Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století - e kniha  »  Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století - Recenze z časopisu A2

Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století - Recenze z časopisu A2

Věcný a střízlivý útok

JAN LINKA

Historiografie je napříč staletími nejstabilnějším žánrem česky psaného vzdělanostního písemnictví. Prestiž žánru, skutečné konkurenční prostředí a solidní úroveň českých historiků zvyšují zájem o historické publikace v širší kulturní veřejnosti, zvyšují však také nároky čtenářů na literární zpracování nasbíraného materiálu. A uvedu hned na počátku, že právě to se mi u rozsáhlého textu Josefa Forbelského jeví jako nepříliš šťastné uchopené. Na druhé straně je to asi jediná výrazná výtka, již si tato kniha zaslouží. Začněme ale pěkné popořádku.

Josef Forbelský je znám především jako kvalitní překladatel španělské barokní i novověké literatury. Jak uvádí na několika místech recenzované knihy, původně mělo jít o dílo literárněhistorické, společensko-politické události v něm měly být nahlíženy v souvislosti s dějinami literatury. I na literaturu samozřejmě v knize došlo, Forbelský v překladech cituje celé pasáže tykající se například obrazu bitvy na Bílé hoře v očích španělských literátů (Gonzalo de Céspedes y Meneses a jeho popis ,,pražské bitvy“, s. 265-272), jenže výsledný dojem ze sledování této múzy a jejích synů za dob válečných čtenář chtě nechtě vnímá jako karikaturu role intelektuálů v cynickém světě politiky. Knihovny se sice cení jako hodnotná válečná kořist (viz třeba Bibliotheca Palatina, odvezená nakonec z Heidelbergu do Říma), sami válečníci se však zajímají především o dobovou zábavnou prózu (pikareskní román) a spisovatelé zcela podléhají mocenské hře. Jedni dostávají úlohu jakýchsi durychovských kurýrů (Francisco de Quevedo y Villegas a jeho nezdařený pokus vyvolat státní převrat v Benátkách roku 1618), umělecká díla jiných zase podléhají aktuální a značně proměnlivé politické objednávce - známý dramatik Calderón píše oslavnou hru o Valdštejnovi, jenže bohužel tak činí roku 1633, takže veřejnosti byla nakonec představena protivaldštejnovská hra Álvara Cubilla de Aragón.

 

Útok na autostereotyp

Ponechme pisálkům jejich iluze, marné tápání a utopie. Hlavním těžištěm Forbelského práce je totiž sledování velmocenské politiky Španělska v Čechách na konci 16. a na počátku 17. století. A právě zde narážíme na oblast mimořádně citlivou, neboť přední český hispanista se pouští do oblastí klíčových pro dosud většinově aktuální český národní mýtus: na jedné straně v něm najdeme předbělohorský ideál k úplné samostatnosti spějící ušlechtilé šlechtické demokracie, která pěstuje svébytnou křesťanskou tradici a za níž česká kultura dosahuje zlatých dob; na druhé straně pak politický, kulturní a náboženský úpadek, způsobený cizími absolutistickými mocnostmi a jejich domácími katolickými pomahači, jehož důsledkem je třístaletá poroba a germanizace. Tento autostereotyp skutečné funguje - stačí sledovat výroky českých politiků, novinářů či učitelstva. Je tedy velkou zásluhou Forbelského, že do tohoto výbušného tématu přináší věcný tón, že více cituje, než komentuje, používá střízlivou metaforiku a hlavně objevně nahlíží celou situaci kolem stavovského povstání prostřednictvím dosud poměrně neznámé španělské diplomatické korespondence. Nemenší zásluhou je Forbelského odstup od vypjatě sebestředného chápání těchto událostí, když je zařazuje do širokého dobového mezínárodního kontextu. Nelze ovšem vyloučit, že střízlivá věcnost a širší rozhled budou mnohými chápány jako zásadní útok na samu podstatu výše zmíněné domácí mytologie.

Ve Forbelského podání se události sledované poněkud neúčelně s větším ohledem na jednoho z aktérů, španělského generála Baitasara Marradase, vyvíjejí následovně: V Evropě zůstává jedno území, v němž dosud nedošlo k výrazné centralizaci - Říše římská, jejíž součástí je i Království české. Proti sobě působí dvě hlavní síly: regionální stavovská snaha po autonomii, často úspěšně realizovaná (Nizozemí, Švýcarsko), a centralizační snahy absolutních monarchií. „Proti aristokratické republice nizozemského typu, jak k ní směřovali středoevropští stavové, stála panovnická centralistická představa sjednocené monarchie podle španělského vzoru." (s. 180) Na kontinentě jsou ve sledované době dvě velmoci: Španělsko s hospodářským zázemím svých kolonií a Turecko vnímané jako absolutní negace hodnot, s nimiž se ztotožňují jednotlivé evropské státy bez ohledu na konfesi. Náboženství má bezprostřední souvislost s politikou: ,,Snahy českých, rakouských, uherských a hlavně německých knížat a pánů o autonomii (...)

našly výraz v konfesijní diverzifikaci, a to v podobě luterství, kalvinství nebo českobratrství..." (s. 99-100)

 

Loajálnf vzbouřenci

V cestě českým snahám o autonomii nestojí ani tak strana českého krále - rakouští Habsburkové, jako spíš jejich španělští příbuzní, nesmiřitelní zastánci centralizační politiky. Španělská diplomacie nenahlížela konflikt jako primárně konfesní, nýbrž jako státoprávní, nutno ovšem podotknout, že podobu a směr španělské zahraniční politice vtiskovali především „periferní diplomati", tedy velvyslanci, v naší oblasti pak konkrétně Baltasar de Zuňi-ga líugó Vélez de Oftate. „Španělská strana od první chvíle považovala pražskou vzpouru za dostatečný důvod k mocenskému zásahu" (s. 105), neboť se obávala, že vídeňský dvůr by přistoupil na mír s Čechy, kdyby o to požádali (s. 176). Prostor k ústupkům ze strany krále zde zřejmě byl, čeští stavové ale chtěli hrát o vyšší sázku a ani oni se nerozpakovali používat k dosažení svých cílů jakýchkoli prostředků. (Je vhodné připomenout, že Forbelský oceňuje státnicky prozíravý postoj Karla Žerotína, jenž však nakonec doplácí na nesmiřitelnou pobělohorskou politiku Vídně, která nespravedlivě přesunula politický problém stavovské vzpoury do konfesní roviny pronásledování nekatolíků.) Na jedné straně nacházíme výrazy loajality vůči císaři, na druhé straně zbrojný odpor, ze španělské diplomatické korespondence pak vyplývá, že se Češi paktovali i s Turky (s. 140). Zlomovým bodem je smrt krále a císaře Matyáše a následná volba kurfiřta Fridricha, před níž byli čeští stavové varováni i luterárnskými kurfiřty V té chvíli dochází k vyhrocení vnitroříšských i zahraničních vztahů a do víceméně občanské války začínají zasahovat zahraniční činitelé.

Zásadním předpokladem vítězství císařské strany na Bílé hoře byla skutečnost, že Osmanská říše byla zaujata bojem proti Persii (s. 277) a potenciální spojenci českých stavů dali egoisticky přednost vlastním problémům, takže např. 11. března 1620 je v durynském Mülhausenu uzavřeno katolicko-luteránské spojenectví proti kalvínům a 3. července 1620 dohoda mezi zástupci Ligy a Unie o neutralitě, která se netýkala Španělska a Nizozemska, což umožnilo aktivitu zkušených vojáků ve španělských službách ve středoevropském prostoru.

„Stavovská vzpoura byla chápána císařem jako čin, který uvrhl do záhuby nejen zemi a její lid, ale vyvolal neklid v celé Evropě a vedl k prolévání nevinné křesťanské krve." (s. 331) Proto tedy přísné tresty, proto snaha zajistit centralizaci a vynucenou loajalitu pomocí preference katolické víry na úkor ostatních vyznání. (Na s. 338-350 Forbelský překládá klíčový text obhájce bezvýjimečné rekatolizace papežského nuncia Carla Caraffy Relatio bohemica z roku 1622.) Vestfálským mírem roku 1648 nakonec ztroskotala snaha císaře a španělského krále Karla V. o duchovní a světskou jednotu Svaté říše římské a bylo stvrzeno její rozdrobení do řady nezávislých států (s. 638).

 

Příliš velká porce

Jakýmsi nepříliš zdařeným svorníkem Forbelského knihy jsou podrobnosti o působení Baltasara Marradase na evropských bojištích a nakonec v Čechách. Výše nastíněná koncepce obecných dějin se prolíná s rovinou podrobnějších dějin rodových a regionálních, kde se čtenář dočká popisů různých šarvátek, bohatých citací z Marradasovy korespondence (Marradas třeba píše: „Nechť si je České království jisté, že ve mně má věrného vlas -tence, který vždy bude pečovat o jeho obranu a položí tisíce životů, jestliže ono si to vyžádá" - s. 516), popisu jeho soupeření s Valdštejnem (zde vůbec významné záznamy vztahu mezi frýdlantským vévodou a španělskou stranou). Vše velmi cenné, do celku však nepříliš šťastně uspořádané, o čemž vypovídá i dvojkolejnost titulu a podtitulu.

Velkým přínosem jsou na druhé straně vyhledání a překlady španělské diplomatické korespondence, dokumentů spojených s rekatolizací nebo dohledání Marradasových stop v Čechách, nemluvě o sledování španělské přítomnosti v obrazárnách či církevním prostoru. Střízlivost a věcnost je do jisté míry dána ožehavostí tématu, literární úrovně v daném tématu měřitelné esejistickou knihou Bohdana Chudoby Španělé na Bílé hoře Vyšehrad 1945) autor nedosahuje. Autor je bohemista a polonista.

 

 


Zpět na knížku "Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století - e kniha".

SLEVA
15%
na tituly zakoupené
na webu
SLEVA
20%
při nákupu
v expedičním skladu >>

Staňte se fanouškem

Facebook

Čtení - Literatura s názorem 2/2017

Stáhnout čtení - Literatura s názorem 2/2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Ediční plán
Podzim / zima 2017

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook