod vedením šéfredaktora Lva Sychravy,
který vytrvale hájil odstoupivšího prezidenta Edvarda Beneše. Autor připomíná, že
Beranova vláda za list zřídila náhradu a jednala se Sychravou v mezích možností
korektně. Je ale třeba dodat, že Sychrava už v novém periodiku publikovat nesměl.
Jako protiváhu předešlého případu Rokoský uvádí, že Beran nechal časem zastavit
i radikálně píšící a poměrně vlivný agrární Večer, což se později nepřipomínalo.
Autor uznává, že agrárníci po Mnichovu se neubránili projevům malosti a demagogicky
kritizovali první republiku. Přispěli podle něj nepochybně k tomu, že si
česká společnost začala budovat zárodky totalitního systému, i když vliv Německa
zde považuje za dominantní. Rokoský také zdůrazňuje, jak Beran neustále lavíroval,
ustupoval různým tlakům. K tomu je myslím třeba dodat, že politika režimu vedla
k zániku státu – hlavně však proto, že byla příliš umírněná. S nacistickým Německem
se agrárníci nesnažili dorozumět za každou cenu, což jejich režim muselo zničit
stejně jako předtím ten prvorepublikový.
Jestli Rokoský Berana za něco dosti ostře kritizuje, je to jeho ofi ciální uvítání
německých představitelů v prvních dnech protektorátu, o němž říká, že nebylo
hodné premiéra okupované země (s. 436). Nicméně je zajímavé, že v líčení Beranova
poválečného soudního procesu, kde se mu (kromě jiného) kladlo za vinu, tuto
epizodu autor víceméně přechází. Záslužně přibližuje Beranův podíl na domácím
odboji (s. 459–485), jemuž se zatím odborná literatura takřka nevěnovala. Předkládá
zde různá svědectví, která jeho protiněmeckou činnost dosvědčují. Jeho zatčení
gestapem v květnu 1941 a desetiletý trest žaláře v roce následujícím rozhodně
nebyly bezdůvodné. Rokoský se vydává za Beranem i za zdi nacistického vězení,
líčí jeho tamní každodenní přežívání a seznamuje se svědectvími jeho spoluvězňů,
kteří o něm mluvili veskrze dobře. Na konci roku 1943 byl Beranovi přerušen trest,
setrvával ale v konfi naci, pod kontrolou gestapa.
Kapitola „Třetí republika: Demokraté bez demokracie“ může vzbudit kritiku už
za samotný název. Důležité prvky demokracie v politickém systému poválečného
Československa nepochybně přetrvávaly, určitě nelze mluvit o její absenci. Jaroslav
558 Soudobé dějiny XIX / 3–4
Rokoský pohlíží nadměrně kriticky na demokratické strany a jejich představitele
v Národní frontě, nechává se v tom ovlivnit trpkým osudem agrárníků v novém
levicovém režimu a instinktivně jim straní. Uvádí, jak byl pilíř prvorepublikové
demokracie, tedy agrárníci, zbořen. Musíme ale vnímat, že Benešův Hrad jako
další mocný demokratický pilíř ještě stál. Rokoský tvrdí, že zákaz agrární strany
uvolnil cestu komunistů k moci, a že demokracie prohrála již v květnu 1945, ne
až v únoru 1948. To je možný úhel pohledu na tehdejší dění, snad vyváženější
ale bude tvrzení, že demokracie prohrála boj s komunisty jak v květnu 1945, tak
i v únoru 1948. Většina demokratů však byla poražena v onom druhém termínu.
Zřetelnou zaujatostí je poznamenáno i líčení procesu s Rudolfem Beranem a členy
jeho vlády. Když Rokoský představuje, jak o soudu referoval dobový tisk, vybírá si
hlavně ten prokomunistický. Lidovci, národní socialisté, slovenští demokraté a jejich
tisk však vystupovali veskrze „proberanovsky“. To z knihy nevyplývá, i když se jedná
o zásadní poznatek. Důkladně autor přibližuje Beranovu obhajobu před soudem,
v níž bývalý premiér předvedl bezesporu pozoruhodný výkon. Když se pak zamýšlí,
proč byl Beran odsouzen na dvacet let do vězení, nachází důvody tak přísného trestu
v zájmu ostatních stran o agrární majetek a voliče a vyčítá prezidentu Benešovi,
že proti agrárníkům zaujal nepřátelské stanovisko. V tomto bodě je ovšem nutné
prezidenta obhajovat. Edvard Beneš na konci války dělal víceméně to, co musel,
o zákazu agrárníků rozhodla vznikající Národní fronta. Sám Beneš se k nim tehdy
stavěl vstřícněji. Rokoský navíc tvrdí, že dal tichý souhlas k odsouzení Berana. To
se ale nezdá příliš přesvědčivé, když s ním spříznění národní socialisté prosazovali
naopak Beranovo osvobození.
Poslední část knihy zavádí čtenáře opět do vězení, v němž Beran strávil posledních
sedm let života. Autor dává znovu slovo jeho spoluvězňům, kteří se o agrárním vůdci
vyjadřují stejně pozitivně jako jejich předchůdci z doby války. Na závěr shrnuje, že
Rudolf Beran neměl státnické kvality Antonína Švehly, ale charakter ano. Označuje
ho jako „statečného člověka, vlastence a demokrata“. Kniha Jaroslava Rokoského
podle mne potvrzuje, že Beran opravdu nebyl rozený vůdce, průměr ale přece jen
přesahoval. Vlastencem a demokratem byl pořád, i když musel ustupovat rozličným
tlakům na omezování svobody. Jestli je možné považovat ho i za statečného, to
zůstává jistě diskutabilnější.
Obecně bych Jaroslavu Rokoskému vytkl, že ve své knize občas podléhá příliš subjektivnímu
pohledu. Obdivem pokaždé zahrnuje Švehlu, často s přispěním různých
jeho výroků, přehnaně pozitivně hodnotí i Ladislava Feierabenda. V několika
případech zaujímá nekritický přístup k pramenům, když by byla namístě spíše
opatrnost. Tak cituje z Beranovy obhajoby či jeho výpovědí, nevznáší nad nimi ale
žádné pochybnosti. Spoléhá se na to, že se odehrály pouze dvě schůzky mezi ním
a německým velvyslancem Eisenlohrem, jak to tvrdil sám Beran, a podobně. Rokoský
popisuje diametrálně odlišná údobí našich dějin a v mnohém pomáhá k jejich
lepšímu pochopení již tím, že je klade vedle sebe a vybízí implicitně ke srovnávání.
Určitý nedostatek ale spatřuji v tom, že agrárníky líčí v zásadě pozitivně či negativně
podle toho, jak jsou dnes převážně vnímáni vzhledem k roli, kterou hráli v té či
oné době. To platí především pro jejich výrazně kontrastní hodnocení v období
Nespravedlivě pošlapaná demokratická veličina? 559
druhé a třetí republiky, kdy vystupují jednou jako do značné míry likvidátoři odkazu
první republiky a podruhé výhradně jako oběti nového nedemokratického
režimu. Možnost „objektivního“ posouzení Rudolfa Berana a dalších historických
aktérů myslím vychází z předpokladu, že se odpoutáme od předsudků, kterými je
ta či ona doba obestřena. Neměli bychom agrárníky a priori líčit kriticky v druhé
republice a zase naopak jen smířlivě ve třetí republice, byť jsme k tomu třeba psychologicky
tlačeni.
V úvodu knihy autor říká, že lidem Beranovy doby štěstí nepřálo. Zastihla je
válka a nedemokratické režimy, neměli však černobílé osudy. Na to je dle mého
názoru třeba nejvíce pamatovat. Beran nebo prezident Beneš nevyčnívali tolik jako
jejich předchůdci ve funkcích, Švehla a Masaryk. Musíme je ale posuzovat s určitým
ohledem. Platí, že přesvědčením zůstali demokraty a nacismus či komunismus
by neodvrátili ani jejich uznávanější a zdatnější předchůdci. Jací naši zatracovaní
demokratičtí představitelé skutečně byli, se nesnažíme příliš zjistit. Díky Jaroslavu
Rokoskému se dozvídáme mnohé o Rudolfu Beranovi, který byl dosud vytrvale
haněn, a můžeme si tak o něm utvořit výrazně podloženější mínění.



Zpět na knížku "Rudolf Beran a jeho doba".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook